I need answer

Sténat nemá smysl, srdce krvácí a všechny ručníky jsou již provlhlé. Vrány na nebi krouží blíž a blíž a v uších se ozývá jen hudba lidského metronomu. Z úst tečou jedy, co zasahují kolemjdoucí a pohrávají si s jejich vjemy. Každý pak kouká jak přes zamrzlou kaluž, hledí do metaprostoru mojí mysli, hledí a konzumují. Čekají na zápletku. Nepřijde, zápletka nikdy nepřichází, moje činy nemají smysl ani vyústění. Přichází stejně náhle jako odcházejí a nenaráží na pochopení. Naráží jen na odpor, hledím v zmatené pohledy a spoustu úsměvů. Nedokážu je opětovat, nedokážu hledět jinam než na špičky svých velkých bot. Žaludek se mezitím plní slanými kapkami, všechno se plní slanými kapkami. Chci tryskat, chci křičet, chci řvát, že jsem normální, chci mlčet a hledět na špičky svých bot. Vím, že jediné co bude následovat je jen posmutnělý pohled a zklamání. Nechápu se, chápou mě Ti kolemjdoucí?