Co mám rád...

Červencový večer, sluníčko už se schovalo za hřeben hor a na údolí padl stín. Kopce na druhé straně údolí jsou ale ještě osvícené zapadajícím sluníčkem. Mají takovou krásnou nazlátlou barvu, působí hebce a teple. Vzduch je tichý a svěží, horko už ustoupilo podvečeru. Beru kosu a jdu na louku. Stojím u vysoké zelené trávy, rozhlížím se kolem po údolí a z plných plic se nadechuji. Čas se zastavil. Kolem je tichá krajina, ticho ruší jen přirozené zvuky přírody. Šumí stébla trávy, občas se ozve ptačí hlas. Cítím vůni čerstvé trávy a hlíny ze sousedního pole. Beru kosu do rukou a začínám sekat trávu. Je to skvělý pocit. Takhle si odpočinout od všeho spěchu, vypnout se a vnímat jen okolí a pohyb. Myslím, že takový pomalý běh času bylo možno zažívat někdy v minulém století a připadám si, že jsem o sto padesát let zpět. Kdybych si mohl vybrat dobu, kdy bych chtěl žít, asi by to bylo právě 19.století. Právě pro ten pomalý běh času. Pomalu se stmívá, za mnou zůstávají ležet posekaná stébla. I zlaté kopce přede mnou se pomalu ztrácí ve stínu a v šeru. Poslední paprsky slunce je možno vidět už jen na červáncích vysoko na obloze a i ty za chvíli blednou a ztrácí se v modrošedém šeru. Den končí, já se naposledy rozhlížím po krajině, beru kosu a pomalým krokem odcházím loukou domů. Byl to příjemný závěr dnešního dne...