-noname-

Sotva vyběhnu z domu už tam stojí. Neusmívá se, nemračí se, jen tak postává. S chladnou hlavou, vzpřímená. Ploché břicho, rovná záda a žádné pozadí. Jako podle pravítka. Nevšímám si jí, jdu dále.

Při cestě ze školy je tam pořád. Majestátná, vážná, nevšímavá. Ani já se neusmívám. Počkám, až si mě všimne první. Probíhám kolem, mám na spěch.

Sotva vyběhnu z domu už tam zase je. Chladná jako okolní deštivý den. Zastavím se vedle ní a koukám. Dělá, že mě nevidí. Odbíhám, škola čeká.

Při návratu ze školy je pořád tak rovná. Jako by ji někdo přivázal ke kůlu. Hruď vypnutá, břicho zastrčené. Mám nutkání si sáhnout. Jdu pryč.

Sotva vyběhnu z domu, už tam stojí. Už ne rovná a nepovšimnutá. Klaní se světu. Její přímá záda jsou kulatá. Ohlá. Motorista? Vandal? Opilec? Můžeme jen hádat. Víme však, že již nikdy nebude ignorovat okolní svět, nebude majestátná ani nevšímavá. Už se o ní nebude psát. Čím jí pomoct? Prášky? Obklady? A vůbec, může to dopravní značku bolet?

…