Wet London

Zkuste si to představit. Londýn v dešti. 

Z oblohy se valily šedivé proudy vody, a když se rozbíjely o dláždění, znělo to jako výstřely z děla. Silný vítr zmítal kapkami hned sem, hned tam, vháněl je pod přístřešky u vchodů, pod domovní štíty, římsy i podloubí a máčel každý možný úkryt ledovou sprchou. Voda byla všude, odrážela se od asfaltu, řinula se z okapů, stékala do sklepů a bublala nad kanály. Stoky přetékaly. 
Déšť se přeléval vodorovně přes trubky, šikmo přes střešní tašky, svisle podél stěn a nechával na cihlách mokré mapy, které připomínaly krvavé stěny. Pronikal mezi stropní trámy a do štěrbin na střechách. Vznášel se ve vzduchu jako mrazivá bílá mlha nad ní, na ztemnělé obloze, byl neviditelný. Vsakoval se do nitra budov a do kostí jejich promrzlých obyvatel. 
V temných koutech pod nimi se ve svých doupatech krčily krysy a naslouchaly ozvěně dešťových kapek nad sebou. Ve skromných obydlích zavírali prostí muži a ženy okenice, rozsvěcovali všechna světla a choulili se u krbů s hrnky horkého čaje. 
Krysy, mudlové, čarodějové; všechno bezpečně v pelechu. A kdo by jim to mohl mít za zlé? Ulice byly liduprázdné, celý Londýn se šel schovat. Blížila se půlnoc a bouře zuřila čím dál hůř. 
Nikdo se zdravým rozumem by se za takového počasí nepotloukal venku. 
Jo, jo. 
Někde v té záplavě se nacházelo místo, kde se sbíhalo sedm ulic. Uprostřed křižovatky stál žulový podstavec nesoucí sochu mohutného muže na koni. Jezdec mával mečem a jeho tvář strnula v bojovném výkřiku, kůň se vzpínal, zadní nohy pokrčené, přední ve vzduchu. Možná to mělo naznačit hrdinský vzdor, možná se zvíře chystalo vrhnout do bitvy. 
Anebo možná jen chtělo vyhodit toho tlusťocha ze sedla. To se ovšem nikdy nedovíme. 
A helemese: pod břichem koně, přímo uprostřed podstavce, sedí s ocasem elegantně ovinutým kolem nohou velký, stříbrný vlk. 
Předstírá, že nevnímá lezavý vítr, který mu čechrá promočenou srst. Krásnýma modrýma očima hledí do černého šera před sebou, jako by se snažil déšť probodnout pohledem. Pouze mírně sklopené uši se střapci naznačují jistou nespokojenost s prostředím. Jedno ucho sebou chvilkami třepe, ale jinak se zdá, že je vlk vytesaný z kamene. 
Tma houstla. Déšť slil. Přitáhl jsem si ocas kolem těla ještě pevněji a sledoval křižovatku. 
Čas zvolna plynul. 

Čtyři noci nejsou nijak zvlášť dlouhá doba. Ale tyhle ty poslední se fakt vlekly. Všechny jsem je promarnil hlídkováním v centru Londýna, kde jsem pátral po domu číslo 12. Bezúspěšně. 
Dobrá, nebyl jsem sám; společnost mi dělalo pár pitomých smrtijedů – fotrovských sluhů – a hromada domácích skřítků (když už se člověk vážně nudil, proměnil se v člověka a pořádně je seřval). 
Právě ti – smrtijedi – v jednom kuse vyvolávali nějaké potíže, pořád se snažili ulejvat, schovávali se pod mosty nebo do komínů a sebemenší zahřmení nebo pohyb některého z ostatních je vyděsily tak, že vyletěli z kůže – někdy i doslova (Šedohřbet na to měl také určitý vliv, nikdy mi ale neřekl, jaký přesně). 

Mohl jsem se přetrhnout, abych je srovnal do latě. A celou dobu bez přestání cedilo tak, že jsem skoro cítil, jak se ze mě stává plísní nasáknutá houba. 
Nemusím asi říkat, že šéf – můj otec – pro mě moc pochopení neměl. Tvrdil, že je pod velkým tlakem a potřebuje co nejdřív získat výsledky. Sám měl co dělat, aby zkrotil tu hrstku “inteligentních a věrných“ smrtijedů – a já dostal na starost ty největší paka. 

Tak nějak jsem tušil, že už se proti němu bouří. Ne každému se líbí, když ho sekýruje můj otec… Ne, že bych se jim divil. 
Nicméně, každou noc jsme se scházeli v těch nejzapadlejších částech Londýna a rozcházeli se – nikdo netušil, zda se dům číslo 12 – přesněji řečeno hlavní štáb Fénixova řádu – opravdu nachází na Grimmauldově náměstí nebo zda je to zastírací manévr. Regulus se už do domu nedostal. Kretén. 

Naším úkolem bylo hledat a hlídat bezvýznamné oblasti města, které můj fotr považoval za důležitá. 
Dal nám seznam možných cílů. Nebudu vám to vypisovat, unudili byste se k smrti.
Vzato kolem a kolem, zahrnovalo to většinu Londýna, což znamenalo, že jsme museli operovat v propojených kruzích bez zastávky celou noc, abychom všechno uhlídali. 
Nejenže to byla úmorná nuda (nemluvě o mokru). Taky to znamenal nápor na nervy, protože náš protivník se skrýval opravdu dobře (ze všech smrtijedů jsem byl nejagresivnější – skřítci v mé blízkosti měli více modřin, než ostatní). 
Službu mi maličko zpříjemnilo, že se mezi námi objevila moje stará známá Narcisa Blacková. Nedávno se připojila k nám, pod vedením zakyslého, vyschlého chlápka jménem Mortensen. 
Navzdory tvrdému zacházení si však zachovala obvyklý elán. Snažili jsme se vyrážet společně, kdykoli to jen šlo. 
Někteří z lekavějších smrtijedů zahájili šeptandu – Albus Brumbál prý umí pouhým dechem bořit domy (znal jsem hodně lidí, kteří dokázali totéž. Obzvlášť po ránu) a všecky nás zabije. 
Na těchto smrtijedech jsem si vždycky s chutí vyzkoušel Cruciatus – jednak z nudy, jednak z toho, že mi děsili pobočníky. A vzhledem k tomu, že jsme všichni studovali ve Zmijozelu, byli dost lekaví. Na rozdíl od našich nebelvírských “přátel“.

„Nyní začíná krize! Musíme rychle něco objevit nebo nadělat nějakou paseku nebo se Smrtijedi začnou bouřit,“ oznámil mi fotr s krajním klidem. Asi jsem byl jediný, ke komu kdy projevil emoci – pokud nepočítáme vztek, agresivitu, zlomyslnost, smrtichtivost… Však ho znáte. Lord Voldemort, tak zní jeho krásné jméno… 

No, možná, že má “krásné“ jméno, ale má pěkně pitomý nápady… 
Jako s prominutím ten hlavní štáb nenajdeme – akorát dostaneme rýmu (nehledě na to, že se většina mudlů děsí pohledu na roztomilého jako koně velkého – a hladového – stříbrného vlka s rozzuřeným pohledem). Pravděpodobně si myslí, že zvířata zmutovala – tedy, že jsem já zmutoval. 

Je to vlastně pravda. Copak je normální měnit se ve zvíře? Hele! 

Támhle se prochází černý pes… Trochu se proběhneme, kamaráde. 

Vlk se stříbrnou srstí vyběhl směrem k černému psisku, které bylo velké jako medvěd. Těsně před ním se ale zastavil. 

„Sirius Black?“ 

AN/: Tak se sama divím nad tím, jakou jsem to stvořila blbost – původně jsem to měla v plánu rozdělit na pár dalších kapitol, ale překazila mi to moje neuvěřitelná “perfektopisatelnost“, která se projevila zrovna včera večer (čistá ironie). 

Nemohu si prostě pomoci, ale připadá mi to neduchaplné... 

Každopádně: Prosím, nebijte mě.