Medvědí pomsta

     Stál jsem v chladném pokoji skromného hostince u okna, a fascinovaně hleděl na krásu zapadajícího sluce. Poslední paprsky pročesávaly holé koruny stromů, které na zem vrhaly děsivé stíny. Červánky nad stromy tomu dodaly tajemnou atmosféru.

     Vzpomněl jsem si na svůj dnešní sen a přemýšlel o něm. Byla v něm má drahá máti. Co teď asi dělá? Zoufale jsem věřil, že je šťastná, ale v hloubi duše jsem věděl, že leží a žebrá někde na ulici, opuštěná, bezmocná a hladová. Jen čeká, až jí přivezu tu mou chabou mzdu, za tak nebezpečnou službu. A to se musí stát brzy. Už dnes si řeknu o peníze a pošlu je matce, i kdybych si je měl vzít od těch lakomců násilím.

      „Ale vy to nechápete! Potřebuju je pro mou mámu!“  „Už jsem řekl.“ zabručel podsaditý, věčně opilý chlapík, který si říká Bréma. „Ne!“ podíval se mi zpříma do očí a vyklopil do sebe snad pátý korbel piva. „Prosím... Ona může zemřít hlady! Copak tu nikdo z vás nemá v sobě kousek citu?!“ zkusil jsem to naposled a prosebně se zadíval na své pány. Vychrtlý kupec Kazlík, můj druhý chlebodárce, co vypadal jako smrtka, se zašklebil. „Hele, Franku. Peníze předem nedostaneš. Buď pojedeš s námi po Zlaté stezce na trh jako sluha,“ naklonil se ke mně a zakalenýma očima si mě změřil, „nebo od nás nic nedostaneš a službu si můžeš hledat někde jinde.“ Narovnal se zpět a očividně měl radost z mého zoufalství. Vypadá to, že tuhle bitvu jsem prohrál. Poslední pokus... „Jestli to je tak, pak od vás odcházím!“ Bréma se jen připitomněle usmál a dopil další pivo. Zřejmě vůbec nechápal, o čem je řeč. Zato Kazlík a několik dalších soumarů se kdákavě zasmáli. „Klidně, ale vsadim se, že se živý nevrátíš. Sám proti loupežníkům a zdivočelé zvěři nemáš nejmenší šanci.“ To by mohla být má příležitost, pomyslel jsem si. „Nejsem srab a vsadím se s tebou. Dej mi koně a tvé zboží, a když ho dokážu sám dopravit na trh, mohu si ho nechat. Jestli se nebojíte, přijměte mou nabídku.“ Místnost ztichla. Prosím, říkal jsem si. Je opilý, musí přijmout! A taky že jo. „Platí.“ řekl kupec, svalil se na stůl a tvrdě usnul.

       Ale sedí tu ještě někdo. Téměř se ztrácí v šeru místnosti. Nikdo ho nevidí, ale on bedlivě naslouchá.  „To je sebevražda“, šeptá si pro sebe a zamyšleně se dívá do svitu lampy. Pohrává si s vyřezávanou dýkou, která má střenku s obrázkem medvěda.

      Brzy ráno, ještě za úsvitu, jsem byl připraven na cestu. S Kazlíkem a Brémou jsem se nerozloučil, mohli by si to ještě rozmyslet. Jen jsem jim nechal vzkaz, kdyby si náhodou na naší včerejší sázku nevzpomněli. Pár psů zaštěkalo, když jsem vyjížděl po příjezdové cestě ze soumarského sídliště Volary na klisně jménem Hnědka. Samozřejmě že jsem měl strach, ale vzpomínky na mou máti mě slepě vedly dál. A odtud na trh to není zas tak daleko – uklidňoval jsem se. Jen jeden den a jedna noc cesty. To zvládnu. Z vyprávění jsem věděl, že loupeživé bandy se ve dne moc neukazují. Ale jestli je to taky pravda, že.

      Drkotání kol, teď už mého naloženého vozíku, mě uklidňovalo. Povídal jsem si s Hnědkou a brzy mi cesta začala rychle utíkat.

      Nastala noc. Abych si dopřál noclehu, na to jsem až příliž spěchal. A tak jsem pořád jel. Luk a šípy jsem měl hned po ruce a bedlivě jsem zkoumal okolí. Už jen pár hodin této hrozné cesty... Ale kůň najednou začal být neklidný. Snažil jsem se Hnědku uklidnit, ještě se někde vyklopíme. Brzy jsem se však dozvěděl proč. Z křoví a ze stromů vyskákalo několik ozbrojených mužů. Zakřičel jsem. Hnědka se začala vzpínat. Než jsem jí uklidnil, byl jsem obklíčen. Všichni na mně namířili zbraň, sarkasticky se ušklíbali a já byl oslepený hrůzou. Neměl jsem se do toho pouštět. Teď je však pozdě. Vnímal jsem jen své tlukoucí srdce, křik loupežníků a odevzdaně jsem se připravil na smrt. No, spíš jsem strachem omdlel. A pak už nic...

      Probral jsem se prochladlý, ležící na zemi. V hlavě jsem ucítil bodavou bolest, která se nedala vydržet. Donutil jsem se posadit a rozhlížel jsem se kolem. Kde to jsem? Takhle vypadá nebe? Ne, něco mi to tu připomíná... A pak jsem si vzpomněl. Zlatá stezka, loupežníci, zboží a Hnědka. Udivěně jsem se rozhlédl kolem a uviděl svůj vůz. Nic v něm nechybělo. Loupežníci ho nechtěli? A mě nazabili? Proč?! Pak jsem ale za sebou uslyšel ohlušující řev medvěda a znovu jsem se složil hrůzou. Všechno mi pomalu docházelo. Ten mědvěd rozehnal, ne-li roztrhal a sežral ty zločince, ještě než stačili cokoli udělat. Jestli tohle někdy přežiju, budu sem chodit medvědy krmit, ušklíbl jsem se a pomalu vstal. „Hodný méďa. Já si jen tady vezmu ten vozík a hnad zas půjdu..“  Bylo to však zbytečné, medvěd si mě nevšímal a radši věnoval pozornost něčemu hnědému na zemi – můj kůň! Ne, ne, ne. Vstal jsem a začal vůz tlačit směrem na trh. Musím to zvládnout, když už jsem unikl takové přesile. Naštěstí byl zbytek cesty většinou z kopce, a tak jsem občas musel vůz spíš brzdit.

      Dokázal jsem to! Naprosto vyřízený jsem se dobelhal s vozíkem na náměstí Prachatic. Já to dokázal! Bréma a Kazlík nebudou věřit svým očím, řekl jsem si, a po dlouhé době jsem se usmál. Měl jsem příjemný pocit z dobře vykonané práce. Má máti bude mít taky radost! Prodám tu tyhle krámy a koupíme si s matkou dobré jídlo, tele a třeba i kozu. Jo, a taky nesmím zapomenout nakrmit medvědy, zasmál jsem se. S tím jsem si sedl na trh a prodával.

      Má dobrá nálada se zdvojnásobila, když jsem spatřil Brému a hned za ním Kazlíka. Stáli tam a nevěřícně se na mě dívali. V jejich tváři jedna emoce střídala druhou. Nejdřív nevěřícnost, překvapení, smířenost, ta ale přešla ve zlost a nakonec nenávistný výkřik: „Zloděj! Chyťte ho! Má naše zboží!“ A rozběhli se ke mně. Znejistěl jsem. To má být nějaký vtip? Nebo se dočista zbláznili?! Ale pak jsem pochopil. Tihle lakomci by mi svoje zboží nenechali, ani kdybych jim přinesl tři zlaté vlasy děda Vševěda. Podíval jsem se na sebe. Mně věřit nebudou, jsem jen otrhaný žebrák a mám kopec zboží.

      To už mě pevně drželo několik rukou. Bylo mi to ale jedno. Ať si mě klidně zabijí. Už mám dost tohohle nesnesitelného života. Smrt je přece vysvobození z téhle nespravedlnosti. Naposledy jsem si vzpomněl na svou ubohou matku. Už ji nikdy neuvidím. Za krádeže, ještě tak vysoké, se tu trestalo oběšením.

      Přestal jsem vnímat okolí. Někam mě vedli, někdo se mě na něco ptal, někdo na mě křičel, ale já nikomu nic nerozumněl. Pak mě zase někam vedli. Všichni hulákali.

      Probral jsem se na studené, vlhké zemi. Všude tma. Pomalu mi docházelo, že jsem nejspíš ve věznici. A zítra mě čeká poprava oběšením. Teď, když mám fůru času na vzpomínky, se mi zemřít zas tak nechce. Slzy mi máčí tváře a stékají na chladivou kamennou zem. Ale už to je asi můj osud, žít jen v bídě.

      „Tento muž jménem Frank, bude za trest krádeže popraven oběšením, jako výstraha pro ostatní.“ Všude bylo hrobové ticho. Z davu zvědavců vyhlížel Bréma a Kazlík se samolibým úšklebkem na tváři. Zatnul jsem zuby a snažil se potlačit zlost. Jediný, po čem jsem teď toužil, byla pomsta těm dvoum. „Bůh ti odpusť,“ požehnal mi ještě kněz, Kazlík v očekávání zdvihl obočí, „a odpočívej v pokoji.“ Jeden katův kop do toho hrůzostrašného špalíku a vznáším se ve vzduchu.

       Je noc. Někde zahoukala sova. Silný vítr se žene ke kopci za městem a tančí s oběšencem, který tu visí na šibenici. Holé stromy jim k tomu zavržou smutnou píseň. Mezi temnými mraky se občas objeví měsíc, který z výše slabě osvítí tu krutost.

       Matka, pro kterou nebožtík tak zoufale sháněl peníze, leží v Prachaticích na ulici bez jakékoli známky života. Je skoro nahá a strašně vyhublá. Mohla být živá, kdyby...

       Ozývají se zvony. Lidé mají v očích strach a zděšení. Všichni se hrnou k hostinci. Úplně vzadu u stěny leží zkroucená těla Kazlíka a Brémy. A v zádech druhého z nich trčí vyřezávaná dýka. Má střenku s obrázkem medvěda.