Druhý pokus

Píše se Rok Páně Z, je to skoro na konci, ale ještě nějaký čas zbývá. Hodina míjí hodinu a vteřiny se přesypávání z jedné mísy na druhou, jako blechy co skáčou ze psa na fenu a z feny na psa, sem a tam sem a tam. Ten čas vlastně nikdy neskončí, protože pořád bude kam skočit.

         Jsem unavena každodenním koloběhem stejných a opakujících se událostí. Ale i tak přemýšlím, jak se nejlépe ještě víc znavit a ke spánku se odebrat vyčerpáním. To mám pak bezesné noci a je to jediných pár okamžiků mého mozkového odpočinku.

Jenže, co bych pak dělala, kdybych ten mozek nemohla zaměstnávat. Nechávat ho na pracáku, aby zakrněl? Jen to ne. Šup sem s nějakou zkušeností, ať si mozek užije. Ubližujte mi, jupí, využívejte mě, jupíí, milujte mě.

Chyby, i ty dělám pořád  stejné. Kdyby jen tak šel přeprogramovat mozek, ale v tomto roce, jde přeci vše.Vše je povoleno. Proč přemýšlet nad nesmrtelností brouka, když tohle nikdy neskončí. Všichni jsme smrtelní a přitom nikdy zemřít nemůžeme.

Takže můj drahý a omezený mozku možná by ses měl z hlavy občas přesunout do jiné časti mého těla. Třeba do nohy, abych po tobě mohla pěkně s láskou šlapat.

Dost!

Nebudu nad tím plakat!

Budu využívat co mám.

Tak a je to.     

         Teď to byl jen mozek, ale další podivnost v těle, co by se zase naopak moc zaměstnávat neměla, je ta červená krvavá věc uprostřed hrudi. Schovaný bicí nástroj.

Buch buch a výbuch. Atomová reakce a pak ….pak ticho. Zastavit stát, raz dva! Už do něj nikdo nestřílejte a nevstupujte bez předchozího ohlášení a prověření pořádnou teroristickou kontrolou.

         Je potřeba více orgánů? Mně ne…vystačím si s těmahle dvěma. Kdybych se měla zabývat ještě třeba játry nebo slinivkou nebo močovým měchýřem plným různých sajrajtů, tak to bych musela přestat chodit do zaměstnání. Teď v zimě do zaměstnání, ale přes léto tomu neřeknu jinak než práce, ústav nebo útulek pro samozničení. Ale bez toho není možnost žití.

         Řekla jsem si: "Napíšu svoje paměti." V mém věku S.O.S., což je někde uprostřed mého bytí a zbití. Všichni je píšou, tak proč ne já. Sepsat  na pár řádků můj nudný život. Paráda, připomenout si to, na co už jsem dávno zapomněla nebo to, o čem jsem nikdy nemluvila.

Začnu hned, dokud si pamatuji jak to všechno před mýma a pod mýma brýlemi bylo. Jenže co když je to všechno jinak. To nikdo neví, píšu to já a tak jak to napíšu tak to bude. Hotovo tečka, vykřičník.

         A třeba dojde i na ten hlavní úvodní film.

Ale teď ten sen. … Chytil mě, políbil, zneužil, odhodil. A já se nechala a ještě si k tomu přidala. Teď o kousek dál. Vedle mě v řadě stojí další. Políbit, využít, zneužít a odhodit. Postupujte prosím dále na pojízdném pásu. Pokračujeme  v této dlouhé cestě za poznáním.

Pro slabší.

Ucpěte si uši, zavázejte oči, otevřete ústa a roztáhněte nohy. Bude hloubková kontrola.

Cože, ty nejsi vášnivá? Odpočítej tři a vrať se zpět do fronty.

Tak to by zas bylo. Další zkušenost.

A teď ten film.