Kapitola 3.

              Angeline nechtěla ztrácet naději, přesvědčovala sama sebe, že někde tady musí být východ. Vešla do další uličky, ale zase se vrátila jen k té široké ulici, která by se možná dala považovat i za náměstí. S přibývajícími pokusy přibývali i žízeň, hlad a bolest. Nicméně všechny skončily neúspěchem. Když procházela kolem jednoho z domů, slyšela podivný zvuk. Poté, co vešla dovnitř, nabyl na síle. Byl to zvuk kapek dopadajících na vodní hladinu. Šílená žízní začala zdroj vody hledat. Ačkoli kapání sílilo a ona prohledala každý kout, voda nikde nebyla. Angeline se nevzdávala, hledala dál, přestože měl dům vybavení stejné jako všechny ostatní okolní domy, a voda se tedy nemohla jen tak skrýt. Pak kapání ustalo. Angeline si byla naprosto jistá, že pokud se odtud nedostane, bude pořád víc trpět.

              Tak bezbranná. Dělám ti zdejší pobyt ještě těžším a ty se stále statečně držíš. Pořád neztrácíš tu svou chabou naději. Jiní už by to vzdali. Tebe k tomu také donutím a o to slastnější pocit to pro mě bude, až se té své naděje vzdáš.

              Rozhodla se, že se půjde podívat do domu, kde začala. Že si tam rozmyslí svůj další postup. Ale ať hledala, jak chtěla, všechny dveře na záhadném náměstí byly celé a bez porušení. Nejprve ji napadlo, že se dostala na jinou ulici. Když se však podívala na tu, ze které přišla, ani ta už tam nebyla. Toto místo bylo pravým bludištěm, všechno se neustále proměňovalo. Dostat se z něj za předpokladu, že existuje správná cesta, by bylo možné jen náhodou.

              Došlo ti toho hodně, ale pořád netušíš, že pryč vede jen jedna cesta, krutá a bolestná. Člověk se musí vykoupit skrze vše co má. Bolest se bude stupňovat a vykoupíš se jen další bolestí. Takové jsou mé zákony.

              Angeline si lehla na zem a byla by spala, kdyby mohla, ale její tělo ji tento stav již nedovolovalo. Jen ležela. Koukala na neznámé rudé nebe a přemýšlela. O svém životě, o tom co by ráda změnila a o tom, proč to neudělala. Nikdy nechápala, proč ji všichni nenávidí. Opravdu byla jiná a mnoho lidí má jiného člověka za špatného. A lidskost může ublížit víc než všechno ostatní. Byla by vděčná za smrt, kterou očekávala. Teď byla přesvědčená, že kdyby o tomhle místě věděla, žila by jinak. Vstala, oprášila se a vydala se další cestou.

              Pamatuju si, když tu byl člověk tobě podobný. Nevzdával to. Pořád měl hloupou naději, že za tímto světem je cesta do ráje. Že je to jen zkouška a bude následovat odměna. Asi jsem ho dost zklamal.

              Nevěděla, jestli uplynuly minuty nebo dny. Čas už nehrál žádnou roli, nejspíš tady vůbec neexistoval. Od té chvíle, kdy zjistila, že se město neustále mění, začala ho vnímat jako myslící bytost. Představila si, že je v jeho ústech, a otřásla se. Vychutnává si potravu, než ji celou spolkne. Pořád ale byla přesvědčená, že se může dostat ven ze chřtánu té stvůry. Bolest byla neústupná a stále horší. Kdyby Angeline nebyla mrtvá, nepochybně by jí to zabilo.

              Máš pravdu v tom, že se opravdu z tohoto místa můžeš dostat. Ale neměla by sis dělat iluzi o tom, že tě tam čeká něco lepšího. Přesto se nevzdávej, bude to o to zajímavější. Nepomohu ti, myslím, že ty se dostaneš dál sama. I když málokdo se dostal z tohoto rozcestí bez mé pomoci…

              Když přišla do tohoto světa, Angeline vypadala jako každý jiný živý člověk. Zato teď se na ní smrt podepsala, jak jen mohla. Nedostatek tekutin způsobil, že kůže ztrácela svou pružnost, popraskala a z nejhorších ran pomalu stékala krev. Když si přejela zuby po rtech, cítila, že jí v puse zůstal kus suchého masa. Angeline se předklonila, vydala dávivý zvuk, ale nic dalšího nepřicházelo. Všechny její tělesné funkce a potřeby přestaly pracovat, ačkoli je stále cítila. Tělo už bylo jen schránka, nebylo jí k ničemu…

              Jsi tak blízko, jak se za posledních pár let nikdo nedostal. Skoro ani nevěřím, že patříš k té primitivní rase. Ale ještě pro tebe mám jedno překvapení. Určitě se ti bude líbit.

              Před Angeline se objevil stín. Symbolizoval změnu, neočekávanou věc. Začal se pohybovat a ona se za ním bezmyšlenkovitě rozběhla. Všimla si, že ulice se před ním samy otevírají, a přestože běžela nejrychleji, jak uměla, zmizel jí z očí stejně náhle, jako se objevil. Vzhlédla. Před ní se rozprostírala úzká ulice, která se k tomuto „městu“ vůbec nehodila. Angeline se po ní vydala s nadějí, že se konečně dostane odtud.