Některé tlapky v srdci uvíznou

Říká se, že trvá minutu se do někoho zamilovat, ale celý život nestačí, abychom na něj zapomněli.  Platí to jen o lidech?

Je hluboká noc. Plíživou temnotu ruší jen slaboučký svit měsíce. S hlučným cvrkáním se do noci nese hlas. Volající hlas. Stále se nic neděje. Ale najednou...ticho! Cvrček, ten cvrček.... Ztichl! A co to? Místo cvrčka se do noci rozvítily oči. Dvě velké zelené oči. Další volání. Už je tu...

Každý (ať tvrdí cokoli) potřebuje přátele. Mými přáteli po dlouhou dobu (a vlastně i nyní) jsou právě ty oči zářící ve tmě. Kočka... Lidé říkají, že pes je nejlepší přítel člověka. Daruje vám lásku bez ohledu na postavení. Ale proč se to neříká i o kočkách?

Zkuste popřemýšlet... V dobré náladě vybafnete za rohem na známého. Ale ten známý nemá tak dobrou náladu a vynadá vám. Možná vás to zarazí natolik, že nebudete schopni slov. Možná na oplátku vynadáte vy jemu a nebo... se urazíte a s nosem vztyčeným k nebi utečete. Bohužel lidé se umí takhle zachovat. Ale co kočky? Proč se říká, že přijdou jen když sami chtějí?

Když plácnete psa přes čumák za něco, co neměl, bude se vás bát. Ukazujete, že vy jste Pán. Plácnete psa a on uteče, ale na zavolání... Na zavolání znovu pokorně přijde. A ve většině případech šťastný, že si ho Pán přeje. Ale kočky? Kočky jsou osobnost. Jsou hrdé a nikdo je nezkrotí. Alespoň ne do té míry, kdy pro ně budete Pán. Budou vás brát jako společníka, jako kamaráda a některé dokonce i jako sluhu, ale nikdy nebudete pan/paní Někdo.

S kočkami jsem vyrůstala. V mém životě se vystřídala spousta koček. Stejně tak jako se vám do života připlete hromada lidí. Ale někteří lidé vám v srdci uvíznou, stejně jako některé kočky uvízli v srdci mně. Za ta léta (pár jich už bylo) jsem přišla na to, že kočky jsou vlastně povahově podobní lidem. A čím víc s člověkem jsou, tím víc se mu podobají.  Zažili jste někdy den, kdy po ránu, kdy jste se špatně vyspali, na vás bez snídaně někdo vyhrkl spousty slov? Budete protivní. Kočka udělá to samé. Když ji násilím vzbudíte, protivná bude. Kdo by nebyl? A potom se buď urazí a odejde nebo vám dá rázně najevo, že se jí to nelíbí (zaseklý drápek je myslím dobrý argument). Nedělá tohle také člověk?

Kočky jsou o to zajímavější, že každá má svou osobnost. Lidé rozlišují několik typů temperamentu. Cholerik, sangvinik, melancholik a flegmatik. Z vlastní zkušenosti vím, že i kočičí povahy lze takto rozdělit. Opravdu znám kočku cholerika. Když nedostane, co chce, umí se rozčílit. Ale dáte jí co chce a v tu ránu je klid. Občas je to legrace.

Kočičí dobrou vlastností je hravost. Je krásné hrát si s kočkou. Zbystří, rozšíří panenky, zavrtí "kýtou" a skok! Je fascinující,s jakou přesností skočí. Také je všechno zajímá. I ležící propiska na stole je pro ně fascinující. Nebo televize. I na televizi se se mnou kočky dívají...

Proč? Proč lidé mají kočky za otravné potvory? Jestli smím říci, je to proto, že se vlastně dívají sami na sebe. Něco udělají a kočka zareaguje přesně tak, jak se sami nebo jiní chovají. Přesně tak jak většinou nechceme, aby se chovali. A myslím že každý uzná, že koukat sám na sebe ve "čtyřtlapkaté" podobě každý nevydrží. Troufnu si říci, že část lidí nemá ráda kočky, aniž by s nimi byli někdy déle. Nejspíš z předsudků. A ten zbytek lidí... Jen prostě nemají rádi lidi.

Vlastně je ale lehké vyjít s kočkou. Natolik, abyste vy zanechali své "tlapky" v jejím srdci. Stačí jen nabídnout přátelství a nenásilně vyčkávat. Ale co myslíte. Dovedete to? Čekat? Čekat na přátelství?