Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Charles Baudelaire - Les Fleurs du Mal (Květy zla)

07. 04. 2011

1502

Autor

Cirda

3. května jste všichni zváni do Pardubic.

Skvělému básníku

Hotovému čaroději francouzské literatury

Mému předrahému a úctyhodnému mistru a příteli

Théophilu Gautierovi

S pocity nejhlubší pokory

Věnuji

Tyto churavé květy

Charles Baudelaire

Nepřítel

Mládí mé tmavému mraku se podobá,

Sem tam jej prosvítil zářivý slunce žár,

Bouře a lijáky jaká to pohroma,

V zahradě mé zbylo dozrálých plodů pár.

Hle, jak se dotýkám myšlenek podzimu,

Hrábě i lopaty, potřeba bylo by,

Na novo obdělat nasáklou zeminu,

Kde voda vymlela díry, jak pro hroby.

Kdoví zda květiny nové, co o nich sním,

V půdě tak na krásno vyprané uchytím,

Tajemná živina snad krásu jim dodá?

Trápení! Trápení! Čas život pojí si,

A temný Nepřítel, co v srdci nám hlodá,

Krví jak ztrácíme, věří a sílí si!

Vztahy

Příroda chrámem je s pilíři živými,

Co často vypouští zmatených hovorů,

Kde člověk prochází skrz lesy symbolů,

Které si prohlíží pohledy známými.

Jak dlouhé ozvěny v dálce, když splývají,

V ponuře tmavé a hluboké jednotě,

Širé jak průzračnost v půlnoční temnotě,

Barvy se s parfémy a zvuky slívají.

Je svěžích parfémů, jak bývá dětská tvář,

Sladkých jak hoboje, jak luka zelených,

- A jiných zkažených, drahých a vítězných,

Majících rozpětí – bez konce jejich zář,

Jak ambra, benzoe, tak pižmo, kadidlo,

Pro ducha, pro smysly, opojné vnadidlo.

Puklý zvon

Za zimních večerů sladce a hořce zní,

Poslouchán u ohně, co čpí a plápolá,

Vzdálené vzpomínky pomalu odezní,

Za zvuku zvonění, když mlhou zavolá,

Šťastný je tento zvon, bujaré hrdlo má,

Bdělý a zvonivý i přes své stáří dál,

Jeho hlas pobožný věrně tu zaznívá,

Jak starý veterán na vartě by tu stál!

Mám duši zlomenou, není jí pomoci,

Zpěvem chce zaplnit chladný vzduch za noci,

Častokrát stává se, že slábne v ní hlas ten,

Jak v poli raněný, vydává táhlý sten,

Na břehu jezera krve, kde plno těl,

Umírá bez hnutí, vší silou, jíž se chvěl.

Spleen

Pluviôse, irrité contre la ville entière,

De son urne à grands flots verse un froid ténébreux

Aux pâles habitants du voisin cimetière

Et la mortalité sur les faubourgs brumeux.

Mon chat sur le carreau cherchant une litière

Agite sans repos son corps maigre et galeux;

L´âme d´un vieux poète erre dans la gouttière

Avec la triste voix d´un fantôme frileux.

Le bourdon se lamente, et la bûche enfumée

Accompagne en fausset la pendule enrhumée,

Cependant qu´en un jeu plein de sales parfums,

Héritage fatal d´une vieille hydropique,

Le beau valet de cœur et la dame de pique

Causent sinistrement de leurs amours défunts.

Minulý život

Já dlouho přebýval pod širým sloupovím,

Co mořská slunce zář odlila z plamene.

Ty velké pilíře, rovné a vznešené,

Na večer podobné z čediče jeskyním.

Moře hřmí oblohou, obrazy doráží,

Způsobně mísí se sláva a mystika,

Pompézní akordy, bohatá muzika,

V barvách jež v západu oči mé odráží.

Tam jsem já prožíval rozkoše poklidné,

Uprostřed v azuru, ve vlnách, v záři dne,

Kde nahým otrokům kůži pach potu kryl.

Potu, co čelo mé pod palmou osvěžil,

By splnil poslání, prohloubil srdce žal,

Bolest mou tajemnou, kterou jsem skomíral.

Prodejná múza

Ach, múzo v srdci mém, milenko do komnat,

Budeš mít, až Leden Boreás vypustí,

Za zimních večerů, za temných starostí,

Oheň bys nohy své zmodralé mohla hřát?

Opět tvá bělostná ramínka ožijí,

Když noční paprsky z oken tě zalijí?

Měšec tvůj prázdnem čpí, tak jako ústa tvá,

Po klenbách z azuru posbíráš zář zlata?

Potřeba na svůj chléb den co den vydělat,

Jak dítko na kůru s kadidlem chceš si hrát,

A zpívat „Te Deum“, ani v ně nevěřit,

Jak kejklíř při půstu vnady své rozprostřít,

I tvůj smích zastřený pláčem, co nedáš znát,

Bys mohla sprostě se za břicho popadat.

Podzimní sonet

Z očí tvých zářících křišťál chce promlouvat:

„Podivný příteli, čím tys mi vyvolen?“

- Hodná buď a už mlč! V srdci jsem podrážděn,

A vyjma bezelstné antické zvíře snad,

Nechci ti pekelná tajemství ukázat,

Chůvu, té ruka mě ke spánku nabádá,

Ni černou legendu, co ohněm napsána.

Vášeň já nesnáším, duchem mě zraňovat!

Něžně se milujme. Amor zas hlídá dál,

Chmurně a lstivě luk osudu napíná.

Znám jeho nástrahy, starý má arzenál:

Zločin, děs, šílenství! – Ach, sedmikrásko mdlá!

Nejsi tím podzimním sluncem, tak jako já,

Tak bílá, tak chladná, ach Margarito má?

Umrlec

Jak andělé dravých očí,

K dveřím tvým se můj krok stočí,

Tiše vklouznu do tvé moci,

Společně se stíny noci,

A já dám ti, bruneto má,

Polibky jak chladná luna,

Taktéž hadí pohlazení,

Kol otvorů, jež směr mění.

Až nadejde bledé ráno,

Najdeš po mě neustláno,

Jen chlad zbude, než s tmou vpluji.

Jako jiní něžně spojí,

Život tvůj, i mladost tvoji,

Já tě hrůzou opanuji.

Posedlý

Slunce se schovalo pod závoj. Jako ty,

Ach Luno, lásko má! Stínem skryj obrysy,

Spi, kuř dle libosti, oněm si, ztmavni si,

A celá zanoř se do víru Nicoty!

Přesně tak rád tě mám! Vždyť stačí jen dnes chtít,

Jak hvězda pohaslá ze stínu vystoupit,

Přenést se na místa Šílenstvím zalitá,

Je to tak! Blýskne se dýka, jež ukryta!

Zažehni plamenem pochodní očí klid,

Zažehni v pohledech chrapounů touhy svit!

V morbidním, bujarém plezíru dál si stůj,

Buď tím čím chtělas být, v noci tmou, z rána dnem,

Nenajdeš vlásku, co nechvěl se v těle mém,

Nekřičel: „Rád tě mám, ach, Satane drahý můj!“

La destruction

Sans cesse à mes côtés s´agite le Démon,

Il nage autour de moi comme un air impalpable,

Je l´avale et le sens qui brûle mon poumon

Et l´emplit d´un désir éternel et coupable.

Parfois il prend, sachant mon grand amour de l´Art,

La forme de la plus séduisante des femmes,

Et, sous de spécieux prétexte de cafard,

Accoutume ma lèvre à des philtres infâmes.

Il me conduit ainsi, loin du regard de Dieu,

Haletant et brisé de fatigue, au milieu

Des plaines de l´Ennui, profondes et désertes,

Et jette dans mes yeux pleins de confusion

Des vêtements suillés, des blessures ouvertes,

Et l´appareil sanglant de la Destruction!

Veselý zemřelý

Ve slizké zemině, ve šnečím podloží,

Sám sobě hlubokou díru chci vyhloubit,

kde k spánku přestárlé kosti mé uloží,

Jak žralok usínám, ve vlnách hledám klid.

Mám odpor k závětem, mám odpor pro hroby,

A proto dříve než slzy svět pokropí,

Ožívám a držím k havranům proslovy,

Ať v krvi kostru mou nečistou utopí.

Ach červi! Černí braši bez uší, bez očí,

Hle, šťastný, svobodný, mrtvý k vám přikročí,

Přemoudří světáci, synové hniloby,

Prolezte bez studu ostatky vetchými,

Sdělte, zda jakési soužení zbylo by,

Pro tělo bez duše, pohřbené s mrtvými.

Krvavá fontána

Častokrát se mi zdá, že prýští ven krev má,

Za rytmu srdce se fontáně podobá,

Zřetelně slyším, když v přívalech zapění,

Marně si po hmatu hledám své zranění.

Skrz na skrz městem, jak polem se prožene,

Celé ho promění v ostrůvky dlážděné,

Uhasí žízně žár každého stvoření

A vůkol utopí přírodu v červeni.

Často jsem zatoužil při pití silných vín,

Utišit hrůzy mé, na den mít naději,

Vína žel zraku i sluchu spíš prospějí.

V lásce jsem hledával spánek a klidný stín,

Ona však byla mi fakírskou postelí,

Ze které kruté jen dívky pít uměly.

Les litanies de Satan

Ô toi, le plus savant et le plus beau des Anges,

Dieu trahi par le sort et privé de louanges,