Před okny

Za okny foukal mrazivý noční vítr a hnal vločky přímo proti sklu, v pokoji však bylo příjemně teplo. Uprostřed místnosti stál velký, mahagonový psací stůl, doslova zaskládaný těžkými spisy a fotografiemi. U něj seděla asi čtyřicetiletá žena s dlouhými blond vlasy staženými do drdolu a tužkou si dělala do textu poznámky. Probírala se fotografiemi, které jako by vypadly z hororového komiksu – mrtvoly, zubožení a zmučení lidé, pistole, zbraně, výbušniny. Žena však na ně hleděla s naprostým klidem.

Ozvalo se tiché zaklepání a posuvné dveře se otevřely dost na to, aby se v nich mohla objevit hlava muže v černém obleku: „Marjo Jurijevno, je tu ten novinář. Právě ho prohlíží u vchodu.“ „Hned jsem tam.“ přikývla a jala se vše uklízet, dokud na stole nezbyly než pečlivě vyrovnané řady spisů. Pak vstala a šla do vedlejšího pokoje.

Z křesla ihned vyskočil mladý muž v levném saku a uctivě pozdravil: „Paní Černovová, je mi ctí, že se s vámi poznávám.  Jmenuju se Alexandr Petrovič Smotjakov.“ S úsměvem mu stiskla ruku a pokynula, ať si sedne. Sama se usadila na pohovku naproti němu: „I já jsem ráda, že vás poznávám, pane Smotjakove. Omlouvám se za tuto pozdní hodinu, ale dřív to bohužel nešlo.“ „Vaše asistentka mi vše vysvětlila.“ „Dáte si čaj? Musíte být promrzlý. Kolik je tam?“ „Nevím, bohužel, ale večer bylo asi patnáct pod nulou, kdoví o kolik to kleslo. Čaj bych si dal, díky.“ Marja Jurijevna pokynula muži v černém a ten ihned odešel, u dveří však stál stále jiný na stráži. Znovu se na Smotjakova usmála: „Můžeme začít?“ „Jistě, jistě.“ Přisvědčil horlivě, rozevřel zápisník a z kapsy vytáhl tužku. Chtěl s ní něco načrtnout, ale chvíli mu trvalo, než ji rozepsal. „Promiňte, jsem zvyklý užívat diktafon, ale upozornili mě, že sem nesmím vnášet žádná elektronická zařízení.“ „Bohužel. Nuže?“ „Moje první otázka bude zcela obligátní. Zítra vás čeká váš velký den, proces, který bude s napětím sledovat celé Rusko, řekl bych i celý svět. Jak se cítíte? Jste nervózní?“ „Pochopitelně. Toto je vyvrcholení mnohaleté práce velkého týmu lidí, jehož mnozí členové za to zaplatili životem. Je na mně, aby žádný z těch zločinců neunikl spravedlnosti.“ „Trochu jste mě překvapila, abych se přiznal.“ Pohlédla na něj udiveně skrz brýle: „Jak to?“ „Všichni, celý svět vás zná už víc než deset let jako tvrdého potíratele ruské mafie. Jste prý nekompromisní a tvrdá žena, za svého působení se vám podařilo notně narušit jejich nejužší vedení a teď dokonce jste dostala před soud tři z největších bossů. Přesto vypadáte jako obyčejná ruská žena.“ „Čekal jste snad Terminátora v sukních?“ odpověděla pobaveně, „Jsem, jaká jsem.“ „Ředitel hotelu se vyjádřil, že bezpečnostní opatření, pokud se týká vaší osoby, jsou ještě větší, než při návštěvě amerického prezidenta. A toho chce zabít půl světa.“ „Jistě, ruská mafie by mě ráda viděla mrtvou. Lidé se jich bojí, sází na to, že po mé smrti se už žádný prokurátor neodhodlá žalovat v těchhle případech, že se vše uklidí pod stůl.“ Očima utkvěla na novinářových rukou, kterými si stále hrál s perem. „I vy jste nervózní.“ „Tak…trochu,“ přiznal a pohlédl směrem k muži na stráži. „Nebojte se, všech je pečlivě hlídáno, okna jsou neprůstřelná a na střechách ostřelovači.“ Pohlédl na květovaný šátek, který měla u krku: „Jistě to musí být těžké pro váš osobní život. Vašeho muže zabili při atentátu před sedmi lety. Prý máte i syna, ale je na vychování někde v cizině. Co mi k tomu můžete říct?“ Poznal, že jí to téma není příjemné, na okamžik jí ztvrdly rysy ve tváři, tak se asi dívá na své protivníky, pomyslel si Smotjakov, ale ovládla se. „Mé soukromí je mé soukromí, když dovolíte. A pokud jde o syna, žádného nemám a děti mít nechci. Jsou příliš snadná rukojmí. Co by měly ze života?“ Smotjakov pokýval hlavou a protočil pero v ruce: „To máte jistě pravdu. Sám mám malou dcerku, takže vás chápu, ale vy také prosím pochopte mě.“ Ozvalo se tiché cvaknutí a Marja Jurijevna pocítila rychlé bodnutí na ruce. Vzápětí začala ztrácet dech: „Co… to…“ Celé tělo jí trnulo. Viděla ještě novináře, jak se odevzdaně vzdává strážci. Další se jí snažil poskytnout první pomoc. Místnost byla okamžitě plná lidí, kteří hlasitě pokřikovali. Za okny dál zuřila pravá ruská zima.