Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance - Část čtvrtá

V Konstancině životě uběhl další rok a v roli manželky, snachy i hospodyně se už pohybovala s naprostou samozřejmostí. Z tichého domku na předměstí se za tu dobu stalo její výsostné území. Nikde si nebyla tak jistá sama sebou jako právě zde, při vykonávání drobných domácích prací. Za okny se střídala roční období, uschlé květy v předzahrádce zapadal sníh, aby zpod něj na jaře zas vystoupily nevýrazné okvětní plátky stále nejistých sněženek. Konstance v té době ráda chodila na procházky, sama, bez manžela, nosívala v rukou štíhlý černý deštník, který však rozevírala jen velmi zřídka, pouze v případě, že jarní deštík zesílil do lijáku, nebo se měnil ve vločky, poslední náznaky umírající zimy. Měla ráda pocit, kdy studené mrholení lepilo nepatrné kapky po celém jejím obličeji.

Chodívala na obvyklou vycházku klidnými ulicemi čtvrti a dávala si pečlivý pozor, aby se lem jejích dlouhých šatů nedotýkal chodníku, v tuto dobu posetém lesklými tůňkami kaluží. Sousedé, kteří někdy měli možnost spatřit Konstance, jak se mezi nimi proplétá měli za to, že je velice elegantní. Nikdy si nemusela nemotorně nadzvedávat sukni, aby se její lem nenamočil, ani nebalancovala nejistě na podpatcích na nerovnostech po zimě neupraveného chodníku, přes ulici přecházela sebevědomě a zdálo se, jako kdyby jasně věděla, kam směřuje. Paní Lomková, manželka místního továrníka ráda stávala u okna, sledovala Konstancinu útlou postavu a dávala jí za příklad své desetileté dceři Almě. Ta pak někdy stávala před domem, opírala se čistými dívčími šatečkami o orosené plaňky plotu a pozorovala Konstance procházející kolem.

Přes všechny domněnky sousedů Konstance nikdy netušila kam jde, ani proč jde. Jediné, čím si byla skutečně jistá byl fakt, že jí samotný akt chůze přinášel pocit mometálního uspokojení. Proplétat se obratně mezi zrcadlovými hladinami kaluží jí připadalo jako správný způsob, jak vzdát hold neporušené kráse, kterou v nich spatřovala a kterou, směla-li soudit tímto způsobem, nalézala ve světě jež žila jen málokdy. Nezáleželo jí na šatech, ani eleganci, pouze na své schopnosti zanechat za sebou věci klidné a nedotknuté. Tímto prostým až banálním rituálem si téměř celé jaro den po dni ověřovala, že ničení nemusí být vedlejším účinkem cesty. Podobné myšlenky si nechávala prijíždět hlavou pouze v čas určený pro procházku. Hned po návratu domů je ze sebe odkládala stejně jako šedavý plášť proti dešti.

Trávila teď dny nejen péčí od domácnost, ale také se starala o zahradu. Podél dláždené cestičky vedoucí ke vchodovým dveřím trpělivě sázela desítky hlíz rudých karafiátů. Když je zahrnovala čerstvou hlínou, myslela většinou na svůj první den ve městě a ohromnou kytici červených tulipánů, kterou jí manžel věnoval na přivítanou. Občas se pak posadila na lavičku a představovala si záplavu květů, ve kterých se vine šedá cesta a někdy také ve svých představách vídala sebe jak stojí v šedých šatech uprostřed té cesty. V tu chvíli se stávala stejně šedou a nevýraznou jako sama cesta a tulipány řvavou červení překrývaly všechnu její krásu i veškerý její smysl. Když pak tulipány začínaly kvést, cítila se být velice šťastná.