Zatím berte s rezervou a počkejte si na další části... jen napište jestli to není úplný nudný nesmysl, děkuji:) Snad by se to dalo zaškatulkovat do kombinace akčního politického thrilleru a scifi.

            Ordum Liberatum

ČR, Praha, Chodov, doma, 7:05, 24. ledna 2012.

Vstal jsem z postele. Co jiného jsem mohl dělat než vyrazit znova do školy, ostatně jako každý den. Nesnášel jsem to.

„Vstávat…“ozval se mámin hlas a zaklepání na dveře.

Postavil jsem se, protáhl a snažil se trochu rozhlédnout kolem sebe, po svém zabordelařeném pokoji s novým počítačem, televizí a podobně. Touhle dobou jsem vždycky měl ještě slepené oči. Promnul jsem si tvář a začal se oblékat.

Odešel jsem z pokoje na jednu z chodeb a tam už jsem potkal mámu, jak si něco zapisuje do PDAčka.

„Ahoj…“řekl jsem s úsměvem.

„Ahoj, zlato…“

„Dneska někam jedeš, že?“zeptal jsem se a snažil se dát správnou nohu do správné nohavice svých džín.

„Ano, večer mám jednání s firmou CZTRADEGROUP a několika průmyslovými podniky. Chystám se z pozice prostředníka mezi nimi uzavřít kontrakt za skoro sto miliónů korun. To bude sranda… a možná z toho budeme mít přes 200 000!“řekla má vždy optimistická mamka.

„Mám jet zase za tátou pro alimenty?“zeptal jsem se a opláchl si tvář.

„Nemusíš…“

Usmál jsem se a hodil na sebe triko a mikinu, abych konečně mohl vyrazit do školy. Nesnídal jsem. Nikdy jsem nesnídal. Má životospráva nebyla nijak valná, ale aspoň jsem stíhal se dostat do školy včas.

 

Praha, Centrum, Literární škola, třída IV. E, 7:55.

Seděl jsem v lavici, hlavu položenou o stůl a přemýšlel o dalším dni na této mé elitní soukromé škole, kde většina dětí kašlala na učení. Nyní jsme měli mít dějepis a seděli jsme ve velké a umělými světly prosvětlené třídě IV. E, i když jsme byli III. G. Hold rozvrhy.

„Co dneska budeme dělat?“zeptal jsem se Adély, která si vedle mě sedla.

„Další Habsburky…“

„Mueeeeee…“zabučel jsem a poškrábal se na hlavě.

Vytáhl jsem mobil a připojil jsem se na internet, abych si pročetl emaily a zahrál nějaké hry než přijde dějepisář, protože to byl jediný učitel, kterého jsme měli v úctě a chovali se k němu slušně.

„Dobré ráno…“řekl postarší zarostlý dějepisář vzhledu ruského mužika František Šafář, když napochodoval do třídy, ještě s nějakým netbookem v jedné ruce a knihami v druhé.

Ztišili jsme se a já vypnul mobil.

„Při poslední hodině jsme se zabývali Rudolfem II., shrnuli jsme si způsob jeho vládnutí a jeho vliv na Prahu a celé území Zemí koruny české… například přesunutí hlavního města Rakouskouherské monarchie z Vídně do Prahy bylo v českých zemích vítáno jako jednoznačně kladný krok a podporováno, v samotné Habsburské dynastii ovšem bylo projevem šílenství Rudolfa II. a začalo vést k odporu proti němu…“

Ozvalo se zapípání telefonu. Výjimečně to nebyl telefon nikoho z nás, ale samotného pana Šafáře.

„Sorry… počkejte…“řekl a my jsme se usmáli.

Pročetl si nějakou SMS, trhl sebou, ale zase se hned vrhl k přednášení o éře Rudolfa II. jež byl jeho historickým oblíbencem.

Hodina rychle uběhla, protože historie nás skutečně bavila a dokázala nás zabavit od jinak pošťuchování, líbaček či salónů krásy.

„A moc nezlobte…“řekl vousáč přátelským hlasem a odešel ze třídy.

Na náš kravál byla, ale i jeho autorita příliš krátká. Vstal jsem a odešel na úzkou, ale bohatě zdobenou chodbu. Tam mě hned zpoza rohu přepadla má Janička a skočila mi kolem krku.

„Adameeeee…“vykřikla moje drobná brunetka, div mě objetím nesrazila na zem.

„Kočko, kočko…“

Následoval dlouhý polibek a pohlazení jejích krásných krátce střižených vlásků.

„Jdu pryč…“

„Co?“podivil jsem se.

„Musím k lékaři, neboj jen kontrola… tak jsem tě chtěla ještě trochu zlíbat…“odpověděla a my jsme pokračovali v líbačce a to, až do zvonění, takže z přestávky jsem měl jen ty krásné slastné okamžiky.

Rozloučili jsme se a já ještě sledoval jak odchází kolem vrátnice a takovou dost divně postavenou mezi místností po schodišti pryč ze školy. Usmál jsem se, protože jsem se s ní měl zase vidět večer a pokud budu mít štěstí tak rodiče nebudou doma.

Z přemýšlení o vášnivé noci plné se… lásky, mě ale vyrušil hlasitý dupot, který se ke mně přiblížil. Otočil jsem se a spatřil Vousáče.

„Pane profesore, kam odcházíte?“zeptal jsem se, když jsem ho spatřil nabaleného v zimním oblečení jak pospíchá pryč.

„Mám jedno takové jednání. Je to důležité…“řekl a popošel ještě o několik kroků, ale zastavil se a vypadal dost nejistě.

„Adame, jsi tady jeden z nejchytřejších a nejlepších žáků…“řekl a já jsem nechápal co se děje.

„Jdi odsud okamžitě pryč, poslechni mě… teď hned…“řekl a bez dalšího slova odešel stejným směrem jako Janička.

Podíval jsem se na Mirka, který ke mně přišel a vypadal taky nechápavě protože uslyšel náš bizarní rozhovor.

„Pojď, máme matiku, ať zase Stránský neřve…“pobídl mě Mirek a já ho následoval po schodišti do prvního patra, kde byla naše třída III. G, kam už zapadla většina spolužáků.

„Ještě jdu na záchod, hoď mi tašku do třídy…“řekl jsem Mirkovi a podal mu svůj bágl.

„Jasně, jsem tvůj sluha, že?“odsekl s úšklebkem a pokračoval v cestě chodbou k naší třídě.

Já se dal k pánským záchodkům na opačné straně a díval jsem se do země. Sledoval jsem kachlíkovou podlahu a přemýšlel kolik kachliček tam může být a taky jsem se ještě pořád rozhodoval jestli si odskočím na malou nebo na velkou. Toť otázka, která ovšem měla být brzy vyřešena.

Zastavil jsem se. Před sebou jsem totiž spatřil něčí nohy ve špinavých vojenských bagančatech a s šedými maskovacími kalhotami. Pomalu jsem zvedl zrak, abych spatřil i černý opasek na němž bylo pouzdro s pistolí a další pouzdra na nějaké dalekohledy, granáty, noční vidění a podobně. A nakonec jsem spatřil i zbytek postavy, člověka který měl na sobě potrhané špinavé oblečení, v ruce samopal AK47, na krku červenočerný šátek a na tváři černou kuklu a červený baret. K mému nemilému překvapení mi začal samopal mířit přímo na hlavu.

„Ani hnout! Jméno, příjmení, třída, věk…“křikl na mě.

„Adam Vávra, III. G, 19 let…“odpověděl jsem zděšeně zatímco mě ozbrojenec přitlačil ke zdi a další, který se tam z ničeho nic vynořil mě prohledal.

„Kdo jste?“zeptal jsem se vyděšeně.

„Drž hubu… Pavle, narvy všechny žáky a učitele co jsou ve škole do třídy IV. E, je největší na škole…“nařídil po mém okřiknutí muž, který mě přitlačil ke zdi.

„Vejdou se tam?“zeptal se další podobně vypadající ozbrojenec a po chodbě proběhl půl tucet jiných ozbrojenců a rozmístili se na každém možném palném bodě.

„Jo, je to celkem malá škola, má tu být asi jen 100 žáků a učitelů…“

„Jdu na to…“

Velitel ozbrojenců a dva další mě mezitím odvedli po schodišti do přízemí, kde byla třída IV. E. V přízemí se jeden z ozbrojenců oddělil a vpadl do ředitelny, kde nebyl nikdo, jen počítač napojený na kamery, díky kterým ti muži získali perfektní přehled o situaci ve škole.

„TADY ROMAN, JSEM U KAMER. VŠECHNY JEDNOTKY NA SVÝCH MÍSTECH, VIDÍM I DO UČEBEN, POUŽIJTE RADĚJI TLUMIČE, PROTOŽE TA DĚCKA MOHOU BÝT NEZVLÁDNUTELNÁ…“ozvalo se z vysílačky.

„ROZUMÍME…“odpověděl „velitel“ a vstoupili jsme do prázdné třídy IV. E.

„Sednout ke zdi, ty tady hlídej, Marek a Aleš tě posílí a budete tu držet stráž u zajatců, pokusí se o něco, tak neberte ohledy a střílejte…“nařídil „velitel“ svému ozbrojenci a ten jen přikývl.

„A až je shromáždíte tady všechny, řeknu jim kdo jsme a co chceme…“

Posadil jsem se ke studené zdi žlutě vymalované třídy a hleděl ven oknem, které bylo zasněžené, tak jako všechno kolem školy. Sníh, který by jinak navozoval příjemnou a uklidňující náladu, teď nijak nepomáhal a já jsem mohl být jen rád, že Janička odtamtud předtím odešla. A s myšlenkou na Janiččin odchod jsem si vzpomněl i na Vousáče a na to co mi řekl. Teď jsem litoval, že jsem ho neposlechl, ale spíš ve mně taky hlodala myšlenka jak věděl, že se stane něco špatného a kam to předtím zmizel.

Z přemýšlení mě už za pár minut vyrušil křik a hrozivý hluk, jak ozbrojenci naháněli celou školu do jedné třídy.

Všichni, spolužáci i učitelé, se přitiskli co nejdál od ozbrojenců, ke zdem, za lavice nebo pod lavice a byli k smrti vyděšení. Já jsem se opřel o jedno topení a s tváří zkřivenou strachem hleděl na muže s kalašnikovi.

„Rozmístíme tu více ozbrojenců, zavolejte ještě Jana, Štěpána, Martina a Michala…“nařídil ozbrojenec s baretem, ten jejich zřejmě velitel, protože ostatní ozbrojenci měli jen kukly nebo rudé šátky přes tvář.

Do místnosti se potom nahnali čtyři další ozbrojenci a s původní stráží a velitelem jich tam tak bylo sedm.

„Zbytek týmů, ať hlídá po celé škole a rozmístěte ostřelovače a hlídky, aby kryly perimetry a zjistili případnou přítomnost nepřátelských sil…“nařídil „velitel“.

„Rozkaz…“řekl jeden z ozbrojenců a odběhl pryč.

Velitel čekal. Čekal, až se uklidníme, protože to pro všechny byl šok a byli jsme naprosto dezorientovaní, vyděšení a vytržení ze všeho co jsme jen krátce předtím dělali.

„TICHO!“zakřičel, když jsme se neuklidňovali a pistolí vystřelil do vzduchu.

Skutečně nastalo ticho a ze stropu spadl kousek omítky. Velitel si nás prohlížel, prohlížel si jak jsme byli vyděšení a slabí.

„Já jsem komandant Erwin, náčelník Revoluční vojenské rady Socialistické osvobozenecké armády a jsem zde, se svými soudruhy, na tomto gymnáziu jež si platí buržoazní zmetci, abych já i mí soudruzi, všem obyvatelům a vládě této země ukázali, že ti, kteří jí dosadili do čela budou trpět. Každý bohatý člověk musí zemřít a začneme rovnou s vámi, kapitalistickými spratky. Socialistická osvobozenecká armáda si dala za cíl ustanovit socialistickou lidově demokratickou republiku a jednou provždy smést z povrchu země kapitalistický teror. Brzy to tu vyhodíme do vzduchu i s vámi všemi uvnitř…“řekl komandant k našemu šoku.

Hned jsem o nich začal přemýšlet. Zajímalo mě jak se dala dohromady nějaká levicová teroristická skupina, tvořena chlapi v nejlepších letech a kteří vypadali celkem zkušeně. A ještě víc mě zajímalo proč měl komandant Erwin na krku tetování 502. výsadkového pluku Armády České republiky.

„Vy nejste levicový teroristé, že ne?“odvážil jsem se.

„Ne, nejsme teroristé. Jsme bojovníci za osvobození lidu této republiky…“

„…a příslušníci 502. výsadkového pluku!“přerušil jsem ho a doplnil.

Všichni ozbrojenci sebou trhli a komandant na mě překvapeně vyvalil oči.

„Zajímám se o armádu České republiky a tak vím, že to tetování se zkříženými puškami a padákem za nimi, které máte na krku je znak elitních výsadkářů z 502. pluku…“vysvětlil jsem.

„Seržante, jděte prohledat seznamy jmen personálu a najděte náš hledaný objekt…“nařídil velitel, který zřejmě nebyl žádný komandant Erwin a hleděl na mě s čirou nenávistí a zuřivostí.

„Rozkaz… ehm, plukovníku…“odpověděl jeden z ozbrojenců a odešel.

Plukovník se potom otočil a následoval seržanta. Všichni přítomní na mě hleděli. Ozbrojenci se vztekem a rukojmí s nadějí, že snad ještě vím něco co by jim pomohlo. Ale já jsem nevěděl co by nám v tu chvíli mohlo pomoci. Musel jsem vycházet jen z neblahého tušení, že to nejsou žádní levicový teroristé, ale co je horší, vládní vojáci. Ovšem netušil jsem co tam chtějí, proč tam jsou… vůbec…

Posadil jsem se a všiml si, že všichni už jsou potichu. Taky se snažili přemýšlet a pochopit co se to kolem nich sakra děje, ovšem než dospěli k jakémukoliv závěru, dveře do třídy se znova rozrazili a dovnitř naběhl rozzuřený plukovník.

„Kde je František Šafář?!“zaječel na celé kolo, až jsme se lekli.

Nechápali jsme proč chce zrovna našeho dějepisáře.

Neodpověděli jsme a plukovník se stal nepříčetným. Vytáhl pistoli a namířil na nejbližšího žáka. Vystřelil tři náboje, naprosto bez rozmyslu a v totální zuřivosti.

„Je pryč! Odešel! Proboha nechte toho!“zakřičela naše ředitelka a rozbrečela se.

Spolužák, byl to jeden prvák, kterého jsem ani pořádně neznal, ležel v tratolišti krve a cukal sebou.

„Neošetřujte ho, nechte ho chcípnout, stejně je všechny spálíme!“řval plukovník a s prásknutím dveří odešel pryč.

Nastalo znova ticho, rušené jen bolestivým úpěním těžce raněného prváka, který ještě naříkal.

Vyskočil jsem na nohy a všichni ozbrojenci na mě zamířili.

„Jestli mám chcípnout, tak aspoň chci vědět proč, vy šmejdi! Co jste zač? Co tady chcete? Proč hledáte Šafáře?“rozkřičel jsem se na ně.

Jeden z nich se okamžitě otočil a vyběhl na chodbu, zřejmě pro svého velitele. Nevěděl jsem jestli jsem neudělal chybu, ale v tu chvíli mi to bylo jedno, stejně jsme měli všichni zemřít.

Rozzuřený plukovník se vrátil a jak tak ke mně se svým mohutným tělem běžel, začal jsem ztrácet svoji odvahu, která dosud pramenila ze zoufalství.

Popadl mě za krk a švihnul se mnou o zeď. Náraz mi zlomil nos a rozsekl ret. Po celé tváři se mi rozlila bolest a krev.

„Jdeme!“křikl a za vlasy mě odvlekl pryč ze třídy.

Všichni byli naprosto šokovaní a nevěřícně hleděli jak mě dokázal odtáhnout. Po několika bolestivých minutách jsem se ocitl ve sborovně, kde se mnou plukovník třískl na zem. Chytil jsem se za bolavou hlavu a dva ozbrojenci mě postavili na nohy, i když jsem se sotva držel při vědomí.

„Posaďte ho a svažte…“přikázal a ukázal na jednu židli u přístěnného stolu.

Ozbrojenci mě tam usadili a přivázali nějakými provazy, které vytáhli bůhvíodkud.

Než jsem se zorientoval a pochopil kde jsem a co se děje, dostal jsem další ránu a tentokrát, aby toho nebylo málo tak rovnou pažbou samopalu.

„Prozradil si nás a protože si asi jediný z nich kdo má IQ vyšší než IQ opice, tak ti aspoň prozradím proč a čí rukou tady chcípneš, ostatně tak jako si se ptal…“řekl plukovník a vztekle přecházel sem a tam.

„Plukovníku, nálože jsou rozmístěny…“ohlásil jeden voják držící nějaké nálože, které ještě zůstali navíc.

„Dobrá, nastavte na 10 minut a připravte se k úniku, tu poslední nálož dejte rovnou do třídy, kde jsme shromáždili ta děcka. Čím méně toho z nich zůstane, tím lépe… ještě něco?“

„Ano, policie už je tady a zepředu obklíčila areál budovy. Policejní prezident nás informoval, že je vše připravené a že dostali instrukce nezasahovat. Máme od něho volnou cestu k evakuaci…“

„Skvěle, na něho je vždycky spoleh…“

Voják odešel pryč z místnosti a plukovník zavřel dveře.

„Pokusím se tedy jen v krátkosti. Jsem plukovník Eman Moravec, jeden z velitelů 502. výsadkového elitního pluku a jsem zde, abych provedl to čemu se říká False-Flag operace, operace pod falešnou vlajkou. Tento bombový útok je jen prvním z řady, které spáchají radikálně levicový teroristé a které pomohou vládě prosadit legislativu o elektronickém a policejním zabezpečení a všechny ty nutné ekonomické a vojenské reformy, které se jinak těší jen krajní neoblibě mezi lidmi. Tato velká tragédie způsobená krutým fanatismem levicových radikálů bude muset být pomstěna likvidaci anarchistických, feministických, ekologických, pirátských, antifašistických a dalších hnutí, které jsou přisluhovači levicových radikálů. Pak už to bude lehké, bude zavedena legislativa omezující práva obyvatel a rozšiřující práva nás, vojenskoprůmyslové kliky a potom teroristické útoky ustanou a lidé budou všemu co jsme jim nakecali definitivně důvěřovat. No nic, musím jít… jen, abys umíral v neklidu, to největší tajemství jsem ti neřekl a ani neřeknu…“

Spadla mi čelist z toho co jsem slyšel a taky z toho jak mě bolela celá tvář. Vůbec jsem tomu nemohl uvěřit a snad jsem ani nechtěl uvěřit.

„Všichni už jsou pryč, děcka jsme vzadu zavřeli, k výbuchu dojde za dvě minuty…“oznámil jeden voják, kterého si Moravec odchytl u dveří.

„Dobře, nedostanou se ven?“

„Ne, venku mají mříže přes okna a ke dveřím jsme přisunuli několik skříní. Všechno to tu vyletí do vzduchu…“

„Skvělá práce, zastřel ho ať se zbytečně netrápí…“řekl Moravec a pokývl mým směrem.

Potom se rychlým krokem vydal pryč, zřejmě k tomu místu kudy se zbytek jeho vojáků dostal pryč.

Poslední z ozbrojenců, který zůstal v budově nyní napochodoval do sborovny a namířil na mě kalašnikov. Už jsem v uších slyšel jak se ozve několik výstřelů a já budu děravý jak řešeto. Zavřel jsem oči, abych se nemusel v tu chvíli dívat do hlavně samopalu.

Místo výstřelů se však ozvalo vysípání skla a hlučný pád čehosi na zem. Pootevřel jsem oči a podíval se před sebe. Ležel tam ten voják a v hlavě měl perfektně se vyjímající kulku.

Vyskočil jsem ze židle a se svázanýma rukama jsem vyběhl na chodbu. Nechtěl jsem tam zbytečně zůstávat, i když mi ten sniper nebo kdo to byl, pomohl.

Rozhlížel jsem se na všechny strany, abych zjistil, že komando nepřátelských vojáků je už skutečně pryč, ale netušil jsem kudy utéct.

TĚLOCVIČNA! Místo, které jsem nikdy neměl rád, ale které mi teď mohlo zachránit život, protože se tam nikdy nezamykali dveře ven.

Rozeběhl jsem se úzkými chladnými chodbami a v uších jsem akorát slyšel výkřiky mých spolužáků a učitelů, kteří se snažili dostat pryč ze svého hrobu… o to víc mě drásalo, že jsem jim nemohl vůbec pomoct a že jsem je tam všechny musel nechat zemřít.

Prudce jsem zahnul do šaten, div jsem se s těma svázanýma rukama nezaháknul a probíhal kolem poházených kusů oblečení, věšáků a laviček, abych si to zamířil rovnou do venkovního atria.

Ve chvíli, kdy jsem se objevil na velké ploše mezi budovami, ozval se zvuk, který jsem do konce života proklínal a který jsem do té doby nikdy neslyšel. Obrovská exploze!

Výbuch trhavin rozmetal celou budovu, zdi se zhroutili, všude vyšlehli plameny, střecha se sesunula a všichni mí spolužáci byli usmrceni… a já jsem tam jen tak ležel ve sněhu a brečel.

Na rukách už jsem necítil provaz. Zřejmě mi ho výbuch strhl z rukou. Jediné pozitivum v té pekelné události.

Vstal jsem a celý od sněhu, jsem se s očima zalitýma slzami rozhlížel kolem sebe. Netušil jsem co dělat, ale kvůli tomu napojení na policejního prezidenta jsem si domyslel, že nebude chytré tam zůstávat a čekat na policii.

Z posledních sil jsem se dal do běhu a minul několik sousedních budov, abych se ocitl na prázdné magistrále, kde se sem tam jen mihlo nějaké to auto.

Běžel jsem pryč. Co nejdál od toho místa. Ani jsem nevěděl kam běžím, prostě co nejdál od zničené školy a od policistů… běžel jsem tak skoro čtvrt hodiny než jsme se na Palackého náměstí konečně zorientoval a namířil to směrem k Jižnímu městu. Musel jsem jít pěšky, protože své doklady jsem měl v tašce, která už asi lehla ve škole popelem.

Sněhem ze země jsem si trochu očistil a zchladil bolavou tvář a když jsem se tak nějak dal dohromady, vyrazil jsem na několika kilometrovou trasu, až na jižní konec Prahy, abych se dostal domů a abych mohl zavolat mámě nebo tátovi.

Po hodině chůze už jsem myslel, že vypustím duši… byl jsem promrzlý, vystrašený, zřejmě už i nachlazený a rozrušený a měl jsem před sebou ještě pět kilometrů, ale aspoň už jsem byl na Jižním městě a cítil jsem trochu klid.

A s pocitem tohoto klidu jsem dorazil po další hodině před náš panelák a hleděl jsem na něho s ryzí nadějí.

Připotácel jsem se ke dveřím, odemknul a nevšímaje si jestli vůbec zamykám jsem se rozeběhl a přivolal výtah, se kterým jsem vyjel, až do sedmého patra, kde jsme bydleli.

S bolavou hlavou a roztřesenýma rukama jsem odemknul náš prázdný byt, vpadl dovnitř, zabouchl a než jsem se vůbec stihl svléknout, celý jsem se složil na zem. Měl jsem černo před očima a zřejmě jsem upadl do bezvědomí.

Za jiných okolností bych byl rád, kdybych měl sen, avšak tyto sny, které se mi nyní objevili před očima byli výjevy hrůzy. Záblesky, výbuchy, plameny, mrtví spolužáci, ozbrojenci na mě mířící samopaly a pocit, že jsem už úplně zešílel.

Probral jsem se, ale ne sám od sebe. Probrala mě rána do hlavy a kopanec do břicha, po kterém jsem měl vyražený dech.

„Jednotka sedm, jednotce tři, spojte nás s plukovníkem Grozskym…“uslyšel jsem jakýsi hlas hned na sebou a poznal, že jde zřejmě o polštinu.

„Tady plukovník Grozsky, jaká je situace?”ozval se další hlas, tentokrát tlumený, z nějaké vysílačky a mě se konečně podařilo otevřít oči a popadnout dech.

„Cíl zajištěn…“odpověděl vysoký muž, stojící přímo nade mnou a hledící mi do tváře přes nějakou kuklu a černou helmu.

Ozbrojenec, ale tenhle vypadal mnohem profesionálnější a stejně tak jeho kolega, který už raboval v našem bytě. Rozhodně na sobě neměli žádné partyzánské oblečení, ale perfektní moderní uniformy, armádní boty a v ruce žádné kalašnikovi, ale německé MP5tky.

„Zničte všechny, cíl naložte do náklaďáku…“

„Rozumím plukovníku…“

Potom mě muž, který předtím mluvil do vysílačky popadl a odvlekl k výtahu, kde čekalo několik dalších ozbrojenců. Jeden z nich kolem nás prošel a v ruce držel něco co připomínalo trhavinu. Takovou jaká byla ve škole.

Dveře výtahu se otevřeli a vojáci mě hodili dovnitř, kde mi ještě svázali ruce a důkladně si do mě každý kopnul. Nechápal jsem proč mě bijí, co se děje a co tam chtějí nějací polští vojáci, alespoň jsem si podle polského příjmení jejich velitele myslel, že jsou polští.

Po chvilce nasedl do výtahu i zbytek vojáků a voják, který předtím nesl ty nálože pokývl hlavou na vojáka, který předtím mluvil do vysílačky. S výtahem jsme se svezli do přízemí odkud už mě špinavou chodbou vláčeli k otevřeným dveřím v nichž postávala grupa vojáků a bedlivě nás sledovala.

Na silnici před panelákem byla nastartovaná dodávka v níž byl nějaký řidič a u které sem a tam přecházel další voják, tentokrát ale s baretem na hlavě místo helmy. Zřejmě to byl jejich důstojník.

Všiml jsem si, že jsem musel být hodně dlouhou dobu v bezvědomí, protože už byla tma a jediné co osvětlovalo okolí byl velký měsíc.

Přestal jsem vnímat jejich polské kecy a už jsem jen ucítil jak mě popadli a hodili do dodávky. Měl jsem znova chuť upadnout do bezvědomí, nebo rovnou zemřít, ale nemohl jsem a jen jsem mohl sledovat jak mě v dodávce obstupují ostatní vojáci a hledí na mě jako na nějakou vítěznou kořist.

„Tady plukovník Grozsky, velitele Moravce…“

Chvíle ticha a jen hluk jedoucí dodávky. Neviděl jsem, ale kam jedeme… ostatně jen tak jsem tam na zemi ležel svázaný jak pytel brambor.

„Velitel Moravec, jaká je situace?“

„Grozsky, cíl byl zajištěn a výbušniny rozmístěny. Byt povstalců bude zničen a s ním i pár dalších… pomůže to v pokračování false-flag operace… máme dát Vávrovi do těla?“

„Zamítnuto, vezmu si ho sám do parády. Musíme zjistit co se stalo, že přežil a že jeden z našich chlapů zařval a nechci, abyste se do toho vy Poláci pletli…“

„Proč ne?“

„Protože jste jen zabijácká soldateska utržená ze řetězů…“

Polský velitel se zasmál.

„Ale to vy taky…“

„Ano, ale my aspoň víme, kdy se uklidnit a pak můžeme zase řádit… už musím končit, najdete mě v základně 4…“

„Dobrá, míříme tam…“

Spojení se přerušilo a polský velitel nakomandoval řidiče, aby jel na nějaké místo vyznačené na mapě.

Podle rychlosti a prudkých zatáček jsem pochopil, že řidič nijak nedbá na jakékoliv předpisy a že budeme rádi, když tu pekelnou cestu přežijeme.

„Gówno!“ozval se výkřik řidiče, prudké zabrzdění a rána, se kterou se celá dodávka převrhla na bok.

Mimo této pekelné rány se ozvala palba ze samopalů a pistolí, mířící přímo na dodávku. Kulky prolétali dodávkou a zabíjeli polské vojáky dříve než vůbec mohli vyskákat ven a zjistit co se stalo.

Palba skončila a já si připadal jako v pekle. Dodávka ležela na boku, já ležel na jednom mrtvém Polákovi, další mrtvý Polák ležel na mě. Hotové peklo. A do toho všeho se k dodávce přiblížili kroky. Co kroky, spíš běh.

Dveře dodávky se otevřeli a dovnitř kdosi nakouknul.

„Žije a vypadá to, že je v pořádku… a notebook s dokumenty je tu taky…“řekl mužský hlas a dotyčný kolem mě začal prolézat.

Sledoval jsem ho a viděl jak přes USB stahuje z nějakého notebooku data. Netušil jsem jaká a přiznám se, že v tu chvíli to bylo to poslední co mě zajímalo a zvláště potom co mě někdo jiný popadl a odtáhl pryč z dodávky.

„Klid, klid, už budeš v pořádku…“uslyšel jsem uklidňující dívčí hlas.

„Stáhnu data a granátem to tu zruším… potom ho odsud dostaneme…“ozval se znova mužský hlas a já jsem tak nějak rezignoval na to zjišťovat co se kolem mě děje.

Jen jsem cítil jak mě odtahují někam pryč, přes sníh, kolem keřů a podobně a jak se ozývá další exploze, která ozářila celou oblast, až mě to přinutilo otevřít oči.

Dodávka byla v plamenech a s ní i mrtvá těla vojáků a kolem mě se rozhostila dokonalá tma. Lekl jsem se. Netušil jsem co se děje, ale vzápětí jsem podle pachu pochopil, že jsem v nějakých kanalizacích a že mě dotyční snášejí do hlubin stok.

„Jak jsi na tom? Dokážeš chodit?“zeptala se dívka a opláchla mi tvář nějakou teplou vodou z jakési bandasky.

Rovnou jsem se napil.

„Musíme si pospíšit jestli se odsud máme dostat, jsou před námi dvě hodiny cesty…“řekl k nemilému překvapení muž a došel k jedné části stěny.

Dívka mi pomohla na nohy a muž mezitím přes tu stěnu přejel rukou. Ruka se mu modře rozzářila a část zdi úplně zmizela. Byl jsem šokován a dost mě to vyvedlo z míry.

„Pojď… s tou naší dráhou ujedeme sotva dvacet kilometrů za hodinu…“pobízel nás muž netrpělivě a já se rozhodl, že se přemůžu a dobelhám se tam jen s menší pomocí.

Muž šel napřed a já s dívkou hned za ním. Jakmile jsme prošli, pootočil jsem hlavu a to jen, abych zjistil, že za námi je znova zeď, která předtím kamsi zmizela.

Nyní už smrad kanalizace ustal. Zřejmě jsme byli někde jinde, i když slizu, krys a vody tam bylo stále dost.

Scházeli jsme nejprve po nějaké strmé ploše a potom i po zatraceně dlouhém schodišti, jehož některé schody se drolili a rozpadali a ještě k tomu jsem si musel dávat pozor na hlavu, protože strop byl dost nízký.

Byla to dost nešťastná cesta, ale po pár stovkách krocích jsme se konečně objevili v nějakém velkém tunelu, kde byla ruční drezína.

„Nasedat… teď se zapotíme…“křikl muž a usedli jsme na malou, ale celkem pohodlnou drezínu.

„Takže? Kdo nebo co jste?“zeptal jsem se a konečně si je pořádně prohlédl.

„To ti řekne někdo jiný, někdo komu můžeš důvěřovat, nám ještě určitě nedůvěřuješ… jinak já jsem Milan a toto je Petra…“řekl muž, který začal tlačit drezínu a jak jsem si konečně ve světle nějakých olejových lamp v tunelu všiml, měl na sobě bílé maskáče, neprůstřelnou vestu, přes tvář bílý šátek a na hlavě zelený baret.

Dívka byla podobně oblečená, jen měla pohodlnější uniformu a neměla neprůstřelnou vestu.

Dívka si zapálila cigaretu a hleděla na mě. Já na ní taky, ale neviděl jsem jí do tváře, měla na hlavě černou kuklu.

„Jak dlouho pojedeme?“zeptal jsem se.

„Dvě nebo tři hodiny… musíme se dostat na naše české ústředí… to je, až za Kladnem…“odpověděl muž a dál poháněl drezínu.

„Zatím si odpočiň…“vyzvala mě dívka.

„Zanalyzuj ty data co jsem stáhl…“řekl Milan k Petře a ta pokývla hlavou.

Já jsem hned usnul. Tentokrát jsem naštěstí neměl žádné sny, což bylo lepší než mít noční můry, jaké jsem měl v bezvědomí.

Probudil jsem se. Probudil jsem se skřípěním drezíny a prudkým zastavením.

Otevřel jsem oči a rozhlížel se kolem sebe. Byli jsme v něčem co připomínalo miniaturní nádražíčko, na jehož perónu stálo několik samopalníků a nějaký vysoký muž s baretem, kterému jsem, ale neviděl do tváře.

„Chce ho vidět… odneste ho na ošetřovnu 4…“nařídil muž s baretem a za naší drezínou se mezitím zavřeli tlusté pancéřové dveře.

Vstal jsem a s pomocí ozbrojenců vystoupil na perón. Potom mě někam odváděli a já si, ve snaze se co nejvíce zorientovat, prohlížel všechno kolem sebe.

Celé okolí jímž jsme procházeli vypadalo jako nějaké katakomby, katakomby plné lidí. Někteří ozbrojení a v uniformách, jiní beze zbraní a v civilním oblečení. Někteří zevlující, jiní chodící sem a tam nebo něco zařizující. Každopádně na rozdíl od těch Poláků a těch výsadkářů ve škole, tihle vypadali přívětivě a přátelsky. Relativně.

„Počkej, musím jít do štábní pracovny, na ošetřovnu to už zvládnete…“řekl Milan a odpojil se od nás.

„Klid, zvládneme to…“povzbudila mě Petra a pokračovali jsme v cestě.

„Kde to jsme?“zeptal jsem se.

„Jsi na velitelství českého okruhu PA…“

„PA?“

„Povstalecká armáda… je mezi námi tolik rozdílných lidí a rozdílných názorů a představ, že jsme se nazvali takto neutrálně. Povstalecká armáda je ozbrojenou silou Ordum Libertatum Molayum, ale o tom ti poví náčelník velitelství…“

„Ok…“vzdal jsem jakékoliv další vyptávání.

Byl jsem podivený proč rovnou nějaký náčelník velitelství se mnou bude chtít mluvit, ale přestal jsem o tom přemýšlet. Zvláště, když jsme vstoupili do další kamenné místnosti, kde byl nějaký lékař a několik postelí.

„Opatrně, je zesláblí…“řekla lékaři a já se uložil do jedné z postelí.

Teprve nyní jsem si všiml, že je tam teplo a že místnosti i chodby jsou vyhřáté.

Snažil jsem se odpočinout si. Sice už jsem nemohl spát, ale i jen to ležení mi stačilo. A jak jsem tam tak ležel a odpočíval, měl jsem dost času prohlédnout si celou místnost, kde bylo několik dalších, ovšem prázdných postelí, sem tam počítač a vlajka na zdi. Červená vlajka se zelenými pruhy a uprostřed bílá čtyřcípá hvězda. Vlajka mě zaujala a na nějakou tu minutku se stala středo bodem mého sledování.

Po asi půl hodině ležení se ozval zvuk skřípějících dveří. Dveře do té ošetřovny nebo co to mělo být se otevřeli a dovnitř vešel vysoký a statný muž, také v uniformě a s výzbrojí.

„Proboha…“bylo jediné co ze mě vypadlo, když jsem spatřil našeho Vousáče, jak stojí ve dveřích a usmívá se.

„Zas tak důležitý nejsem…“řekl s úšklebkem a přišel k mé posteli kam si přitáhl židli.

Pořád jsem na něho čuměl s otevřenou hubou. Nechtěl jsem věřit, že je to on, že je to náš učitel dějepisu.

„Pane Šafáři…“

„Zde jsem komandant, nebo Vousáč…“

„Komandant? Zde? Kde zde? Co je to tady?“ptal jsem se naštvaně a nervózně.

„Ani nevím kde začít. Snad tím, že jsme se zachovali možná nezodpovědně, když jsme ti zachránili život, protože jsme tím zároveň určili, kterým směrem se tvůj život bude ubírat. Teď tě propustit nemůžeme. Teď když si toho tady tolik viděl, oni by tě našli, mučili a dostali z tebe důležité informace…“

„Oni?“

„Bude složité to vysvětlit, je to velice dávná a temná historie lidské rasy, ale řekněme to takhle. Tyto katakomby vznikli roku 1301, respektive tehdy byla dokončena kostra, která se od té doby rozšiřuje. Tyto katakomby, které se nachází skoro kilometr pod povrchem začali být stavěny roku 1120. Poprvé užity byli v roce 1301 a od té doby se soustavně podle potřeb rozšiřují, rozrůstají a rozestavují, přímo zde… za tu dobu na jejich stavbě, na stavbě tohoto obrovského komplexu, pracovali stovky tisíc lidí, možná i milióny, ale nemyslím teď jenom tyto katakomby. Takové jsou po celé Evropě, propojené a oddělitelné…“pronesl s hrdým tónem.

„A kdo vy? Co jste zač?“

„To je právě ono. To je to složité. Dnes už ani přesně nevíme jak to všechno začalo. Víme, že to začalo kolem Ordum Atra, Řádu temnot. Skupiny židovských rabínů, křesťanských biskupů a generálů, říšských obchodníků a žoldnéřů z celého světa, ale ani u Ordum Atra si nejsme jisti za jakých okolností vzniknul. Roku 955 byl zavražděn papež Agapetus II. a na jeho místo dosadil Řád Jana XII., jehož vláda byla symbolickým aktem, protože to byla vláda vražd, sexuálního násilí, perverze a teroru. Tím Řád dal všem zasvěceným jasně najevo, že církev už je jeho pouhým nástrojem a to vše se povedlo během pouhých několika desítek let díky rozsáhlé korupci, zastrašování, vojenské síle a financím. Ale proti Řádu vystoupila opozice. Ordum Fidenis, Řád věrných. Budu se opakovat, ale ani zde si nejsme jisti jak to začalo a snažíme se o tom shromáždit co nejvíce informací. Víme, že Ordum Fidenis byl zpočátku tvořen řadovými knězi jež se stavěli proti Řádu, proti korupci v církvi a proti teroru církve, některými žoldáky, náčelníky slovanských a polabských pohanů, arabskými vládci a dalšími odbojnými skupinami. Věrní byli pronásledováni a vražděni, poté co se jim k překvapení Řádu podařilo zavraždit tři z jeho třinácti čelních představitelů. Celá inkvizice, jež byla založena v první polovině 12. století, byla čistě bojem proti Věrným. Největší pomocníkem Věrných byl tehdy sultán Salahadín, jehož armády poráželi vojska Řádu temnot, ony slavné křižáky. A tehdy došlo k další důležité události. Od křižáků se odštěpili templáři jež prohlásili Řád za zločinecké spiknutí a spojili se s Věrnými a Salahadínem a vzhledem k jejich síle a přítomnosti v Evropě, byli Věrní vzati pod jejich ochranu a pomoc. Templáři shromáždili velké jmění a pokoušeli se uplatit někdejší struktury církve, aby se vzepřeli Řádu. Neuspěli a sami skončili na hranici. Část Věrných se přidala k albeginským křesťanům, ale z těch ani jeden jediný nepřežil. Všichni byli upáleni během křížových výprav proti nekatolickým křesťanům. A druhá část uprchla do pohanských území, kde přes jeskyně a ve starých katakombách začali budovat tyto sítě, kde se nyní nacházíme a to vše, aby tu ustanovili svoji vlastní rozsáhlou síť. Věděli, že už je příliš pozdě na to smést Řád přímou akcí a že je nutné vést odbojovou povstaleckou činnost…“

„Počkat, to je šílené, to je strašně složité…“

„Prostě jde o to, že zde probíhá boj. Boj mezi povstalci shromážděnými kolem nástupnické Ordum Libertatum Molayum, tedy námi a mezi… ilumináty…“

„Cože?!“vykřikl jsem šokovaně.

„Kdybys mě nepřerušil mohl jsem ti vše vysvětlit. Věrní mezitím upadli v zapomnění a to jim dalo čas shromažďovat peníze, lidi, prostředky a budovat katakomby, aniž by byli pod tlakem a útokem Řádu, který se mylně domníval, že všichni Věrní byli vyhubeni při výpravách křižáků. Vznikali další a další katakomby, u dnešního Rostocku, ve skandinávských zemích, v Polsku, Pobaltí, v zemích Beneluxu, v dnešní Francii a téměř celém Německu a také tehdy v Českých zemích. Pouze v Itálii, kde se v samotném Římě a v dnešním Vatikánu shromáždili síly Řádu temna, nevznikli katakomby. S tím jak přibývalo válek a krvavých konfliktů, naši předchůdci pochopili, že moc Řádu je obrovská. Proto provedli roku 1626 velkou reorganizaci jejímž výsledkem bylo zrušení Řádu věrných a jeho nahrazení Řádem osvoboditelů Molaye, pojmenované podle templářského hrdiny a velmistra Molaye, který padl v boji s Řádem temnot. K podobnému kroku přešel i Řád temnot a roku 1776 se pod vedením židovského myslitele, filozofa a vůdce Řádu Adama Weishaupta přeměnil na osvícence Ilumináty a to přesně 1. května 1776. Tou dobou se už naši předchůdci chystali k obrovské události, k rozpoutání světové revoluce. Po staletích drobné partyzánské činnosti, po staletích formování a budování svých sil… k tomu měli dostatek prostředků. Ovšem někdo je předběhl. Ilumináti! Roku 1789 rozpoutali francouzskou revoluci, zatímco jsme se my snažili rozpoutat revoluci v Rakouskouhersku a odtamtud jí rozšířit do celé Evropy. Nyní došlo k vzedmutí sil ve Francii a revolucionáři pod vedením Iluminátů, konkrétně Dantona jež měl být organizátorem revoluce a Robspierra jež měl následně revoluci zdiskreditovat rudým terorem, smetli ancien regime ve Francii…“

Nechtěl jsem věřit tomu co jsem slyšel.

„… rudý teror vedl k pádu francouzské republiky a k obnovení císařství, ovšem odlišného. Ilumináti si totiž uvědomili onu skutečnost, že feudální zřízení brzy ekonomicky zkolabuje a že potřebují reformovat celou Evropu a v podstatě i svět. Proto také skrze své bratry a spolubojovníky ze Svobodných zednářů rozpoutali několik let předtím Americkou válku za nezávislost. Iluminát George Washington ustanovil Spojené státy americké jako první ryze ilumináty a zednáři ovládaný a vedený stát. Tím získali ilumináti obrovskou moc, ještě větší než měli předtím. Roku 1800 přijali Ilumináti další reformu, kterou rozhodli, že budou rozděleny na dva stupně. Ilumináti I. stupně, ti jež jsou tvořeni potomky vůdců Řádu, jež jsou tvořeny nejmocnějšími rodinami světa, bankéři, průmyslníky a generály, jejich velice málo a Ilumináti II. stupně, jež jsou složeni z politiků, policejních velitelů, různých snaživců a fanatiků, nižších velitelů a menších obchodníků rozmístěných v jednotlivých státech a existují národní sekce Iluminátů. Česko nemá Ilumináta I. stupně, ale zodpovědnost za celou střední Evropu drží Iluminát I. stupně s nímž ses setkal, Eman Moravec. Eman Moravec je iluminátský vojenský velitel, specialista, zabiják a místní velitel Bezpečnostních sborů jak se nazývá eufemistický iluminátská tajná policie a vojenská zpravodajská síť tvořená agenty, experty a profesionály, ale i zdivočelou soldateskou, vražednými komandy a teroristy. Oni dva čeští Ilumináti II. stupně jsou průmyslník Jaroslav Korbelík, ten severomoravský uhlobaron a prezident podnikatelského svazu napojeného na pravicové síly a Zdeněk Sverlicky, pro změnu odborový předák napojený na socialisty a levici. Ale dál k historii. Roku 1803 rozpoutal Iluminát II. stupně, Napoleon Bonaparte, celoevropskou válku jež měla vést k dalším reformám a transformaci Evropy od zahnívajícího feudalismu k efektivnějšímu kapitalismu. V roce 1815 byl podle plánu dohodnutého v papežském státě Vatikánu roku 1801 poražen koalicí. Roku 1848 vypukli revoluce po celé Evropě a vzestup kapitalismu už byl dán a s těmito revolucemi vznikla i nová iluminátská frakce, komunisté. Marx i Engels byli Ilumináti II. stupně a později i Lenin a Stalin, ale s tím rozdílem, že Stalin byl Iluminátem I. stupně, jedním z nejvyšších a nejmocnějších a měl patronaci nad Asii, fifty-fifty s japonským Iluminátem I. stupně, expertem na biologické zbraně a sadistickou sviní v jedné osobě Shiro Ishiem, jež měl plnou kontrolu nad loutkou, císařem Hirohitem. Od té doby nebyla revoluce nebo konflikt, na který si vzpomeneš, který byl nebyl organizován iluminátskými agenty z rozkazů nejvyšších Iluminátů. Vše vyvrcholilo roku 1914, kdy začal jejich největší plán, rozpoutat válku, která by trvala více než třicet let a povedlo se. Podle jejich plánů a direktiv nebyla první nebo druhá světová válka, ale jen jedna jediná světová válka, která s přestávkou trvala třicet let… tou přestávkou byl vzestup Ilumináta II. stupně, Adolfa Hitlera, který byl mezi Ilumináty přizván z popudu Josefa Stalina a Winstona Churchilla, který byl také Iluminátem I. stupně, zodpovědný za veškerá území britského impéria. Americký president Roosevelt byl v uvozovkách jen Iluminátem II. stupně a to samé japonský císař Hirohito. Ilumináti vyzbrojili Wehrmacht, Ilumináti vytvořili Mnichovský diktát a nedovolili nikomu postavit se dlouhou dobu Hitlerovi. Cílem Iluminátů bylo rozpoutat novou fázi války z níž by Hitler vyšel vítězně a sjednotil by s Hirohitem svět, pod vládou Iluminátů. Ovšem v tu chvíli jsme zasáhli my. Po celou dobu, od roku 1914, jsme prováděli akce, ze kterých Ilumináté zuřili. Za ruské revoluce jsme zlikvidovali bolševické povstání v červenci 1917 rychlou mobilizací našich kozáckých spojenců, ale neuspěli jsme při likvidaci bolševiků v pozdější době. Vedli jsme proti bolševikům teroristické akce a úspěšně jsme pomohli baltickým národům se osamostatnit. Rozsáhlými útočnými akcemi našich žoldnéřů a ozbrojenců jsme zničili finské komunisty a vytvořili silné a pevné spojenectví s finskými generály. Neúspěšně jsme bránili Gruzii, ale úspěšně se nám podařilo přerušit komunikaci mezi bolševickými vojsky u Varšavy a tím způsobit jejich porážku a hromadný ústup. Další trhlina v plánech Iluminátů. Od roku 1933 jsme organizovali protinacistický odboj, v roce 1938 jsme se pokusili pomoci československým důstojníkům provést puč, kterým by byla odvrácena Mnichovská dohoda, v roce 1939 jsme pomáhali polské armádě proti nacistům i Sovětům a v zimě 1939 jsme provedli ve spolupráci s Finy rozsáhlé diverzní a zpravodajské akce, které způsobili úplný kolaps sovětských vojsk ve Finsku a tak dále a tak dále. Celý řetězec našich akcí nakonec vedl k neúnosné situaci, kdy Hitler prostě musel prohrát. Po celou dobu nastrojené a předem připravené Studené války jsme působili a sjednocovali národně osvobozenecká a lidová ozbrojená hnutí, která nebyla pákami Iluminátů, až jsme nabrali dnešní podoby. V jednu chvíli se nám podařilo získat i jednoho z Iluminátů II. stupně, Lavrentije Beriju, který měl dle našich instrukcí po svém převzetí moci rozpustit Sovětský svaz i východní blok a osvobodit tak východoevropské národy z komunistické tyranie vytvořené Ilumináty. Mimochodem, Hitler přežil 2. světovou válku, speciální jednotky SS ve spolupráci se sovětskými jednotkami NKVD, které stejně jako SS spadali do Bezpečnostních složek Iluminátů, evakuovali Hitlera, Himmlera, Bormana a další nacistické předáky pryč z Evropy, do USA, kde v klidu dožili své životy v přepychu a bohatství jež jim Ilumináti poskytli. Bankéřské rody Rothschildů, Lazardů, Morganů a podnikatelské rody Rockefellerů, Kruppů a Fordů, to jsou mocní tohoto světa a ti jsou sdruženi v dalším takovém.. no… uskupení, kterému se říká Bilderbergská skupina. Moc se o ní neví, protože byla vždy dobře chráněna, vždy je dobře střežena elitními žoldnéřskými pluky a maximálně zabezpečena elektronicky. Nikdy se nám nepodařilo dovnitř dostat. Známe jména těch kdo jsou členy Bilderbergské skupiny, je tam mimochodem i českých ministr zahraničí, ale nevíme vůbec co se tam děje. Nevíme zda Bilderbergská skupina je nadřazená či podřazená nejvyšší skupině Iluminátů I. stupně…“

„Vy tedy…“

„…my tedy vedeme povstaleckou a diverzní válku proti Iluminátům a jejich nejnovějším plánu. Plánu z roku 1985… plánu jenž má být příhodně zrealizován tento rok, rok o kterém se říká, že je koncem světa, což je nesmysl…“

„Jaký plán?“podivil jsem se.

„Největší sérii teroristických útoků v historii lidstva s nejvíce oběťmi. Levicové marxistické bojůvky, ultrapravicové guerilly a islamističtí fanatici provedou bombové útoky po celé Evropě, všichni tito teroristé a fanatici jsou, ale příslušníci oněch Bezpečnostních složek Iluminátů. Podle neoficiálních informací námi… řeknu to bez obalu… mučených zajatých důstojníků Bezpečnostních složek má být zabito 450 000 lidí po celé Evropě. Výsledkem toho bude taková hrůza a strach, že se lidé podřídí nastolení policejní a vojenské diktatury vedené Ilumináty. Tomu chceme nyní zabránit a právě proto jsme i přepadli dodávku, kde si jel. Proto a protože naše důstojnice operačního oddělení Marie Vávrová, kterou ty znáš jako svoji matku, nás požádala o pomoc…“

Vyskočil jsem z postele. Teď už jsem tomu nemohl vůbec věřit.

„COŽE?!“zakřičel jsem na celý pokoj.

„Ano, tvoje máma i táta jsou zasloužilými agenty naší Povstalecké armády. Protože si se narodil byli určeni do pozic spících agentů, kteří sem a tam poslali nějaké důležité ukořistěné informace a měli počkat, až dospěješ… že prozrazení pravda v tvém dospívání bude tak dramatické, to se neplánovalo a bohužel se ani neplánovali okolnosti a to, že česká sekce, jako vždy poturčená, začne už nyní s teroristickými útoky. Agentům, kteří čekali v záloze se sice podařilo zlikvidovat bomby ve vašem paneláku, ale jak víš, bomby ve škole se nepodařilo včas zlikvidovat, ale aspoň tě tehdy náš sniper zachránil…“

Pořád jsem nemohl vydýchat to co jsem nyní slyšel. Byl jsem naprosto zdrcen a vůbec nic jsem nechápal.

„Ale co moji rodiče? Jsou tady? Kde jsou?“

„Máma se nyní vrací z akce v Liberci, bude tu asi za hodinu… ale tvého otce, který tě jel evakuovat pryč z bytu…“

Vousáč se přerušil a já začal cítit neblahé tušení.

„… Moravcovo elitní komando ho přepadlo a on, aby nic neprozradil, raději spáchal sebevraždu… granátem… aspoň jich pár vzal sebou…“pronesl naprosto cynicky a já jsem myslel, že z toho zešílím.

„Je mi líto, že jsem toho tolik na tebe vybalil najednou… je to snad i tím, že já sám už jsem po všech těch zkušenostech a bojích z toho všeho jaksi otupělí…“

„Jen to musím rozdýchat. Jen to musím rozdýchat… jen musím rozdýchat, že táta je mrtví a že moji spolužáci jsou mrtví a to kvůli nějakým tajemným Iluminátům nebo co to proboha je…“

„Pošlu pak za tebou mámu a až budeš připraven… řekněme, že tě asi postaví před otázku, zda se staneš našim aktivním spolubojovníkem, nebo zda tu budeš akorát našim hostem…“

„Dobrá, nech mě teď být…“řekl jsem a vrátil se do postele, abych o tom všem přemýšlel.

„Počkej…“zadržel jsem Vousáče, když se chystal odejít.

„Ano?“

„Jaký byl hlavní důvod proč jste zaútočili na tu dodávku?“

„Polští důstojníci tam měli notebook s dokumentacemi o cílech, které mají být v rámci teroristické kampaně zničeny v severovýchodních Čechách a jihozápadním Polsku, respektive jen část cílů. Rozhodně to bude velká akce…“odpověděl Vousáč a odešel pryč.

Já zase odpočíval. Měl jsem celou hodinu na to, abych to vstřebal. Abych vstřebal to, že Ilumináti, kteří byli většinou jen vnímáni jako posměšné dávno vymřelé figurky nějaké tajné společnosti, jsou ve skutečnosti hybnou silou celého lidstva.

---