Fenomén jménem spisovatel

Spisovatelem se člověk rodí. Jako miminko nebrečí. Vážně se rozhlíží a zapisuje si za uši první postřehy pro svůj budoucí román. Coby batole vyžaduje jedině polévku s písmenky. V předškolním věku nutí vyčerpané rodiče k neustálému předčítání. V první třídě se zmocní světa literatury sám. Velice rychle si osvojí čtenářské umění a hltá jednu knížku za druhou. Slohové práce píše s radostí a na jedničku. Češtináři ho milují a ostatní učitelé si ze zabavených knih, které louská pod lavicí, dělají v kabinetě sbírku. Občas se zapomene a do ztichlé třídy se rozezní jeho hurónský smích nad humornou pasáží. Tato neomalenost mu vydrží do dospělosti a děsí nejapným řehotem spoluobčany v čekárně, ve frontě, ve vlaku i autobusu. Ve městě má vyšlapanou trasu knihkupectví - antikvariát - knihovna. Do naposledy zmíněné instituce chodí s velkým batohem a upřímným předsevzetím, že tentokrát se bude ovládat a kvantitativně ubere. Opět má však problém vejít se do povoleného limitu 35 knih a svou výřečností ukecá nebohou knihovnici k spoluúčasti na zločinu 37 výpůjček. Všechny své vydělané peníze utratí za literaturu. Nedej bože, když je mu svěřen rodinný rozpočet. S mafiánskou chladnokrevností ho nenápadně tuneluje do dvou proudů - knižní novinky a nová knihovna. Mezi růstem nakoupených výtisků a kusů nábytku, vhodných pro jejich uskladnění je totiž přímá úměrnost. Nejpraktičtější je knihovna objemná do všech stran s patřičnou hloubkou. Za první reprezentační vrstvu, která je složena z klasiky a literatury naučné a slušné se dají dobře skrýt knihy neslušné, výchovně nebezpečné či nevhodné pro moralisticky založené návštěvy a samozřejmě čekatelky na přiznání a domácí schválení při vhodné příležitosti. Spisovatel hodně píše. Píše neustále, v duchu i na papír. Po kapsách nosí malé notýsky a tužtičky, kterými si zapisuje kdejakou blbost. Doma se před rušivě štěbetající rodinou zavírá na balkón a spřádá zde kilometry textu, který potom zeštíhluje a přepisuje do počítače. Je nervózní a podrážděný. Pere se s gramatikou a slovosledem. Snaží se vzdorovitému textu vnutit svou utkvělou představu. Při vyrušení jindy trpělivý a mírumilovný altruista vybuchuje a vykazuje narušitele literárního soukromí ze dveří. Většinou se nakonec uklidní a běží s dokončeným dílem za uraženým spolubydlícím. Kajícně se omlouvá a odprošuje. Jakmile je mu velkoryse odpuštěno, vyžaduje recenzi čerstvě stvořeného textu. Zkušebního čtenáře bedlivě pozoruje, neujde mu jediný pohyb mimického svalstva, úsměv, zamračení. Dychtivě očekává verdikt a do nejmenších detailů rozebírá vyřčenou kritiku. Po zavedení internetu domů neopouští obyvák. S rukama srostlýma s klávesnicí obšťastňuje virtuální svět svými písmenkovými kreacemi, píše nekonečné maily, vášnivě polemizuje v diskuzích a každodenně bloguje. Spisovatel není úplně normální člověk. Řekněme si to na rovinu, je to blázen, sice relativně neškodný, ale blázen. Trpí chorobou zvanou grafománie. Jeho svět není stvořen z atomů, ale z písmenek. Spisovatel se nestává spisovatelem teprve po vydání první knihy. Slovo spisovatel totiž není odvozeno od slova vydat, honorář nebo celebrita, ale spřízněno se slovem psát.