Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOsud
07. 04. 2011
1
2
477
Autor
papája
Ani osud není neomylný...
Šero. Chlad. Tlusté kamenné zdi nepropustí hřejivé sluneční teplo. Komnata je rozlehlá. Tak rozlehlá, že téměř nemá konec. Na dlouhém stole stojí tisíce svíček. Některé jsou vysoké, z některých už zbývá jen tenká slupička a pomalu dohořívají.
A on je hlídá. Stojí bez hnutí, pozoruje třepotající se plamínky pohledem bez výrazu.
On, ač v mladém těle, mysl tíží myšlenky tisíciletí. Tisíce let, kdy hlídal životy lidí. Nespočet příběhů. O lásce, přátelství, o zradě, zlobě, násilí, usmíření, míru i válce.
On, ač v mladém těle, mysl tíží myšlenky tisíciletí. Tisíce let, kdy hlídal životy lidí. Nespočet příběhů. O lásce, přátelství, o zradě, zlobě, násilí, usmíření, míru i válce.
Pod železnými dveřmi pronikne do komnaty studený závan větru. Prožene se nad světýlky, pohraje si s nimi, až to vypadá, že je sfoukne. Ale on ví, že se to nestane. Zhasnout plamen tu může jen on sám.
Jen on může za dob válek zhasínat stovky svíček, ještě než stihnou dohořet. Jen on může zapálit novou svíčku. A jen on určuje, kam budou životy, jenž dal, směřovat. Ale nemůže všem dát šťastný život. Rovnováha musí být udržována.
Dnes má ale jiný úkol. Této chvíle se bál. Teď musí přijmout následky svých činů. Ani on není neomylný. Ani on není bez chyby a i jeho tíží lidské touhy. A Euridika byla tak krásná. Teď si vyčítá, že zničil život, který tolik miloval. Žárlivost mu zakalila mysl. Nechtěl se dívat, jak ji objímá někdo jiný, když on přes svůj úděl nemohl. Změnil život, který na počátku určil. Udělil Euridice brzkou smrt. Teď toho litoval, ale už nemohl nic dělat. Už bylo příliš pozdě na nápravu svých chyb.
Konečně se pohnul. Přistoupil ke stolu. Přímo před ním hořela krásná bílá svíčka. Ještě hodně zbývalo, než by dohořela. Šedá kápě se zavlnila, když pozvedl ruku. Něžně pohladil bílý vosk, tak jako by ji hladil po tváři. Tolik ji miloval.
Pak zavřel oči a svíčku zhasl.
2 názory
Zajímavý námět. Bohužel pointa je jasná příliš brzy. Možná je to tím, že je to tak krátký a přímočarý text. Jistě by se dal využít jako námět k něčemu většímu.
Myslím, že je zcela zbytečný odstavec se závanem větru proniknuvším pod železnými dveřmi. A když, tak bych se lehce zamyslel nad smyslem toho vánku (může být například způsoben křikem lidí ve válce a on bude mít co dělat, aby uhlídal svíce a vánek je nesfoukl - a nepodaří se mu je uhlídat všechny, je z toho pak smutný, ale lidi si za to mohou sami...).
Co se jeho týče, vnímám ho jako nějakou osobu, o které nic nevím, ale tuším. Když se dovídáme, že i on má lidské touhy, bude mít jistě i jiné vlastnosti. Nech nás trošku víc nahlédnout do jeho duše; nech ho zaklít, když mu vítr za války sfoukne nějaké ty svíce. Prostě bych se chtěl s tou postavou více sblížit, aby mi mohla být buďto sympatická nebo ji nenávidět - na to se nabalují další emoce, které pak dělají děj dějem a ještě třeba za měsíc si na tuto povídku vzpomenu (nebo třeba za deset let, když někde uvidím, jak vítr sfouknul svíčku...).