Stopy Krvavých Slz; kapitola 1 - Krajina posetá pavoučím vláknem

Prastarý spor mezi Krvavými vílami a upírstvem zdá se... nikdy neskončí.

 

Planina, jež pamatovala stopy Prvních, úpěla pod otřesy statisíců nohou. Prach protkaný potem a zoufalstvím stoupal k purpurovým nebesům a halil znepřátelené armády do neviditelného hávu. Miska vah, které již nepamatovala hodnoty spravedlnosti, zůstávala stále nerozhodna, na kterou stranu se přiklonit. Nad hlavami upírů i krvavých víl se zvedala černá smršť mrchožroutů.

A nesmrtelný spor nedovoloval ani chvíle oddechu.

Nakonec se zdálo, že posledními přeživšími budou zoufalství a bolest, avšak ani tato scenérie nebyla natolik děsivá, aby dokázala postavit pravěké ideály mimo vnímání a vše se změnilo jen v boj o přežití. Zatím tu stále ještě vládla slova jako čest a oddanost, jakkoliv byla pošpiněna prachem a špínou... mnohy nejen krví nepřátel.

 

Země nikoho. Možná kdysi pohostinná ke kočovným kmenům, avšak nyní pouhé bitevní pole. Upír, jež dostal do rukou otěže velení se o místo boje příliš nezajímal. Nejímala jej lítost, ba ani náznak sounáležitosti s mrtvolnou půdou. On vzhlížel k nebi. K vyjasňující se siluetě kulatého měsíce. Však i dnes bude zbrázděn hlubokými šrámy. A věštkyně bude jímat hrůza při pohledu na rudý kotouč. Toliko zhanobených osudů…a kdo nese vinu?

 

Není počátku, ba ani konce. Koloběh zrození i smrti, leč i nesmrtelného života. Co zbývá?

Válka.

Ale ani ta někdy nebývá tím, čím vše skončí, neboť až oba rody padnou, jiné povstanou a krůpěje krve nikdy nepřestanou smáčet vyprahlou zem. Pravidlo staré jako svět, jako chtíč; touha po moci.

A křik upírstva nikdy nepřestane znít ve vašich uších. Jak moc purpuru ještě bude muset padnout? Nespočet. A ani tato otázka ještě není uzavřena a nyní není čas na to zaobírat se jí.

Neboť nepřátelé jsou před „branami“ a stačí jen natáhnout meč.

 

Levé křídlo upírstva se hnulo více doprostřed, aby zahnalo na ústup onen slábnoucí národ – možná ze strachu pro slunce? Avšak je jedno, proč tak spěchají: nepřátel již bylo pomálu.

Nohy se bořili pro každý krok hluboko do bahna.

 

„Lukostřelci... teď!“

Do těl ze smetany a červánků se zarylo nespočet dřevených jehlic, ozdobených pozvláštnu oškubaným peřím.

 

„Vulkanické ostří kované po povrchem…hroty napuštěné esencemi lidské marnivosti a záště. Dosud nejúčinnější jed.“ slova nemrtvého se nesla spolu s dusným proudem vzduchu. Nebyl nijak zjemnělým představitelem svého rodu. Nesčetné jizvy zdobily pevné pletence svalů jasně se rýsujících pod snědší pokožkou. Byl jedním z nejstarších a často pokoušel zdánlivě nezničitelnou konstrukci svého těla. Slunce bylo stále jeho nepřítelem, avšak on se mu vystavoval se sebevražednou drzostí již po tisícovky let. „Hleď! Už jim ale nepůsobí tolik škod jako dříve, jejich těla se začínají přizpůsobovat.“ upozornil skřípěním zubů mladšího upíra po své pravici a rozhořčeně si odplivl.

 

Upír vedle něj však – zdálo se – nebyl tak zcela bez citů. Byl menší, světlých, takřka bílích vlasů, které se leskly jako stříbro. Potomek králů. Jemně přimhouřil oči a zadíval se příémo před sebe, přesto v jeho šestnáctiletém těle bylo něco, co dávalo na odiv jeho espokojenost se stavem věcí. „Pak bychom měli vynaleznout něco účinnějšího?“ zašeptal tak tiše, jako kdyby nevěřil hlasu vlastního srdce, které toužilo po násilý a krvi.

 

Velká a svým způsobem i značně hrubá dlaň dopadla na chlapcovo rameno a málem jej rozdrtila ve stisku, který starší upír považoval za přátelský. Zasmál se, nebo-li přesněji zachrčel, jak ochablé dýchací cesty odmítaly pachuť vzduchu. „Míříte správným směrem, princi. Myslíte, že to nezkoušíme?“ zaškaredil se válečník. „Ale lapit krvavou vílu a zabránit jí, aby se nám doslova rozplynula z okovů…není zrovna jednoduché.“ nechtěl říci nemožné, dělat z nepřátel neporazitelné by mohlo v mladíkově mysli nadělat pěknou neplechu. „Máte vlastní představu, co by mohlo zvýšit náš úspěch?“ zkoušel světlovlasého, zatímco sledoval uspokojivý průběh bitvy.

 

Chlapec na okamžik poklesnul v kolenou, jak jej onen úder téměř srazil k zemi a pak nabral do svých plic vzduch, přestože to nepotřeboval. Jeho rudé oči se nemohly odtrhnout od obrazu umírajících víl, zalitých purpurem. Zdály se mu tak půvabné, jak přitažlivé může být zakázané ovoce. „Zničil bych jejich velení,“ zašeptal nakonec, když se mu podařilo se odtrhnout... ty oči! Pronásledující svou jedovatostí a zoufalostí poslední sekundy bytí! „Zanechal bych je bez vůdce a zaútočil v okamžiku, kdy se veškerá naděje rozplyne a oni budou příliš zaměstnáni vlastními mocenskými spory.“

 

Upír se zdál být potěšen chlapcovou přímočarostí. „Výborně, míříte přímo do týla. Setnout hlavu a oddělit ji od těla.“ přikývl s jistým uznáním. Šedavé vlasy jej šlehaly do tváře. Oči v matné okamžiky sklouzávaly na mladého upíra a kochaly se jeho fascinací z umírání. Nabírá správný směr, v mladém pokolení číhá obroda jejich rasy. Je jedině dobře, že smýšlí již v raném věku jako kdyby již nyní velel své jednotce. „A jak byste se dostal až k jejich vůdci?“ položil další zkoumavou otázku. Přes líté boje, či dvorní intriky?

 

Princ se zadíval na prastarého upíra po svém boku a přestože již věděl, co odpoví, chvíli posečkal a využil možnosti si jej prohlédnout, jako by jej vyděl prvně. Nejlepší bojovník jeho otce, který velel jejich vojsku již za dob princova dědečka, který jako první v linii zdědil ony překrásné vlasy, dky nimž si prince často pletly s dívkou. Oproti jeho vznešené, křehké kráse, byl tento bojovník ztělesněním násilý a utrpení. „Infiltroval bych do jejich řad a postupným ničením jejich vlastního přesvědčení bych otupil jejich víru v budoucnost; poté bych použil podplácení a pomocí precizně načasovaného útoku bych spojil vyvraždění královského rodu s masakrem, při kterém by se na možného původce zapomnělo.“

 

Starší se pousmál, což vypadalo až hrozivě vzhledem k jizvě, která mu nehezky brázdila půlku tváře. Celkem snadno se dalo odhadnout, jak k ní upír přišel. Skousnul čepel pekelně nabroušeného meče. Avšak…proč? Historek kolovala spousta, ale..nač se jimi zatěžovat?

„Moudré.“ zamručel a i jeho hlas zrcadlil ztrhanou tvář lítých bojů, z nichž se vracel na pozici vítězů. Sňal dlaň z princova ramene a zakryl s ní jílec své zbraně. Klouby zbělely a zapraštěly. Shamak hladověl po krvi. Trýznivá hudba řinkotu ocele jej vábila vrhnout se do víru krveprolití. Avšak jeho místo bylo zde. U následovníka trůnu.

 

Raesh u sebe žádnou zbraň neměl – tedy, ne že by neprošel výcvykem, avšak zde nehrozilo pro princátko žádné nebezpečí, nebo alespoň ne takové, aby se mu dokázal vyhnout pomocí čepele a které by jeho ochránce předem neeliminoval. Ručil za princovo bezpečí volastním životem.

 

„Avšak který upír by tam šel...“ hlesl chlapec a natáhl dlaň, aby se mohl opřít o plece rozložitého černého hřebce. Byl si jist, že nářek umírajících jej bude děsit ještě mnoho dnů.... stejně jako bestiální zuřivost, která jeho lid nutila vrážet meče do křehkých hrudníků poražených nepřátel.

 

Jako odpověď na jeho otázku za sebou mladý princ mohl ucítit mihnutí pro lidské oko nezpozorovatelné. Šedavá aura s jiskřivými úponky obklopovala tělo již dospělého důstojníka, který se právě navrátil z řeže, jež se odehrávala před jejich zraky. I přes fakt, že vypadal jako kdyby sotva před okamžikem vylezl z karmínové lázně, zůstával upír nezraněn. Bílé špičáky v kontrastu s krví víl ostře kontrastovali a odrážely přísvit měsíce. Slámově světlé vlasy byli nechutně slepené změtí špíny a tekutin. Sytě oranžový pramen nad levým okem byl zapleten do složitě vyhlížejícího copu, jehož konec sahal až k bojovníkovým stehnům. Pod rudými skvrnami na hezkém a precizně řezaném obličeji stále zůstávalo válečné tetování vyvedené černým pigmentem. Rozvětvený ornament protínal polovinu jeho tváře, dokonce i nasyceně šklebící se koutek rtů.

 

„Nergale.“ oslovil jej Shamak a oba dva si krátce navzájem stiskli paži. Pokud se již vrátil s bitvy, znamenalo to většinou jediné…, že byla téměř vyhraná. „Veliteli.“ kývl důstojník a jeho proměnlivě modravý pohled se stočil na prince, kterému věnoval již uctivější úklonu, avšak za maskou podřízené pokory se ukrývalo i cosi…nevhodně provokativního.

 

Princ se otřásl – pokud velitel armády nebyl zrovna v jeho vkusu, Nergal byl tím posledním, s kým byl ochoten trávit svůj volný čas, už jen a právě pro jeho krvežíznivost a ničivost, s níž lámal údy oněch křehkých bytostí, které Raeshe tolik fascinovaly. Avšak nemohl mu mít nic za zlé, neboť upír vykonával jen svůj rozkaz – nicméně, ani toto vědomí jej nedokázalo přimět potlačit onu vzrůstající nechuť.

Přesto však chlapec natáhl k jeho tělu a špičku prstu smočil v krvi, která zdobila tajuplnými obrazci upírovo oblečení a ochutnal.

„Řídká,“ poznamenal, nehledíc na to, zda byla upírova či jiná. „Když už jsme tady skončili, můžeme jet zpět do sídla.“

 

„Jak si přejete, princi.“ letitý válečník pokynul, jak následníku trůnu, tak i posunkem nechal přivést jejich koně. „Uvidíme se na oslavě našeho vítězství, Nergale.“ zaburácel Shamak. Důstojníkův úšklebek se prozřetelně projasnil, avšak jeho měňavé oči neopouštěli vzdalujícího se potomka vládnoucího rodu. Nehodlal si mezi prsty nechat proklouznout možnost být prvním mužem budoucího krále. Přiznejme si, Shamak tu nebude nad vládci bdít celé věky. Krev potřebuje obrodu. A kdo jiný, než on, by měl být jeho nástupcem?

 

Jakmile přestal být válečník pod tíhou prozrazení, mírně se nahrbil a přidušeně začal vykašlávat krev. Ruka oděná v bezprsté kožené rukavici putovala k místu, kterého se dotkl světlovlasý princ. Sečná a nebezpečně hluboká rána přehlušovala myšlenky. „Řídká…“ odplivl si. „Bodejť by ne, ty bestie mi rozežíraj vnitřnosti…“ utrousil nakvašeně upír a doufal, že do slavnosti bude použitelný.

 

+++

 

Rudovlasý bojovník stál na uměle vyvýšené homoly a pozoroval dění pod svýma nohama s klidným, nezúčastněným výrazem ve tváři. Z jeho ramene dopadaly na zem velké kapky krve, které tvořily drobné kvítky na pošlapaných listech rostlin a jemu i přes bolest připomínaly jeho domov, po němž se mu až bolestně stýskalo.

Oči měl přimhouřené, jak se do nich dostal písek a ony pálily a bolely; zraněná ruka stále ještě pevně svírala čepele obou mečů. Po čele mu stékal slaný pot.

 

Bitva byla ztracena, avšak on se stále nechtěl vzdát. Čím víc se stupňovala bolest v jeho těle, tím víc sílilo jeho odhodlání pomstít veškerou křivdu, která snad někdy mohla být spáchána na jeho lidu i na něm samém a jeho rodině, z níž zbyl již pouze on a jeho malá dcera. Myšlenky na ni byly jediným důvodem, proč stále ještě stál, jakkoliv pro něj kdysi znamenala služba rodu vše.

 

Jméno jeho domu bylo již dávno zapomenuto.

 

„Nevrhej se do té řeže bezhlavě.“ oslovil jej jeho společník, opírající se o nakloněný kůl zaražený do půdy. „Přijdou další bitvy, ve kterých tě bude potřeba.“ jeho hlas byl teskný a nalomený, přesto mu v očích plála obnažená naděje, zbavená všech příkras. Snad jako jiní i on doufal, že se protivná mince osudu napříště obrátí v jejich prospěch. Jejich vzácná rasa vymírala a její zbytky hynuly v necitelných pařátech války a zlomené víry. Svět jako takový se řítil do záhuby. A oni spolu s ním? „Král bude zuřit, ale přečkali jsme i horší výstupy, no ne?“ pohlédl na rudovlasého a pokusil se o matný úsměv, který se minul účinkem.

 

Baal zavřel na okamžik oči a uvolnil sevření na svých mečích natolik, aby mohl hnout zápěstím a vrátit je zpět do pochvy; ruce byly celé rozbolavělé a brněly. Ještě jeden prázdný pohled byl věnován rozbředlé pustině, než se muž otočil a vyšel vstříc svému koni, který jako jeden z mála zvířat v této bitvě ještě stál a byl schopen nést jezdce.

„Nikdy se do ničeho nevrhám bezhlavě,“ zašeptal svým nevýrazným hlasem a promnul si zraněné rameno, ignorujíc, že tím spustí ještě větší lavinu krve, jež oslabí jeho tělo. Vždy byl svým způsobem sebedestruktivní.

„Náš král je blázen, pokud ještě stále doufá v zázrak.“

 

„Všichni jsme tak trochu šílenci, když nasloucháme jeho příkazům.“ krátkovlasý se mírně pootočil. „Ty bys své dceři nepřál jistější budoucnost, Baale? Ne podmaněný a zotročený svět, ale aspoň kousek země, kde bychom se mohli konečně usadit. Našemu králi nejde o nic většího. I on má svou rodinu, pro kterou nás vrhá do bitev. Upíři sledují své vlastní cíle, my bojujeme za celý náš národ. Osud jednou prozře a přikloní se k nám, uvidíš…“ Seilin se urputně snažil nakazit svou naivitou i Baala. Příliš často se brodil ve lživých představách.

 

Rusovlasý se smutně pousmál a natočil hlavu k služebně mladšímu vojákovi. „Všechny sny jsou jen iluze a některé až příliš zaslepují mysl. Náš král je již mnoho let šílený, vládce bez království, které se již před stovkami let obrátilo v ruiny. My nebojujeme za nic, kromě smrti....“

Baalovi ruce uchopily otěže hřebce a odvázali jej od větve, trčící z vyprahlé pustiny, aby mohl ztěžka nasednout do jeho sedla. „Má dcera bude mít štěstí, kdy – až padneme – bude mrtvá. Na nic jiného, než na štěstí, se tu nehraje.“

 

„Jsi příliš zahořklý. Dříve jsi býval jiný, dokud nezemřela Sarina…od té doby…“ Seilin zavrtěl poraženě hlavou a záměrně sklopil pohled. Bál se, zda se nedopustil neuctivé svatokrádeže, když vyslovil jméno Baalovy ženy nahlas. I přestože její násilnou smrt z rukou upírské jednotky, zaobalil do méně bolestných slov, avšak…dalo se to? „I tvá dcera se ti od těch časů odcizila, zvláštním způsobem…přemýšlel jsi, že by mohl nastat okamžik, kdy nebude mít strach o tebe ale…z tebe?“ krvavá víla se pouštěla na tenký led. Do cizího soukromí by tolik zasahovat neměl, věděl to. Přesto cítil neodbytné nutkání onu otázku Baalovi položit. Musel to udělat, ať už riskoval pouhý hněv, či něco horšího. Sarina pro něj byla sestrou, ačkoliv bez pokrevní spřízněnosti.

 

Baal nebezpečně přimhouřil oči a zadíval se na mladšího, který v jeho očích stále působil jako neopeřené ptáče. Ztěžka nabral vzduch do pohmožděnými žebry obemknutých plic a pevně v rukou, obtočených silným pásem kůže, aby byly chráněny, sevřel otěže hřebce; zamířil Seilinovým směrem. „Má žena tě milovala, jako bratra – to je jediný důvod, proč tě nyní nesrazím do písku pod mýma nohama,“ zachrčel. Na každém pohybu víly bylo znát, jak vyčerpaný a zničený tento muž je a to nejen po fyzické stránce. „Pokud nadejde ten čas, sám ji zabiji, aby poznala, jak silný umí strach být. Dívka mého rodu nikdy nebude nástrojem nenávisti, ani otrokem upírstva, protože to je to, co je čeká, až s námi skoncují.“

 

Seilin mlčky vzhlížel. A bylo znát, že kdyby přeci jen okovy Baalova sebeovládaní ruply, nesl by následky čestně. Však jej k tomu vyprovokoval, ačkoliv neúmyslně. Jenom tiše přikývl a sám se podél hrubě opracovaného dřeva svezl o pár stop níž.

---