bez nazvu

Vzpomínky se vnořují jako ryba, jako něco co se potřebuje nadechnout nad hladinou. Lapají po dechu a nechápají proč jim normální kyslík ve vzduchu ubližuje. Zoufale se snaží uniknout. Co, nebo kdo jim pomůže? Každý den je utrpení a boj o dech.Volají o pomoc, ale nikdo neslyší. Křičí, ale nikdo nevnímá. Jejich neuvěřitelná bolest  ze samého  bytí nikoho nedojímá. Nemilují sebe ani letmý vánek v jejich vlasech, který se jim snaží zašeptat, že jsou cenní a mají své místo.

  Ano jistě, již nemluvím o vzpomínkách leč nektěří lidé jsou jako vzpomínka...Objevují se a doufají v lepší zítřek, ale náhle opět zmizí s nejnitěrnějším zklamáním...nejen ze sama sebe, ale i z okolí. Každou bezesnou noc doufají, že jim život skříží něco lepšího, dobrého, co je naučí znovu dýchat.

Modlit se a doufat? To snad nepřichází v úvahu, vždyť jen pouhá myšlenka na to, že by někdo mohl vést a hlídat jejich kroky je bezradná a zničující. Ale především je plná zklamání. KDyby tu byl ON. nedovolil by přeci aby se takto trápili.  Ano jistě, ON zkoušel Joba, ale svět ani lidstvo samo již nemá tak pevnou víru jako Job. Ano chtějí doufat a věřit, ale kde je ON, aby jim dal znamení, že slyší....vnímá a očekává od nich, že se změní. CHtějí aby jim to řekl, naznačil, co po nich chce.  KDyž jste troska, už nepomáhá bohužel ani ta víra.  Zahlcuje je beznaděj, když se snaží přesvědčit, že ON opravdu existuje. Prosí sami sebe o trpělivost, ale i ta jednou dojde.  A pak pláčí  a utápí se v beznaději, alkoholu a depresích. Nač je jechi smysl? Nač je všechno to utrpení dobré? Ptám se,  protože sama nevím. A ptát se přeci není špatné. A není špatné ani pochybovat. Jeto věc přirozená, každý se jednou ocitne tam kde všichni...v pochybnosti nejen nad NÍM, ale i nad světem.
A až tam jednou všichni dojdeme....modlím se, abychom každý našel, to po čem touží. Někdo lásku, někdo důkaz existence a někdo samotné umění žít šťastný život.
Ameely