Pronásledování

Je hezky. Do města se konečně vrátilo jaro a vybízelo všechny těžce pracující kancelářské krysy k hromadné rebelii. Zanechat nervy spalující práce a vyrazit na čerstvý vzduch se zdálo nesmírně lákavou možností.

Jsem rád, že sám nemusí trávit v kanceláři celé dny. Už těch pár hodin týdně co trvá sepsat hlášení a vyřídit běžnou agendu mi užírá ze života víc než bych si přál. Místo toho se potloukám po venku, ať už na běžné hlídce, nebo na zvláštních akcích jako je tahle. Teď by se slušelo říct, že svou práci miluji a vykonávám ji radostně den co den.

Ale to bych lhal.

Platí dobře, to je pravda, zaměstnání je to defakto státní, takže místo i služební postup jsou zaručeny, uniforma je slušivá, šitá na míru a zbraně prvotřídní kvality. Nicméně pak je tu ta odvrácená strana toho všeho: strach vašeho okolí, tiché ustrašené hovory vedené za vašimi zády, zoufalé pohledy renegátských mágů jenž vědí že prohráli a v neposlední řadě samozřejmě vysoká pravděpodobnost předčasného násilného skonu. Pro někoho jiného povolání snů. Jenže jako na potvoru tuhle práci nemůže dělat každý psychopat a tak bylo moje rozhodnutí za usměvavého dohledu státu spíše symbolické. Takový už je holt život.

Teď je to jedno, nikdo na mě nehledí se záští a strachem, skupinky lidí si nešeptají když si myslí, že se nedívám a vůbec tak nějak všeobecně splývám s davem. Jsem jen nějaký další chlápek co si v zašlé větrovce vyšel ven užít si trochu jarního slunce.

Jsem v utajení, v zašlých džínách, černém tričku a na ramenou mi namísto zbroje sedí lehká větrovka. Výzbroj mám minimální, jen běžnou pistoli v podpažním pouzdře a dýku vzadu za opaskem. Jsem na sledovačce, ne na bojové akci.

Na Faustově náměstí, se to hemžilo lidmi. Sídlily tam kanceláře mnoha firem, které si nemohly dovolit prestižnější a hlavně zdravější adresu, ale o to zaměstnávali víc lidí. Lidí kteří se kvůli dlouhotrvajícímu stavu ekonomiky báli o svou práci a schopnost splácet půjčky. Pracovat na Faustově náměstí, to chtělo buď železnou vůli, zoufalství nebo naprostou lhostejnost k vlastnímu osudu. Sebevraždy tu byly naprosto pravidelným jevem a mnohahodinové migrény jen běžnou nepříjemností.

A ještě jedna věc která je na Faustově náměstí zvláštní: v důsledku zbytkové magie tu takřka není možné kohokoli magicky sledovat, což s oblibou využívají kriminální živly.

V Tarikově uchu zabzučelo a ozval se hluboký zádumčivý hlas:

„Cíl je padesát metrů od jižního vstupu, čekám na potvrzení vizuálního kontaktu.“

Tarik pohlédl k jižně vedoucí ulici, přicházelo jí několik lidí, partička asiatů v šedivých oblecích, ne, několik žen, ty taky ne, oči sklouzly na dalšího z kandidátů: sebevědomě si vykračujícího dlouhovlasého asi dvacetiletého mladíka v džínách a triku nějaké už neexistující punkové kapely. Trefa, to je náš cíl.

„Vizuální kontakt potvrzen, zahajuji sledování.“

Zvedl jsem se z své lavičky a vyrazil přímo přes ulici ke stánku fastfoodu. Neměl jsem hlad, a už vůbec ne na některý z lidových výtvorů rodu hamburgerů a hotdogů, ale cíl mezitím prošel přímo za mnou a já mohl zblízka fixovat a potvrdit jeho auru. Tedy, vlastně bych neměl říkat fixovat, to umějí mágové, my auru osoby jen tak nějak nasajeme, ochutnáme a pak dokážeme sledovat její stopu. Vlastně to ani není magie. Z Aury tohohle mladíka jsem se mi udělalo poněkud nevolno, bylo na ní cítit, že je leecher, mág umocňující svou sílu tím, že čerpá energii z jiných mágů. Problém je v tom, že aby mohl energii takhle čerpat je nutné aby se oběť otevřela dobrovolně a navíc jí to zkracuje život. Nejspíš to tak dělal svým „učedníkům“ a na oplátku je naučil pár jarmarečních triků, které bych býval byl kdysi zvládl i já. A to byl jenom vrchol z ledovce jeho obvinění.

Pomalu jsem se vydal za ním, byl asi padesát metrů vzdálený, ale já cítil jeho čerstvou stopu. Odbočil na východ vy vyšel z náměstí do spleti rušných tříd a uliček jenž postupně vybíhaly až někam do průmyslové zóny. Prohlížel jsem si cíl zdálky. Skutečně působil dojmem bezstarostného čerstvého -cetiletého který si mezi studiem rozhodl užívat života, takový ten typ který je ve skutečnosti na přesvědčen, že svou budoucnost si dokáže zařídit během pár minut, až na to přijde čas a teď si hodlá jenom užívat života, pít, a oblbovat holky příliš hloupé na to aby jim došlo, že inteligentní dobře vypadající, movitý, charismatický dvacetiletý mladík je iluze. Doslova, jeho zevnějšek, tedy vlastně všechny jeho běžnými smysly vnímatelné aspekty jsou iluzorní. Víme, že je přinejmenším padesát let starý a dvakrát trestaný, nic velkého, ale do křížku s Organizací už se dostal. O jeho fyzické podobě nevíme takřka nic, zdá se, že od mládí používá iluzorní vzhled a vzhledem k tomu, že ho má zaregistrovaný v dokladech, neumožňují nám zákony abychom tu iluzi prolomily. Taky se tvrdí, že má zvláštní sexuální zvyky, kvůli kterým byl i několikrát na běžné policii, ale oběť vždycky nakonec žalobu stáhla...

„Tariku, nahlas pozici, ztrácíme tě...“

To mě tak trochu zaskočilo, v okolí Faustova náměstí magické sledování hapruje, ale já byl napíchnutý technologicky, pecka v pravém uchu měla udávat moji GPS pozici operátorovi soukromé sítě Organizace.

„Jsem v průmyslové zóně, asi tři sta metrů jihovýchodně od Faustova náměstí. Ulice...“ Podíval jsem se na vchod nejbližší budovy, „22H. Co se děje nějaký potíže?“

„Máme tady nějaký rušení... Možná mají ty Hi-tec provozy okolo nějaký rušení proti průmyslový špionáži... Ano madam?“

Čekal jsem, to „ano madam“ nejspíš znamenalo, že dorazila šéfová.

„Tariku?“

Co jsem říkal, šéfová. Anna-Maria von Jrorgengrad, současná šéfka oddělení Lovu a člověk (mág?) ambiciózní až to pěkné není.

„Příjem.“

„Už jste dost daleko od Faustova náměstí, přejdeme na magické sledování...“

„To je riskantní jsem jen nějakých...“

„Výchozí bod budu já sama, teď se na chvilku zastavte, máte oproti cíli dobrých dvacet metrů k dobru...“

No když jinak nedá.

Pomalu jsem zastavil a bez zájmu se bokem opřel o nějakou zeď. Začal se mě zmocňovat lehký neklid, jasné znamení že mě někdo magicky zaměřuje. Asi za dvě vteřiny jsem začal cítit tlak na své ochranné bariéry, otevřel jsem se.

Mno a pak se něco posralo.

Jednu vteřinu jsem ucítil obrovský nárůst magie a druhou vteřinu mě málem oslepilo to jak se ony MegaThaumy vyzářily do okolí. Mě ochránila má bariéra, ale chlápkovi vedle mě vybuchl telefon v ruce, omítka stěny o kterou jsem se opíral zestárla o padesát let, v chodníku se vytvořil miniaturní stabilní portál kdovíkam a oběd jiného kolemjdoucího se rozhodl že nechce být sněden a kousl svého strávníka do jazyku.

A hlavně na mě hledí padesát metrů vzdálený dlouhovlasý mladík a v očích se mu zračí hrůza s pochopením.

„Doprdele, co se tam stalo, Tariku? Odpovězte? Jste naživu?“

Hloupá otázka, ona ví co se tady stalo, cítím že mě má pod plným sledováním. „Ne.“ odpovídám a rozbíhám se k mladíkovi. Ten mizí v temné uličce.

„Muselo dojít k interferenci z Faustově náměstí, nějaká zbytková magie měla stejnou frekvenci jako já a došlo k zmnohonásobení amplitudy v důsledku...“

Neposlouchám. Rozběhl jsem se. Nedokážu sledovat moc starou stopu a on to ví, stačí když se mu podaří prodloužit vzdálenost mezi mnou a jím alespoň na sto metrů, pak už zbytky aury splynou s okolím. Ani ti nejlepší lovci nejsou schopni sledovat takhle někoho víc jak sto třicet metrů vzdáleného.

Šéfka umlkla a já toho využiji a podávám zprávu: „Cíl si mě všiml, ví že je sledován, žádám o posily.“

„Rozumím, vydrž jsme na cestě.“

Běžel jsem. Mágova stopa se mezitím stabilizovala a mě došlo, že mu nejspíš docházel dech. Není to pro mágy vůbec neobvyklé, že zanedbávají svou fyzickou stránku. Obranu a fyzické úkony stejně jako vzhled zajistí bez větší námahy magie. Na pozemské tělo zapomínají a tak většina mocnějších mágů vypadá ve skutečnosti v lepším případě jako vychrtlá bledá mrtvola, v horším jako kulička sádla.

Nacházel jsem se právě ve spleti vedlejších uliček a napůl zapomenutých průchodů kde se mi snažil mág kličkováním ztratit, nebo alespoň položit mezi mě a sebe co nejvíce fyzických překážek, neměl jsem ponětí kam může mířit, logickým krokem by bylo skočit na autobus, nebo nějaký jiný dopravní prostředek a smazat mi stopu, ale tady v průmyslové zóně snad kromě soukromých provozních vláčků a jednokolejek nic takového nebylo.

Mno a pak jsem se z těch uliček konečně vymotal.

Stanul jsem před jedním z Úlů, nebo Hrobek jak se jim taky dneska říká, byla to třípatrová, přísně technická a účelová budova jež se vlastně celá skládala z čtyři metry dlouhých a dva metry širokých autonomních buněk obsluhovaných hydraulickými rameny. Tyhle absurdní a lidsky naprosto neergonomické struktury byly původně vybudovány jako levné ubytování pro manažery a techniky kteří zůstali v práci přes čas a už pro ně nemělo smysl vracet se domů, ale v současné době ponejvíce sloužili jako nejlevnější forma ubytování, skrýš pro hledané kriminální živly, nebo jako pracovní působiště těch nejlevnějších, či velmi úzce zaměřených prostitutek. A do jednoho z těchhle míst cíl mířil.

Vydal jsem se k budově a mezitím volal velení:

„Tady Tarik, cíl vstoupil do budovy, jsem na...“

A pak mi došlo, že interkom je hluchý, spojení se přerušilo. Jak technologické tak magické.

Přejel sem očima okolí, cíl mířil do úlu, o tom žádná a tyhle blázince mají jenom jeden východ, většinou. Nemůžu si dovolit cíl ztratit a posily by měly být na cestě. Tasil jsem pistoli a do druhé ruky si vzal polní dýku. Vykopl dveře úlu a zamířil do dusivého šera přímo přede mnou.

Bylo tam příšerně dusno, jako by tady nikdo už týdny nevětral, pomalu jakoby s odporem se snášející prach se lesknul v tom málu slunečních paprsků jež pronikaly, zataženými žaluziemi. Vrátnice se zdála prázdná až na nehybného mladíka s prázdně vytřeštěnýma očima sedícího za stolem. Otočil ke mně hlavu.

Nelidsky rychle a jaksi podivně jakoby ho někdo tahal na provázkách pozvedl pistoli a začal střílet.

Padl jsem na zem před jeho stůl a rovněž stiskl spoušť. Já blbec, byl jasně pod vlivem kontroly mysli a mě to nedošlo, teď ho budu muset zabít, nebo ho zranit natolik, že jeho tělo už mágovi nebude k užitku a on odvolá kouzlo. Znovu jsem stiskl spoušť a znovu.

Kulka prošla stolem z levného plastu aniž by zpomalila a na stěně za chlapcem se objevily nehezké rudé cákance. Ale jeho divoká střelba na zlomek vteřin ustala.

To stačilo, sevřel jsem pevněji rukověť dýky a nasál ze svého nitra dávku antimagie. Vyvolal jsem rozptyl kouzlo.

Mladík se zatřásl a pak spadl ze židle na zem. Mágova kontrola byla zlomena a já rychle vstal a s pistolí namířenou ke dveřím jsem zkontroloval jeho stav.

Zranění snad nejsou vážná, jedna z mých kulek se minula úplně a ty ostatní dvě zasáhly nohu a ruku. To byl nejspíš důvod proč palba na chvíli ustala. Jakmile dorazí posily postarají se o něj, já teď musím dostat mága.

Ještě než jsem otevřel dveře všiml jsem si ještě jedné věci, někdo zatáhl za páku nouzové evakuace úlu, to znamenalo, že všechny buňky v tomhle hotelu byly otevřeny a jejich majitelé násilně vyhozeni ven. Přepadlo mě neblahé tušení. A otevřel jsem dveře.

Mé tušení bylo správné, hotel byl naprosto plný, ale ne tak jak jsem čekal. Namísto nevrlých techniků, rozespalých manažerů a pár kurev bloudily chodbami desítky žen. Ne žen, dívek, žádné z nich nebylo víc než pětadvacet a většina oblečená sotva v kalhotkách a triku, některé úplně nahé. A všechny do jedné měly nepřítomný, dost omámený pohled a byly cítit aurou renegátského mága.

Některé byly skoro mrtvolně bledé a měly po těle modřiny.

„Ty kurvo.“ Zamumlal jsem, vycítit jeho auru bylo najednou mnohem snazší, vydal jsem se po jeho stopě. Už mi bylo jasné co přesně tady dělal, ovládl nebohého portýrka tohohle hotelu a ubytovával si tu své oběti, většinou úplně slabé čarodějky ze kterých, ale mohl vysávat sílu.

A znásilňovat je.

A všechny držel tady v tomhle úlu. Muselo to trvat už pěkně dlouho, když tady nashromáždil všechny tyhle oběti. A za tu dobu musela jeho síla poskočit o pěkných pár stupňů.

Ta čtvrtá úroveň na kterou mi vydali povolení by nemusela stačit.

V tom sem ho uviděl, zrovna se chystal vyběhnout na schodiště. Nebyl nápadný ani tak tím, že by byl v davu jediný muž, akorát že byl jediný skutečně oblečený.

„Všichni k Zemi! Eatone Heiligu! Na základě výnosu Organizace jste zatčen, pokud budete odporovat budou vůči vám použity prostředky síly!“

Omámené dívky na mou výzvu pochopitelně nereagovaly.

Podíval se na mě a já ho pozoroval přes mířidla pistole, nemohl jsem vystřelit, mohl jsem zasáhnout některou z dívek. Jen sem doufal, že mu to nedojde.

Došlo.

Než jsem stihl cokoli udělat vyslal proti mně silové kopí vlnu kinetické energie srážíc k zemi všechno ve své dráze letu.

Když jsem se stihl zvednout schodiště už bylo prázdné...

Vyskočil jsem na nohy a pohledem zkontroloval sražené dívky, zvedaly se toporně a malátně, ale vážněji zraněny nebyly. Tlaková vlna je jenom lízla, střed byl zaměřený na mě. A já mám proti podobným překvapením štít.

Vyběhl jsem po schodech za mágem. První patro bylo věrným obrazem přízemí, jen obličeje se trochu změnily, druhé bylo už o něco prázdnější, mág ho zřejmě ještě nestihl zaplnit.

Opatrně jsem dál stoupal po schodech do dalšího mezipatra, mágova stopa byla čím dál silnější, byl hodně blízko. Nejspíš číhal v dalším patře s bojovými zaklínadly pověšenými na konečcích prstů aby mě usmažil hned jak vystrčím hlavu. Zavolal jsem na něho:

„Vzdejte se Heiligu, budova je obklíčená nemáte šanci...“

To mi tak trochu připomíná, kdy jsou vlastně ty posily o který sem žádal?

„Kecáš, nemůžou tě zaměřit. Tady nezaměříš nijak nikoho!“

To je nejspíš pravda, jestli mě tady ztratila šéfka která je hodně silný, i když dost svérázný mág je možné, že je tohle místo běžnými prostředky nezaměřitelné.

Pokouším se vykouknout za roh mezipatra a zhodnotit situaci, ale hned se stahuji zpět a uskakuji u stěny. Mága naše rozmluva očividně neukolébala a vrhl proti mně první zaklínadlo.

Rychle se vracím na schody, mám pár vteřin čas než stihne připravit něco dalšího, ale mág znovu volí útěk. Třetí patro je poslední a nahoru už dál prchat nemůže, mířím za ním do chodby.

Zahne za roh a ocitne se v příčné chodbě s oknem na konci, rozhlíží se zmateně doprava, doleva, nemá kam uniknout. Mířím na něho pistolí a křičím:

„Vzdej se nebo budu střílet!“

Mág se otáčí a já na chvíli nabývám naděje, že třeba uposlechne mojí výzvy a vzdá se.

Ale on se rozhodl bojovat. Cítím jak do sebe začíná tahat sílu holek ze tří předchozích pater. Násilně, hnusně, ale efektivně.

Na nic nečekám a pětkrát tisknu spoušť, stojím pevně rozkročený, pravačku třímající pistoli mám opřenou o levačku držící dýku, cíl se přede mnou rýsuje jako na střelnici. A přesto jej všechny kulky míjí a jediná zasažená věc je okno hotelu jež se tříští a jeho střepy s cinkotem padají k zemi.

Střílím dál, vystřílím celý zásobník, než si všimnu proti světlu takřka neviditelných žlutavých světýlek levitujících okolo mága. Samozřejmě, primitivní magie první úrovně ochrana před střelami která je ale schopna vychýlit z kurzu jakýkoli projektil nebo dostatečně rychlý předmět přibližující se k jejímu uživateli.

Chci to zaklínadlo rozptýlit a přebít zbraň, když si ale uvědomím množství magie které během mého bláhového pokusu o jeho likvidaci mág nashromáždil dochází mi, že to už nestihnu.

Tisknu rukověť dýky a s úžasem sleduji jak se od mágových prstů odděluje tenounký zelený parsek rychlý jako světlo, i kdybych stihl zareagovat nemohl bych uhnout, tohle není primitivní tlaková vlna nebo vyvolaný projektil, tohle je vysoká magie.

Na to myslím, když mě paprsek zasahuje do ramene. Moje antimagická slupka puká jako mýdlová bublina, tenká látka bundy a trika se doslova odpařují a pak přichází na řadu moje tělo.

Bolest je v první chvíli nesnesitelná, mám pocit, že se mi chtějí molekuly těla rozskočit do všech stran najednou. Pak během tisíciny vteřiny ten pocit pomine a zbývá jen nesnesitelná bolest.

Moje tělo se přetáčí o sto osmdesát stupňů a padá k zemi. Ještě během letu jsem zahlédl svoje rameno, jen cáry svalů, šlach a obnažená bílá kost která zdaleka nevypadá, že má všechno na svém místě.

Nenávidím tě mágu, nenávidím tě za to, že jsi mě smrtelně zranil a teď mě dobiješ, nenávidím tě za to, že tu držíš, týráš a zneužíváš ty holky o pár pater níž, nenávidím tě za to, že jsi mě donutil postřelit nevinného kluka který se stal tvojí loutkou a taky tě nenávidím za to, že ti bylo dovoleno být mágem a mě ne, přestože ty ubližuješ bytostem i když nemusíš.

Z nějakého pitoreskního důvodu jsem ještě nedopadl na zem, čas se natáhl jako nudle a já tak mimoděk uviděl zbytkovou stopu onoho zaklínadla, byla to odporná a zatuchlá stopa smrtelné magie a táhla se celou cestu zpátky až k mágovi. Zachytil jsem ji a škrtl o ni svou nenávistí.

Vzduch vzplanul.

Seděl jsem před Úlem a pokoušel se nedívat jak mi jeden z našich kleriků dává dohromady rameno. Současná lékařská magie dělala ohromné pokroky, ale mě stejně nedělalo moc dobře dívat se jak se moje vlastní tkáně spojují a regenerují nadpřirozeným tempem.

Po tom co mě zasáhlo smrtící zaklínadlo si už nic nepamatuji. Jen že když jsem padal tak se stalo... něco. Mág začal hořet jasným modrým plamenem a pokoušel se uhasit nejdřív zaklínadly a pak válením o zem. Nezvládl to. Pak podle všeho dorazily posily, Reiner tam vtrhl s celou jednotkou homunkulů a našel tam mrtvého mága a polomrtvého mě.

Reiner byl velký chlap klidné a zádumčivé povahy, na kterého jste se mohli spolehnout, že vám bude krýt záda i kdyby se vám za nimi otevřelo peklo. Jeho statistika zatčených a zlikvidovaných mágů byla vyrovnaná. Nebyl nikdy zbytečně agresivní a násilný, ale nikdy zbytečně neriskoval, na rozdíl ode mě, vola. Teď zrovna mířil po dlouhém a zpytavém rozhovoru se šéfkou ke mě.

„Proč vám to tak dlouho trvalo?“ ptám se.

„Ztratili jsme tě. Celý todlencto místo je jako nějakej zatracenej blbej vtip. Pět idiotskejch Hi-tecrůmyslovejch fabrik, všechny s antimagickou ochranou umístěný jako na potvoru v dokonalým pentagramu a všechny mají rušičky technologických spojení překrývající se nad tímhle úlem, tohle si někdo na územním plánování pěkně odskáče.“

„A co tam nahoře, už jste zjistili co se tam stalo?“

„Ty si nic nepamatuješ viď?“

Kroutím hlavou.

„No když jsem tam vrazil, bylo všechno před tebou spálený na uhel, včetně toho mága. Teď tam jsou naši technici a do všeho šťourají. Víš ty vůbec co to proti tobě použil?“

Když to říká dívá se mi na rameno a mě dochází, že mluví o tom smrtícím zaklínadle. Opět kroutím hlavou.

„To byla desintegrace. Zasraná sedmá úroveň. Většina těch holek co z nich tahal sílu při tom omdlela, teď organizujeme jejich převoz do nemocnic.“

„Co ten kluk z vestibulu?“

„Nic vážnýho, ztratil trochu krve, ale nic s čím by si v nemocnici nedokázali poradit.“

„To je dobře. Jeho věznitel je mrtev, blbec zabil ho zpětný ráz vlastního kouzla...“

Reiner se mračí a mě dochází, že ví něco co já ne.

„Co je?“

„Víš, ten oheň to nebyl zpětný ráz zaklínadla...“

„Jak to, tak co teda?“

„To hořela magie. Někdo tomu mágovi zapálil manu a nechal oheň rozšířit a planout.“

Nechápavě sem na něho hleděl a on pokračoval:

„Je to jedna z technik antimagie, sedmá úroveň. A jediný lovec v okolí jsi byl v tu dobu ty...“

Konečně mi to došlo, to já upálil mága a to jedním z nejstrašnějších a nejbolestivějších způsobů. K podobným technikám se přestalo uchylovat před nějakými čtyřmi stovkami let.

„Jsi jeden z mála lovců co dneska něco takovýho dokáže.“ Zakroutil hlavou, „Sedmá úroveň, no aspoň máš štěstí, že ten jeho útok byl taky sedmé úrovně, nebudeš mít žádný potíže s disciplinárkou...“

To mi teď bylo úplně jedno...