Andělé

Anděl anděli srdce dal, však anděl srdce nepřijal.

Jak jen asi vypadají, andělská srdce zlomená.

Anděl života, polem kráčí, jen smutný stín za sebou vláčí.

Láskou neopětovanou svoji mysl ničí, doufá, v dobrý konec věří.

Anděl smrti, s chladnou tváří stejnou cestou se nese.

Anděl k anděli přistoupí, anděl života před andělem smrti klečí.

„Odpust mou troufalost, odpust mé prosby, pokud obtěžují tě i malinko přeci.

Nemohu zapomenout, musím tvou tvář v hlavě stále nosit.“

„Nepros, nedoufej, běž životu čelit, nemám srdce pro tebe, nemám místa v hlavě pro tebe.

Odejdi a nech mě být, já nemohu po tvém boku nikdy být.

Běž, a nechtěj moc, já nemohu, nabídnout ti pomoc.

Anděl života sklopil hlavu, a dál cestou šel.

V hlavě myšlenku tuze špatnou měl.

„Vím, jak k anděli bych kratší cestu měl, musím zkrátit tu mou, bez anděla tak zbytečnou.“

U propasti, u břehu, stojí anděl v tichu.

Jen vlny o skálu se opírají, a stromů šum po kraji se rozpíná.

Anděl snad jen minutu váhal, snad jen vteřinu se zamyslel.

Již jeho tělo padá k vlnám, již jeho hlas, utichá, stejně jako stromů šum, hladina jak by v doufání oněměla.

Anděl života opět po louce jde, již neroste tu kvítí, nevoní, jen bláto, a v dáli anděl smrti.

Anděl života se zamyslel, něco jinak se stalo.

Necítí nic, jak by v led se jeho srdce proměnilo.

Anděl smrti blíže přichází, jistým krokem k němu kráčí.

„Anděly, snad jsi pochopil, snad chápeš, jak marnivý a osamělí je smrti stín,

Už víš, proč smrt a život nemohou k sobě krátkou cestu mít, cosi jej dělí,

Proti sobě staví, ale stejně, naše cesty se jednou spojí.

To není láska, není cit, jen musíš kus sebe mě dát,

Život bez smrti není, rozhlédni se kolem, nic zde již neroste, nic není.

Ty jsi mě zavolal, a tím jsi i vše kolem, vše co jsi měl rád a stvořil, zabil.