Na lítost je již příliš pozdě...

Na lítost je již příliš pozdě,

řekla jsem ráno zrcadlu

když mi přišlo k pláči

že ten masovej vrah z okolí

zase můj byt vynechal.

V krámu se mi Vietnamka

celou věčnost omlouvala

že nemají Golden Virginii

ač mi ji před týdnem slibovala.

Nemusela by se omlouvat,

kdyby neslibovala.

Pozdravila jsem a odcházela

a ožrala přede mnou hrábl za sebe

místo dveří trefil mojí pipi

až z toho celej zrudl

Nemusel by se stydět,

kdyby poslouchal.

V tramvaji mě smradlavá bába

verbálně vysypala ze sedačky

že prý mi to místo nenechá

pro moje krásný oči.

(Kdyby tak jen líp zaostřila

a uviděla ty krvavý žilky

slzy z ranní nervové šavle

a nalitý pytle pod,

nikdy by se neodvážila

nazývat je krásnýma.)

Nemusela by závidět,

kdyby se dívala.

Pak někdo ožralej či zamilovanej

( v konečným důsledku totéž)

srazil na přechodu dítě

a vypadal zdrceněji než dnešek.

Nemusel by ničeho litovat,

kdyby vnímal.

Všude je tolik zářnejch příkladů

a kdybych trochu přemejšlela

nemusela bych vůbec bejt tam

kde jsem a kde už to nejde.

Nasadila jsem si sluneční brejle

a potkala pak toho člověka

na moje „Ahoj-“ jen zvedl ruku

a vypadal divně

Možná se vduchu omlouval

že mi kdysi sliboval

společnej život

Možná se styděl

že vůbec neposlouchal

jak já to chtěla

Možná záviděl

že umím pozdravit

ale mý oči neviděl

Možná litoval

že tehdy nevnímal

co vlastně chce...

...ale na lítost je již příliš pozdě.