Narcisa and Rabastan - Welcome to my life

„A já jsem si myslela, že se měníš ve vlka, Williame.“ Nadzdvihl jsem nechápavě obě dvě obočí a trochu povolil svůj výraz – celou cestu k hostinci U Zlomené hnáty jsem měl zatnutou čelist. Au… 

„Tím jsem chtěla říct, že mi připomínáš rozzuřeného buldoka.“ Znovu jsem zatnul čelist a odolal nutkání tu blondýnku proklít. Obrovské modrozelené oči, nos, jehož špička míří k nebi a plná ústa, která mají neustále plno keců. Narcisa Blacková, seznamte se. 

Hostinec U Zlomené hnáty, pokud tedy ještě stojí, je zvenčí malá, ošklivá budova – když nad tím přemýšlím, tak musím uznat, že zevnitř taky za nic nestojí. 
Zdi hostince z lepence se hroutí k zemi jako sýr ponechaný na rozpáleném slunci. Hostinský, jehož nažloutlá, vyzáblá tvář dokázala hned na první pohled odradit nejednoho z případných hostí, byl ve skutečnosti veselý chlapík. Pokud jsem se nevyskytoval v bezprostřední blízkosti. Tvář měl poněkud zkřivenou i v těch vzácných případech, kdy se tady objevil Šedohřbet. 

Pokud jste byli tak bláhoví na to, abyste vstoupili – pokroucená prkna dveří držely jakžtakž pohromadě – uvítala vás prostorná místnost prohřátá plameny krbu, jenž zabíral téměř celou stěnu, dlouhé lavice vyleštěné jako temná zrcadla bezpočtem zadků, které na nich seděly, vonné bylinky mezi rákosovými rohožemi na kamenné podlaze a dva obří sudy silného, sladkého piva. 

Pivo – i přes odstrašující vzhled hostince – od Hnáty bylo to nejchutnější, jaké jsem kdy pil. Mělo… ale co. Pro někoho božský nápoj, pro druhého břečka z rybníka. 

Pokoušel jsem se něco říct. Cítil jsem obrovskou potřebu sdělit jí, jak jsem jí vděčný za její přirovnání, a zároveň jí dát najevo, že nejsem jen tak nějaké ořezávátko. Potřebné slovo se mi samo od sebe zformovalo v ústech. 

„Kurva,“ vypravil jsem ze sebe chraplavě. Kdybyste se mě zeptali, jestli jsem to řekl jen tak do větru, nebo Cissy vytvořil novou přezdívku, pravděpodobně bych vám dal pěstí. Ve skutečnosti bych si ale pomyslel, že jste to celkem trefili – aspoň tu druhou možnost. 
„Klidni se, Wille,“ rozesmála se. „Tady má někdo špatnou náladu, že?“ 
„Taky by tě nas****, kdyby sis myslela, že jsi chytila Siriuse Blacka a nakonec jsi zjistila, že je to obyčejnej ořech.“ Vztekle jsem praštil do stolu. 
Na pravé ruce jsem zvedl prostředníček a začal jí jím mávat před obličejem. Asi se jí to moc nelíbilo, protože na mě použila Pulírexo. No, stálo to za to... 
„Tohle je nejlepší způsob, jak spáchat sebevraždu. Rychlé a efektivní. Dráždit našeho Williama.“ Zvedl jsem vztekle hlavu. 

Spatřil jsem úzkou, dlouhou tvář. Ostře řezané kosti potažené do žluto-hněda opálenou kůží. Husté černé vlasy (ne)ostříhané (já osobně tvrdím, že si je majitel řeže sám pomocí nějakého tupého nože). Pichlavé vousy a temné, klenuté obočí a pod ním šedomodré, lesknoucí se oči. Štěrbina úst, která se začínala smát. Tohle stvoření je můj nejlepší přítel. Rabastan Lestrange. 
„Chčije a chčije. Za chvíli se z toho poseru.“ Když jsem si uvědomil, co jsem to řekl za pitomost, ještě více jsem se zachmuřil. Na náladě mi ani nijak nepřidalo to, že se u dveří objevil … Objevil… Ehm… Ten s těmi mastnými vlasy, zahnutým nosem. Ehm… Snupe? Severus Snupe. 
„Williame. Co tu děláš? Nemáš být náhodou na hlídce?“ To mi připomíná fakt, že jsem ještě nikdy nepoužil Avadu Kedavru. Možná, že bych… 

Byl jsem tak dokonale zamotaný ve svých vlastních myšlenkách a úvahách na spáchání první vraždy, že jsem mu zapomněl odpovědět. 
„Že by našemu Wilíkovi došla slova? Konečně.“ Jenom jsem přikývnul a pomyslel na Levicorpus. 
Byl to překrásný pohled na Snupyho visícího ze stropu. Plášť mu sklouznul a odhalil zaprané šedivé spodky. Tohle mi něco připomíná… 
„Víš co, Snupe? Nebo jak se to jmenuješ, pro mě jsi Snupy,“ krutě jsem se zasmál a přitom se zaposlouchal do toho, jak skvěle to zní. „Nekecej mi do toho, co mám a nemám dělat. Nebo špatně skončíš.“ Abych svým slovům dodal ještě větší váhu, roztrhl jsem mu tvář. Po mudlovsku. 
Musím přiznat, že obdivuji jeho hrdost. Držel pusu na zámek a jenom mě vztekle pozoroval. A co je na tom obdivuhodného? Sectumsempra zatraceně bolí, o tom jsem se přesvědčil na vlastní kůži. A nejlepší na ní je, že ji vymyslel sám Snupy – a ještě lepší je to, že funguje i jako neverbální zaklínadlo. 

Takže jsem přesně na jeho přání držel pec a pustil ho na zem. Překrásně to křuplo (to, co jsem měl v Bradavicích nejraději, bylo moje místo na postu odrážeče. Potlouk vždycky při nárazu vydal velice uspokojivý zvuk – KŘUP!). 

Už stokrát jsem se snažil zastavit čas, který mi neustále unikal oknem – a jednou se to stalo. Byl jsem plnoletý. Jednou se to stalo – musel jsem vypadnout z Bradavic. Jednou se to stalo – stal jsem se smrtijedem. Jednou se to stalo – chčilo a chčilo. Jednou se to stalo – seřval jsem skřítka. Jednou se to stalo – způsobil jsem (pravděpodobně) Snupymu otřes mozku. 

Čas je cenná věc – nikdo si to neuvědomuje. Voda je také cenná věc. Krev je ale nejdražší… A to si u nás ve “spolku“ taky nikdo neuvědomuje. Což je nesmírná škoda. Někdy bych si chtěl s někým popovídat i o jiných věcech, než jsou vraždy, mučení, narození nového čistokrevného potomka, svatby... Tohle to je u nich prostě zásadní a nejdůležitější. 

Díky bohu, že existuje Rabastan. Ten tam má někde zabudovanej ještě sex. 

To on mi sedm let vtloukal do hlavy, že když něco končí, tak něco zároveň začíná. A já jsem to sedm let nechtěl chápat… Ale dnešek mi otevřel oči. 

Rozbil jsem – už asi po desáté – Severusovi lebku. Tím skončila ta tolerance – která byla už i tak na mizerné úrovni – mezi námi. A začalo tím otevřené nepřátelství. Rabastane, měl jsi pravdu. 

„Jdu spát,“ oznámil jsem všem – jako kdyby je to snad zajímalo. 
„Jdu taky,“ oznámila Narcisa. Takže přeci jenom jednoho člověka… 

* 

„Víš, když jsem říkal, že jdu spát, tak jsem tím opravdu myslel, že jdu spát.“ Neříkám, že se mi tato alternativa nezamlouvala více, ale… Přeci jenom. 
„Hlupáčku. To jsi si myslel?“ Cissy pobaveně zavrtěla hlavou a políbila mě. 

* 

Když jsem potom ráno pozoroval její nevinnou tvář, přemýšlel jsem o tom, jak mohl tuhle sestřenku nechat Sirius Black nedotčenou. Překrásná… Sice ledová královna, poněkud naivní, ale přece...