Práce šlechtí člověka aneb první brigáda

Vstupuji zadním vchodem do budovy a stoupám až do posledního patra. Ihned po vstupu do správné místnosti mi usměvavá paní dává potřebný papír, tužku a také pár rad co vlastně mám dělat.
Zcela zahlcen informacemi jsem poslán k mému regálu. Jakmile nahlédnu do první krabice vše začíná dávat smysl. Já mám spočítat to oblečení tady, poté zapsat na papír. Na tváři mám blažený úsměv a s radostí počítám. Hlavou mi běží myšlenky, jak vlastně tahle brigáda pro mne je užitečná. Nejen že si zopakuji základy matematiky, ale dokonce mi konečně dochází jak to vlastně je s těmi veliskotmi oblečení. Nikdy před tím mě nenapadlo co znamená S, nebo L. Teď již vím. S znamená small, tudíž malý, L large ...
Spokojeně si počítám, zapisuji a kuji plány jak Šebestovi vytřu zrak v matice. Když tu náhle zjištuji, že jsem hotov s prvním regálem. Dávám si chvilku odpočinku, abych vymyslel co vlastně teď dělat. Nenápadně vyndavám krabici z regálu. Očkem nahlížím co dělá spolupracovník přede mnou. No to snad ne! On dělá další regál, který měl za sebou! Asi bych taky měl! Jenže já za sebou žádný nemám! Málem jsem začal panikařit. Naštěstí mé druhé bystré oko zaznamenalo, že si jedna slečna jde pro další regál. A to pro mne byl signál co dělat! Ihned jsem šel za paní “šéfkou”, která mi dala další regál.

Druhý regál šel stejně dobře, jen s jedinou změnou. Byly tam ponožky. Lidičky, říkám vám takové kvantum ponožek. Těch druhů, barev, velikostí, tvarů. Každý by si vybral. Pracoval jsem jako hodinky navržené ve Švýcarsku, okopírované Číňany, vyrobeny Vietnamci a prodány na tržnici v Chebu. Ze začátku bez chybně, ale s každým dalším regálem kvalita i chuť k pohybu klesala. Bedny, které byly téměř ve dvou metrové výšce, jsem z počátku sundaval i dával na místo bez problému. Po dalších dvou regálech, zkříplém nervu a nataženém svalu to už tak dobře nešlo. Pomalu mě ta jednotvárná práce ubíjela. Žízeň s hladem si také začaly vybírat svou daň. Svaly, které jsem před tím nikdy nepoužíval, bolely. Mozek odumíral z nedostatku podnětů. Jediné, co mne drželo při životě, byla vidina sladkého domova provoněného vůní jídla od maminky.

Konec jedenácti hodinové brigády je tu. Všichni vyčerpaně odcházíme z oné budovy hrůzy. Vyprahlé rty nasávají okolní vlhkost jako houba. Cesta domů je sladká, byť plná fyzického utrpení. Doma odhazuji tašku i s bundou neznámo kam. Protože to neni důležité. Důležité je, že jsem přežil. Možná lehce mentálně poznamenaný, ale přežil.

Doma je vše jak má být. Jídlo voní,  fíkus Fred stojí na stolečku. Spokojeně si napouštím vanu. Shazuji ze sebe oblečení. Pomalu nořím své tělo do teplé vody s pěnou. Zkrvavené nohy od celodenního nošení bot již necítím. Ostatně celé mé tělo jako by se vznášelo. Mysl se prozářila. Veškeré myšlenky na regály, ponožky a hlavně na zítřejší pokračování roboty jsou zahnány do kouta. Cítím jen blaženost. Všechny ty hloupé drobnůstky mi připadají neskutečně luxusní. Konečně se cítím jako šlechtic.