Sotva Kristin otevřela oči, uvědomila si, že něco nehraje. Stála v opuštěné chodbě nějakého domu. Její oblečení bylo čisté a voňavé, jako by jej někdo právě vypral. Pohlédla na svou ruku, kde nebyla ani známka po nějakém zranění. Nic jí nebolelo, cítila se výtečně. Ale i tak to celé nedávalo smysl. Vždyť ještě před chvílí stála na nádherné louce plné barevných květin. A pak omdlela. Tohle musel být jen sen. Jak jinak by se mohla ocitnout v domě, který ani neznala. Jediné, co rozeznala bylo to, že se nachází v chodbě na prvním patře, protože hned za ní byly schody vedoucí do přízemí.

Slunce za hory

zmizelo v dáli

Z jedné místnosti se ozýval libý ženský hlas. Kristin hned zpozorněla a zamířila za zdrojem toho zpěvu.

Utichli ptáci,

usíná háj.

Sedíme spolu,

šero nás halí,

písničko zazněj a hudbo hraj.

Ten hlas byl Kristin matně povědomý, jen si nemohla vybavit, odkud ho znala. Prošla chodbou k pootevřeným dveřím, které vedly do nějakého pokoje. Opatrně nakoukla dovnitř a spatřila ženu v dětském pokoji, které se skláněla nad dětskou postýlkou a zpívala. Měla na sobě dlouhé bílé šaty a působila tak nějak vznešeně. Ačkoliv ji Kristin neviděla do obličeje, začala mít zvláštní podezření, že tu ženu zná. Obešla postýlku na druhou stranu tak, aby si mohla ženu prohlédnout. Jakmile spatřila její obličej, strnula. Žena nad kolébkou si byla s Kristin neuvěřitelně podobná.

„Spi sladce, zlatíčko,“ pronesla měkce Sarah a pohladila spící mrně v postýlce po tváři. Dívala se na něj s překypující něhou. Nebylo pochyb- Kristin stála před svou matkou. Na malou chvíli ani nedýchala. Konečně se jí splnil její odvěký sen. Spatřila svou nádhernou matku. A pak se jako ve snách podívala na miminko v postýlce. Došlo jí, kdo tam leží. Musela uznat, že to bylo zvláštní, dívat se na miniaturní verzi sama sebe, která pokojně spala a cumlala si přitom palec u ruky.

Teď už si byla jistá, že jen sní. Ale i tak si chtěla promluvit se svou matkou. Přeci jen to byl její sen, takže si sama mohla určit, s kým bude mluvit. Ale v momentě, kdy odtrhla zrak od Kristin-dítěte, zjistila, že Sarah už v místnosti není. „Mami?“ zvolala a vydala se ke dveřím. Její matka ale nebyla ani na chodbě. Najednou se z přízemí ozvalo zavrzání dveří. Kristin bleskově seběhla schody právě včas, protože její matka stála ve dveřích a chystala se odejít. „Mami, počkej!“ zavolala, ale Sarah na její volání nezareagovala.

„Kam jdeš?“ ozvalo se z druhé strany předsíně. Kristinin otec na sobě měl pyžamo a působil rozespalým dojmem. Sarah se neochotně obrátila s kousla si rty. Očividně nechtěla, aby ji David přistihl.

„Musím jít,“ pronesla lítostivým hlasem a zadívala se na svého manžela. David rázem zvážněl.

„To mi nemůžeš udělat. Nemůžeš si jen tak odejít.“

Sarah si povzdychla. „Moc dobře víš, že nemám na vybranou. Taková je dohoda a nikdo s tím nemůže nic dělat.“ David se chystal něco říct, ale Sarah si přitiskla prst ke rtům a utišila ho. Odstoupila ke dveřím a pohlédla svému muži do očí. „Je mi to líto, Davide.“ S těmi slovy ho políbila na rozloučenou. „Sbohem,“ pronesla, když se od něj odtrhla. Poté vyběhla z domu ven do chladné noci.

„Ne!“ vyjekla Kristin, která celou tu scénu pozorovala s otevřenými ústy. Táta jí přece tvrdil, že matka odešla bez rozloučení a že se nikdy nedozvěděl proč. Ale tohle byl jasný důkaz o pravém opaku. Proč jí nikdy neřekl pravdu?

Se slzami v očích se obrátila na svého otce, kterému se také po tvářích koulely slzy. „Proč jsi ji nezastavil? Měl jsi něco udělat,“ vyčítala mu.

„Je mi to líto, Kristin. Nemohl jsem nic dělat.“

„To není pravda! Vždycky se dá něco dělat.“

„Nechápeš to. Není to tak snadné.“

Kristin se nadechovala k odpovědi, když v tom jí to došlo. „Ty mě slyšíš?“

„Jasně a zřetelně, sluníčko,“ odvětil David se smutným úsměvem. Přešel přímo k ní a pohladil jí po tváři. „Teď ale není čas na snění. Musíš se probudit, Kristin. A je mi to líto, je mi to opravdu moc líto, ale až se probudíš, celé se to začne vyplňovat.“

Kristin znovu nasadila svůj zmatený výraz. „Co se začne vyplňovat?“

„Tvůj osud, sluníčko,“ řekl David a rozplynul se. Spolu s ním se rozplynul i celý sen.