Trolejbus - příspěvek do MF

Je pátek odpoledne, mírně zachmuřený letní den. Sedíte v trolejbusu. Nejde o moc využívanou linku a tak si de facto všichni, kdo chtěli, také sedli. Jen málo kdo tu zná svého spolusedícího. O to zajímavější je sledovat všechny ty tváře. Některé jsou veselé, jiné zamračené nebo jen unavené... dnes, výjimečně, jsou ale všechny popsány.

Hned vedle vás sedí člověk, který má na své tváři napsáno čtyřmístné číslo. To je počet knih, které za svůj život přečetl. Nemá brýle, nepřítomný pohled, ani jiné znamení, které byste u tak čtivého člověka hledali, ale to číslo tam má a je pravdivé.

 Přes uličku sedí starší pán, důchodce, shodou okolností má na klíně nákup v igelitce z místního knihkupectví. Aha, jasný knihomol, řekli byste si jindy. Dnes mu ale zpoza ucha vykukuje sto-sedmdesát-šestka. To jsou dvě až tři knihy za rok. Anebo pět knih za rok, ale půl života bez četby. Je tohle hodně?

Naproti vám sedí dvě slečny. Ty se bezesporu znají - štěbetají a hihňají se už od doby, kdy si přisedly. Jedné z nich se na řasách objevuje třicítka a té druhé číslo obdobné – dvaatřicítka, tedy znovu množství knih, které kdy každá přečetla. Je to na jejich věk dost? Či snad je to zavržení hodné „málo“?

Ale pozor, oběma se teď vedle čísla zjevuje ještě jiný nápis. Té první, „třicítce“, teď nad obočím jasně září „studentka zdravotnické školy“. „Dvaatřicítka“ má pod nosem „učnice kadeřnického učiliště“. Je snad tohle normální, nebo ne? Vážně je to tak správně? Nespletl si jen pisatel osoby?

n   

Podle mého názoru platí, že dokud se člověk nezbaví svých předsudků ohledně vzhledu, nepomohou mu ani čísla, ani cokoli jiného. Ta čísla, jak doufám, jen pomohla uvědomit si, jak je každý první a nakonec i druhý dojem pomíjivý.

Myslím, že je na každém člověku, aby si sám zvolil, jak velký kus svého života četbě věnuje. Stejně tak jako je na něm volba trolejbusu, nebo volba povolání. Jistě záleží i na rodičích, jakým způsobem dítě ke čtení vedou, ale nakonec je to stejně na každém z nás, na samotném člověku.

Proč je předsudky dáno, že doktor by měl být čtivý i ve svém osobním životě? A naopak - proč od pokladní nevyžadujeme přeplněný čtenářský deník?

Každý jsme jiný a každý z nás má jinou potřebu otevírat tajemné, odlišné a mnohdy i neskutečné světy, kterými knihy bezpochyby jsou.
Nemyslím si, že by počet přečtených knih určoval, jestli jsem dobrý člověk, nebo ne. Jestli jsem chytrá, znalá českého jazyka, nebo se prostě jen vyznám ve světě literatury. Sama to poznávám na sobě, že nic z toho není směrodatné a názor by si podle toho dělal jen hodně povrchní člověk.

Jediné, co bych snad dodala, aby to nevypadalo, že podporuji negramotné, nebo snad diskriminuji horlivé čtenáře – jsem toho názoru, že stejně, jako by si každý měl zažít své taneční, ačkoli není přítelem plesů a pohybu, měl by každý přečíst alespoň knihy potřebné k maturitě. Ne nutně všechny, třeba jen některé, ale přidat k nim i něco navíc. Aby se nestalo, že tu na sebe jednou budeme jen tupě zírat, neschopni vypravit ze sebe srozumitelnou větu, nebo snad jen naučenou „autobusovou“ frázi: „Uhni, vole!“