Setkání

Světla lamp a tolik, tolik barev. Třpytivé šaty, cinkot skleniček, smích, vůně jasmínu. Jas ruměného vína, hluk a rejdování. Jen pověz mi, sne bláhový, kam poděl se den duhový.

 

„Hezky hrají.“

„Dobrý večer! Ano, opravdu hezky. Pozvali, myslím, dobrou kapelu.“

„Líbí se vám jazz?“

„Líbí, když je dobrý. A vám?“

„Rozhodně nemám nic proti.“

 

Snad se vzpřímenou hlavou odešel, snad utekl zadními vrátky.

 

„Smím se posadit?“

„Jistě.“

„Jste tu s někým? Nechci obtěžovat.“

„V pořádku. Mám tu přátele, támhle tančí.“

„Áha, znám, od vás, že?“

„Ano, ano.“

„Ten sál vyzdobili moc krásně.“

„Povedl se jim. Hlavně ta květinová výzdoba.“

„Chce se vám sedět? Nezatančíme si?“

„Můžeme.“

 

Nota za notou se courá po parketu a lidé nezmohou nic proti vína letu. Život je velký bál.

 

„A to se mi sem dneska vůbec nechtělo.“

„Tak proč jste tu?“

„Ani nevím, každopádně mám štěstí, že se moc neposlouchám. Přijít tak o tuhle hudbu, o tyhle květiny a…“

„A?“

„Zvědavost se nevyplácí. Proč se tak díváte?“

„Jak?“

„Tak.“

„Vidíte? Prohlíží si nás jako zvířata v zoo.“

„Vadí vám to hodně? Ať se dívají, vždyť neděláme nic špatného. Jen tančíme.“

„Ano, tančíme.“

„Tančíme. A děsně se nám to líbí.“

 

Letmý dotyk ruky, plachý úsměv. Jiskra v oku, která úží dech. A přece dělí břehy oceán. Když dva chytí stejnou vlnu, splynou v jeden.

 

„Zvláštní vás takhle potkat.“

„Proč.“

„Mimo všechno. Připomíná mi to naše první setkání.“

„Nepovídejte. V čem?“

„Pamatujete se? Bylo to na bílých pláních Měsíce. Vzduch se třpytil jako z křišťálu, ale byl tak mrazivý a krutý, až mě to skoro zničilo. Jenže pak se mi zjevil váš obraz.“

„Už vím. Tehdy se mé sny o cestě po hvězdách změnily ve skutečnost. Potkali jsme se v dešti hvězdného prachu.“

„Dneska je nad námi akorát tak lustr, i když hezký.“

„Já říkám pořád, že to jde se životem z kopce.“

 

Tichý tikot tluče tupě. Malá ručička se otáčí a roky plynou v zamžiknutí oka. Dál, jen dál, jen prostě dál…

 

„Luděk s Martou už šli domů.“

„A vy?“

„Já nevím. Mně se ještě nechce spát.“

„Tak pojďte ven.“

„Teď?“

„Ano.“

„Ale co řeknou oni?“

„Záleží na tom?“

„Ne.“

 

Šepot listí v jarním větru, lampa zablikala a kdesi v dálce hřmění velkoměsta. Pod keříkem klímá bezdomovec, aspoň v noci spokojný.

 

„Co vidíte?“

„Řeku světla pod hvězdnou oblohou. Škoda, že tu není loď!“

„Mně se zdá ta řeka trochu prudká pro splavení. Semele vás, ani nemrknete.“

„Proč ten smutek? Je přece krásná noc.“

„Ale po každé noci přijde ráno. A s ránem se vrátí oni.“

„Proto je noc tak drahá, že uplyne.“

„Vy máte na všechno odpověď.“

„Pár věcí mi uniká.“

„Schválně, kterých.“

„No, můj život, osud lidstva, zákony univerza…“

„Už dost, už dost… Vzdávám se. Na vaše zdraví! Ať žije tahle noc i ti tam dole!“

„Na nás a na věčnost!“

„Na to, co nás dalo dohromady.“

„A co nás dělí.“

„Na sny, které se nikdy nesplnily.“

„Stejně tak nesmíme zapomenout na ty, co se možná splní.“

„Na přítomnost dneška.“

„Na zapomnění zítřka.“

 

Nebesa mají tisíce očí. Lidé jen dvě. A přece toho musí spatřit tolik.

 

„Svítá.“

„Už?“

„Už.“

„Tak pojďme domů.“

---