Ordum Liberatum - II. část

Jak se Adam vyrovná s hrůznou skutečností? Jak se začlení?

Olomouc, generální štáb AČR, kancelář plk. Moravce, 22:00.

Moravec, který ještě pár hodin předtím byl jedním z mých věznitelů, nyní seděl ve své kanceláři a pročítal si hlášení, z čehož byl, ale vyrušen klepáním na dveře.

„Dále…“řekl neodvraceje od hlášení.

Dovnitř vešel jeden zastupující důstojník a zasalutoval.

„Ano?“

„Obdrželi jsme hlášení z Prahy. Cíl, Adam a ani seznam cílů našich teroristických akcí pro Polsko, nebyl doručen…“oznámil nervózně mladý velitel a Moravec vytřeštil zrak.

„Co tím kurva myslíte?!“zaječel a bouchl pěstí do stolu.

„Dodávka polských výsadkářů byla přepadena povstaleckým komandem. Data ukořistěna, cíl unesen a dodávka zničena…“oznámil důstojník a naprázdno polknul.

Moravec vyskočil od stolu, vytáhl pistoli a několika výstřely usmrtil mladého důstojníka. Samozřejmě tím vyděsil půlku velitelství, ale mnozí přítomní už byli zvyklí na tyhle Moravcovi šílené projevy nenávisti a vzteku.

„HÁJKU!“zakřičel Moravec a do kanceláře vešel vyděšený zástupce velitele.

„Pane?“

„Zavolejte polským idiotům, že chci aby se okamžitě spakovali a odjeli z českého území. Banda lemplů nedokáže nic pořádně udělat. A potom pošli všem našim jednotkám v celém středoevropském vojenském okruhu příkaz, aby na seznam hledaných osob dali i Adama Vávru. Je pravděpodobné, že je nyní již spřízněn s povstaleckými silami…“

„Živého nebo mrtvého?“

„To je jedno. Lépe živého, ale i jeho smrt nám pomůže… a tohoto neschopného šmejda odkliďte… spojte mě později s náčelníkem zpravodajské služby, kvůli tomu přepadu dodávky…“přikázal Moravec a zapálil si cigaretu, hledíc na mrtvolu důstojníka, kterou nyní jeho zástupce a dva další vojáci odnášeli pryč.

Tohle bylo Moravcovo selhání a Moravec na selhání nebyl zvyklí, zvláště protože poměr úspěšných a neúspěšných akcí byl 20 ku 1.

O to víc ho znepokojovala situace, kdy v celém Česku se začala objevovat podezření, že povstalecká síť je větší a silnější než se myslelo.

 

Katakomby, ošetřovna, 22:25.

Ozvalo se zaklepání na dveře, zaklepání, které mě vyrušilo z myšlenek na to jaké zrůdy byli členy Iluminátů a co všechno Ilumináti dokázali, tedy pokud Vousáč nelhal.

Dveře se otevřeli a dovnitř vešla máma. Posadil jsem se a nevěděl co dělat. Byl jsem šokován, že tam skutečně je a navíc na sobě měla vojenskou uniformu a na zádech připevněný samopal.

Blahosklonně se na mě usmála.

„Co to má sakra znamenat?“zeptal jsem se naštvaně hned jak ke mně přišla a sedla si na židli.

„Já… strašně se ti omlouvám, za mě i za tátu, že jsme ti neřekli pravdu. Že jsme ti neřekli co se děje, ale chtěli jsme tě tak chránit… i když jsme byli strašně nezodpovědní…“řekla maminka a pohladila mě po ruce.

„Jak…“

„V podstatě tak jak si se měl stát i ty. Otec byl členem a řekl mi o tom. Řekl mi o tom, že všichni mí předci a prapředci byli v Řádu osvobození a žádal mě, abych se taky přidala. Učinila jsem tak a tady, přímo v Povstalecké armádě, jsem potkala tvého otce. Můj otec byl v širším vedení české sekce Řádu, ale já se stala poručíkem povstaleckých ozbrojenců a tvůj otec byl velitelem praporu povstalců. Společně jsme se seznámili při přepadu rozsáhlého konvoje zbraní a munice patřící americké armádě v Československu v roce 1988. Respektive byl to konvoj československých chemických zbraní pro americkou armádu. Zničili jsme ho kousek za západoněmeckou hranicí. Tvůj otec mi tehdy zachránil život, ale já jsem mu nedokázala nyní zachránit život…“

„Co? Jsi tak klidná… táta zemřel a ty…“

„Pochop Adame, tady lidé umírají pořád. Je to těžké pochopit a tvrdé uvědomit si to, ale tady jde o mnohem více než o mě nebo o tebe. Jde tady o celé přežití a osvobození lidstva ze spárů Iluminátů, jde tu o boj jenž trvá už více než tisíc let. Museli jsme to také pochopit, i když jsme se milovali, věděli jsme, že jeden z nás možná zemře, nebo možná oba. To že… to že jsme tě měli byl plod naší lásky, ale také iracionální nezodpovědnost, která nás nyní přivedla do těchto potíží…“

Máma se odmlčela a já se stále snažil vstřebat co mi říká.

„Adame, budu stručná… máš teď jen dvě možnosti. Můžeš tady zůstat jako některý z obyvatelů těchto katakomb nebo pomocník a nebo se stát členem Povstalecké armády a později možná i vnějšího vedení Řádu…“řekla máma, která evidentně byla smířená i s mojí případnou smrtí.

Tento úděl musel být opravdu obrovský, že dokázal překonat i mateřskou lásku. Promnul jsem si tvář.

„Zabili milióny lidí… zajali mého otce… zabili mé spolužáky a další lidi, na kterých mi záleželo a ty se mě ptáš jestli se k vám nepřidám?!“zeptal jsem se nasupeně.

Máma se znova usmála.

„Co tedy nyní bude, nyní když se stanu povstalcem?“

„Nestaneš, zatím ne. Nejdřív projdeš virtuálními simulátory a výcvikovými akcemi a až výcviková rada uzná za vhodné, budeš povýšen na povstaleckého militanta. Jsou zde hodnosti. Povstalecký militant je nejnižší hodnost, po něm je povstalecký útočník, povstalecký velitel týmů, pak povstalecký četník jakožto velitel čety povstalců, povstalecký praporník jako velitel praporu, brigádník jako velitel brigády, divizník jako velitel divize, komandant jako velitel některé ze základen a částí katakomb a nejvyšší komandér oblasti jakožto náčelník celého místního vojenského okruhu povstaleckých sil…“vysvětlila mi máma tak nějak hodnosti.

„A co je to za virtuální trénink?“

„Tvůj mozek připojíme k počítači a uvedeme do stavu bezvědomí. S hlavním výcvikovým počítačem jsou propojeny další s dalšími nováčky a cvičenci. Budete spolupracovat nebo proti sobě bojovat a nebo budeš mít sólo trénink. Naučíš se tak se zbraněmi, municí, výbušninami a tak dále, aniž bys musel jedinkrát do terénu. Tuto technologii jsme spolu s pár dalšími ukořistili iluminátským vědcům a technikům…“

„Takže taková počítačová hra?“

„Dá se to tak říct, pokud se dostaneš na důstojnickou hodnost tak budeš hrát něco co bude zatraceně podobné strategické válečné hře… aby sis procvičil velitelské schopnosti…“

Znova jsem si promnul tvář a tentokrát již odhodlán pomstít své přátele a otce, byl jsem rozhodnut vstoupit do… do povstaleckých oddílů.

„Pokud si tedy jsi jist, zítra dostaneš příležitost…“

„Zítra?“

„Vždycky po nějaké době se koná shromáždění prověřených nováčků, v této vlně jich je 8, včetně tebe…“

„Kolik mají čeští povstalci?“

„To je tajné, ale je to v řádech tisícovek… buňky, spící agenty i aktivní útvary máme po celé republice, ale o tom ti poví náborový četník…“

 

???, 10:00 středoevropského času, 25. ledna 2012

Celá místnost zmizela. Celá kancelář, kde dosud starý a zapšklý James Sutherland seděl v relativním poklidu a chystal se na další schůzi zmizela. Místo ní se objevilo světlomodré světlo, které se vzápětí přeměnilo ve velký kulatý prostor v němž byl stůl trojúhelníkovitého tvaru v jehož čele seděl postarší muž. Neurální propojení s virtuální sítí bylo úspěšné.

Podobně starý, asi šedesátiletý Sutherland, se nyní objevil na levé straně stolu, bok po boku s 5 dalšími, kteří tam seděli. Naproti nim sedělo také šest mužů a žen a v jejich čele onen nejstarší, 67letý Akira Yobashino.

„Pane předsedo, proč jsme zde?“zeptal se nedočkavě Sutherland, který byl touto schůzí vyrušen z jedné ze svých nadcházejících průmyslových objednávek jež měl projednávat.

„Protože došlo k chybě v synchronizaci našich teroristických akcí…“odpověděl starý Japonec chladným hlasem a se založenýma rukama hleděl na neexistující holografický stůl.

U stolu zavládl hlasitý šum, který se, ale brzy ztišil. Bylo to neobvyklé, aby si mezi sebou šeptali jak nějací žáčci prvního stupně, staří muži a ženy v kvádrech a kravatách.

„Co se stalo?“zeptala se relativně mladá brunetka Emily Watkinsová, prezidenta Northern Petroleum Company.

„To, že čeští podřízení, v čele s Korbelíkem a jedním z našich vyšších kolegů Moravcem začali bláznit. Sverlík nebo jak se jmenuje ten odborář se chtěl držet původního harmonogramu, ale Korbelík s Moravcem, nadšeni pro nastolení své diktatury v Česku, zahájili teroristické akce předčasně a zahájili je dost nemotorně. Vyhodili do vzduchu jednu střední školu a usmrtili několik desítek spratků a učitelů, ale jeden ze sprátků jim unikl a aby toho nebylo málo, polští elitní výsadkáři, kteří ho dopadli a měli odvézt na Moravcovo velitelství byli přepadeni povstaleckou jednotkou a zmasakrováni. Onen zase spratek uprchl a je bůhvíkde a podle hlášení povstalci získali dokumentaci, která byla v dodávce včetně seznamu teroristických cílů v jihozápadním Polsku a severovýchodních Čechách. Tak to dopadá, když se někdo nedrží časového harmonogramu…“odpověděl Japonec a začal klepat prsty na stůl.

„Lze to ještě nějak ukočírovat?“zeptal se polní maršál Gerhard Frei, starý to německý velitel.

„Snad ano. Ale je nutné proto upravit harmonogram a potrestám Korbelíka za jeho neschopnost pokutou šest set tisíc dolarů. Moravce nebudu trestat, je to elitní důstojník a potřebujeme ho… nyní harmonogram upravíme, aby hned po útocích v Praze následovali útoky v Bratislavě a Varšavě… jak to vypadá s fiktivní organizací?“

Otázka směřovala k politickému komisaři rady, Jean Pierre de Marimu, řediteli francouzské zpravodajské služby.

„Je to hotovo. Dokončili jsme všechno, vytvořili fiktivní napojení a kontakty na jiné organizace a fiktivní struktury, takže Světová revoluční armáda může být prohlášena za existující organizaci a může zahájit teroristické útoky, celou kampaň teroristických útoků…“

„Charakterizujte SRA…“řekl Akira chladným hlasem.

„SRA je oficiálně marxisticko-anarchistické hnutí s prvky liberální pravice, které zaštiťuje a spolupracuje s islámskými teroristy. Al-Kajdu jako naši napojenou akční organizaci jsme o tom již informovali a ona sama vytvořila fiktivní dokumenty o spolupráci s SRA. SRA se veřejně přihlásí k teroristickým útokům s tím, že média se postarají o co největší démonizaci a o to, aby lidé uvěřili, že SRA skutečně rychle roste a je čím dál tím nebezpečnější. Díky tomu projde naše bezpečnostní legislativa a zmanipulujeme masy lidí…“

„Počkat. Dokážete to?“zeptal se Akira směrem k Paule Kinske, ředitelce celoevropské sítě internetových a televizních médií pod něž spadali různé známé značky.

„Určitě. Je to jednoduché. Budeme na ně apelovat, ujišťovat je o hrozbě, sem tam vypustíte nějaké falešné údaje a potom budete pokračovat v teroristických útocích. My se postaráme o to, aby teror a hrůza zasáhli všechny obyvatele Evropy a taky o to, aby nepanikařili a nezpůsobovali nám nějaké případné problémy…“

„Báječně, nuže dobrá. Harmonogram pozměníme tak, aby na 30. ledna připadal další teroristický útok v Praze a na 4. února v Bratislavě. Do té doby musí média provést patřičnou masáž ovčích stád…“řekl Akira a nyní si prohlížel nějaké elektronické složky.

„O vše se postaráme, pane předsedo…“ujistila ho Kinska.

„Ok, Korbelíka si vezmu na kobereček a jinak jsou instrukce stále stejné. Vypátrat ty zatracené povstalecké tunely a zničit Řád osvobození… Ordum Atra Vinciti!“

„ORDUM ATRA VINCITI!“pronesli ostatní a spojení se přerušilo.

Kvůli tomuhle ho vytáhli, Sutherlanda, kvůli tomu, že banda českých blbečků porušila přímé rozkazy. Ale co se dalo dělat, jednou byl členem Nejvyššího vedení užší rady a tak se musel účastnit všech narychlo svolaných schůzí.

 

Nedaleko Kladna, Katakomby, podzemí, moje ubikace, 17:00.

Místnost pět krát pět metrů, s dvěma pryčnami, několika stoly, dvěma počítači s tím, že jeden jsem dostal přímo já a s jednou toaletou. Taková byla bilance pokoje, který se měl stát na několik příštích let mým domovem… a možná i do konce života.

Nyní jsem ležel na jedné z pryčen a čekal, až přijde můj spolubydlící, který byl také nováčkem a měl nyní také prožít instruktáž pro členství v odboji.

Dveře se otevřeli a já se zvědavostí čekal kdo se tam objeví. Do pokoje vešel celkem malý klučina, možná starší než já, ale vzhledově určitě vypadal mladší než já. Celý vypadal nejistě a ustrašeně, ale i v něm jsem viděl určité odhodlání tam být.

„Ahoj… jsem Radovan…“představil se.

„Zdravím, Adam…“oplatil jsem představení.

Radovan si z ramene shodil baťoh s oblečením a různými potřebami a usadil se na tvrdou postel. Stejně tvrdou jako jsem měl já. I povlečení bylo podobné, tenké a moc nechránilo před zimou, ale jak jsem již ucítil, celé katakomby byly příjemně vyhřáté.

Bizarní kombinace partyzánských podmínek a příjemného podnebí, ale nestěžoval jsem si.

„Kdy bude ta instruktáž?“zeptal se Radovan.

„Za dvacet minut, v západním křídle katakomb, severní části 4, v místnosti 11… měli bychom vyrazit, abychom se tam vůbec dostali včas…“

„Dostaneme, použijeme teleport…“

„Cože použijeme?!“zeptal jsem se a vůbec to nechápal.

„Teleport, teleportační zařízení, rozloží nás to na atomy a složí na místě určení. Povstalečtí agenti tu technologii ukradli iluminátským vědcům a co jsem slyšel tak obrovsky zlepšila a zefektivnila celé vedení a organizaci povstaleckých sil…“

„To se nedivím… ale stejně už pojďme…“pobídl jsem ho a následoval mě ven hned jak si vybalil věci.

Cestou k teleportům, kam mě vlastně on vedl, jsme potkávali již zasloužilé povstalce a různé povstalecké agenty.

„Jak si se sem vůbec dostal?“zeptal jsem se.

„No… měl jsem k tomu všemu už dříve díky jedné své zábavě menší průpravu. Studoval jsem totiž to čemu se říká konspirační teorie, ale dnes už mohu říct, že správný název je pravda. A i díky tomu jsem byl už tehdy nepřítelem Iluminátů, byť jsem nebyl aktivní, teda až do té chvíle než jsem se před třemi dny na základě jednoho mého pátrání připletl do přestřelky mezi iluminátskými a povstaleckými vojáky. Iluminátští vojáci obklíčili povstalce a ti se úporně bránili. Já jsem spatřil velitele iluminátské jednotky, který koordinoval celé obklíčené povstalecké jednotky a připlížil jsem se k němu. Potom už jsem jenom ze země sebral železnou tyč a vší silou ho bouchl do hlavy. Složil se na zem a vojáci, překvapení že už nemají spojení se svým důstojníkem, zpanikařili a povstalečtí militanti tak získali šanci prorazit obklíčení a rovnou mě vzali sebou pryč… a ty?“

„U mě to bylo bouřlivější a krvavější. Setkal jsem se s jedním z českých Iluminátů, i když tuhle poctu bych si klidně rád odpustil a ten provedl teroristické útoky na moji školu. Teroristické útoky při nichž mě zachránil povstalecký sniper, který měl zjistit co tam chce komando Emana Moravce. Bombovým útokem usmrtili všechny mé spolužáky a já se pak dal na útěk. Uprchl jsem domů, zhroutil se na zem a byl zajat komandem polských iluminátských vojáků, ovšem cestou na nějaké jejich velitelství byla dodávka přepadena komandem povstalců a ti mě osvobodili, i když to byl jen jejich druhořadý úkol. A to vše, abych se dostal na velitelství a zjistil, že můj otec byl zabit iluminátskými vojáky, respektive spáchal sebevraždu, aby nepadl do zajetí a nic neprozradil… raději si radši ani nechci představit jak umějí mučit lidi…“odpověděl jsem a akorát jsme došli k dvěma modrým kruhovitým podstavcům, které nás měli rozložit a na příslušném místě zase složit.

Radovan vyťukal místo kam chceme, byla to chodba nedaleko jedné z brífinkových místností. Měli by tam být už i ostatní nováčci.

Vstoupili jsme na podstavec, rozložili se a znova složili, na úplně jiném místě. Přiznám se, že po první cestě tím teleportem jsem myslel, že pobliji celou chodbu.

„To byla síla…“bylo jediné co ze mě vypadlo, tedy to a málem i poslední jídlo.

„No to jo… ale nenechme je čekat…“řekl Radovan a podíval se směrem k hloučku lidí stojících před zatím zamčenými dveřmi.

„Je tady brífinková místnost?“zeptal se Radovan.

„Ano, ale vy spíše hledáte jesle…“řekl chladným hlasem vysoký, prošedivělý a evidentně již zkušený muž jízlivým hlasem a odešel.

Mimo něho tam bylo ještě pět lidí, většinou mladší a hleděli na nás různými pohledy. Někteří blahosklonně a někteří také s odstupem.

Dveře se po chvilce čekání odemknuli a otevřeli. Vystoupil z nich ozbrojenec s baretem a pokývl na nás.

„Jsem četař Beránek, následujte mě…“vyzval nás postarší poddůstojník.

Šli jsme rovnou za ním do dobře osvětlené místnosti s velkým monitorem na němž se dokola otáčel nějaký symbol na modrém pozadí. Symbol vypadal jako dvě zaťaté pěsti s okovy a pod nimi naše planeta Země. Byl to symbol osvobozeneckých sil.

„Usaďte se…“řekl Beránek a ukázal na připravené plastikové židle před monitorem.

„Kdo byl ten chlap?“zeptal jsem se.

„Který?“

„Ten s tím stupidním komentářem na nás…“

„Brigádní velitel Michael Antoš, jeden z nejstarších a nejzkušenějších veteránů, ty stupidní komentáři…“odsekl Beránek a odešel.

Usadili jsme se a on si mezitím roztřídil nějaké dokumenty na velkém stole před monitorem a taky něco naťukal na počítači.

„Tak tedy, začněme. Nejprve se představíme. Já jsem velitel čety Jaroslav Beránek, je mi 42 let a u povstaleckých sil jsem už 17 let, působím mimo výcviku a zasvěcení nováčků, také jako operační a rádiový technik. A vy ostatní?“představil se vysoký statný muž v nejlepších letech.

„Já jsem Michael Bursík, 61 let, nováček, dříve poddůstojník armády ČR, odešel jsem poté co jsem se dozvěděl o Iluminátech a vašem boji a jsem expert na těžké pěchotní zbraně…“představil se starší muž.

„Jmenuji se Patrície Šimkovská, je mi 28 let, byla jsem expertka na konspirační teorie, než jsem se stala součástí jedné z nich a jinak jsem počítačová technička a expertka na elektroniku…“představila se jedna mladá brunetka.

„Já jsem Adam Vávra, 19 let, eh… žádná specializace a zkušenosti, že jsem přežil útok iluminátského teroristického komanda…“představil jsem se nyní já.

„Radovan Menšík, 16 let, expert na konspirační teorie a počítače…“představil se Radovan, který byl ještě mladší než jsem si myslel.

„Šárka Střívská, 39 let, dříve úřednice, zkušenosti s administrativou a profesionálním managementem…“představila se blonďatá žena s dlouhými vlasy.

„Eduard Košický, 40 let, dříve u policie a protiteroristických jednotek, expert na výbušniny a lehké pěchotní zbraně…“nyní pronesl vysoký a statný muž.

„Marek Vaněk, 25 let, průmyslový inženýr a stavební technik…“představil se štíhlí a menší mladý muž.

„Tak vás budeme potřebovat jako sůl! Chystáme se dál rozšiřovat katakomby právě tady v ČR…“vpadl do toho Beránek s úsměvem.

„Hana Linská, 32 let, archivářka a knihovnice…“řekla drobná žena se vzhledem skutečně ryzí knihovnice, tedy upjatá a s tlustými brýlemi.

„Dobrá tedy, děkuji vám za představení. Nyní tedy k uvedení do našeho povstaleckého hnutí. Povstalecká armáda je velice složité uskupení, což je dáno i tím, že existuje oficiálně přes 100 let a neoficiálně asi 350 let, když pomineme předcházející Ordum Fidenis a Ordum Liberatum, které existovali už asi tisíc let. Jednotlivé národní sekce působí autonomně a pouze některé strategicky důležité operace jsou koordinovány a vedeny tzv. Hlavním velením, to je tvořeno jedním zástupcem z každé národní sekce a z Hlavního velení ještě vzniká Nejvyšší velitelská rada tvořená zástupci za každý jeden kontinent. Aby se zabránilo případné degeneraci a byť jen minimálnímu riziku nedemokratických praktik, jsou členové NVR pravidelně obměňováni každé dva roky nejzkušenějšími nováčky a talentovanými důstojníky. NVR je v přímém spojení s Ordum Liberatum, které nám zajišťuje to co by se dalo nazvat jako ideologickou a politickou oporu a podílí se na vedení a budování katakomb. OL zároveň má nahradit Ilumináty, až budou svrženi a má s pomocí Povstalecké armády ustanovit nové demokratické orgány a struktury lidské civilizace, které budou zabraňovat spiknutím a zločinům proti lidskosti…“

„Omlouvám se, že vás přerušuji, ale jak víme, že se Ordum Liberatum akorát nezmění na nové Ilumináty?“přerušil jsem Beránka.

„Ptáte se na záruky. Zárukou je, že podle plánu bude po svržení Iluminátů okamžitě ustanoveno demokratické shromáždění se zástupci nejen Povstalecké armády a nejen Ordum Liberatum, ale i zástupci všech jiných povstaleckých, lidových a národnostních hnutí, které se bouří proti iluminátské diktatuře. Může to znít naivně, ale musíme si zakládat na důvěře, protože důvěra je jedna z posledních věcí, která nám všem zbývá… pokračujme…“

Beránek vyprávěl o dalších strukturách, způsobech velení a podobně a potom přešel i k režimu v katakombách.

„Zásobování je omezené a mnozí z vás se sami budou muset podílet na zásobování. Našimi hlavními zdroji potravin jsou přepady armádních skladišť, loupeže menších obchodů a podporou od zemědělců. Z toho všeho dostáváme přibližně 3 500 tun potravin ročně. Vodu čerpáme z podzemních zdrojů, konkrétně z obrovského podzemního jezera a taky napojením na vodárny. Tím dostáváme 5 840 kubických metrů vody na pití a dalších 10 000 na ostatní činnosti jako je mytí, koupání a tak dále… elektrickou energii dostáváme z všemožných zdrojů, některé katakomby se napojili na povrchové elektrárny, jiné si vytvořili různé elektrárny na lidský pohon, nebo když měli štěstí tak nějaké podzemní elektrárny a jiné jako my mají vlastní vodní elektrárnu, i když jen malou na jedné podzemní řece, která vyprodukuje 20 megawattů, všechny naše katakomby mají mít údajně spotřebu, až 1 gigawatt. Taky slušné. Další informace k působení. Každý z vás si bude moci vybrat v čem a kde chce působit a také působení na akcích je dle vlastní vůle a dobrovolné, ale je předepsáno, že musíte mít určitý počet akcí a úkolů měsíčně za sebou, abyste nejen mohli postupovat v hodnostech, ale abyste vůbec mohli zůstat povstaleckým bojovníkem. Kupříkladu informovat vás je jedním z mých úkolů, kterých na mě čeká ještě 40 tento měsíc a musím se zúčastnit 3 bojových nebo nebojových akcí. Měsíc se nebudu účastnit a nic se nestane. Dva měsíce a degradují mě. Tři měsíce a budu kompletně vyloučen…“

„Počkat, co se stane, když budeme vyloučeni?“zeptal se Bursík na otázku, která nám všem vrtala v hlavě.

„Vymažeme vám veškeré vzpomínky na vše co se stalo a propustíme vás…“

Zmrzli jsme.

„Cože? Jak nám…“vyhrkl jsem, ale byl jsem přerušen.

„V roce 2007 se nám podařil onen husarský kousek, kdy jsme infiltrovali do jednoho z hlavních výzkumných středisek iluminátských vědců a zcizili tam tisíce gigabytů informací, dokumentů a technologií a naši vědci je pak tady dali dohromady a že to byli nějaké technologie. Mimo teleportů, nových rychlejších a lepších počítačových systémů, systémů tréninku virtuální reality i speciální zařízení na úpravy paměti a podobně. Lokalizuje to patřičné vzpomínky skrze nervové vzruchy a kompletně je vymaže. Sedmnáct lidí už od nás ve zdraví odešlo, respektive se probudilo bez části vzpomínek na nějakém místě, kde jsme je vyhodili…“

„A předtím než jste tu technologii měli?“zeptal jsem se podezíravě.

Beránek se na chvíli odmlčel.

„Tehdy k nám lidé museli před vstupem podepsat protokol, že se zavazují svým životem bojovat a působit za nás a že pokud zradí nebo se rozhodnou ukončit svoji činnost, máme je usmrtit. Není nutno říkat, že možnost kdykoliv odejít zvýšila morálku našich bojovníků…“

Měli jsme z toho smíšené pocity, ale na druhou stranu jsme to chápali.

„Po celé zemi máme své kontakty a to i v iluminátských a s ilumináty spojených organizací a skupin lidí. Ti nám pomáhají bojovat, získávat informace, materiály, zásoby a tak dále… asi se ptáte jak je možné, že se to vše dávno neprosáklo. To je jednoduché. Masmédia. Nedokážete si představit ani vzdáleně, jak obrovskou a ničivou moc mají masová média, televize, noviny, internet, rádia… lidé všemu uvěří a uvěří i tomu, že konspirační teorie a Ilumináti jsou neexistující nesmysly. Proto získáváme tak málo lidí a proto máme v ČR jen pár tisíc bojovníky, i když to je na Čechy docela dost. Teď k akcím, které děláme. Z bojových to jsou vojenské přepady, atentáty, bombové útoky na průmyslová a vojenská zařízení, přepady konvojů, infiltrace nepřátelských základen a získávání tajných informací a tak dále. Z nebojových to je rozšiřování katakomb, kategorizace údajů a informací, administrativní úkoly, plánování operací a různých úkolů, spojení s Ordum Liberatum, získávání nových členů a tak dále. Rozhodně je tu toho hodně na práci…“

„Říkal jste o strategických operacích… o co jde?“zeptala se Šárka.

„Jde o určitý rozsáhlý bojový úkol, kterým máme provést silnou destabilizaci iluminátské diktatury, tedy zavraždit některého z nižších či vyšších Iluminátů, zničit ne jedno, ale třeba celou síť vojenských a průmyslových středisek a tak dále. S přibývajícími možnostmi se budeme snažit a snažíme frekvence strategických operací zvyšovat a čím dál tím více rozvracet iluminátský režim a pak je ještě v záloze nějaký speciální plán, o kterém ovšem Nejvyšší velitelská rada tvrdě mlčí a nikdo o něm stále nic neví… nyní k vašemu rozřazení…“

Po velkou část doby co jsme tam seděli jsme ani tak nevnímali jeho postavu jako spíše monitor, kde se vždy objevili různé fotografie a materiály, týkající se toho o čem zrovna mluvil. Zprávy, hlášení i záběry z bojových a nebojových úkolů.

„Pro každého z vás máme několik pozic, které si mohou vybrat s tím, že na těchto pozicích budou, ale mít samozřejmě nejnižší hodnosti… tedy militant… a teprve potom se vypracují na vyšší pozice…“řekl Beránek a vytáhl nějaký osobní datový asistent.

„Pane Bursíku, u vás je výjimka vzhledem k vašim předchozím zkušenostem a akcím a tudíž vy rovnou získáte hodnost velitele čety a můžete být zařazen k zpravodajskému oddělení nebo jednotkám palebné podpory…“

„V terénu jsem strávil více než dost času. O co jde ve zpravodajském oddělení?“

„Shromažďování tajných dat, spolupráce s internetovými a pirátskými odbojovými organizacemi, které nám dodávají tajné vojenské, politické, ekonomické i vědecké dokumenty, kontroly našich agentů, shromažďování jejich hlášení, zjišťování pozic nepřítele, jejich sil a taky pomoc při vedení vojenských operací a úkolů…“

Bursík přemýšlel.

„Dobrá, navíc nebudu na stará kolena pobíhat někde na bojišti. Stanu se příslušníkem zpravodajského oddělení…“

„Dobrá volba. Pro vás Patrície máme tři pozice. Zaprvé, zpravodajské oddělení, zadruhé, vědecko-historické oddělení a zatřetí, počítačové oddělení. Vědecko-historické oddělení má za úkol pátrat po minulosti, událostech v minulosti a vzniku Ordum Atra. Jednotlivá počítačová oddělení spolupracují s pirátskými a hackerskými skupinami, které se nabourávají do iluminátských počítačů a stahují tajné dokumenty jež nám poté přeposílají…“

Patrície se zamýšlela.

„Na historii bude čas později a tak protože mě počítače baví a umím i sem tam udělat nějaký menší virus nebo se do něčeho hacknout… no… ráda vstoupím do počítačového oddělení…“

„Správně. Vy Adame Vávro to máte horší. Vzhledem ke své nedostatečné specializaci vám můžeme nabídnout pouze místo příslušníka povstaleckých jednotek, přímo těch bojových jednotek. Nicméně dostal jsem zmocnění vám jako kompenzaci nabídnout podle vašich úspěchů v tréninku ve virtuální realitě a podle úspěchů v ostrých akcích, stát se Haššašínem…“

„Čímže?“vyprskl jsem.

„Haššašíni jsou dříve arabské, dnes celosvětové povstalecké zabijácké bratrstvo, které ale není napojené na teroristické skupiny a spolupracuje s námi. K těm budete podle svých úspěchů moci vstoupit, kompenzace je to v tom, že dostat se tam jinak můžou pouze ti, kteří se zkontaktovali přímo s Haššašíny a ne, kteří se zkontaktovali přes prostředníka. Proto je v Evropě taky jen pár tuctů Haššašínů, no… asi stovka nebo dvě stovky…“

„No tak jo… nejdřív budu povstaleckým vojákem, ale pokusím se to aspoň dotáhnout na nějakého důstojníka, četaře nebo praporového velitele… a pak podle svých zkušeností a umu, vstoupím k Haššašínům…“

„To je taky předpoklad u vaší výjimky, že se stanete nejprve velitelem celého pluku a potom budete moci vstoupit… nyní k vám Radovane Menšíku. U vás je to v podstatě to samé co u Patrície. Takže zpravodajské oddělení, historický institut nebo počítačové oddělení?“

„Pro změnu historický institut. Chci se dopátrat jak Ordum Atra vzniklo, neboť podle toho co jsem slyšel, nikdo nezná osobu, která byla iniciátorem Ordum Atra…“

„Ok…“

Ani jsem se nedivil. Radovan vypadal na klasického knihomola, i když to jsem byl tak trochu i já.

„Paní Střihavská, pro vás máme dvě pozice. Buď v administrativě a nebo civilním vedení našich základen katakomb. V administrativě byste měla za úkol zefektivňovat jí, zlepšovat, zvýšit početní stav a tím ulehčit práci ostatním, zajišťovat kategorizaci příslušníků armády, zapisovat hlášení, dokumenty a výkazy a situační zpráva a tak dále… v civilním vedení byste organizovala zásobování, práce v komplexech a katakombách, spolupráci s ozbrojenými silami, rozšiřování katakomb…“

Šárka se zamyslela.

„Byla jsem vždy spíše organizátorkou než… vedla jsem celé týmy dříve, když jsem působila v podnikových managementech a tak vám v pozici vedoucí pomohu více než v pozici nějaké písařky…“

„Děkujeme za pomoc… nyní k vám pane Košický. U vás máme taky jen dvě možnosti. Vzhledem k vašim zkušenostem vás s okamžitou platností můžeme pověřit stát se velitelem jednotky v rozmezí od roty po prapor. Vzhledem k specializaci z vás můžeme udělat velitele ostřelovačských a různých speciálních útočných jednotek…“

„Spíše bych se chtěl stát velitelem nějaké ze standardních jednotek a když tak později přestoupit k speciálním jednotkám… v první linii budu užitečný pro své dovednosti a protože znám taktiky policejních a elitních vládních jednotek. Ale co vůbec takové elitní jednotky, myslím vaše elitní jednotky, dělají?“zeptal se Košický po rozhodnutí.

„No… jeden příklad za všechny. Vzpomínáte si na libyjské povstání, které začalo v roce 2011? Jak víte, povstání zorganizovala CIA, někdejší Kaddáfího generálové a politici a vrchní velení NATO z rozkazu Iluminátů. Kaddáfí byl jedním z loutkových diktátorů Iluminátů, ale vzepřel se jim a to tak, že zrušil několik obřích průmyslových kontraktů s iluminátskými korporacemi a průmyslovými podniky. Od listopadu 2010 NATO a CIA plánovali puč a ozbrojenou rebelii proti jeho vládě. My jsme mu tehdy přišli na pomoc a to po dlouhých diskusích. 23. dubna 2011 jsme vyslali několik komand, záškodnické a zabijácké. Vzpomínáte si na události z 30. dubna?“

Všichni jsme zmrzli. Kdo by si na to nemohl vzpomenout.

„To vy?“zeptal jsem se.

„Ano. Naše komanda tam zničila osm z deseti zbrojních skladišť pučistů, dvě ze čtyř leteckých základen, pět z deseti opraváren obrněné techniky a devadesát procent zásob náhradních součástek pro obrněnou techniku té jejich Libyjské lidové armády a poté jsme provedli i bombový útok na sídlo Prozatímní vládní rady vedené pučisty a zlikvidovali 25 čelních pučistických představitelů. Haššašíni zlikvidovali pro změnu Mustafu al-Rabida, předsedu PVR a tři další vedoucí členy PVR. Souběžně s tím jsme dodali Kaddáfímu lepší protileteckou výzbroj, rady a tipy jak lépe bojovat s leteckými silami NATO a v samotném Tripolis jsme rozmístili expediční jednotku o síle 800 povstalců, které jsme poté vyslali proti pučistům. Právě těchto 800 elitně vycvičených, zkušených a vyzbrojených povstalců při ztrátě 7 mužů a likvidaci 925 pučistů dobyli Ajdabidu a probili se s Kaddáfího jednotkami v zádech, až k Al-Megu, kde zničili poslední silné pučistické tankové uskupení. Dobytí Bengazi, kde sídlili pučisté už byla hračka a nic na tom nezměnila ani zvyšující se intenzita a frekvence leteckých útoků. Poté co jsme zprostředkovali vstup čadské armády do Libye na pomoc Kaddáfímu, byla věc pučistů už definitivně pohřbena. Taky jsme pučisty pronásledovali, až do Egypta a střetli se s brigádou egyptských vojáků. Naše ztráty 12 mužů a žen, egyptské ztráty 620 vojáků a 4 tanky… slušný nepoměr… ale to byli švýcarští a srbští povstalci, kteří jsou nejzkušenější a nejlepší z povstalců…“

Chvilka mlčení a potom přešel ke zbývajícím dvěma.

„Pane Vaňku, jak jsem již zmiňoval, vás potřebujeme jako sůl. Nabízíme vám pozici buď stavbyvedoucího nebo přímo plánovače katakomb. Talentovaní a profesionální inženýři a stavebníci jsou to co nejvíce potřebujeme. Zaučíme vás v rámci virtuální reality i o vojenském opevnění a vojenských stavbách, abyste věděl co a jak po vás budeme chtít… takže co si vyberete?“

„Asi ten plánovač…“řekl mladý muž a pročítal si nějaké dokumenty o rozsahu a struktuře katakomb.

„Skvěle. A nakonec vy slečno Linská. Pro vás máme historický institut nebo administrativu…“

„Hah, úředničení v knihovně či kdekoliv jinde už mám dost… ráda se stanu součástí toho vašeho historického institutu…“

„Moudrá volba. Nějaké další otázky?“

„Ano, můžete nám uvést ještě nějaké příklady jak se Povstalecká armáda a Ordum Liberatum zapojili do světového dění, jak co ovlivnili a nebo některé z těch vašich strategických operací?“zeptal jsem se zvídavě.

„Jsem rád, že se ptáte, sám jsem vám k tomu chtěl něco povědět. Samozřejmě takových operací a událostí je obrovská a nepřeberná řada a provádíme je už stovky let a proto vyberu jen některé za rok 2011. Na jaře 2011 jsme mimo Libye v rámci Afriky působili i v krizi na Pobřeží Slonoviny. Naši vojenští poradci stáli při pravicové vládě presidenta Ganda proti levicovým rebelům Alessandra Sara, ale hlavním cílem byl Jerry Pierce, americký vojenský velitel a schopný důstojník americké zpravodajské služby. Naše komando provedlo bombový útok na společné velitelství jednotek OSN a rebelů, přičemž bylo zabito 17 rebelských velitelů a 42 rebelů a společně s nimi 2 velitelé jednotek OSN a 16 vojáků OSN těžce raněno. Pierce byl zabit při útoku a my jsme tak zároveň pomohli oddálit pád pravicové diktatury, ale potom jsme se stáhli a nechali věcem vlastní průběh, ovšem při ústupu jsme vyhodili do vzduchu tajnou základnu Lords Resistance Army, radikálních katolických fanatiků a otrokářů, kteří úzce spolupracují s iluminátskými organizacemi a účinně jsme tak paralyzovali vojenské operace LRA na téměř šest měsíců. V létě 2011 jsme odeslali komando do Jemenu. Dostalo dva úkoly. Bojovat proti tamějším rebelům i za rebely. Jedna část komanda byla odeslána na pomoc stalinistickým rebelům, kteří si říkají Jihojemenská lidová armáda, druhá část na boj proti al-Kajdě a jiným iluminátským jednotkám, které na oko bojovali proti západním interventům. Osvobodili jsme 4 velitele JLA, zničili tři vládní základny a jednu základnu al-Kajdy a při ztrátě 10 ozbrojenců jsme zlikvidovali celkem 1 250 nepřátel z různých frakcí, vládních i teroristických. V říjnu 2011 naši diplomatičtí poradci dojednali vytvoření spojenectví mezi různými frakcemi v Somálsku proti islámským povstalcům, zatímně jsme sjednotili centrální vládu s nezávislou republikou Puntland, pirátskými bandami, které se stavěli na odpor islamistům a místními kmeny, zatímco záškodnické komando vyhodilo do vzduchu všechny zásobovací cesty z Eritreje, odkud bylo islámské povstání zásobováno. Díky tomu se centrální vláda vzchopila… ale, abych nekecal jen o Africe a Blízkém východu. 24. prosince loňského roku jsme Iluminátům nadělili hezký dáreček v podobě rozsáhlé strategické operace. Celoevropské velení Povstalecké armády provedlo 46 bombových útoků a 23 atentátů při nichž bylo zabito 112 iluminátských důstojníků, policejních a armádních velitelů a přes 800 policistů a vojáků. Totálně paralyzována byla bezpečnostní struktura v Andoře, jižní Francii, jihozápadním Německu a severním Polsku. Toho jsme samozřejmě využili, rozšířili naši síť o dvě zcela nové katakomby, rozšířili další katakomby a získali skoro 4 000 dobrovolníků z celé Evropy… a to jsou jen jedny z mnoha akcí, které provádíme…“

„Máte tu soupis operací v rámci ČR?“zeptal se Bursík.

„Soupis má velitelská kancelář, zpravodajské oddělení a důstojnický štáb, ale zhruba se nyní chystáme pro klasické aktivity jako shromažďování potravin a další zásob, nebo lokalizace některých důležitých členů. Zpravodajské oddělení má zároveň speciální kancelář, kde je vytvářen kompletní soupis hierarchie českého iluminátského vedení a jejich agentů, členy vedení likvidujeme a oslabujeme tak struktury. A chystáme pro atentát na Štěpána Hanzelku, předsedu Nejvyššího soudu, který je jedním z důležitých členů iluminátské byrokracie v rámci ministerstva spravedlnosti a ve spojení se samotnými českými Ilumináty…“odpověděl Beránek a začal chodit sem a tam.

„Kdy se budeme hlásit do služby?“zeptal jsem se.

„Vy a pan Košický se hlaste už dnes v 20:00 na simulátorech virtuální reality. Vy projdete výcvikem boje muže proti muži a výcvikem se zbraněmi a municí, základním i pokročilým a pan Košický projde výcvikem pro velitele praporu a pro vedení partyzánské války… ostatní dostanou na své datové asistenty zprávu, kde a kdy se mají hlásit…“

S Košickým jsme se otočili a odešli z místnosti, nechávajíce tam ostatní, kteří ještě diskutovali.

„Byl jste obětí teroristického přepadu iluminátského komanda a setkal jste se s Iluminátem Moravcem… to jsou vcelku dost nepříjemné zkušenosti…“řekl Košický a pomalým krokem jsme mířili k teleportům.

„No to je, ale dalo se to tak nějak přežít… i když to bylo bolestivé a vyčerpávající…“

„Když jsme sem přišli takhle spolu, co byste řekl na zařazení přímo do mého praporu, pokud to půjde…“

„Proč ne…“

„Už je 18:16… pojďme k počítačovému terminálu, ať zjistíme co ta virtuální realita je vůbec zač…“pobídl Košický a ukázal směrem k jednomu elektronickému panelu s monitorem, který byl připevněn ke zdi.

Přistoupili jsme k němu a Košický vyťukal příslušné rozkazy a to co hledáme. Simulátor virtuální reality.

Objevil se popis.

Simulátor virtuální reality – VR Simulator

Technologie ukořistěná iluminátským vědcům, původně byla teprve v testovací beta-verzi, ale povstalečtí a řádový vědci úspěšně technologii dokončili a otestovali. Každá katakomba má aspoň 100 komor virtuální reality pro výcvik rekrůtů.

Výcvik probíhá v rozmezí 2, až 6 týdnů v závislosti na tom co je to za výcvikový program.

Doposud nebyli zjištěny žádné vedlejší účinky či problémy se zdravím jednotlivců, kteří se účastní výcviku.

Výcvik probíhá formou smyslové simulace – halucinací a dalších vjemů při uvedení do stavu bezvědomí a propojení centrální nervové sítě s počítačovým jádrem simulátoru.

Simulátory probíhají na vybraných skutečných a vytvořených fiktivních místech, v různých podmínkách, s možností nastavení i minimálních detailů, včetně počasí a dalších okolností, které cvičenec bude cítit.

Bolest jež v případě zranění nebo smrti ve virtuální realitě cvičenec ucítí je o několik řádů nižší než jaká by byla ve skutečnosti, ale je silná dostatečně na to, aby si cvičenec začal posilovat obranu proti bolesti při případném zajetí a mučení. Tento vedlejší efekt není schopen zajistit plnou obrněnost proti mučení ze strany iluminátských důstojníků. Z tohoto důvodu má každý povstalec u sebe kyanidovou kapsli nebo neurodisruptor, ruční zařízení, které způsobí totální výpadek paměti, až na několik dní a vymazání všech vzpomínek, které souvisí s povstaleckým hnutím.

Simulátor má také již zabudováno 16 historických scénářů, nová verze 1.12 bude mít již 39 historických scénářů. Mimo to na verzi 1.11 je kompletní velitelský kurz ruských, německých i britských vojenských akademií. Simulátor obsahuje databázi 5 000 různých pěších zbraní a 12 000 různých kusů výstroje na různé úrovni a je schopen cvičence plně vycvičit se všemi těmito zbraněmi.

Přijmutí informací, databáze, instrukcí a návodů do mozku trvá v řádu desetin vteřiny, zažití v samotném simulátoru, ale probíhá každý den tři, až čtyři hodiny…

Poznámka na závěr: nová verze 1.12 bude nainstalována a aktualizována 30. dubna.

Košický navolil ze zvědavosti seznam historických scénářů. Jeden z tažení Alexandra Makedonského, další z tažení Julia Caesara, dva ze středověkých válek, jeden z Napoleonských válek a americké války za nezávislost, jeden z ruské občanské války a dva z první světové války, tři z druhé světové války, jeden z války v Somálsku, invaze na Falklandech a dva z jugoslávské války.

„V každé simulaci je možné bojovat za, kteroukoliv stranu chceš… to je úžasné… naprosto fantastické! Všechno je to skvělé!“vykřikl Košický s radostí.

„Pojďme do výcvikového sektoru, ať se dozvíme další podrobnosti…“řekl jsem a odešli jsme nyní již rychlým krokem k teleportům.

Ty nás tak jako předtím mě a Radovana a asi i ostatní uchazeče, znova rozložili a odeslali tentokrát podle našeho navolení, rovnou do výcvikového sektoru.

Po složení, kdy mi již bylo méně špatně než předtím, zřejmě jsem si začal zvykat, jsme se ocitli ve velké místnosti se stovkou křesel a několika většími počítači propojenými s křesly.

„Přejete si?“zeptala se vědkyně, která stála u jednoho počítače a nyní k nám se zaujatým pohledem přistoupila.

„Jsem Eduard Košický, budoucí velitel praporu a toto je Adam Vávra, budoucí příslušník povstaleckých jednotek a vzhledem k zvláštním okolnostem tak možná i haššašín…“

„Předpokládám, že jste se přišli přeptat na virtuální realitu a tak…“řekla vysoká brunetka s brýlemi a pousmála se.

Ostatní přítomní vědci a počítačový technici, plně zabraní do práce, rozhovor ignorovali.

„Jak můžete vidět, zrovna tu nikdo není na výcvik. Je to obvyklé, protože Češi jsou zbabělci a bojí se vstupovat do povstaleckého hnutí, ale ročně vycvičíme tak 150, až 200 adeptů…“

„Mohu mít nejapnou otázku?“přerušil jsem vědkyni.

„Samozřejmě, jen se ptejte jestli to ukončí jakékoliv pochybnosti ve vaší mysli…“

„Doktorko…“

„Janošová…“

„Doktorko Janošová, jak je to s pamětí? Podle toho co jsem četl odešle ten počítač na lidský mozek spoustu dat a informací a instrukcí… s pamětí lidského mozku myslím…“

„To se také řešilo. První verze od 1.00, až do 1.07 zbytečně zaplňovali velké množství paměti a proto byl tehdy trénink nováčků omezen. Verze od 1.08 výše už zabírají méně paměti. Konkrétně jde o toto. Původní verze mohli zabrat, až 200 terrabytů lidské paměti což bylo dost velké číslo. Ovšem zlepšeními, aktualizacemi a vyšší efektivitou se podařilo tohle číslo srazit na desetinu, tedy 20 terrabytů. Lidský mozek sám má přes 3 500 terrabytů a díky zařízení na úpravu vzpomínek, také ukořistěné našimi skvělými agenty, je i možné uvolnit z lidského mozku, bez poškození nebo narušení psychiky, až 25 terrabytů informací… v tomto ohledu není čeho se bát… ještě nějaké dotazy?“

„Jak probíhá to přijímání informací?“zeptal se Košický.

„Mozek a centrální nervová soustava budou propojeny s počítačovým paměťovým jádrem a to bude odesílat nové fiktivní vzpomínky na nějaký výcvik, ale se vzpomínkami i um na užívání zbraní, velitelskou nebo jinou činnost… je to bezbolestné, nebudete nic cítit a hned po přijetí vzpomínek si projedete ostrým testem z dané lekce v některém ze simulačních scénářů…“

„Můžeme do toho skočit hned?“zeptal se Košický s obrovským úsměvem na tváři.

„No podle rozpisů váš výcvik začíná, až za více než hodinu, ale jak se tak dívám na vaše nadšení a zápal… jak bych mohla odmítnout… skočte si, připojíme vás, provedeme analýzu mozků a potom zapojíme… co se chcete naučit?“

„Ruční palné a protitankové zbraně a jejich užití v městském boji…“nadiktoval jsem si, když jsem se ukládal do pohodlného polstrovaného křesla.

Košický se uložil na sousední a nadšeně se usmíval z toho, že brzy vstoupí do virtuální reality.

„Připojili jsme jejich mozky a nervóvé soustavy. Zahajuji analýzu mozků a kapacit mozků…“ohlásil jeden z techniků, poté co nás jiný připojil podivnými kabely do křesla.

Analýza trvala jen pár vteřin a dopadla úspěšně.

„A vy pane Košický?“zeptal se další z techniků.

„Pozici velitele roty, boj na venkově proti regulérním nepřátelským jednotkám, v létě za optimálních bojových podmínek… můj cíl defensivní, obrana vesnice, cíl nepřítele ofensivní, dobytí a zajištění vesnice…“

„A strany? Iluminátští bezpečnostní vojáci nebo povstalecké jednotky?“

„Samozřejmě povstalci…“

„A u vás pane Vávra, jaké další podmínky simulátoru toho městského boje?“

„Jde si vybrat lokalitu?“

„Ano, máme v archívu přes 2 000 skutečných měst a vesnic…“

„Tak Prahu…“

„Jak velká jednotka, vaše zařazení, strana a úkoly…“

„Brigáda, samopalník s protitankovými střelami, povstalci a úkolem je dobýt Palackého náměstí a Palackého most…“

„Docela těžké, ale někdy je to tak nejlepší…“komentoval technik a nastavil všechny parametry a podmínky.

Lékařský asistent nám nyní vpíchl do krve látku, která způsobila, že jsme okamžitě omdleli a ocitli jsme se ve virtuální realitě, každý v té své, kterou si zvolil, respektive jsme se tam měli ocitnout.

Nejprve jsem, ale stál ve velkém bělomodrém prostoru. Z ničeho nic se v prostoru objevili bedny se samopaly, granáty, pistolemi a protitankovými střelami.

„Zvedněte a podržte jednotlivé zbraně…“ozval se počítačový hlas.

Poslechl jsem a popadl americký samopal M16, který tam ležel. Okamžitě po uchopení do ruky mnou projel mráz a bez jediného přemýšlení a normálního učení jsem se naučil ovládat tuto relativně obtížnou americkou zbraň. Během krátké chvilky jsem vystřídal většinu zbraní a přímo s nadšením jsem se vrhal na další a další.

Již brzy jsem byl obeznámen s veškerou výzbrojí a byl jsem jí tak uchvácen, že jsem si teprve po prostřídání všech zbraní všiml, že mám na sobě neprůstřelnou vestu, maskovací kalhoty a že moje ruce jsou trochu průsvitné.

Záblesk. Kolem mě se objevil záblesk a já se ocitl na povědomém místě. Bylo to Rašínovo nábřeží, nyní ale opevněné a plné povstaleckých vojáků, kteří hleděli směrem k Palačáku.

Přiběhl jsem k jedné barikádě, u které seděli povstalci a stříleli na postupující iluminátské vojáky.

„Jaká je situace?“zeptal jsem se.

„Iluminátští vojáci jsou dobře opevnění a postupují proti nám. Největší nebezpečí jsou obrněné transportéry. Potřebujeme dát dohromady roztroušené protipancéřové vojáky…“řekl počítačově znějící hlas z úst jednoho militanta.

Skrčen jsem probíhal kolem barikád a od jedné zdi z pytlů s pískem jsem sebral protitankovou ruční střelu RPG a několik nábojů do ní a zároveň jsem se rozhodl zjistit situaci. Zalehl jsem k barikádě a vytáhl dalekohled a pohlédl na silnici. Jelo tam několik amerických obrněných vozů Bradley a česká BVP doprovázená hordami iluminátských vojáků.

Ozval se další z tisíců výstřelů, ale tento pocházel z jednoho domu… a hned po něm následovala pekelná bolest. Dostal jsem zásah rovnou do hlavy, od nepřátelského ostřelovače. Všechno kolem mě zbělelo a rozpadlo se to.

„Nepřátelští záškodníci a ostřelovači překonali opevnění a stihli se rozmístit na střechách budov. Byl jste zabit…“oznámil očividnou věc počítač a já se ještě vzpamatovával z ostré bolesti, která mnou projela.

„To bylo dost tvrdé a rychlé…“

„Proto musíte více trénovat a proto trénink trvá tak dlouho. V ostrém boji byste novou šanci neměl…“

„Ok, restart…“

Znova jsem se ocitl na ulici a hned jsem přiskočil k jednomu stromu, kde byla skupina kulometčíků.

„Chlapi, dávejte pozor na střechy! Můžou se tam dostat ostřelovači…“řekl jsem prozřetelně k vojákům a jeden z nich si lehl na zem, zapřel se o ruční kulomet a zamířil na střechy domů.

Já přikrčen přiběhl k dalším barikádám a chytil jsem dezorientovaného protitankového raketčíka za ramena, aby se uklidnil.

„Potřebujeme tě v jednom kuse… rychle, támhle je další raketčík…“křikl jsem, ale než jsme stihli přiblížit se k dalšímu z dezorganizovaných raketčíků zasáhla nás palba těžkého kulometu nepřátelského transportéru.

Bolest se opakovala a já dal znova restart.

„Tohle bude chtít evidentně hodně cviku…“

„Pane Vávra, nepochopil jste možnosti a cíle virtuálního učení. Učení vás naučí pouze základů, naučí vás co a jak dělat, ale získat zkušenosti s tím a skutečně si to zažít, musíte až v simulátoru a může to trvat třeba i stokrát restartovat než se naučíte i jen banální základy…“vysvětlil počítač, či spíše umělá inteligence.

---