Chaos

Kontempluji.

Chaos, chaos, chaos, chaos.

Je, když nevíš, to co měl bys vědět.

Když zouváš nízké podpatky a jen tak nahý, běžíš bulvárem Noci.

Když pozoruješ otylé kotníky dam, vystupující z pochybné tramvaje noci.

Když hltavě piješ andělské bílé, vzrušený uprostřed noci.

Když hraješ dlouho a špatně a na kytaru, do ztvrdlé noci.

Když se láduješ a láduješ a nevíš pomalu čím, v noci.

Rohlík a hranolky a tatarka a kečup a jogurt a mléko a sušenky a sůl a perník a cukr,

a špagety a topinky a kari a toasty a koláče a vločky a rýže a sýra a sýr a chleba.

A brambory a sirup a čaje a jablka a nudle a krémy a omáčky a kukuřičné lupínky.

 A maso!

Když se často ztrácíš a přitom už dlouho vůbec nikomu nic neříkáš. Nadáváš noci.

Když plánuješ zítřek a stejně tak víš, že nic z toho dnes nesplníš.  Nikdy, nikdy neslibuj noci!

Když bloudíš horkým městem, když bloudíš, když bloudíš.

 

Chaos, chaos, chaos, chaos, chaos.

Když strachy běžíš a práskáš nohama v hrubých rukou ulicí,

když nedoufáš, když kouříš, když se učíš, když hulíš, když věříš, když se bojíš, když toužíš, když pícháš, když píšeš, když zdoláváš, když udolals, když netoužíš, když nedoufáš, když máš strach.

Když si pořád snažíš odříkat všemožný cukroví a laskominy.

Když křičíš a řveš a kvílíš: já vám na tohle na mou věru, seru!

Když posloucháš jen našeptávače noci.

Když kontempluješ o bytí zase jenom v noci.

 

Chaos, chaos, chaos, chaos, chaos, chaos.

Je když nevíš, co bys měl už dávno vědět.

Když sedíš denně, sedíš, tak snadno jak je z půlek důlek.

Když sedíš denně a nevíš proč.

Když sedíš jako na jehlách ve vězení,

když sedíš na jehlách a ve vězení.

Když denně nevěříš svým vlastním očím.

Když nevěříš očím, když nevěříš, když nevěříš.

Když nevěřit, tak sám sobě a věčně opilý, věčně sjetý a věčně básníkem.

Když jsi falešným naivou, falešným lhářem, falešným teplým, falešným nádivou,

falešným malířem s lechtivým rýmem a pravým rámem.

Když jsi to poslední a sám by ses už nenadál,

když stěží běžíš, když běžíš a běžíš a běžíš a běžíš, nadáváváš noci.

Když potkáváš unavené oči, když potkáváš potící se dlaně,

když potkáváš uzoulinké prsty, když potkáváš žhnoucí nemrtvé, osvětlující náměstí sýkorek.

Když vezou všechno tak mrtvolně živé, tak životně mrtvé,

tak mrtvolně mrtvé, tak mrtvolně mrzké,

když vezou všechno, všechno jenom osvícené Ostravě.

Když vezou všechno tam a zpátky, tam a zpátky, tam a zpátky

do vlastního lůna, do chlupatého klína tvé věrné matky.

 

Chaos, chaos, chaos, chaos, chaos.

Chaos, chaos, chaos, chaos, chaos,

 je když víš, co víš a je to pořád strašně málo.

Je když měl bys toho vědět mnohem víc.

Když musíš, musíš, musíš si prožít dočista všechno a dočista vždycky.

Když musím a musím, naplno a naplno, úplně fantasticky.

Když se snažím slepě ospravedlnit se matce,

když vyčítám všechny hádky matce,

když nesnáším tátu, kvůli matce,

když se snažím zalíbit se matce,

když snažím se neublížit si kvůli matce,

když snažím se utéct matce,

když se peču a škvařím, kvůli matce,

když se snažím nepodobat se matce.

 

Chaos, chaos, chaos, chaos, chaos, chaos

Je, když ti nic nezbývá, nic nezbylo a nezbude nic,

když hrubě, nebezpečně, bolestně a apaticky pleníš vlastní sémě,

když nevěříš sám sobě,

když stále pátráš, když hledáš tu výjimečnost,

když odpočíváš, když umíráš, když kouříš, když píšeš, když dodýcháš,

když stáhneš na ex teplou láhev vodky říznutou rumem,

 když za zvuku luny, harfy a orgasmu šelem, skládáš hodnotnou poezii.

---