Sama neusnu

Tak tak, volný verš neklade takové národy, ale hlavně, a to je možná ještě důležitější, neklade takové nároky. U tebe jediné oživení přichází v podstatě až v poslední sloce, kde už si čtenář může s rytmem trochu hrát, ale jinak je to nudné hučení neustále dokolečka. A jako by to nestačilo, mnohdy ty verše působí tak samoúčelně - jako bys našla téma (toho se díkybohu držíš) a pak jen hledala jaké rýmy se na lkaní v posteli dají vymyslet. Jenže cílem není napsat báseň o něčem, ale něco sdělit básní. Vidíš ten rozdíl? U tebe od začátku vím, co chceš sdělit a ty to opravdu sděluješ, pořád dokola to samé jako kolovrátek, jak poznamenal kolega Hadice. Zkus zapomenout na to, že píšeš báseň, zapomeň na nějaké rýmy a piš co tě napadne - nadávej, plakej, vyhrožuj, trp - dostaň ze sebe to, co chceš, a až budeš hotová s tímhle, můžeš začít básnit. Obráceně to žel bohu vypadá tak, jak to vypadá.