Kapitola 1.

Všude bylo ticho. Prázdno. V celém domě nebylo víc než jedno lůžko – nepohodlné, chladné. Na něm cosi leželo. Rychle to nabývalo tvar, i když jak určit jestli rychle, když zde čas neplyne? Byla to osoba. Další? Už je to skoro nudné… Ale vlastně ani ne.

              Probudilo se to. Ještě to neví, že už nežije. Jak smutné. Začnou stejně, skončí stejně. Všichni. Jen jinou cestou. A právě to je na tom to zajímavé. Je to ona. Je jiná, cítím to. Bude to zajímavější než předtím. Ten kněz si o to ale říkal…

              Z chladného lůžka se zvedla dívka beze jména. Přemýšlela. Kde je? Proč? A ta otázka, která se tady zdála tak zbytečná – Kdo je? Trochu si vzpomínala. Útržky z dětství – Jak jí táta dal panenku, když měla šestý narozeniny. Byl to od něj jedinej dárek. Šest dní na to ho zabil vlak. Jak máma probděla noci a brečela. A že už se pak nikdy nesmála. Jak jí mámě v osmi odebrali, protože začala pít. A pak se oběsila. Dětství v děcáku, to všechno se vrátilo. Život byl svině. – Vzpomněla si, je mrtvá. Divný. Vždycky si myslela, že po smrti nic není. Nevěděla, že si ještě bude přát, aby nic nebylo.

              Už to ví. Vypadá, že jí smrt nic nevzala. Ale to se změní. Jsi v mých spárech maličká. Tady přijdeš o to málo, co ti zbylo. Smrdí po odvaze. Ta jí tu ale nebude platná. Je jen figurka, nástroj, loutka. Všichni jsou. A já loutkař.

              Jmenovala se Angeline. Vzpomněla si, jak zemřela. Byla zimní noc, svítily hvězdy, měsíc tvořil jen tenoučký srpek stříbrného světla. Šla známou uličkou, tou co chodila skoro denně, ale poprvé v noci. Najednou jí něco udeřilo do ramene. Ucítila nesmírnou bolest. Instinkt ji přinutil se otočit. Útočník nebyl starší než ona, měl koženou bundu a v ruce svíral nůž, celý od krve. Od její krve, uvědomila si vzápětí. Druhý úder jí byl osudný. Když zemřela, bylo jí teprve 19. A teď je tady. Ať už to tady znamená cokoli.

              Čekání mi normálně nevadí, jsem na něj zvyklý. Ale v tomhle případě jsem nedočkavý. Chci vidět její reakci. Je tak jiná, někoho takového jsem tu už neměl staletí. Její bolest bude nádherná. Už půjde. Čekal jsem na někoho jako ty tak dlouho…

              Dost bylo vzpomínek, jen otevírají staré rány. Chce vědět, kde je. V tomto domě není ani jedno okno, ani žádné věci. Jen postel a dveře. Chtěla zkusit, dají-li se otevřít. Stačil jediný dotyk, jediné malé šáhnutí na starou mosaznou kliku a celé dveře se rozpadly v prach. Strnula hrůzou. To, co za zvířeným prachem uviděla, opravdu nečekala.