Kapitola 2.

            Jak jinak – to první zděšení je vždy tak podobné. A i po tisíciletích stejně zábavné. Hra začala, kostky jsou vrženy. To mám taky od jednoho z vás. Ale tehdy to tu vypadalo jinak. Lidé vydrželi déle. Tak jako ty vydržíš.

                Prach se pomalu usazoval. Nebylo to důležité, dost zřetelně viděla i přes něj. Byla ve městě, dalo-li se mu tak říkat. Ale nic tu nebylo takové, jaké mělo být. Všechny domy tu byly naprosto stejné. Stejná barva, stejně drolící se omítka, stejně prohnutá střecha, stejné dveře s mosaznou klikou, až na ty rozprášené. Byly naprosto všude i v klikatících se temných uličkách. Zářilo zde temně rudé světlo. Záhy si uvědomila, že tak je to tu pořád, neb zde nesvítí ani Slunce ani Měsíc. Bylo tu však něco mnohem podivnějšího.

            Líbí se ti moje město? Na pohodlí si sice nepotrpím, ale určitě oceníš leckteré výhody, které nabízí. Nemusíš ani jíst, ani pít, ani dýchat. Kdyby ses tu chtěla zabydlet, nemusíš si dlouho vybírat dům. Škoda, že to zatím nikdo nepochopil.

            Všude bylo ticho. Nebyl tu nikdo. Vůbec nikdo. Ani živá (či nemrtvá) duše. Angeline by dala snad cokoli za bzukot mouchy, nebo řehtání koně. Samovolně šla dopředu, jako by jí podvědomí říkalo, že tu někdo musí být. Došla k nejbližšímu domu a pokusila se otevřít dveře. Jestli každý její krok byl v nekonečném tichu slyšet jako úder do bubnu, asi si dokážeme představit takové vrzání dveří, které jdou otevřít jen ztuha. Vevnitř se rozprostírala dokonalá kopie toho, co uviděla, když vstala ve vedlejším domě. Běžela. Zkusila několikery dveře, stále to samé. Byla sama, jediná známka života.

            Jen já. Ale já se ti neukážu. Ještě ne. Ale pokud s tebou bude dlouho zábava možná ano. Pak budeš vzpomínat na ty vcelku šťastné chvíle samoty. Lidé v minulosti dobře věděli, proč nechtějí umřít. Však ty to taky poznáš.

            Angeline běžela do nejbližší postraní ulice. Dveře už nezkoušela, vnitřní hlas jí říkal, že to bude všude stejné. Zdejší stvořitel měl evidentně dost zlomyslný smysl pro humor. Jako by chtěl dokázat, že se obejde i bez skutečného světa. Všimla si, že ani po vytrvalém běhu nemusí zastavovat a vtom jí došlo, že vlastně nemusí ani dýchat. Začala cítit žízeň a hlad, přestože si byla skoro jistá, že ani to není podstatné, protože už se nikdy nenapije, ani nenají. Ale zároveň nemůže znovu umřít. Chtělo se jí křičet, ale věděla, že by to nepomohlo.

            Začínáš chápat, co všechno ti vzal můj první svět. A máš pravdu i v tom, že se bez toho tvého „skutečného světa“ obejdu. Kdysi jsem v něm ale žil, daleko před tím, než začala éra lidí. Vyhnali jste mě ze světa, který jsem miloval. Byl jsem tehdy tak bláhový. Tady je láska zbytečná, bolest je mocná a zapomnění věčné. Ale jen bolest je mé opium, když srdce krvácí a láska umírá. To je má pomsta, vykonaná mimo čas a prostor. Pomsta vzniklá díky mé vlastní dávné bolesti. A mstít se budu, dokud budou lidé umírat. Má pomsta je věčná. Žádný člověk není nevinný.

            Rozběhla se znovu plnou rychlostí kupředu. Ulice před ní se začala rozšiřovat, prudce zahnula vlevo, a ačkoli si byla Angeline naprosto jistá, že to bylo jediné zahnutí ulice, objevila se znovu na široké ulici a kousek dál viděla dům s rozpadlými dveřmi. Bylo to bludiště.