Návraty

Dveře autobusu se pomalu zavřely a tři kamarádi, se kterýma jsem strávil poslední dva týdny na stopu po Turecku se usadili na sedadla v řadě za sebou, každý u svého okýnka. Usmál jsem se, naposledy jsem na ně s lehkou úklonou mávnul a než se autobus stačil rozjet, otočil jsem se na patě a vydal se svou cestou. Pro ně znamenala tahle chvíle konec výletu. Hlava opřená o okýnko, ukolébající drncání a peřina noci nad krajinou. Osm hodin jízdy a ráno budou v Istanbulu, ať se můžou připravit na svůj další erazmácký semestr. Byla bezmála jedna hodina ráno a já jsem procházel osamělou ulicí Izmirského předměstí. Špinavý chodník, tmavá okna oprýskaných činžáků, tiše blikající semafor, osvěžující vítr pozdní noci. Myšlenky na to, že jsem už zase zůstal sám v cizím městě, víc než dva tisíce kilometrů od domu, v zemi kde se téměř nedorozumím a skoro bez peněz mě rychle přivodily dobře známé chvění v břiše. Euforie ze skoku do tmy, naprostá svoboda se bila s nejistým pocitem, že vlastně vůbec nevím co dělám. Jako bych náměsíčný přecházel po laně nad propastí a v mlžném oparu snění si jen docela okrajově uvědomoval, že tu je někde jakési nebezpečí, které nedokážu úplně určit. Zítřejší stop by neměl být problém, ale jak se dostanu za hranice Turecka, čeká mě ještě patnáct set kilometrů promrzlou Evropou. S vidinou, že se budu vracet do jara jsem si s sebou před měsícem vzal jen dvě mikyny, dvě trička a spacák, ve kterém jsem málem nepřestál ani španělský podzim. Teď mě podle zpráv z domova čekají teploty kolem desítky pod nulou.

Jedna trafika na ulici ještě nebyla zavřená, tak jsem vešel dovnitř a za čtyři liry vzal dva Efesy a jako bonus jsem dostal jakési oříšky. Sbalil jsem nákup a vydal se za Emirem – čtyřiadvacetiletým Turkem, který nás u sebe nechal včera přespat, když Petin kamarád u kterého jsme měli domluvené spaní znenadání vypnul telefon a my jsme zůstali v jedenáct večer na ulici. Nabídnul mi, že na jejich bytě můžu přespat i dneska v noci, což jsem s radostí přijal, protože venku to pomalu vypadalo na déšť a něco mi říkalo, že se pár dalších dní pořádně nevyspím. Došel jsem na byt, vybalil dvě piva, jedno jsem podal Emirovi a s druhým jsem zaplul hluboko do křesla. Psal něco na počítači a já jsem nad mapou Turecka přemýšlel, kudy se ráno vydat – po malých cestách po pobřeží a vidět Dardanely, nebo po větší na Istanbul a tam třeba ještě přespat u kamarádů, než se vydám do mrazu. Obě cesty mi připadaly šíleně utahané, malé a pomalé. Začal jsem cítit první náznaky tísně, tak jsem nechal přemýšlení a zeptal jsem se Emira, jestli poslouchá Pink Floydy. Usmál se, s pokývnutím hlavy potáhl dlouze z cigarety a jako by věděl na co myslím pustil Comfortably numb. V tu chvíli mě přešly obavy, seděli jsme tam vedle sebe, pokuřovali, popíjeli pivko a já jsem si odevzdaně uvědomoval, že cesta je děvka, která mě jednou zničí, ale i když to vím, tak ji nemůžu přestat milovat. Po pár dalších písničkách přišel Emirův spolubydlící z Albánie, se kterým jsme se ještě asi hodinu rozplývali nad krásou hor na severu jeho země a povídali životě pod nimi. Ke třetí ráno jsem se rozloučil, natáhl si na koberec spacák a během pár minut jsem usnul.

Když jsem se v sedm ráno vzbudil, za oknem se pomalu rozednívalo a na šedé chodníky lehce mrholilo. Povzdechl jsem si, tiše jsem se sbalil, na kus papíru naškrábal poděkování za ubytování. Batoh na záda a nepozorovaně zmizet do ulic. Jedeme domů!

Dálniční nájezd byl nedaleko. Jedním směrem na Istanbul, druhým na Dardanely. Pořád jsem ještě nebyl rozhodnutý kudy jet, tak jsem z kapsy vytáhl liru, která se tam už pár dní válela a hodil jsem si. Padnul Istanbul. Krátce jsem se zamyslel, usmál jsem se a vydal se na Dardanely. Společný výlet skončil, teď už je to na mě. První auto, na které jsem na nájezdu mávnul prudce zastavilo a další dvě do něj málem najely zezadu. Řidič divoce zagestikuloval, já jsem skočil do auta a jeli jsme. Tři stopy trvalo, než jsem se dostal za ceduli oznamující konec města. Během dalších dvou jsem se dostal asi o padesát kilometrů dál. To už skončila i dálnice a vystřídala ji malá rozbitá cesta lemovaná nekonečnou řadou domů. Celé západní pobřeží Turecka mi přišlo jako jedno nekonečně dlouhé město a začalo mi připadat, že chytit tady stop na delší vzdálenost než třicet kilometrů je prostě nemožné. Do toho začalo hustě pršet a celou oblohu od obzoru nad mořem po obzor nad horama pokrýval jenden souvislý cínový mrak, který na mě křičel, že na konec deště si počkám ještě pár dní. Projelo první auto, druhé, třetí a já jsem začal cítit, že si kapky deště našly cestu skrze mikinu a za pár minut budu naskrz mokrý. Poblíž byla naštěstí benzinka, tak jsem se odebral pod střechu a říkal si, že tam snad něco vymyslím.

Ještě jsem ani nestihl složit batoh a už mě k sobě volal starší pán popíjející uvnitř benzinky kafe. Když se dozvěděl, že stopuju domů do Česka, koupil mi kafe a dřív než jsem ho stihl dopít, už mě vlekl do maringotky kousek od benzinky. Tam se před deštěm schovávalo asi pět dalších chlápků, kteří mě usadili do křesla, nalili mi čaj a jeden přes druhého se mě vyptávali, co že to dělám. Když zjistili, že v tomhle počasí stopuju do Česka, tak mě skoro smíchy poprskali čajem. Než jsem stihl dopít, hostitel mě zase popadl a táhl mě do auta, že jedeme na sever. Chvilku trvalo, než jsem se vzpamatoval z rychlého sledu událostí posledních deseti minut. Během cesty mi pomocí asi dvacítky tureckých slov, které jsem znal já a podobného množství anglických, které znal on vysvětlil, že je manažerem největšího vývozce tureckého obilí do Afriky. Rukama, nohama a pár slovy jsme zhodnotili nevýhody unijních dotací do zemědělství a od svých zákazníků a odběratelů, kteří měli obchody kolem naší cesty mi nasbíral několik tašek nejrůznějšího pečiva, ať mám cestou co jíst. Asi po padesáti kilometrech se najednou zatvářil, jakoby dostal skvělý nápad. S úsměvem popadl telefon a po krátkém hovoru mi oznámil, že mu šéf dovolil napsat do účetnictví jednu studentskou jízdenku na autobus z Bergamy do Edirne – čtyři sta kilometrů téměř až k bulharským hranicím. Dovezl mě na autobusové nádraží, z auta vysbíral snad všechno co se v něm válelo a daroval mi to s ujišťováním, že tohle se může po cestě určitě hodit. Koupil mi lístek na polední autobus, srdečně se rozloučil, naskočil do auta a zmizel. Stál jsem tam v dešti před nádražní budovou a přemýšlel o tom, že o Turecku by si měli stopaři povídat pohádky na dobrou noc.

Cesta autobusem byla příjemná. Občas přišel stevard a donesl kafe, čaj, nebo nějaké sušenky, na obrazovkách na zadní straně křesel sledovala většina cestujících aktuální zprávy z bouřícího se Egypta či Kaddáfího projevy k Libyjskému lidu, dvě slečny sedící přede mnou na sedačce s vlasy skrytými pod šátkem sledovaly s povzdechy a tichým spokojeným smíchem jakousi tureckou telenovelu. Já jsem seděl sám, hlavou opřený o okno a celou cestu jsem unaveně sledoval zmáčenou krajinu tam venku. Po pár hodinách jsme se zastavili v přístavu v Canakkale. Na břehu Dardanel. Byl jsem rád, že jsme je stihli ještě za světla. Pomalu jsme najeli na Trajekt, který nás měl převézt přes úžinu. Většina lidí vystoupila a šla si užívat slaný vzduch a pohled na racky nahoru na palubu. Foukal studený a vlhký vítr, turci postávali u zábradlí, popíjeli čaj, někteří k němu pokuřovali a jiní přikusovali sendvič z lodního baru a kousky housek házeli do vzdchu, kde se o ně prali racci. Z mlhy vystoupila evropská pevnina a já jsem si povzdechl, kdy se zase asi podívám do Asie. Přirazili jsme ke břehu, všichni naskákali zpět do autobusu a ten se vydal na cestu. Rychle se setmělo, autobus stichl a většina lidí usnula. Užíval jsem si pohled do tmy a přemýšlel, co mě dnes v noci asi čeká. Přemýšlel jsem, že jsem možná to ubytování v Edirne, které mi nabízel sehnat můj včerejší hostitel, neměl odmítat. Ale ty myšlenky mě brzo přešly. Už jsem přece chtěl být na cestě sám, na nikoho dalšího se nevázat. Po dalších několika hodinách jízdy po rozbitých tureckých okreskách jsme se v deset večer dokodrcali do Edirne.

Z autobusového nádraží znělo hlasité víření bubnů a zpěv snad několika stovek lidí. To samé se dělo už asi ve čtyřech městech, kterými jsme projížděli. Vystoupil jsem a celý velký prostor před halou byl plný tančících lidí, kteří popíjeli pivo, hlasitě zpívali, někteří se se slzami objímali. Už nepršelo. Přehodil jsem si batoh přes rameno, zapálil si cigaretu a z povzdálí sledoval, co se bude dít. Během chvilky za mnou přišli dva vojáci s samopaly a jeden mě trhanou angličtinou poprosil, ať mu ukážu pas. Když jsem tak udělal, poprosil mě ještě, ať mu ukážu co mám v batohu. Otevřel jsem batoh, trochu ho před ním prohrábl. Poděkoval a já jsem se zeptal, co se to v celém Turecku děje. Odpověděl, že zítra ráno budou mladí kluci odváděni do armády, tak se dnes na dva roky loučí.  Všichni zpívají, tančí a pijou na nádražích až do doby, než je za svítání naloží do autobusů a odvezou k službě. Řekl mi, ať si dávám pozor, protože se někteří občas opijou víc. Ukazováček a palec zvednul k čepici, popřál mi hodně štěstí a lehkým pokynutím se se mnou rozloučil. Ještě chvíli jsem stál a sledoval ten smutek smíchaný s radostí, objímání, slzy. Přemýšlel jsem, jestli tohle je ta chvíle, kdy se tu z kluků stávají muži. Dokouřil jsem, odhodil hořící špaček do kanálu a všiml jsem si, že displej hlásí čtyři stupně nad nulou. To mě potěšilo, protože jsem takhle v noci čekal větší zimu. Oblékl jsem si všechny čtyři vrstvy, které jsem s sebou měl, kolem krku pevně uvázal arafatku a vyrazil do tmy k dálnici. Nádraží bylo docela daleko za městem a k dálnici vedoucí na Kapikule, hranici s Bulharskem, jsem to měl ještě nějakých šest kilometrů. Zpěv a znění bubnů se pomalu slévalo dohromady a tichlo. Šel jsem ve tmě kolem svodidel, v dálce žlutě svítil okraj města, jednou za pár minut projelo auto nebo autobus a já jsem v té noci cítil úžasný klid. Po čtvrthodině chůze jsem před sebou uviděl světla vedoucí dálnici z Istanbulu do Edirne. Tam někde by se měla odpojovat i moje cesta k Bulharsku. Vylekal jsem se, když jsem uslyšel, že ke mně odkudsi ze tmy běží s hlasitým štěkotem dva velcí psi. V kapse jsem nahmatal pepřák, zastavil se a zahleděl do tmy. Štěkali, ale už se neblížili. Neviděl jsem, kde jsou, ale podle zvuku možná pár desítek metrů. Raděj jsem se tiše vypravil dál. Ve chvíli, kdy už jsem byl od psů dost daleko a ulevilo se mi, že jsem se s nima nemusel takhle v noci hádat, začalo kapat. Lampy byly blízko, ale nikde nebylo žádné auto. Už bylo pozdě. Stál jsem tam sám na dálnici a nikde žádný most, pod který bych se mohl schovat. Déšť sílil. V tu chvilku se v dálce objevily světla auta v mojem směru. Doběhl jsem pod lampy, ať si mě řidič může prohlédnout a začal jsem stopovat. Auto projelo kolem a já jsem ve vteřině ztratil poslední naději, že zůstanu suchý. Položil jsem batoh a začal z něj lovit pláštěnku, abych promokání aspoň zpomalil. Vypadalo to na pořádný slejvák. Najednou jsem ale uslyšel motor, který škrtí zpátečku. Podíval jsem se na cestu a uviděl dvě červené světla, jak se ke mně v odstavném pruhu vrací. Zajásal jsem, plný chuti jsem vyhodil batoh na záda a běžel zachránic naproti. Pokynul ať rychle naskočím, udělal jsem tak a on se beze slova se rozjel. V tu chvilku se mraky roztrhly úplně a já jsem měl pocit, že se někde ve tmě před námi roztrhla hráz přehrady. Stěrače nestíhaly, do střechy auta bušily velké kapky a já jsem si říkal, že mě má někdo nahoře asi rád. A nebo se chce jen tak nevinně pobavit.

„Kapikule?“ zeptal jsem se.

„Kapikule yok. Edirne.“

Povzdechl jsem si. Motat se teď v noci někde po Edirne se mi vážně nechtělo. Naznačil jsem, že bych potřeboval vystoupit někde pod mostem na dálnici na Bulharsko. Vypadalo to, že řidič rozumí. Jeli jsme asi osm kilometrů. Déšť po pár minutách ustal, jakoby se ta protržená přehrada vylila až do dna. Nebe se v další minutě protrhalo a mezi mohutnými čistě bílými mraky začaly prosvítat hvězdy. Řidič mě vysadil pod jednou z posledních lamp v mém směru, které osvětlovaly celé dlouhé křížení dálnic, sjezdy a nájezdy. Rozloučili jsme se, auto zařvalo do noci a zmizelo.

Stál jsem tam v chvějící se žluté záři lampy, všude kolem bylo naprosté ticho a město až bylo kdesi daleko za kopcem, takže jsem ho neviděl. Podíval jsem se na hvězdy, kterých bylo mezi mizejícími mraky čím dál víc. Uvědomil jsem si, co se v posledních minutách stalo a začal jsem se smát. Navenek jen tak tiše, ale kdesi uvnitř to pořád sílilo. Cítil jsem, že se nesměju sám. Jakobych někde uvnitř stál tváří v tvář tomu, kdo na mě dělá tyhle vtípky a pak mě z nich vždycky na poslední chvilku vyseká. Smáli jsme se tomu víc a víc, smáli jsme mě, tomu, jak jsem se zase vylekal, smáli jsme se sobě navzájem a smíchy jsme se tam uvnitř váleli po zemi. Když to pomalu ustalo, věděl jsem, že se cesty přes promrzlou Evropu bát nemusím. Se spokojeným úsměvem jsem si říkal, že když do půl hodiny neprojede žádné auto, půjdu si lehnout pod dálniční most a ráno za svítání chytím auto třeba i na celý den. Byl to hlavní tah z Istanbulu do Unie, čekal jsem původně, že tam bude projíždět jedno auto za druhým celou noc. Neprojíždělo. Nevadí, ráno už třeba bude. Vytáhl jsem z batohu míčky a začal pro zahřátí a zkrácení času žonglovat. Po deseti minutách kolem mě projel první kamion. Nezastavil, ale aspoň jsem věděl, že tu auta jezdí. V dalších deseti minutách projely dokonce kromě jednoho kamionu i dvě osobní auta. Chvíli na to jel kolem další kamion a turecký řidič vevenitř cosi zmateně gestikuloval. Po pár máchnutích rukou přestal a zastavil. Vlezl jsem do kabiny a poděkoval. Jiný směr než na Bulharsko tu nebyl, tak jsem ani neříkal kam jedu. Uměl rusky, tak jsme povídali o tom, jaká je v Evropě zima a že by tam nejraděj nejezdil. Taky že bude spát na Kapikulích a že když mě ráno uvidí u cesty, tak mě vezme. Ve dvaceti minutách jsme dojeli na hranici. Poslední mešita a v pozadí už velká modrá vlnící se vlajka s dvanácti zlatýma hvězdičkama. Jedeme domů.

Hranici jsme překročil přesně o půlnoci. Postavil jsem se k cestě a začal stopovat. Byla zima, snad i pod nulou. Moje stará mikina už nezvládala držet takový nápor, tak jsem se začal rozhlížet, jestli poblíž není nějaké místo, kde by se dal v teple roztáhnout spacák. Kamiony jezdily zhruba po třech minutách a řidiči se moc natvářili na to, že by mě chtěli brát. Vlezl jsem do nejbližší hospody pro kamioňáky a na baru se zeptal, jestli bych tu nemohl s hlavou opřenou o stůl počkat, než vyjde slunko. Barmanka rezolutně odmítla a já jsem neměl peníze na to zahřát se u čaje, tak jsem šel zase ven. Na místě, kde jsem před pár minutama stopoval ale stála běloruská šlapka. Nabídla mi cigaretu, ale necítil jsem se dostatečně drsně na kouření Parlamentek, tak jsem si dal raději svou. Chvilku jsme si povídali, zase jsme zanadávali na zimu a řekla mi, ať teď v noci stopuju jenom kamiony, protože ve většině osobáků tu pojíždí pasáci a že s těma bych nemusel dopadnout dobře. Uvědomil jsem si, že auta, které jsem tu viděl jezdit, byly většinou černé a s kouřovými skly. Nabídla mi ještě pozvání na kafe, ale chuť sedět co nejdřív v kamionu a vézt se v teple nocí byla silnější. Poděkoval jsem, rozloučil se a poodešel dál. Mávl jsem na nějakých osm, deset kamionů a pak mi jeden zastavil. Byla asi jedna hodina ráno a vevnitř seděl Bulhar, který jel na Sofii. Neuměl jinak než bulharsky, tak jsme se domlouvali dost těžko. Mimo to vypadal, že je unavený ještě víc než já a na volantu bezmála usínal. Chvíli jsme se pokoušeli nějak se dorozumět, ale přes únavu to bylo tak náročné, že jsme to raději vzdali a já jsem usnul. Probudilo mě až nápadné cukání kamionu, popojíždění a zastavování. Hodiny ukazovali tři ráno a řidič něco nesouvisle v polospánku pronášel sám k sobě a poskakoval s kamionem po městě. Poznal jsem, že je to plovdiv, před třemi týdny jsem tu stopoval. Když si všiml, že jsem vzhůru, řekl mi, že hledá mýtnici. Nikde nebyl nikdo, koho by se mohl zeptat, kde hledat a když už se objevila nějaká paní a on vysokčil z kamionu a běžel za ní, vzala nohy na ramena a utekla do tmy mezi domy. Vypadal, že jej uchvacuje beznaděj. Po další půlhodině hledání a bloudění se ale ukázalo, že nějakou náhodou stojíme přímo před mýtnicí. Když zaparkoval v odstavném pruhu, řekl, že do Sofie pojede až zítra odpolene, padl na postel a ve vteřině usnul. Opřel jsem se tedy o okno, pod hlavu si dal mikinu a usnul jsem taky.

Hodiny ukazovaly chvilku po čtvrté ranní, když mě hostitel vzbudil a začal mě přemlouvat, ať mu v Česku, najdu práci. Nepoznal jsem, jestli mluví ze spaní, nebo to myslí vážně, ale říkal, že má v Praze všechny kamarády a že v Bulharsku už se nedá dál žít. Mluvil naléhavě, ale řekl jsem mu, že mu práci asi sehnat nedokážu. Vypadal, že jej to naštvalo a znovu usnul.

Znovu jsem se vzbudil o půl sedmé ráno. Venku byla světle šedá obloha a všude kolem lehký sněhový poprašek. Suchá tráva byla namrzlá a myšlenka, že tam musím jít a stopovat mě drtila. Oblékl jsem si zase všechny čtyři vrstvy, viděl jsem, že řidič hluboce spí, tak jsem vzal batoh a vylezl ven do mlhy a mrazu. Cesta, na které jsme stáli vedla ven z města. Nikdo nebral a já jsem vzpomínal se steskem na Turecko, kde se běžně nečeká delší dobu, než deset minut. Asi tři hodiny mi trvalo, než jsem se pomocí dvou stopů a kilometrů a kilometrů chůze dostal přes městský okruh na dálnici na Sofii. Na té ale stál kousek dál ve směru jízdy další stopař. Šel jsem si stoupnout za něj, ať mu neberu auta, kterých i tak moc nejezdilo. Když jsem se k němu blížil, všiml jsem si, jak je vysoký, pohublý a křivý. Na nohách měl kanady, úplé maskáče a nahoře vytahaný zelený svetr. Dlouhé černé vlasy sepnuté do culíku, nepřirozeně husté obočí a těkavý pohled dodávaly zdání, že není myslí přichycený tak docela na zemi. Jak jsem se blížil, přestal stopovat a zkoumavě a tázavě se na mě díval. Pozdravil jsem a on se na mě beze slova podíval jako by mě chtěl tmavě hnědýma očima probodnout. Zamrazilo mě a přidal jsem do kroku. Ušel jsem ještě asi dva kilometry dál kolem dálnice a tam jsem stopl auto. Ve jedenáct hodin jsem se konečně rozjel z Plovdivu na Sofii. Řidiči nebylo ještě ani třicet a pracoval pár let po sobě na work and travel, takže jsem si  popovídali konečně anglicky. Při vjezdu do města mi oznámil, že mě může vzít jen na sídliště na začátku Sofie. To byla asi nejhorší zpráva, protože protloukat se přes bezmála dvoumilionové město na druhou stranu je noční můra. Vysadil mě na autobusové zastávce, odkud mě prý doveze autobus na nádraží. Rozloučili jsme se.

Na zastávce jsem se pokusil rusky oslovit starou paní s nákupní taškou v ruce a květovaným šátkem přes hlavu. Říkal jsem si, že by rusky snad mohla rozumět. Když jsem se zeptal, jakým autobusem se dostanu na druhou stranu města, vzpřímila se a s úsměškem na mě začala plynulou angličtinou. Jakoby se mi trochu zvlnila země pod nohama jsem znejistěl, jestli je pravděpodobné, že se tohle opravdu stalo na předměstí šedého města uprostřed vymlácených šedých paneláků a špinavých ulic. Rychle jsem se ale vzpamatoval a za chvíli jsem už stál v přeplněném trolejbuse. Když jsem nastoupil, tak z něj zrovna vystoupili dva revizoři s černým pasažérem pevně v rukou a tak jsem doufal, že to byli jediní, které jsem potkal. Peněženku jsem měl skoro prázdnou, poslední co jsem mohl nabídnout bylo pár forintů. Zimní Sofie byla asi nejdepresivnější město, kterým jsem kdy projížděl. Promrzlé šedé ulice se špinavými krajkami vysušené posypové soli, bezlisté stromy  nad šedobéžovými památníky lidové republiky, rozbité a posprejované paneláky dotýkající se olověného nebe a všichni na ulicích zachumlaní hluboko do vybledlých kožichů a chlupatých kapucí. Přijet sem v létě, tak to asi bude jiné, ale teď jsem chtěl z toho města duchů co nejrychlej pryč. Když jsem se cestou z nádraží ptal starého pána sedícího na ulici s dýmkou, kudy na stop na Srbsko, příjemně se usmál jakoby měl radost, že se ještě stopuje a ukázal s pokývnutím hlavy dál na ulici po které jsem šel.

Mapa Bulharska mi říkala, že ze Sofie na Srbskou hranici vede dálnice, která začíná těsně za městem. Když jsem se ve tři odpoledne dostal konečně za město, objevil jsem poblíž nákupního centra ceduli hlásající Beograd  tři sta padesát kilometrů. Vydal jsem se tím směrem, ale místo dálnice jsem objevil jen starou rozbitou cestu, která měla stěží dva pruhy a vedla kamsi do polí. Opřeni o auto se na druhé straně nudili dva policajti, kteří zřejmě měli měřit rychlost, kdyby se někdy objevilo auto. Šel jsem k nim a zeptal se, kde je dálnice na Srbsko. Odpověděli, že tohle je jediná dálnice ze Sofie na Srbsko, že žádná jiná cesta v tomto směru nevede. Bylo kolem mínus čtyř stupňů, klepal jsem se zimou a začalo sněžit. Ještě tak dvě a půl hodiny a bude tma. Myslel jsem na to, že jsem chtěl během dneška dojet do Maďarska a teď tvrdnu po třetí odpoledne teprve uprostřed Bulharska. Za osm hodin stopování jsem ujel sto padesát kilometrů, mrznu a od rána jsem nejedl. Dal jsem si poslední zbytky pečiva co jsem dostal včera a jedny sušenky, taky poslední. Stál jsem tam a doufal, že přijede aspoň jedno auto. Přijelo jich i víc, ale většinou řidiči dělali, že o mě neví, nebo cosi divoce gestikulovali. Začal jsem přemýšlet, jestli se neprojít po městě, přespat na nádraží a dál se vydat až ráno. Nad Srbskem prý už mělo být hodně špatné počasí a mrazy hluboko pod nulou, zůstat tam na noc někde neznámo kde jsem se docela bál. Policajti se na mě chvíli z druhé strany silnice zkoumavě dívali, ale když zjistili, že tu nic jiného na práci není, nasedli do auta a odjeli. Zůstal jsem tam stát sám. Jestli do hodiny nikdo nezastaví, tak jedu zpátky do města. Nebo zmrznu.

Po další půlhodině se znenadání přiřítila velká nablískaná stříbrná honda. Uvnitř seděl pán v nejlepších letech, skoro bych řekl, že je to americký důstojník na dovolené. Velké sluneční brýle s tmavými skly a stříbrnými obroučkami, elegantně střižené šedé vlasy, ostré rysy a charisma zářící z okna. „Jump in!“ zavolal na mě se skvělým přízvukem. S radostí jsem naskočil, posadil se vedle něj, auto zahrabalo a rychlostí naprosto neodpovídající kvlaitě cesty jsme vystřelili dopředu. Skvěle zvládlými pohyby vedl auto mezi dírami, které tu nejspíš vyhloubila zima a turecké kamiony. Jedním tahem vytáhl lehkou marlborku z krabičky a tím stejným tahem ji zároveň zapálil. Bylo vidět, že si potrpí na styl. Pomalu se rozpovídal o tom, že na auta tolik není, stíhačky jsou lepší. Během pár minut předjel všechny auta a kamiony, které kolem mě během hodiny stopování projely. Povídal o tom, jak dřív lítal v armádě na stíhačkách a teď dělá civilního pilota, jenže je zima a nikdo nikam nelítá, tak staví dům v horách a občas se proletí k moři ve svém malém osobním letadle. Trvalo asi dvacet minut, než mě vysadil na srbské hranici. Se spokojeným výrazem, že misi v pořádku splnil lehce zasalutoval, na metru otočil auto a už se řítil do hor.

Nálada se mi za tu chvilku s ním podstatně zlepšila. Pomalu jsem oblékl batoh, když na mě zapískal někdo z kamionu kousek opodál. Od řidiče vracejícího se do Istanbulu jsem dostal dvě jablka a přání šťastné cesty. Usmál jsem se a vyrazil jsem dál. Srbský celník mi našel v pase loňské vízum ze Sýrie a rouhodl se, že mě bude muset řádně prohledat. „Drogy? Mariuana?“ Odmítavě jsem zavrtěl hlavou. Prohlásil, že mi nevěří. Každý kdo jede ze Sýrie s sebou veze drogy. Marně jsem mu vysvětloval, že nejedu ze Sýrie a že to vízum je rok staré. Batoh mi rozebral do nejmenších částeček a když zjistil, že nic nevezu, neštvaně beze slova odešel. Vypadal, že se jej to vážně dotklo. Chvíli trvalo, než jsem si sbalil věci a vydal se dál. Venku se ještě nestmívalo, ale bylo vidět, že poledne je už na ústupu. Taky přituhovalo, teď jsem začal pomalu chápat, co to bude znamenat strávit noc venku. S nevolí jsem si uvědomil, jak špatně se přes Srbsko stopuje. Loni nám trvalo celý den tu zemi přestopovat. A teď už se šeří a já jsem teprve na začátku.

Vydal jsem se podél malé cesty, která mě vedla dál od hranic. Bylo klidné odpoledne, ve vesničce za hranicí se kouřilo z komínů a do nosu štípala zima smíšená s vůní uhlí. Těch pár aut jezdoucích od hranic bylo po střechu přeplněno vším možným, od lidí po skříně. Pár veksláků stojících v kožichu před svými stánky na mě pokynulo, já jsem je pozdravil a šel jsem dál. Projel jeden kamion, druhý a třetí zastavil. Byl to turek. Naskočil jsem a on se nechápavě zeptal, co chci. Řekl jsem, že potřebuju svézt směrem na Niš. Nevypadal, že by z toho byl šťastný, ale kývnul ať vlezu dovnitř. Byl starší, s velkým břichem, hustými bílímy vlasy a tátovským výrazem. Když zjistil, že umím pár slov turecky, pookřál a snažil se vzpomenout na něco v angličtině a ruštině. Nakonec jsme si řekli kdo kam a proč jedeme, povídal o svých dcerách, řekl, že se jmenuje Nazim a po několika kilometrech zastavil v turecké hospůdce u cesty. Dali jsme si chleba, čaj, on povídal jiným tureckým řidičům, kteří tam byli, že jedu stopem do Česka a všichni se smáli, plácali mě po rameni a přáli mi štěstí. Udělali jsme třičtvrtěhodinovou pauzu a vyrazili dál. Řekl mi, že mě může vzít až do Bělehradu. Když jsme projížděli nějakou malou vesničkou, meziřečí náhle prudce zastavil a vysokčil z kabiny. Oběhl kamion a já jsem si všiml, že z mojí strany stojí nějaká postarší paní v hnědém kabátu a s nákupní taškou v každé ruce. Políbil ji, rozhlédl se a spěšně ji plácl po rameni. Odběhl od kabiny a paní naskočila dovnitř. S taškama v rukách se mi rozplácla na podlahu pod nohy. Stalo se to všechno v pár vteřinách a já jsem vůbec nevěděl, co znamená, že mi najednou pod nohama leží neznámá žena. Z druhé strany naskočil do kabiny Nazim a tišem začal gestikulovat, že kolem jede policie a šlapat v Srbsku takhle u cesty je zakázané. Když policajti přejeli, pomohli jsme jí sednout si na sedačku.

„Chceš taky sex?“ zeptal se mě smějíc se, ale jeho pozornost už patřila nové návštěvnici.

„Ne,děkuju, dám si zatím raděj čaj.“ odpověděl jsem a on rukou ukazoval, kde je nejbližší hospoda, ať si dám čaj a vrátím se za deset minut. Tou dobou už ale mou přítomnost vnímal minimálně, rychle jsem tedy vyskočil na silnici a bez ohlížení jsem šel sednout do špinavého pajzlíku u cesty mezi kamioňáky. Dal jsem si čaj, houpal jsem se v křesle a přemýšlel, že na místě, kde jsem ještě před minutou seděl už souloží postarší turek a nějaká neznámá paní od cesty. Život připravuje různé nečekané zvraty...

Po deseti minutách jsem zjistil, že mám jen turecké liry a maďarské forinty a že tak nemám čím zaplatit za čaj. Barmanka nad tím mávla rukou a řekla, ať si to nechám, že to byl dárek. Vrátil jsem se ke kamionu a paní v hnědém kožichu s taškama právě odcházela podél cesty v opačném směru. Vlezl jsem dovnitř a Nazim zářil radostí.

„Serbian sex, čok guzel, čok guzel!“ oznamovali mi. Povídal, že je to jeho oblíbená srbská přítelkyně. Najednou byl mnohem veselejší a upovídaný, dokonce mi nabídl odvoz až do Maďarska. To znamenalo, že pojedu snad celou noc. Byl jsem unavený, chvilku jsme si ještě povídali, ale potom jsem usnul. Probudil mě až na okruhu kolem Bělehradu. Byla tma a venku běsnila vánice. Teploměr na palubovce ukazoval mínus deset a představa, že by mě těď vysadil mě děsila. Řekl, že jdeme na večeři. Zastavili jsme zase v turecké restauraci u dálnice a když jsem si chtěl dát polívku, řekl, že už jsem jednu měl a na chlapa se sluší steak. Tak jsem dostal steak. Seděli jsme, mlčeli, dívali se na fotbal, který právě běžel v televizi a na barmanky, které pobíhaly kolem baru.

„Taky by sis měl najít slečnu ze Srbska.“ řekl mi. „Serbian sex, čok guzel!“ usmál se.

Řekl jsem, že v Česku jsou taky fajn slečny. Nic nenamítal, tak jsme dál seděli a užívali si plné břicho a teplo od topení, zatímco venku se pomalu dělaly jazyky. Dopili jsme čaj a vydali se dál.

Po zdě v noci jsme dorazli na hraniční přechod s Maďarskem. Nazim říkal, že Maďarské hranice jsou dobře střežené, protože se vjíždí do schengenu. Tiše se u toho smál. Nechápal jsem, co myslí. Pak začal pod palubovku strkat dvacetieuro. „Dívej, dívej!“ smál se na mě. Pořádně jsem nechápal. Když jsme zastavili na hranici na kontrolu kabiny, vylezli jsme ven.

„Drogy?“ zeptal se mě celník. Zavrtěl jsem hlavou. Usmál se. Vlezl do kabiny, nastartoval kamion a po deseti vteřinách zase vylezl se spokojeným úsměvem.

„Všechno je jak má být. Perfekt!“ prohlásil.

Nastoupili jsme zpátky do kabiny, bankovka už tam nebyla a když jsem se Nazima zeptal, jestli budou kontrolovat taky přívěs, zasmál se a plácl se do kolen. Po kilometru nás předjelo malé auto a zablikalo. Zastavili jsme u krajnice, řidič otevřel kufr, Nazim na mě mrkl, vyndal ze skříňky nad hlavou dva kartony Davidovek, vylezl ven, hodil to do kufru, potom oběhl kamion a vrátil se z přívěsu s bednou pomerančů, pak ještě bednou banánů a pár hlávkama zelí nějakým celerem. Všechno to naházel do přivěsu, podal si s řidičem ruku, objali se, auto se otočilo a odjelo zpět k hranicím. Tázavě jsem se na něj podíval.

„Dobří kamarádi, stačí mít dobré kamarády.“ odpověděl a smál se od ucha k uchu. „Budu muset končit, ale na hranicích jsem ti domluvil odvoz do Brna, jede přímo, ráno budeš doma. Je to kamarád, dobrý kamarád.“ řekl mi.

Byl jsem nadšený. Po chvíli jsme zastavili na odpočívadle vedle jiného tureckého kamionu. Nazim mi podal ruku a řekl, že doufá, že jak zase někam pojedu, tak se potkáme. Popřáli jsme si pěknou cestu a já jsem ve vánici přeskočil do druhého kamionu.

Vylezl jsem dovnitř a pozdravil jsem. Řidič vypadal, že stěží drží otevřené oči. Byl skloněný nad volantem, podíval se na mě, kývl hlavou a rozjel se. Byl o poznání mladší než Nazim. Když jsme vjeli na dálnici, poprvé promluvil.

„Dangerous, very dangerous.“ řekl táhle jakoby v bolesti.

„What is very dangerous?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Už čtyřicet hodin jsem nespal a jenom řídím a večer mám skládat náklad v Berlíně.“ utěžka jsem polknul.

„Proč nesmíš spát?“

„Protože večer skládám v Berlíně.“ odpověděl znovu.

Zeptal jsem se, jestli nechce zastavit a dát si kafe, načež odpověděl, že kafe nemá rád. Kamion jezdil vánicí z jedné strany pruhu na druhou a já jsem byl rád, že jsme široko daleko na cestě jediní. Asi po hodině řekl, že se musí na chvilku vyspat, jinak že nabouráme. Souhlasil jsem. Oba jsme usnuli během chvilky. Když jsem se vzbudil, bylo už světlo a obloha byla modrá. Projížděli jsme kolem Budapeště. Po sněhu ani památky a vypadalo to, že venku je docela teplo. Radostí z nového dne otřásl pohled na řidiče. Vypadal, že je zničený ještě víc než včera. Nahnutý nad volant se klimbal z jedné strany na druhou. Nemluvili jsme a já jsem měl chuť ten volant popadnout a řídit za něj.

„Nebude z toho problém že řídíš už bezmála padesát hodin?“

„Když mě chytnou na Slovensku, tak mi vezmou papíry, v Česku kamion a v Německu mě za to postaví ke zdi a zastřelí.“ prohlásil a z hlasu mu zněla začínající deprese.

Zvládl to. Přejeli jsme slovenské hranice, projeli Bratislavou a ještě dopoledne jsme byli v Česku. Bylo krásně, zima, ale svtítilo slunko a ledy na polích pomalu tály. Když jsme přejeli hranici a zastavili kvůli proclení v Česku, řekl jsem, že to domů už vezmu s nějakým osobákem, ať jsem tam co nejdřív. Popřál jsem mu, ať neusne a zvládne večer Berlín, nejlíp bez kontrol. Unaveně se usmál a zamával.

S chutí do poslední části cesty jsem si stoupl k dálnici. Zvedl jsem palec a během pár minut mi zastavil kamion. Konečně čeština. Řidič věčný kverulant, který si stěžoval na první poslední, ale vlastně příjemný a pěkný člověk. Povídal, že peníze už nejsou takové, jako když vozil pytle na mrtvoly do Iráku ani jako když dovážel sklo na mrakodrapy v Dubaji, že šéfové kradou víc než kdy jindy a tak jsme se pomalu dostali až do Brna. Vystoupil jsem na sjezdu na dé jedničku, přelezl silnici a po kolejích se vydal domů. Jako vždycky. Bylo krásně. Zdálo se mi, že se povedlo splnit co jsem sliboval před odjezdem a dovezl jsem z teplých krajin jaro.