Ve víru stereotypu

nuda a šeď usedá pod kůži

marně upadáš do svého nitra

svět je studenou, špinavou kaluží

kde se pokaždé dočkáš jen dalšího jitra

vzpomínáš na své dávné představy

ty barevné housenky byly větší a větší

celou tvou mysl hladově sežraly

tehdy sis říkal, že vše bude lepší

však z housenek jsou temné můry

nesoucí na křídlech ztracené iluze

plány co létat nikdy neuměly

lezou ti po těle v rytmu tvé chůze

už nevnímáš lidské tváře

pouze všední kaňky tě na cestě míjí

jsou jako vybledlé listy kalendáře

a pomalu do sebe všechny se vpíjí

tak dál klesáš po monotónní spirále

ani nevíš proč ještě kráčíš vpřed

slabými poryvy větru provázen

cítíš v žaludku pálící vřed..

najednou něco nohy podlomí

srdce začne s divokým bušením

chvíli se svíjíš v křečích na zemi

pak přichází záchvěvy slastného vzrušení

víš kdo tu je a cítíš se báječně

je tady smrt co jinak nedá

něco ten stereotyp trhá konečně

umíráš s výkřikem "život je změna!,,