Noční Grónsko

Koukám bez brýlí schovaný v dece a svetru z ovčí vlny. Ve vesnici, jejíž jediným pojítkem s okolním světem je nedaleký heliport. 

Ticho. Zima. Ticho. Voda naložená v ledu. Led plovoucí ve vodě. Tady vše znovu začíná a možná i končí. Nic se zatím nerozprostřelo do unavujícího tlachání. Mrkni. Vidíš? Vše zůstalo na svém místě. Minulost se nehýbe. Ztratila cestu do ledu. Voní nostalgií. Cítíš? Až roztaje, tak se ztratí. 

Pár měst se zatopí. No a co? Koukni se na to jinak. Až ledy roztají, voda se po tisících letech znova dostane domů. A útes řekne: "Vítej doma, můj vodníku."

Vodníku!

Otevírám okno. Schovaný v dece a svetru z ovčí vlny. Závěsy vlají nad mořem i pokojem. Jen jemně. Tady vítr nefouká. Odpočívá. 

Ticho. Zima. Ticho.

Chci poznat tajemství zamrzlého vodníka!

"Tak pojď! - Do světa umrzlého čekáním."

Vodníku!

Jednou poplavu s tebou. Do světa čerstvých pampelišek. A přítulné trávy. Do světa... zapomenuté lávy.

 ***

"A není toho patosu trošku moc?" Zeptala se zadumaně má vysněná spolužačka.
"Ne. Není.
Za polárním kruhem, kde letadlo léta jen jednou týdně, nepřemýšlíš jako český kretén.
Za polárním kruhem, kde letadlo létá jen jednou týdně, se ti nikdo smát nebude.

Jen věčný svit se sluncem i bez něj.

V červenci."