Písmák
Kočka ospale vyhlížela z okna a v lesklých očích se jí zrcadlil vnější svět. Kruhy světla kolem lamp měkce rozrážely modrý podvečer a mě bylo teplo.
Tenhle byt byl mnohem menší. Zbytečné věci naskládané kolem zkosených stěn v sobě držely bezpečí.
Pět měsíců.
Často jsem ležela na měkké posteli pod krovem a bála se. Že se toho nikdy nezbavím. Že mě to bude pronásledovat do konce života. Mívala jsem sny o ostře řezaných bledých rukou a věčně se pohybujících černých řasách. Budily mě uprostřed noci a ve dne zas uváděly do polospánku. Vstávala jsem v obsesivní touze po návratu smyslu, která se mnou bezuzdně cloumala.
Nic nebylo v pořádku. Moucha v pavoučích sítích byla víc v pořádku. Lepkavých, škrtících, mučivě třpytných sítích.
Jméno. Pohled. Tělo. Slova.Zbaběle jsem nechávala kyselinu času, aby mi ho vyleptala do kůže. Mé ruce na přikrývce krvácely, poskvrněné tou kyselinou.
"Jsi doma?" Mužský hlas zazněl tmavou místností. Posadil se ke mně na postel a díval se. Natáhla jsem ruku a dotýkala se oholené tváře.
"Jak sis to včera užila?"
"Skvěle."
Položil se vedle mě, chytil mě automaticky do náruče a díval kamsi směre k mému palci u nohy.
"A jinak v pohodě?"
Kývla jsem. Velká ruka mi vjela do vlasů a známým gestem je projela od čela až k zátylku. Všechno bylo jako vždycky, jen dneska to bolelo. Pár vlasů na spánku se vytrhlo. Nevšiml si toho. Vždycky nenáviděl, když jsem lhala a vždycky to poznal.
Pevně mě sevřel a v obličeji se mu objevil zatvrzelý výraz. Pak mě zas pustil a v tom gestu tolik netečnosti, že nemohlo být přitozené. Zvedl se a zmizel ve vedlejší místnosti. Vrátil se převlečený a úplně rozcuchaný. Chvíli jsem se dívala, jak je hezký.
"Pojď sem." Natáhla jsem k němu ruce. Opětoval mi upřený pohled a ticho v místnosti se prohlobilo.
"Pojď ke mně." Opakovala jsem prosebně.
"To nemá cenu."
"Co nemá cenu?" Opáčila jsem okamžitě, aniž bych přemýšlela.
"Tohle všechno." Rozhodil rukama a to gesto bylo jako vždy příliš energické a příliš zbrklé. "Už od začátku." dodal.
Pořád jsem ležela a dívala se, jak je hezký. A na pohled, který už mě dávno nemiloval. Udělal správně. Já jeho nemilovala nikdy.
"Aha." Zněla má odpověď. Svatozář lampy s přibývající tmou zapadala za parapet.
"Tohle je konec, viď." odhadla jsem.
"Ne, to ne" Odtušil. Posadila jsem se na posteli. Každá buňka mého těla řvala o pomoc. "Moc se mi nezamlouvá myšlenka, že bychom se neměli vídat." Objasnil to a uhnul pohledeem. Seděla jsem a potřebovala obejmout. I kdžy byl jneom náhražka. V ten moment mi bylo jedno, co mele o konci a o tom, že nic nemá cenu, bylo mi jedno, že jsem ho nikdy neměla ráda tak, jak si zasloužila jak bych chtěla. Nic nebylo důležité.
Vstala jsem a přitiskla se k němu. Slova lítosti se mi rozplynula na jazyku jako příliš sladký bonbon.
Vzala mě kolem pasu a přitáhnul k sobě, jako by před několika sekundami nic neřekl, jako kdyby žádné bledé ruce v mých snech nikdy neexistovaly, nikdy jsme neměli důvod nic zpochybnit.
Chvíli mě líbal, kočka nás pozorovala z okna. Byla jsem klidná.
Pak se odtáhnul, jeho ruce mě pustily, usmál se na mě poněkud smutným způsobem. Vydechovala jsem poslední teplo, co moje tělo stihlo vydat od doby, co povrch Země záhadně opustila má příčetnost.
Oblékl se, vzal si tu směšnou barevnou čepici, moje životní funkce, všechno teplo v místnosti a odešel.
Nějak jsem se dostala do koupelny, strčila hlavu pod studenou vodu, vrátila se do postele, zavřela oči, a když jsem je ráno otevřela, svět neměl barvy. Byl červenec, slunce stoupalo nad střechy domů a kočce to bylo úplně jedno, protože měla hlad.