Karamelka

Kdo miloval, ten odpustí. Kdo nemiloval, jakoby nežil a bude hořet v kruhu očistce takřka na věčnost.

Laskavý čtenář odpustí.

Karamelko. Karamelko. Karamelko! Vzpomínáš si vůbec na ten podzim ten, kdy jsem tě poprvé ochutnal? Já ano. Já nezapomněl. Prý jsem krásný jako slunce, jako kat doutnající před popravou. Nespoutaný jako moře, jako smrt, jako cizinec. Že prý voním zralým vínem a mám v sobě duši poety. Jo, řeklas toho mnohem víc! Ten podzim kdy jsem naposled, česal tvoje krátké vlasy. (a štětcem jsem chtivě oblíznul tvé nahé tenké rty) Ten podzim kdy jsem poprvé začal mít ty hříšné myšlenky. Na muže. Na chlapce tvého věku. Karamelko pokušitelko mých prázdných nocí, po kterých vždycky přijde den. Ukojiteli mého zvráceného chtíče, můj nejvěrnější příteli. Můj jediný příteli. Karamelko. Ty jediná mi chybíš, ty a tvé ranní povzdechy. Trapná probouzení. Tvé lhaní a tvé přísliby, tvůj perleťový lak na nehty za osmdesát pět. Tvá nejlevnější vodka, tvé cigarety, tvůj slib, že ono se to spraví, tvá matka, tví sourozenci, tvůj děsivý a dech beroucí vkus. Mléko co sis ředila vodou a kabelka z podomního prodeje, tvá smutná noční teplá slina, tvé chlácholení, tvá naděje. Tvůj vzdor a tvoje brýle letní, tvá nebezpečná jistota. Tvůj ručník i tvé dlouhé svetry, tvůj účes chlapce a to tvoje „pojď, budeme se spolu bát.“ Karamelko s chutí hašlerek, s utajenou krásou těla. Moje noční můro rozmázlá z té rychlosti na lesklém čelním skle. Hvězdo, co ses pouze mihla nad prérií před očima umírající šakala. Mon petit amour. Má malá zbožňovaná Lou.

Nic z toho by se nestalo, kdybych se nepokoušel zakrýt svou vlastní přirozenost, přesně jak jsi vždycky tvrdila. Kdybych s ní nikdy nebojoval, kdybych se jí odevzdal. Kdybych ji tak jako dnes, stavěl hrdě a všem na odiv. Kochejte se mým vypouklým přirozením, zatahejte si za mé genitální chloupky. Jsem váš hřích a vy můj spasitel, jsem váš tygr a vy můj lovec. Vstupné není drahé, je za pár kaček, nebo zdarma, panoptikum reality. 

Lehávalas pod okapy a tvá průsvitná kůže odmítavě splynula s mým vlastním pokřiveným viděním světa, tvůj pot hnedle voněl po mandlích. Tvé rozkošné odmítání a tvá tak vymodlená gesta! Já jsem nikdy nebyl tvůj nepřítel. Když zapalovalas cigaretu, malou vlhkou sirkou. Když ohnulas nosík nad věcmi, co ti nevoněly. Když plakalas a nechala téct své útlé slzy. Tehdy ses zdála být tak bezstarostná, byla jsi vším, co sis přála. Uměla jsi čarovat.

Vždycky jsi tvrdila, že všechno co od života chceš je milovat a být milována. Přitom jsi lásku stejně obratně odmítala, jako ses jí nechala vždycky zviklat. Byla jsi cvok! Úplný magor! Blázen! Komediant. Byla jsi poslední z princezen, co se narodily do tohohle holého světa. Byla jsi soukromá reinkarnace Danteho lásky a Petrarcovi Laury. Julie a Lolita. Taťjána i Jane. Všechno v jednom úhledném plastikovém pytlíku. Moment vytáhnu skupinku fotek a nechám ji hned kolovat.

Otevřel jsem ti své páchnoucí nitro, jako kdy nikomu. Plné slizu a hlenu. Plné topornosti. Odporné. Otevřel bych ti ho kdykoliv. Moje slavné vykoupení, má femme fatale, můj nejdražší obraze, jež byl zachycením alegorie života v posledním sále výstavních síní. Zářivka poblikává je čas se vzdálit.

Ká. Á. Er. Á. Em. É. El. Ká. Ó. Když jsem tě poznal, byla jsi zlo. I dnes bys byla zlem, kdybych tu byl já, kdybys tu ty tak byla.

Laskavý čtenář odpustí a snese příběh velké lži, zla a pomatení.