Přímou linkou z Tokia přes Kjóto až do Prahy

 

Přímo z Tokia přes Kjóto až do Prahy,

oknem ven a ulicemi, stokou, velkoměstem

obrovským vzrušeným kosmem na zadních sedadlech mercedesů,

poslušným děťátkem odkojeným generací, jistoty a svobody ?

Prvoplánovým uhrovatým poslíčkem skvělých zpráv,

masovým vrahem všech analfabetů ?

Ach ano jsem tady! Jsem tu má lásko, jsem tady, když pláčeš, když přeješ si zemřít, znova a znova

jsem tady, když věříš, že to co děláš je hrdinstvím dnešní doby,

když budíš se každé ráno v neznám pokoji s chutí levného vína,

jsem tady když nevíš na kterou školu jít a jestli vůbec,

jsem tady, když píšeš, když jíš jako vrabec, když jsi vrabec, když pláčeš,

když sedíš za stolem a rveš si vlasy.

Rveš a rveš.

Jsem s tebou má lásko, když otevíráme brány, když vycházíme ven z Poliklinik,

když opět věříme v sinusoidu periody, když vaříme, když vaříme.

Kdykoliv se stanou ty podivné věci uvnitř tvé hlavy,

jsem s tebou o půlnoci v křesle když nemůžeš dýchat,

Jsem s tebou a nikde jinde má lásko, když procházíme osvětlenými bulváry všech ordinací,

kopulujeme nad nejasnými výsledky noci,

když věříme, když věříme, když věříme.

Nejsi blázen,to  všichni ostatní jsou šílení, šílení svou šíleností, šílíme.

To ty jsi tady králem, jsi jeho královnou, jsi parádním demagogem všech pářících rituálů,

jsi ve vchodu domu, kde chlapec protrhne džíny a rve se tam a tam, kde slunce nezapadá

jsi v každé z těch ulic, kde pláče mrtvá matka,

podepisuju za tebe všechny ty papíry, ty papíry, ty papíry.

Ne ty nejsi blázen, má lásko,

jsi posledním z těch, všechno vydrželi a nepřejí si nic.

tak dolej,  tu sklenici, tu víru tu krásu,  ten patetismus

 ( mám chuť se ztřískat k oslepnutí, zbláznění, až zapomenu na svůj odporný zjev ).

Uspořádej se mnou na dně mojí skříně výpravu,

vracej se zase tam a zpátky, tam a zpátky, tam a zpátky,

pozvedni prapor odpuštění, tlač při psaní víc na pilu,

 nenechej ty volné verše plout éterem křivosti.  To ty jsi bůh, to ty jsi anděl, ty jsi on

a ty jsi ona.

Všechny ty nápisy rtěnkou na zdi :

JE MOC POZDĚ NA TO BÝT LIDÉ,

KAŽDÝ MUSÍ PLATIT A KAŽDÝ PLATIT BUDE,

a že Ježíš ten zemřel za něčí hříchy, ale ne za mé.

 

Pokoj a lampa a světlo a cáry Ginsbergova Kvílení,

tvé nahé tělo, nádherné, nádherné, nádherné a bledé.

Večer ve dvanáct, když čekáš, až se vrátí matka, abys jí mohl říct jak příšerně zle ti dnes je,

abys ji na kolenou prosil o tablety, tablety na uklidnění, tablety pro ni i pro sebe,

tablety bez kterých prý nezvládneš existovat,

čekáš a ležíš na podlaze, krev a slzy a moč a nehty tečou po peřině, kolik jsi jich už promočil ?

Má lásko tenhle pokoj není tvůj, nic není tvé, nikde se nezabydluj,

nikde se necítíš doma.

Jsi fénix, orgastický paragán, to ty jsi větroplach.

Má lásko, má lásko jsem s tebou.

Jsem s tebou kdykoliv tě nutí zapíjet všechno sklenicí vody,

jsem s tebou, když ráno stoupáš na váhu a potom pláčeš,

jsem s tebou, nemám, kde jinde bych byla.

Přímou linkou z Tokia přes Kjóto až do Prahy.

---