9

Konversková lejdy si nazula oranžový glády, protože její černobílej svět zrovna potřeboval revoluci. Cestou na zastávku to vzala přes albert a koupila si svoje první toblerone. Na autobus čekala čtyři staletí. Jízdu nevnímala, jen jedno prudký zastavení na červenou. Vystoupila. Stál uprostřed stejnym směrem se pohybujících ovcí, nešlo ho přehlídnout, ač měla v úmyslu to udělat. Jenže koukal přímo na ni a měl sprejově pestrobarevný glády a stejně manžestrový sako jako ona a placku na stejnym místě toho stejně manžestrovýho saka jako ona a na tváři měl výraz milýho překvapení a lehkej úsměv kontrastující s těžce zmatenýma vlasama, který měla taky. Potkali se po půl roce. Tehdy měla reckless tričko a končilo léto. Připomínal jí frontmana kapely, co zrovna hrála. Měl rozpuštěný vlasy a zářilo z něj něco nevinnýho v kombinaci s něčim zcela nenevinnym, čemu necítila potřebu přijít na kloub, jen jí to bylo sympatický a neřešila proč. Dělila se s nim o flašku ruskýho šampaňskýho, pařili v kotli, objímal ji zezadu a do ucha jí řval songy, co hrály a co znal nazpaměť. Doprovodil ji na záchod a pak si dali venku na schodech cigáro. Smála se jeho zajíčkovnímu věku, pololežela a on ji hladil na břiše. Zbytek večera byl rozmazanej. Vyměnili si čísla a ona odjela s kamarádkou a dvěma cizíma klukama taxíkem. Pár dní nato se spolu vyspali u ní doma. Bavil ji pohled na jeho boty mezi botama jejíma a jejích spolubydlících. Jako kdyby se svět konečně začal točit v protisměru. Měla čerstvě píchlou bradu a kvůli němu porušila tři piercerovo zákazy za jeden večer. Po sexu, co za moc nestál, kouřili na balkoně a načali pár filozofickejch témat. Bavilo ji, s jakým nádechem intelektuálna líčí svoje punkerský životní příběhy, přesto věděla, že až zmizí boty, co se staly nečekaně odzbrojující dominantou její chodby, skoro takovou, že měla chuť sáhnout po fotoaparátu, nastane okamžik blížícího se filtru – naposled s chutí potáhnout, típnout, uhasit všechny zbylý jiskřičky, co se snažej to nevzdat, a čus bus. A teď stál kousek před ní s tím lehkým úsměvem a na zádech měl kytaru a nedal jí šanci ho obejít a předstírat tak jeho neexistenci, jako by ji měl prokouknutou, anebo nad tím prostě jen nepřemejšlel a na nic si nehrál a to se jí líbilo, protože taková vždycky chtěla bejt taky. Složila zbraně a nasadila „jéééééétojealenáhoda“ fejs. Řekli si čau, usmívali se a šli spolu na metro a ladili k sobě tak, že by nikdo z ovcí kolem netipnul, že se neviděli půl roku a předtim taky ani jednou. Ptal se, jestli u ní za tu dobu došlo k nějakejm zásadním změnám, a na základě jejích polosmyslnejch nejednoznačnejch odpovědí rozvinul teorii kapek a moře a zavinil tak její nečekaně fascinovaný pocity, že si dokonce na chvilku zkoušela vybavit, jestli byl ten sex vážně tak zlej a jestli má ještě uložený jeho telefonní číslo. Bavili se o škole a klasickejch tématech, co v jeho podání rozleptávaly všechny hrozící klišeé („mam v plánu studovat až do šestadvaceti a je mi jedno co, teda pokud to nezačne nabourávat muj žebříček hodnot“), znovu jí připomínal zpěváka a ptal se, co znamená její placka na saku, a pak plynule přešli k jeho placce na saku a k teorii pojmenovávání placek a věcí, co z nich vyzařujou. Lákal ji s ním na její oblíbený místo, kam měl namířeno, a ona si zachovala tvář pilné a zodpovědné studentky a strašně jí to sralo. Vystoupila o pár zastávek dřív než on, podal jí ruku, koukali si do očí, plácali o „někdy“ („zajdem na pivo a budem si povídat o literatuře“). Eskalátory sbíhala s husí kůží pod kůží a trochu se proklínala za svoji nevíru v náhody. Ve studovně bylo chladno a chtělo se jí spát, tak si šla koupit kafe, za který zaplatila 28 Kč a vůbec jí nepomohlo. Kolem chodili otitulený lidi v konverskách a svět byl pitomě bezpointovej.