Reinlebensborn - 16.

středa, 22. srpna 41

Ráno pršelo, a tak jsem se rozhodl pár hodin počkat doma, zda se později neudělá hezčeji. Udělal jsem si tedy na noc, dopředu, s předstihem, dobrý salát z domácích okurek a rajčat a černých španělských oliv, uvařil jsem si tortellini se špenátem, vypil jsem si kávu s čokoládou, zopakoval několik lekcí řečtiny, zacvičil jsem si s činkami, poslechl Syny severní temnoty od skupiny IMMORTAL, bavil jsem se pozorováním ptáků z okna... – a už se zase začalo dělat venku hezky. U pásu zeleně podél chodníku leží na ulici mrtvý rejsek. Když jsem potom seděl v lese na posedu, vysvitlo dokonce i sluníčko.

 

Žlutá kvítka „lesanek“ začínají odkvétat. Zbývá po nich jen bílé chmýří. Takto se „lesanka“ velice podobá zlatobýlu. Že by „zlatobýl“ bylo pravé, člověčí jméno pro mou „lesanku“? Stále si nejsem jist. Mezi některými rostlinami jsou pro nezkušené oko laikovo sotva postřehnutelné, pranepatrné rozdíly, takže může snadno dojít k omylu. „Zlatobýl“ je také pěkné jméno, stejně jako „lesanka“.[1]

 

Vysoko nad stromy krouží káňata a nahoru po kmeni šplhá šoupálek. Je příjemně teploučko. „Myšičkám“ jsem podstrojil nový rohlík. Měly asi hlad, protože sotva jsem obešel stan k přednímu vchodu, ledva jsem pověsil spacák přes větev břízy, aby se vyvětral, již jsem slyšel hlodat prvního nedočkavého strávníka. Byl jím náš starý známý Nebojsa, a další, mladší hraboš by se také rád přidal, kdyby ho ten první, starší, neodháněl. Mladík z toho má švandu a schválně s poťouchlým výrazem chodí hodujícího staršího provokovat. Typický puberťák. Jsou z toho jako obvykle samé honičky a pištění jako v němé grotesce. Tyjátr. Pastva pro oči. Když se starý Nebojsa nasytil a odběhl pryč, nastala chvíle pro mladšího, k němuž se přidal i jeho bráška. Zase z toho byly strkanice, až nakonec si jeden každý z nich zabral svůj konec rohlíku a takto se svorně nakrmili. Postupně se takto vystřídají všichni okolní hraboši a večer pak i dvě myši. A zakrátko je z rohlíku jen ohryzek. „Myšičky“ jsou zkrátka fajn. Přirostly mi k srdci. Je s nimi správná prča.

 

V cestopisu Napříč Afrikou jsem přečetl úděsnou kapitolu, pojednávající o loveckých výpravách na slony, nosorožce a buvoly. Strašná, úděsná kapitola s těmi nejukrutnějšími, přímo sadistickými podrobnostmi. Ti zhovadilci vraždili bez milosti i matky s mláďaty – no příšernost. A ještě tomu nestvůrnému vraždění říkali „boj“ či „ozdravění bojiště“. Masakr takových rozměrů zavdal ostatně jednomu černošskému nosiči podnět k velice trefné poznámce:

„Kdybychom my měli kly, běloši by nás pobili všechny.“

Myslím, že tento typ „bojového uvažování“ vyústil nakonec v šoa a ve vyhlazovací válku. Copak o to, když se navzájem vyvražďují lidé, tak mi to nevadí, naopak tomu tleskám; mně však nejvíc vadí to, že lidské představy o přírodě, jako o místu nelítostného boje o přežití, jsou stále živé, i nyní. Znám takové lidi: domnívají se, že lov zvěře je plně v souladu se zákonem přírody, ačkoli je právě jeho porušením. Šelmy naplňují zákon přírody, Křováci, dejme tomu, naplňují zákon přírody, všichni ti tvorové, jež lov živí. Ale nikoli ti, kteří loví ze zvrácené sadistické radosti, „ze sportu“, jak se říká, pro trofej a podobně. Šelmy podstupují mnohdy riskantní rovný zápas při lovu. Nikoli však po zuby vyzbrojený nimrod, střílející z bezpečné vzdálenosti na bezbranná zvířata. To není lov, nýbrž prachsprostá jatka. Ti buvoli, sloni a nosorožci jsou nyní na pokraji vyhubení právě vinou takových lidských hovad, kteří si myslí, že zabíjením naplňují zákon přírody. Vyhlazovat celé živočišné druhy, to má být zákon přírody? Bohužel už i staří Řekové měli takové zvrácené představy. I oni – jakkoli jejich kulturu obdivuji – přece přiřkli bohyni Artemidě, panenské to ochranitelce přírody a zvěře, do ruky luk a šíp. Ale Já si přesto představuji Artemidu jinak: Její čisté panenství má symbolizovat její neposkvrněnost zvířecí krví. Ona sama, žena člověka, s božským vínkem ve vlasech, nemá zabíjet, ne. Neboť ten její luk a šíp má mít na ochranu zvěře a přírody před lidmi! Nikoli, aby sama ztělesňovala ideál zabíjení! A je pannou také proto, poněvadž je neplodná, neboť člověk nemá mít děti a má vyhynout, protože po všechny časy byl, je a bude největším škůdcem a nepřítelem přírody! A Já si opět uvědomuji, jako již tolikrát, čím se tak nesmírně liším od člověka. Myslím, že jsem nikdy, ani v nejútlejším dětství, neměl nic společného s touto zrůdnou stvůrou, zvanou „člověk“, již lze jedině nenávidět. Teď by mi tak spravilo náladu jedině zastřílet si oplátkou na nějaké neozbrojené, bezbranné lidičky. Uspořádat hon na lidi. To by bylo ono! Na matky s dětmi. Uřezat jim hlavy, vycpat je, poslat na výstavu loveckých trofejí a získat za to čestné ocenění. Chtěl bych vyhladit lidstvo. Ale nejdřív bych tu verbež pochytal a zavřel do klecí jako celému světu nebezpečnou a škodlivou bezcitnou bestii, jíž taky je. Zvířata na svobodu, lidi do klecí! Jelikož je to však legálně nemožné, což je strašná nespravedlnost, budu si muset na spravení nálady pustit nějaký hodně krvavý dokument z války, s patřičnými hromadami mrtvol vojáků i takzvaně „nevinných“ civilistů. To abych viděl, že je aspoň trochu spravedlnosti na světě.

 

Pozdě odpoledne se polojasná obloha znovu zatáhla tmavými bouřkovými mraky a večer, když jsem odcházel domů, trochu poprchávalo. Pod nohama mi opět uskakují žáby a na „Putinovce“ překvapuji pasoucí se srnku tak náhle jako tichošlápek, že jsem v nastalé tmě došel až skoro k ní, než si mě všimla. Je stále příjemné teplo. Na ulicích je plno lidí, plno psů. Jeden zle doráží na jakéhosi opěšalého cyklistu. Bez košíku, bez vodítka, bez dozoru majitele, tudíž v rozporu s novou městskou vyhláškou. Já bych mu dal! Alespoň bych se ohradil. Ale spíš si sebou příště vezmu pořádný klacek nebo nůž. Probít se domů z lesa a zpět je adrenalinový sport.

 

čtvrtek, 23. srpna 41

Slunečno a teplo, krásný den. V noci jsem si přistřihl vlasy hezky po vojensku na krátko. Praktický a pohodlný účes. V lese startuje z blízké spodní větve impozantní zjev velké káně. Vznáší-li se tento dravý pták vysoko na nebi, nepůsobí na pozemského pozorovatele jeho velikost zdaleka tak mocným dojmem, jako když ho vidíme někde zblízka u země. Majestátní tvor! Vane silný vítr, který pohupuje starým posedem a smýká vysokými štíhlými jasany, které o sebe narážejí. Vzniká tak dosti nebezpečná pravděpodobnost, že se některá větev ulomí a spadne mi na hlavu. Raději hned po snídani z posedu slézám a pokračuji přes posvátný háj pod dubem dál k táboru. Pod dubem se množí spadlé žaludy; některé nacházím i dost daleko od „domova“, kam všude je roztrousily veverky. Dnes je opravdu pěkně teplo. V táboře proto využívám možná jednu z posledních příležitostí k odhození veškerého šatstva, ostatně i tak dost sporého, abych užil volnosti nahého těla. „Myšičky“ dostaly dva menší necelé kousky starých rohlíků a jeden zbylý kousek dalamánku. Jeden ten kousek rohlíku zmizel, když jsem se probudil po siestě, a druhý rohlík si jeden šikovný hraboš odtáhl do díry, odkud ho konzumoval. Pouze dalamánek je na svém místě, a i ten už je řádně ohryzaný. Kolem stanu se potuluje po zemi a nízko ve větvičkách zvědavá červenka. Odpoledne procházka okolním lesem se závěrečnou meditací na „večerním“ posedu v koruně mohutného javoru. Ze zvířat jsem tam viděl jen dvě veverky a pak také různé ptáky. Po návratu do stanu jsem si ještě chvilku četl v narůstajícím šeru a pozoroval jsem též myš na její pravidelné podvečerní návštěvě. Na pastvinách bylo dnes málo zvěře: všehovšudy asi jen tři srnci a nějaký ten netopýr. Zatahuje se však od západu a nad vzdáleným tím obzorem se bezhlučně blýská. Nejvyšší čas jít domů. Začíná již trochu krápat. Na ulicích je zase nějak moc lidu a na dovršení všeho mě napadl pes. Čekal jsem ten útok. Byl to totiž ten samý pes, který včera na tomtéž místě dorážel na opěšalého cyklistu. Byl jsem proto připraven. Tentokrát si tedy zvolil za cíl útoku mne, ale špatně pochodil: Čokla jsem nakopl, až oněměl, a už jsem se hnal se sevřenými pěstmi na majitele. Byl jsem tak rozlícen, že jsem byl úplně mimo sebe, neovládal jsem svou nenávist a vztek. Chlapa, sedícího na lavičce před krámem, jsem seřval jako malého Jardu a měl veliké štěstí, že zůstal v klidu sedět, jinak bych ho byl namouduši zmlátil. Chlap to ode mne schytal za všechny čoklaře, kteří mi už dlouho pijí krev a otravují život. Sám jsem se nepoznával, jak hlasitě jsem na něj řval; muselo to být slyšet pěkně daleko. Ale nešť: nerad vyvolávám takové scény, ale ono je to zřejmě čas od času potřeba. Pěkně jsem si zchladil žáhu! Jsem zvědav, jestli tam bude ten chlap s tím čoklem hlídkovat i zítra. Nestalo se mi to totiž s tímtéž nevycválaným párečkem poprvé, ale nejméně už potřetí... A vtom přišla mi na mysl hrůzná myšlenka: určitě, při mé životní smůle, s tím chlapem budu muset jednou pracovat...

 

pátek, 24. srpna 41

Nádherný den! Ani dospat jsem nemohl! Těšil jsem se do veřejné knihovny. Půjčil jsem si tyto dvě knihy:

1. Antonín Horák: O Slovanech úplně jinak, s podtitulem Co nebylo o Slovanech dosud známo.
2. Dušan Hamšík: Druhý muž třetí říše.

       Včera v noci vysílala televize zajímavý pořad o panu Horákovi, bývalém filmovém animátorovi (Cesta do pravěku, 20 000 mil pod mořem, aj.), který je dnes amatérským badatelem v oboru teorie vzniku písma. Nu a na základě tohoto televizního pořadu jsem si vybral k zapůjčení právě jeho knihu O Slovanech úplně jinak. Pan Horák zastává odvážnou, přímo revoluční teorii, podle níž by staří, nejstarší Slované měli být snad vynálezci, tvůrci a šiřiteli prvního písma na světě, z něhož se vyvinula všechna ostatní a dějinnými kulturními hybateli vůbec, s vlivem na všechny známé starověké civilizace. Tak jsem to alespoň zhruba pochopil na první poslech. Je sice pravda, že snad každý národ má podobnou teorii, jako výše zmíněná teorie páně Horákova (například Germáni!), ale něco by na tom mohlo být pravdivé. Velmi mě to zaujalo, neboť i Já se o takové věci zajímám a všiml jsem si sám rovněž určitých známek v písmu a v řeči, jež by mohly být vysvětleny touto teorií panslovanismu, řekněme, a to zejména při mém nynějším studiu řečtiny, kde nalézám mnoho podobných slov se slovanskými, a nemyslím tím ovšem žádné na řeckém základě vzniklé vědecké internacionalismy. Abych se tedy dozvěděl víc, vypůjčil jsem si proto tuto knihu. Jak už jsem řekl, sám se též zajímám o různé světové jazyky, písma, kultury, takže by to mohlo být poučné čtení.

       Druhou knihou, již jsem si vybral k zápůjčce, je životopisná monografie o šéfu nacistického „černého řádu“ SS  Heinrichu Himmlerovi. Kniha je sice poněkud staršího data (1986), vydaná ještě komunisty, takže tam bude jistě plno obvyklých židobolševických lží, polopravd a neobjektivit, ale to mi nevadí, ježto číst mezi řádky a vylovit z nich občas nějakou pravdu, zvládám dokonale. Trénink jsem získal právě za komunistů, nicméně i v dnešních, takzvaných „svobodných“ časech, v dnešní smutné polovičaté době, která není ani anarchií, ani totalitou, ani vojnou, ani mírem, nýbrž jen a jen bordelem, se dá tato naučená schopnost (číst mezi řádky, odhalit nános lží a dostat se k pravdivému jádru) využít v neztenčené míře. O nacismu lžou totiž všichni – včetně neonacistů. A asi tuším proč. Jedni z pomsty a ze strachu, druzí z hlouposti. O Hitlerovi se toho nažvanilo, natočilo a počmáralo na stohy; o předních pohlavárech Velkoněmecké říše, jako byl Goebbels, Speer, Göring, Hess, neméně, ale o Himmlerovi, a o jeho SS, toho není příliš mnoho známo. Alespoň ne mně. Tudíž další poučná četba, jak doufám.

 

Po včerejším incidentu s člověkopsem bych nejradši chodil kanály. Mezi lidi nechodím, odcházím z domu brzo ráno a vracím se pozdě večer, abych se vyhnul největším lidským davům, pokud mohu, snažím se lidi obcházet obloukem, abych je nemusel potkat, nikoho si nevšímám a klidně si jdu svou cestou – a vidíte, stejně konfliktu s nimi neujdu. Taková je to verbež! Čím víc od nich chcete mít pokoj, tím víc vás otravují. Pakáž jedna! Dnes to vypadá před tím neblahým krámem, kde se včera odehrál ten můj incident s člověkopsem, jako na psí výstavě. Plno čoklů, plno štěkání, až z toho hlava třeští – hrůza. Ještě ten včerejší chlap tady „chybí“... Jsou prostě v převaze, s tím nic nenadělám. Na dveře krámu museli vyvěsit, extra pro ně, ceduli s nápisem ZÁKAZ VODĚNÍ PSŮ DO OBCHODU. Jinak by bylo za chvíli plno čoklů i v krámě mezi regály s potravinami. Úplně stačí, že hlídkují venku. To je možné snad jen v Čechách, takový bordel. Psinec Evropy. V jaké debilní době to žiju, může mi to někdo říct?

 

Konečně jsem v lese. Krásné ticho. Oproti městu je to tu ráj na Zemi. Nikde nikdo – a myslím tím niemandem člověka, samozřejmě. Zvířata a rostliny tu naštěstí jsou, jinak bych nadobro-nazlo zatrpknul a obrátil se k Životu zády, tak jako k lidem. Kuna asi vyhrabávala ze země nějakého hraboše a zanechala po sobě jámu, již si označila trusem. Veverky sbírají a zahrabávají žaludy na horší časy. Pod posvátným dubem těch žaludů nejenže leží velký počet, ale dokonce je slyším a vidím padat s větví. Je teplo. V táboře se svlékám opět donaha. Je to tak příjemné, tahle prapůvodní volnost těla! „Myšičky“ už čekají. Z nouze již jedna okusuje suchý list, a myslím, že zrovna slupla i jednoho broučka, jenž se jí připletl pod čumáček. Patku chleba tentokrát kotvím k zemi stanovým kolíkem, protože jinak by si to celé velké sousto odnesl pryč kdejaký cizí hraboší vykuk a na moje „myšičky“ by nic nezbylo a Já bych neměl na co koukat. Jedna z nich už mi nedočkavě pobíhá pod nohama a sotva zalezu do stanu a zavřu za sebou, pouští se již s chutí do jídla. Nová strategie se vyplatila. Nikdo chléb tentokrát neodnesl a potrava vydržela všem až do večera. Když jsem potom po setmění odcházel domů, zbýval jim jen kousek. K pastvinám jsem dorazil zase dost pozdě, neb zde dlouho ještě rajtovaly nějaké motorky, nebo co, a také proto, poněvadž jsem dlouho četl O Slovanech a dlouho jsem spal. Přesto uprostřed louky jakžtakž rozeznávám nezřetelné siluety dvou srn. Ubíral jsem se dnes podél lesa, v naději, že jsou ty srnky dost daleko a že je tudíž nemohu vyplašit, ale ony byly zjevně jiného náhledu a utekly přede mnou zpátky do lesa. Opět ještě to jejich krátké zastavení na stezce u lesa, opět ten krátký zpytavý pohled z očí do očí... – a už jsou pryč, v neproniknutelné černi lesa. Ještě že budou mít ty srnky alespoň celou klidnou noc pro sebe, jakož i Já. Průchod přes předměstí a kolem krámu se obešel tentokrát bez extempore. Náhoda, nebo jsem dosáhl alespoň dílčího vítězství?

 

sobota, 25. srpna 41

Počasí nám stále přeje, neb sluníčko se směje a nás hřeje. Vida, vida, jak se nám to notuje, tak se nám to i rýmuje! Všude je plno života, plno cvrlikajícího ptactva, jež vycítilo, že dnes nikdo na světě nezemře. Dnes ne. Posvátný dub shazuje své žaludy s takovou prudkostí, jako když vystřelí z bambitky loupežník Rumcajs. Ačkoli je volná sobota a prázdniny, necítím už tolik tu všudypřítomnou, rozlezlou člověčinu z počátku léta; zdá se tedy, že nejhorší vzedmutá lidská vlna tsunami opadla a nyní již jen šplouchají smrduté vlnky s vyplavenou špínou. Než se odebéřu do stanu, sedím ještě dlouho na sedátku pod vysokým modřínem v mém sourozeneckém lese, kde se horlivě přičiňují brhlíci i veverky a kde si nesčetní, neposední malí ptáčkové prozpěvují a hrají ve větvích, radost pohledět. „Myšičky“ dnes ani nepočkaly, až odejdu z jejich salle à manger a klidně přišly a pod mýma stojícíma nohama se jaly nerušeně sbírat semínka, jež jsem jim právě nasypal. Nevěděl jsem překvapením, co mám dělat; zda jít či zůstat, nebo zda se je dokonce pokusit pohladit. Nakonec jsem se spokojil pouhým pohledem a „myšičky“ samy po chvíli odešly, když sesbíraly všechna semínka, jimiž si nacpaly své lícní torby. Kdybych měl ještě půl roku čas, přicházely by mě nakonec vítat jako pejsci a jedly by mi z ruky. Stanový kolík, jímž kotvím další patku chleba, je středobodem jejich vesmíru; je osou, kolem níž se točí svět. Nevím jistě, jestli mě vzaly na vědomí jako živou bytost, ale zdá se, že se u nich vyvinul jakýsi až podmíněný pavlovovský reflex, jímž reagují na můj příchod. Vyvěšuji „vlajku“ na „stožár“, čili spacák přes březovou haluz, a svlékám se donaha. Celý den bez šatů však žel již nelze vydržet; spát musím pod spacákem a k večeru se musím znovu obléct. Pokračuji v načaté četbě O Slovanech úplně jinak. „Myšičky“ se zatím krmí a dovádějí jako malé děti, a i ta červenka je tu poslední dobou pravidelným hostem. Občas zobe nějaký neznámý ptáček nahoře ze střechy stanu březová semínka, ale nevím, o koho jde, neboť z něj zevnitř vidím jen matně se rýsující siluetu a nožičky. Tajuplný návštěvník.

 

Z knihy O Slovanech úplně jinak čerpám první dojmy, jež jsou zatím poněkud neurovnané. Pro začátek mohu snad jen uvést, že mi to připomíná především spisy jiného amatérského badatele, a to Ericha von Däniken. Tito vášniví amatéři mají tu výhodu – nebo spíše přednost –, že se nebojí žádné sebefantastičtější myšlenky. Druhou věcí ovšem zůstává, je-li ta myšlenka v zásadě správná. Ale hlavní přínos těchto soukromých badatelů spočívá v těch možnostech, jež nastínili – a v kladení otázek. Oficiální věda trpí přílišnou zkostnatělostí. Podruhé připomíná kniha pana Horáka cimrmanologický seminář. To už je ta horší zpráva. Za vším byli Slované! Nemohu se ubránit dojmu, že se jedná o pouhý vtip. A myslím, že ona základní idea celé knihy – tedy kulturní panslavismus – je tu zaměněna spíše za kulturní všeárijství, v jistých momentech dokonce i za kulturní panhumanismus, někdy i v převráceném gardu. Vždyť přece lidé na celém světě jsou jedna rozvětvená rodina, mající jednoho předka, a tato prvotní všelidská rodina se pouze dělí na další podrodinu árijskou, a tato podrodina árijská na další podrodinu slovanskou. Ona zdánlivá příbuznost slov tedy může doopravdy vypadat (zdát se!) jako kulturní panslavismus, ale také může jít dost dobře o optický klam, podobný zdánlivému pohybu Slunce po obloze, ačkoli ve skutečnosti Slunce stojí a pohybuje se naopak Země. Na stejném principu může fungovat i zdánlivě dokonale zapadající teorie páně Horákova. Příbuznost slov řeckých a vůbec indoevropských (árijských) se slovanskými ještě nic nedokazuje, neboť ti i oni jsou jedna velká jazyková rodina. Někde dál v knize budeme s panem Horákem putovat i do jiných zemí světa a nalézat panslovanské vlivy i tam, ale to může být také klam. Klam, jehož vysvětlením je dávné zmatení jazyků. Některé takzvané „důkazy“ jsou potom pouhou smyšlenkou, znějící sice dobře a zdánlivě logicky, ale je to na první pohled jen a jen logická hříčka. Kniha, kromě strašlivého množství tiskových chyb, někdy i hrubých, pravopisných, vyskytujících se na každé stránce jednou i vícekrát, obsahuje i řadu historicky sporných údajů. Celé se to navíc vine v neskrývaném marxistickém duchu o údajně zotročených, odíraných a v poddanství žijících vysoce inteligentních, ateistických, mírumilovných (slovanských) zemědělcích, kteří upadli do nespravedlivého otroctví válkychtivých, násilnických, pobožnůstkářských lovců-kočovníků odkudsi z Asie – no to už je opravdu urážka mojí inteligence. Demagogické polopravdy-pololži – toho bych se opravdu nenadál. Nicméně kniha mě vysloveně baví už jen těmi frivolními slovními hříčkami a odvážnými tezemi, odmyslím-li si některé faktické nesmysly a ty otřesné rádoby marxisticko-humanistické vývody. Zatím dobré, leč nepřesvědčivé. Däniken je lepší spisovatel.

 

Večer nebyla na pastvinách žádná zvěř, poněvadž jim lidé všechnu trávu požali. Pláň je však nyní pokryta čerstvým senem, jež příjemně voní. Navíc mi osamělou procházku pokazil zase jeden pozdní chodec. Viděl jsem tedy pouze netopýra, jinak ani kopýtko, ani tlapku. Nízko nad jihovýchodním obzorem svítí měsíc v skoroúplňku a jeho bledá zář se prodírá v stříbrných pruzích temným stromovím. Hotová přírodní laterna magica. Krása. U studánky jsem potkal bílou kočku, jejíž běloba v té tmě zdálky připomínala světélko bludičky, kdyby se nepohnula a neutekla. Na ulici jsem míjel také jednu kočičku a rovněž dlouho neviděného, starého známého ježka.

 

neděle, 26. srpna 41

Poslouchám teď každé ráno při oblékání a balení batohu a pak znovu po návratu z lesa při svlékání a vybalování kazetu s nahranými úryvky z Thoreauova stěžejního díla Walden aneb život v lesích. Velmi vhodná kulisa těchto dnů! A výborné dílo! Sice málo otevřeně misantropické, ale ono i to, že někdo odejde žít sám na dva roky do lesů, jako to udělal Thoreau, nesvědčí o jeho přílišné náklonnosti k lidskému druhu. Walden je pro mne kniha nicméně velmi inspirativní – tím víc, že tam ten otevřený misantropismus chybí. Jinak bych nepociťoval takovou silnou potřebu napsat její misantropickou – a současnou! – verzi. Před 160 lety mohl ještě Thoreau nalézt za humny svého městečka Concord, jež lze velikostí přirovnat i k mému rodnému městečku, pustou, rozlehlou divočinu, kde se mohl celý den toulat a nepotkat človíčka, divočinu s opuštěným rybníkem, na jehož břehu si mohl postavit srub, zbudovat zahrádku a spokojeně si tam nerušeně žít. Bez úředního povolení, bez dohadování s kýmkoli, bez obtěžování kýmkoliv. Taková svoboda už je dnes zhola nemožná. Můj Reinlebensborn a jeho široké okolí bylo před patnácti lety také mnohem svobodnějším a pustším místem k žití a k toulkám přírodou, než je tomu dnes. Bylo těsně po revoluci, lidé byli dopoledne v práci a odpoledne se pak věnovali raději podnikání a finančním spekulacím, než chození a ježdění do přírody a venčení čoklů, jichž tenkrát také nebylo tolik, co dnes. Tehdy mi patřil celý svět. Mohl jsem jít kamkoliv za město a opravdu jsem tam nepotkal človíčka. Pokud bylo dopoledne pracovního dne, pak ani přímo ve městě, v obchodech a tak dále, nebylo mnoho lidu. Všichni měli totiž práci. A tak byl od nich pokoj. Nevím, jak to ta chátra dělá, že má teď tak pohodlný a snadný život, zatímco ze mne se stal štvanec, štvaný z místa na místo, ale nikde nedocházeje klidu. To bylo před patnácti lety. Za dalších patnáct let, až si otevřu tuto knihu, bude už možná dnešní Reinlebensborn, čistý zdroj žití, tato moje poslední výspa svobody, dávno mrtvý, zničený, obsazený a prolezlý lidmi jako rakovinou, jako morem, a Já budu pročítat řádky této knihy se stejným závistným smutkem, s jakým čtu řádky Thoreauova též dávno zmizelého divokého Waldenu. „V divokosti je záchrana světa“, jenže pokud divočina neustále rok od roku mizí, pak tento svět nemá nejmenší šanci na přežití.

 

V lese jsem se dnes posadil u jedné srnčí lebky, která tu již pár let leží. Vzal jsem ji do ruky a jako princ Hamlet jsem se zeptal: „Být, či nebýt?“... Po lesní stezce právě projelo velké černé terénní vozidlo s neprůhlednými černými skly. Jelo pomalu jako sám neúprosný Osud; bezhlučně jako duch pohřebního vozu. Kdybych byl pověrčivý, věřil bych, že to sama černá Smrt se mi zjevila. Když jsem pak na tu stezku došel, nalezl jsem na ní čerstvě přejetou myš s vyhřezlým tekoucím mozkem. Smrt zde tedy právě konala své dílo! Smrt tedy není ten starý omšelý kostlivec v černé kápi a s kosou. Ne, Smrt má podobu člověka a jezdí japonským džípem... Že přeháním? Zeptejte se tedy divokých zvířat, když nevěříte mně: Všichni utíkají před člověkem jako před Smrtí a děsí se člověka jako Smrti, neb on je ztělesněním Smrti. Člověk zničí svět. „Bojte se člověka! Nedopusťte, aby počet jeho byl veliký, neboť on v ruiny obrátí domov váš i svůj!“ Amen.

 

Pokračuji v četbě knihy O Slovanech úplně jinak. Líbí se mi to čím dál méně. Už pomalu vidím, že to je ubohoučká slátanina nesmyslů. Kniha obsahuje příliš mnoho věcných chyb a logických nonsensů, nad nimiž se lze jen pousmát nebo nevěřícně zakroutit hlavou, natož aby to byla pravda. Jsem zklamán. Opravdu upřímně zklamán. Za některé neobratné formulace by školák dostal pětku. Takzvané „důkazy“ jsou naivní, nesedí, nepůsobí věrohodně, teorie má plno trhlin, je nesouvislá, chabá, plná zjevných chyb a dokonce i lží. Urážka inteligence. „Mravní“ vyznění, ten podprahový kakofonický podtón, jenž tu stále rušivě zaznívá, je ublíženecký, odporně marxistický. Už je to téměř ztráta času, vyplýtvaného na takový žvást. Pokračuji v četbě již jen víceméně ze zvědavosti, jaké další nesmysly tam objevím. Tím se to stává téměř testem inteligence. Obrovské zklamání. Nechutný bolševický resentimentální žvást. A těch pravopisných chyb! To knize, která se zabývá lingvistikou, také zrovna dvakrát nepřidává na serióznosti.

 

Večer už jsem tělo přejeté myši nenašel, i když jsem si pomáhal baterkou. Slídící mrchožrouti pracují rychle. Zato se ona lesní cesta hemžila žabkami, jež konsternovaně ztuhly ve světle baterky. Štěstí, že tudy teď znovu neprojíždí černá Smrt. Jinde slyším v podrostu dupat srnku a všude podél mé pouti zšeřelým lesem cosi tajuplného šustí. Voňavá, leč pokosená louka stále nehostí žádnou zvěř, jen divní noční ptáci plácají křídly ve větvích a netopýři prolétají kol mne a kol mé hlavy. Skoroúplňkový měsíc opět prozařuje svým mdlým světlem hyletickými sloupy a oblouky a nebesy lesní ztichlé katedrály. Noc je vlahá. Z vysoko se tyčícího vrcholu „Putinovky“ ještě dlouho, jen tak v tílku a s hlavou zvrácenou k hvězdnému nebi, vychutnávám ty blažené chvíle osamělého misantropického mudrce uprostřed jeho domovské přírody.

 

pondělí, 27. srpna 41

Asi jsem to zakřiknul s tím „opadnutím lidské valivé vlny tsunami“. Dnes byla ta pakáž zase všude rozlezlá jako kdyby se všichni najednou domluvili mobilními telefony. Dokonce i uvnitř lesa se váleli pod stromy dva trampové ve spacích pytlech, kteří ještě dospávali dávno přešlou noc. Pěší trampové, přespávající jen tak pod „širákem“, to už se dnes moc nevidí. A proto tedy, ačkoli se nacházeli na mém teritoriu, nedovedl jsem se na ně zlobit, tak jako na jiné lidi. Vždyť jsou téměř jako Já! Jen jsem zvědavý, jestli mě překvapí a nenechají tu po sobě žádný průmyslový odpad. To bych zase nadával.

 

Kuna dnes v noci vyhrabala v zemi nějaké doupě se spižírnou, plnou loňských lískových, bukvicových a žaludových skořápek, čímž zároveň odkryla i vchod do hnízda zemních čmeláků. Jsou tam čtyři čmeláci. Veverky sklízejí žaludy, jimiž mne duby bombardují, když stojím pod nimi s hlavou zvrácenou a vzhlížím skrze jejich mohutné koruny k blankytnému nebi. Nad plání se vznáší nějaký velký dravý pták, ale nevypadá to na obyčejnou káni. Křídla má uzší a delší než káně a hlavu světlou. Mohl by to být luňák červený! To by byla vzácnost v našem kraji! Je ode mne dost daleko, takže ho moc dobře nevidím, avšak káně to rozhodně není. Teď na něj zhora podnikla krátký výpad poštolka. Pak už mi mizí z dohledu. Nevšední úkaz!

 

„Putinovka“ je nyní vysoká až tak, že je z ní vidět ještě dál na východ a úzkým průhledem dokonce i trochu na opačnou stranu. Škoda, že dnes není dobrá viditelnost, neboť vzduch není dost průzračný a dálný obzor tone v mlhách. Zdá se, že veškeré další navyšování „Putinovy“ sjezdovky skončilo. Vrchol sjezdovky je nyní trojnásobně vyšší než býval. Napadlo mě, že by tady ještě mohli vztyčit nějakou volně přístupnou rozhlednu. To by bylo něco!

 

„Myšičky“ dostaly nový, měkký rohlík a strhla se o něj taková rvačka, s divokým pobíháním a pištěním, jakou jsem nezažil. V pár minutách okousaly celou jednu špičku rohlíku. Hotová groteska. Často se při jejich pozorování neubráním tlumenému smíchu, přesto však tak hlasitému, že se „myšičky“ údivem otáčejí ke stanu, co za divné zvuky to odtud slyší vycházet. To byl nápad za všechny prachy, krmit v lese malé hlodavce. Na co jsem myslel, že jsem na ten nápad nepřišel dřív?

 

Dnes zůstávám ve stanu oblečen. Žádné velké teplo není. A čtu. A nestačím se divit, co všechno snese papír. Kniha O Slovanech úplně jinak je tak zfušovaná, nejen těmi nesmysly, jež obsahuje po věcné, teoretické stránce, ale i typograficky je to děs. Začínám vážně pochybovat o inteligenci pana Antonína Horáka, jemuž sice nechybí píle, vášeň a odhodlání, ale naprosto postrádá poctivosti a jazykového citu. A je čím dál zřejmější, čím je ve svém takzvaném „bádání“ ovládán a puzen především: totiž jakýmsi úchylným, bolestínským, rádoby „panslovanským“ resentimentálním defétismem, namířeným především proti germánskému živlu a vposled – z marxistické platformy – proti všem „zlým“ utlačovatelům těch „hodných“ Slovanů, kteří se nedovedou bránit „tatarským“ nájezdníkům (čti „Hunům“, to jest Němcům), žijí odnepaměti v otroctví, nicméně – jaký div! – žijí všude po světě, vynalézají písmo a intelektuálně jsou tak na výši, že přesto ovlivňují ze svého otrockého postavení všechny vyspělé kultury a národy. Ale nikdo o těchto geniálních, leč utlačených Praslovanech nic neví, protože se všechny ostatní národy proti nim spikly a úmyslně jejich existenci, včetně vynálezu písma, zamlčují před celým světem. Ať se na mne pan Horák nezlobí, ale to je zkrátka za vlasy přitažený nesmysl všech nesmyslů! Buďto je pan Horák úplně vylízaný senilní dement, nebo si vymýšlí, a pak je to chorobný lhář. Snad je to od něho jen jakási zbytnělá reakce na třísetletou habsburskou nadvládu a potomní nacistickou okupaci, ale takovéto osobní či národní bolístky se nesmí promítat do seriózního vědeckého bádání! Jeho nástin panslovanismu vypadá spíše jako nějaká vzdoroteorie naruby obrácené, stejně absurdní teorie pangermánství. Autor, který si osobuje rozluštění neolitického písma, totiž na mnoha příkladech dokazuje pouze to, že nerozumí smyslu ani českých vět! Hledá se slovníky všech slovanských jazyků v ruce hodící se slova proto, aby jeho podivná teorie dávala smysl, leč vychází z toho jen nesmysl. Měl jsem si ty nesmysly vypisovat hned od začátku, teď už se k nim nechci vracet. Vypsat všechny jeho nesmysly by však byla úmorná dřina, protože není odstavce, který by neobsahoval aspoň jeden nesmysl, výmysl či chybu. Strašná slátanina. I kdyby tam bylo zbla pravdy, jakože možná je mezi všemi těmi směšnými nesmysly, zanikne to pravdivé v moři absurdních nesmyslů. Tomu se říká pěkně česky, leč nesprávně, „medvědí služba“. A právě jen kvůli těm pravdivým drobečkům, jichž kniha obsahuje tak pramálo, má ještě jakous takous cenu číst až do hořkého konce tuto nekonečnou snůšku zpackanin od jednoho pošetilého starce.

 

Večer jsem zastihl na lesní travnaté cestičce srnku se dvěma mláďaty. Louku jim lidé pokosili, a tak si našly čerstvou zeleninu tady, kousek od mého tábora. Je to odtud vzdušnou čarou k mému stanu opravdu co by kamenem dohodil, ale jelikož chodím ven z mého lesního úkrytu velkou oklikou, abych se neprozradil prošlápnutou vegetací, jež by najisto přivedla na mou stopu lidi, obešel jsem úsek lesa a objevil jsem se zde z opačné strany. Není to ostatně poprvé, co na tomto konkrétním místě pozoruji srnky. Známe se a víme o sobě. Žijeme tu přece spolu. Vždycky se tudy tudíž opatrně plížím. Dnes se mi tedy poštěstilo je opět vidět. Mláďata jsou už hodně velká, velikostí téměř k nerozeznání od mámy. Je to tak milé je pozorovat! Dívám se na ně dalekohledem z poměrně velké dálky, takže mne nedohlédnou, i když se pořád ohlížejí kolem dokola.

 

Na pokoseném pastvisku u lesa je pořád pusto, jen jeden zajíc teď zbystřil svou pozornost, a také ještě jednoho srnce vidím vzadu v žitě. Jinak obvyklí netopýři a šustot nočních tvorů. Měsíc je v úplňku, avšak trochu zamlžen. Tak zas zpátky dolů do toho psince... Ačkoliv... Ne, to není psinec, když tak o tom přemýšlím... Je to koncentrační tábor. Ano. A Já teď musím prostě projít kolem strážných hlídek se psy, to je všechno. Ještě nějaké ty bíločerveně pruhované závory tomu dojmu chybí a kontrola dokladů... Nenávidím tohle město.

---