Dopis

Pavel seděl u stolu, před sebou rozevřeného Morgensterna, ale nečetl.

„Die Nähe ging verträumt umher…“

Nedopalek cigarety mu spálil prsty, to ho probralo. Cukl rukou a zahodil ho do popelníku. Byla už skoro tma, rozsvítil lampičku a postavil konvici s vodou, aby si uvařil čaj. Nemusel chodit daleko, ve své malé garsonce měl všechno po ruce.

Zatímco konvice tiše bzučela, stoupl si k otevřenému oknu a zapálil další cigaretu. V paneláku naproti svítily zářivé čtverce, dole projelo auto. Pokuřoval, ale tentokrát ho to nijak neuklidňovalo, dokonce zjistil, že se mu trochu třese ruka. Otočil se a znovu pohlédl na list papíru na nočním stolku. Vedle ležela roztržená obálka. Divil se, kdo ještě v téhle době používá obyčejné dopisy.

Teď už to ví.

„Das Perfekt und das Imperfekt

tranken Sekt.

Sie stiessen aufs Futurum an

(was man wohl gelten lassen kann).“

Konvice cvakla. Rychle vyndal z police hrnek a zalil v něm sáček čaje. Měl ho od Lenky, dárek k narozeninám. Byl pestrý a barevný, takže se moc nehodil do jeho střízlivě šedého bytu. Stejně jako se ona nehodila do jeho střízlivě šedého života.

Odešla.

A teď ten dopis.

Nikdy nechápal, co na něm vidí. Až pak mu došlo, že byl jen klíčem ke světu, do kterého by se sama jen těžko dostávala. Věděl to, jenže do poslední chvíle naivně věřil, že v tom je i něco víc. Snad i bylo, jenže Lenka není z těch, co se vzdávají svých snů.

O tom mluví jasně i ten kus papíru. Až příliš jasně.

Dopis. Ten zatracený dopis.

„Blädem Volke unverstandlich

treiben wir des Lebens Spiel.“

Vážený pane. On a vážený, k smíchu! Dne toho a toho se narodilo dítě, holčička. Matka se rozhodla dát jej k adopci, ale jelikož jste uveden jako otec, je nutný i váš souhlas.

Ta slova mu zněla v hlavě pořád dokola.

Jelikož je uveden jako otec…

První, co ho napadlo, že ho chce Lenka podvést. Ale proč by to dělala? Navíc, když si to spočetl, tak mu to vycházelo ještě do doby, kdy vše vypadalo v pořádku.

Takže je otec.

Má dceru.

„Ein Knie geht einsam durch die Welt.

Es ist ein Knie, sonst nichts!“

Típl nedopalek a zase si zapálil. V pokoji měl už pěkně zakouřeno, i když oknem pronikal čerstvý vzduch.

Chce ho dát k adopci. Jistě, dítě by jí bránilo v rozletu. Cizí lidé se ho rádi ujmou, možná se ani nedozví, že není jejich. Vždyť má teprve pár dní. Může to klidně pustit z hlavy.

Může?

Vždyť je to jeho krev. Až se zasmál nad tou otřepanou frází. Jistě, nikdy ho neviděl, ale vždycky do něj vtloukali, aby uměl nést odpovědnost za své činy.

Hloupost!

Rozhlédl se kolem. Zařízení bylo spartánské, spousta knih, které se válely všude možně, špinavé oblečení naházené jen tak vedle pračky, cigaretový kouř. Ne, tohle opravdu nebylo místo, kam by mohl přivést nemluvně. Navíc jak se o něj vlastně starat? Vždycky obdivoval ženy, jak to s dětmi dovedou, jak poznají, co jim zrovna chybí. Jenže těm to příroda prostě dala, on má být živitel. Z těch pár korun, co vydělává, mu moc zrovna nezbude, ale vždycky žil skromně, takže ještě občas vypomáhal tátovi, aby si mohl zpestřit svůj pobyt v domově důchodců. Jenže dítě, to je tak ohromný nápor na peněženku. Věděl to od svých ženatých kamarádů.

„Ich bin ein einsamer Shaukelstuhl

und wacheln im Winde

                                  im Winde.“

Jak jí asi budou říkat? Matka nechala její jméno na pracovnících, takže v listu uvedeno nebylo. Lenka? Ne, zamračil se, to určitě ne. Petra? Anna? Martina? Podle čeho se to asi řídí? Krásné jméno by bylo Anežka. Copak asi zdědila po matce? Doufal, že vzhled, Lenka byla překrásná žena. A po něm, co mohla zdědit po něm? Snad z ní nebude taky takový cvok jako on. Jenže co když ano? Co kdyby šla, aniž to tušila, v jeho stopách a jednou, třebas za dvacet let, by se potkali. Poznal by ji? Zavrtěl skepticky hlavou. Těžko. Přitom si však náhle uvědomil, že už ho ta myšlenka napadla, takže se jí nezbaví. Věděl, že ať udělá cokoliv, ať už bude za těch dvacet let kdekoliv, tak nezapomene a bude hledat u každé dívky, kterou potká, tu jiskru, co měla Lenka v očích.

Bude hledat Anežku.

Znovu típl nedopalek. Popelník už byl skoro plný. Vysypal ho do koše a znovu postavil na stůl. Malá Anežka. Co ta ví o starostech světa. Znovu změřil očima svých pár metrů čtverečních.

Tam do rohu by se vešla postýlka. A táta má jistě našetřeno, pomohl by v první chvíli.

Hlouposti, není zralý na takovou odpovědnost.

Zralý. Bude mu třicet. Kdy tedy? V sedmdesáti?

Vyndal z krabičky další cigaretu a stoupl si zas  k oknu. Mohl by si najít práci na doma, aspoň než půjde do školky. A snad, časem, i mámu, i když nevlastní.

Popotáhl a vypustil kouř ven do tmy.

Anežka.

Pohlédl na cigaretu ve své ruce a pak ji hodil z okna. Sedl si ke stolu, vytáhl čistý papír a zamyslel se.

Teď pošle svůj dopis on.