Kráčím

Kráčím rozbouřeným světem, kde nic není stálé, kde se všechno hýbe, mění a hroutí. S dobrými vlastnosti se roztrhl pytel, ale na mě stejně nezbylo, ostatně jako vždycky. Tentokrát je mi to jedno. Na záchvaty sebelítosti musí mít člověk náladu, teď ale musím jít.

Vlevo nebo vpravo? Nerozhodnost jako moje druhé já nikdy neselže a tak jdu rovně. I když v tomhle stavu by možná někteří měli odlišný názor na to, co znamená rovně. Vzhůru? Ne, tam určitě ne, aspoň zatím. Lidé uprostřed toho chaosu – řítících se budov, plamenů a mrtvol naříkají a já jako největší necita nedělám nic. Nic, jen jdu dál.

Před očima se mi všechno odehrává znovu a znovu a najednou už chápu, proč to všechno. Teď už ano. Krok za krokem k lepším zítřkům. Kolem vypálených stromů poněkud šedivou krajinou dojdu k místu, kde jsem kdysi bydlel. Teď jsou tam jen trosky a spáleniště. Jistým způsobem si oddechnu.

Všechno, co člověk vidí, je jen světlo odrážející se od předmětů do unaveného oka, na to se přece spoléhat nemůžu. Teď už to vím.

Z šedivé oblohy šlehají blesky a ničí vše, co ještě nebylo zničené. Prší. Poslední minuty života a z šedivých mraků padá voda, ta, která byla tím nejdůležitějším, co jsme měli, ta, které jsme si nevážili. Jak paradoxní. Nevím, jestli se smát nebo brečet.

Byla tu šance tohle všechno předpovědět. Byla možnost vědět to dopředu. Byla! Drobné náznaky tu byly vždycky a všude. Ale my byli slepí, hluší a hloupí a nechali jsme se zlákat pohodlností tak na první pohled jednoduchého života na Zemi. Dělat víc, než jen přijít z práce, najíst se a jít spát, bylo zdánlivě nad naše potřeby. Vnímat spojitosti tak složitého světa, na kterém nám bylo umožněno být, a vědět.., to bylo důležité. Živit mozek a ne tělo. Ale proč by to někdo dělal?

Teď už to vím. Ale teď už je pozdě.

Je čas se zastavit. Obracím se k naříkajícímu davu a s úsměvem na rtech šeptám: „ON nám to přece říkal…“