Samota

SamoTA

Byla tam-jako každý den.V prvním ranním vlaku.V posledním kupé posledního vagonu.Seděla tam jako obvykle, v šeru, mlčky,klopíc oči.Krásné tmavé oči,které se kdysi musely umět tak krásně smát.Nevím proč, ale měla jsem pocit, že se už dlouho nesmály..byly nějak prázdné..a přesto plné čehosi.

Vstoupila jsem do vlaku a jako vždy doufala, že přeci jen najdu volné místo, vhodné tak akorát pro mě a moje myšlenky, které potřebují místo, protože jich je možná až příliš. Procházela jsem vlakem a přišla si jak poutník hledající to opravdové.Ale tušila jsem, už když jsem do toho vlaku dnes nastupovala, že dnešek bude jiný.

Procházela jsem okolo JEJÍHO kupé a stále ve mně byl ten pocit smutku při pohledu na její oči.A pak zrovna ve chvíli, kdy jsem myslela na to, jak se ty oči musely umět smát, je zvedla.A podívala se do těch mých.A já nemohla jinak.Musela jsem v stoupit s tím sžíravým strachem, sedícím mi na srdci.Musela jsem, něco mě tam táhlo.Něco pro co hledám a stále nenacházím ty správná slova. Ty dva pocity byly ve mně, stejně jako když člověk miluje a přesto nenávidí.Stejně jako když nemáme hlad a přesto jíme dál...A tak jsem vstoupila  ona se usmála, ale tak nějak jinak,pro sebe.

Seděly jsme mlčky.Ona krásná,tmavooká,tmavovlasá paní s těma jejíma krásnýma očima plnýma čehosi.Vlak se rozjel a naše těla se pohybovala v jeho tempu, v krásné souhře.Za nějakou dobu, nevím jak byla dlouhá, každopádně mi přišla jako věčnost, promluvila.

"Všimla jsem si Vás už dřív.Jak hledáte to SVÉ místo.Mohla jste kdykoliv přijít sem. Místo vedle mě je vždy volné." Čekala jsem spíš, že se mě bude vyptávat kam jedu a podobně, ale ne.

"Nechtěla jsem Vás rušit, vypadala jste vždy tak zamyšleně.." S povzdechem, bez odpovědi se podívala do dálky.Tak jsem pokračovala, aby neměla pocit, že jí nutím své myšlenky.

"Kam jedete?"

"Daleko ", překvapila mě její odpověď. Nevěděla jsem, co říct dál, ale ona to vyřešila za mě - pokračovala.

"Někdy je lepší jet a nevědět kam.Ale jezdit tam stále a znovu.Jen tak, kvůli tomu pocitu, že to tak má být.."A tak jsem seděla vedle ní a najednou nevěděla kam jedu, ale měla TEN pocit, že to tak má být.

A od té doby jezdíme spolu.V prvním ranním vlaku.V posledním kupé posledního vagonu toho dlouhého vlaku.Jen já a má tichá společnice..Samota.