Ordum Liberatum - III. část

Adam se zapojuje do hnutí a tak brzy projde křtem ohněm.

Katakomby, štábní místnost, 10:00, 6. února 2012.

Byl jsem už skoro dva týdny v katakombách, které se stali nyní mým jediným domovem a nevytáhl jsem paty ven. Byl jsem zároveň přeřazen do 41. praporu, pod velením Košického. Praporu o síle 500 bojovníků, rozdělené na čety po stovce vojáků.

Už nyní jsem měl jít do akce. Ano, teprve po dvou týdnech, jsem se na základě svých dobrých výsledků přihlásil, abych získal první zkušenosti, s teprve menšími akcemi.

„Proč vlastně když tak ty boje probíhají, to neprozradíme? Proč lidi neinformujeme o naší existenci a našem boji?“zeptal jsem se Košického a mezitím si něco poznamenával do jednoho notýsku.

„To je jednoduché. Protože nechceme, aby Ilumináti definitivně nastolili svoji diktaturu, nechceme jim dát k tomu záminku. Oni to zatím nezveřejnění, protože si nejsou jisti jestli by nedošlo k všelidovému povstání, nebo netuší jak silní jsme nebo ne. Jsou tu i další problémy pro Ilumináty a to, že by mohlo dojít k nepokojům a podobně kdyby tak prozradili celou svoji existenci. Dalším důvodem proč to nezveřejníme my, je že na něco takového ještě nejsme připravení a že je to direktiva přímo z NVR a nikdo neví proč byla vydána přímo od nich… údajně chystají nějaký plán co jsem slyšel, ale nemám ponětí jaký…“

Košický potom ode mě odešel a předstoupil před 701. četu jíž jsem byl členem v roli ostřelovače. Tato četa nyní dostala ostrý bojový úkol. V čele naší čety stál starý veterán partyzánských válek, který prý pendloval z jedné jednotky do druhé, ale nevěděli jsme proč, Michael Antoš. Zaujatě jsem si ho prohlížel, byl to vysoký a statný muž, již starší… mohlo mu táhnout na šedesátku nebo i víc a ve tváři měl výraz naprosto ryzí nenávisti a zloby. Jeho statné tělo bylo o to více zvýrazněno přiléhavou šedočernou maskovací kombinézou, neprůstřelnou vestou a vojenskými bagančaty, což byla bojová uniforma, kterou jsem měl i já i ostatní povstalečtí vojáci.

„Dobrá dámy a pánové, zahajuji brífink čety 701. Jsem nový velitel 41. praporu, Eduard Košický, to abych se pro začátek představil a nyní již k samotnému brífinku. Jde o standardní bojovou operaci obranného typu. Cílem je v 19:55, zajistit vesnice Káranice a Obědovice kam během hodiny dorazí oslabený prapor iluminátských vojáků, prapor bude mít sice převahu v počtu 500 ku 100, ale jeho příslušníci soldatesky, tedy hůře vyzbrojení a vycvičení vojáci a nižší důstojníci, kteří dokáži jen znásilňovat, vypalovat, krást a ničit. Vyčkáte, až nepřítel dorazí do vesnice Obědovice a bude se tam chystat drancovat a vraždit a potom směrem od lesů a železniční tratě, kterou máte vyznačenou na elektronických mapách, nepříteli udeříte do boku a rozprášíte ho. O mrtvoly si jako vždy nedělejte hlavu, rolníci je použijí jako potravu pro psi a další zvěř… nepřítel disponuje lehkou obrněnou technikou v podobě obrněných transportérů BTR-90 a Bradley. Nepřítel na vesnici postoupí ze tří směrů a rozmělní se tak na ohniska o přibližné síle každé kolem 170 mužů. Nepřítel nedisponuje dělostřelectvem, ani minomety a ani těžkými pěchotními zbraněmi. Cíl je jasný, likvidace nepřítele a ochrana zemědělců, kteří nám dodávají potraviny… možná k úkolu přibude i nějaký dodatečný, o tom vás, ale spravíme, až na místě… konec brífinku…“

Veškeré další podrobnosti jsme našli v našich elektronických záznamnících a datových asistentech. Byla tam dokonce předpověď počasí.

„Jaký potraviny nám ti zemědělci vůbec touhle dobou dodávají?“zeptal jsem se s podivem.

„Zrovna včera přišla právě z Obědovic dodávka 200 litrů mléka pro naši tamější skupinu a na zbytek týdne se plánuje dalších 400 litrů… všechno se hodí…“

„Čím to, že jsme si vůbec vysloužili takovou podporu o zemědělců?“zeptal jsem se na otázku, na kterou jsem se chtěl zeptat už dříve, ale vždycky jsem na ní zapomněl.

„Někteří starostové jsou naši přívrženci a vědí co se chystá a tak přesvědčili své zemědělce, aby nás podporovali… i protože po nastolení diktatury chtějí Ilumináti ukrást majetek všem drobným zemědělcům a rozprodat ho nadnárodním agrokoncernům a nebo do vlastních rukou rozdělit…“odpověděla jedna naše starší spolubojovnice, konkrétně asi čtyřicetiletá velitelka minometného týmu.

„Máme zase přivézt nějakou mrtvolu?“zeptal se jeden ženista.

„Ah, ano, na to jsem zapomněl. Lékařské oddělení chce 2 mrtvoly, mrtvolu vojáka a mrtvolu důstojníka… z celoevropského ústředí dostali naši lékaři rozkazy k dalším pitvám a experimentům na mrtvolách iluminátských vojáků…“vysvětlil Košický.

 

Podzemní nádraží, 17:01.

Po třetí hodině odpolední jsme už stáli nastoupení na našem nádraží, kde tentokrát stála mnohem větší a delší a hlavně elektrická drezína, která nás měla dopravit, až k Hradci Králové a odtamtud už pěšky do Obědovic. U Hradce Králové totiž byla jedna z našich podzemních předsunutých základen.

„Za jak dlouho tam budeme?“zeptal jsem se, když jsme se nasoukali do drezíny a usadili se na lavičky v drezíně.

„Asi dvě a půl hodiny… je to odsud nějakých 130 kilometrů… drezína vytáhne rychlost, až 55 kilometrů za hodinu… takže kolem těch dvou a půl hodin…“odpověděl řidič drezíny a ta už si to pádila podzemním tunelem.

Já jsem se podíval na onoho Antoše. Ten si kontroloval podlouhlý francouzský samopal FS s tlumičem a zásobníky na sto nábojů. Na těle měl navíc nyní i pásy nábojů, což mu dodávalo na síle a nebojácnosti.

„Co na mě tak čumíš, debile?“zeptal se, když si všiml mého pohledu.

Podíval jsem se do země a raději nereagoval a on pokračoval v kontrole své zbraně. Ostatní jen taktně mlčeli, neměli odvahu vystoupit proti jeho sprostotě.

„Jak to vůbec dělají, že nikdo nic nezjistí? Jak to dělají, že tyhle boje a přestřelky nikdo neodhalí?“zeptal se jiný z nováčků, který šel taky na svoji první akci.

„Média…“odpověděla veteránka Andrea, která se protahovala na sedačce.

„Přece nemůžou mít média takovou moc…“oponoval jsem.

„Slyšel si o babickém masakru?“zeptala se.

„Ne…“

„Tak vidíš…“dodala s úšklebkem.

„Babický masakr byla událost, která se odehrála v jedné ze spřátelených vesnic a která nás později donutila zlepšit efektivitu ochrany našich spojenců. Soldateska iluminátských vojáků vrazila do vesnice Babice a postřílela tam 200 civilistů, ženijní a demoliční čety poté stihli během pouhých 8 hodin zničit celou vesnici a srovnat se zemí. Zpravodajské oddělení iluminátských sil vymazalo z počítačů a státní správy veškeré, i sebemenší zmínky o těchto lidech a pozůstalým vyhrožovalo, že dopadnou stejně. Ti pozůstali, kteří se pokusili něco udělat většinou omylem vypadli z okna, nebo je někdo na ulici přepadl, však to znáte…“odpověděl Antoš s hlasem, který měl cynický nádech.

„Proč se takhle tváříš?“zeptal se mě jeden z již ostřílených povstalců.

„Bojí se, nováček, bude muset poprvé zabít…“vysvětlil jiný.

„Bojíš se, že budeš zabíjet lidi?“zeptal se mě veterán.

„Ano…“odpověděl jsem.

„Jenže oni nejsou lidé…“vpadl do toho Antoš a zapálil si cigaretu.

„Jak to?“zeptal jsem se.

Antoš mlčel. Nevěděl jsem proč.

„Protože zabíjejí bezbranné… ženy, děti… já na vlastní oči viděl lidi, kteří byli soldateskou staženi z kůže, viděl jsem ukřižované děti…“odpověděl jiný z povstalců a já pochopil co tím měli na mysli.

Že to byla banda amorálních nestvůr, ale zároveň jsem tomu nechtěl věřit, protože jsem ještě něco takového nezažil. Potom už jsme jen zbytek cesty mlčeli a já přemýšlel o oné moci médií, o tom jakou mají sílu. Ostatně onu sílu deklaroval i fakt, že bombový útok, který usmrtil mé spolužáky a zničil moji školu, byl televizí, rádiem i novinami prohlášen za technickou nehodu a výbuch plynu a lidé tomu uvěřili. Ale já jsem tomu nemohl uvěřit, že tomu lidé skutečně uvěřili.

 

Nedaleko Obědovic, 19:42.

Po několika minutách běhu od vstupu do podzemních tunelů, jsme se už ocitli na železniční trati nedaleko malé vesnice Obědovice. Byla tma. Ano, tma jak v pytli a to nám dávalo výhodu pro skvělý přepad nepřítele.

„Zalehnout!“přikázal Antoš, když jsme stanuli u tratě a my jsme ho hned poslechli.

„Je tam už nepřítel?“zeptal se Antoš pozorovatele.

Ten vytáhl dalekohled s nočním viděním a začal prohlížet celou oblast.

„Ne, asi ne. Zdá se, že ještě nedorazili…“ohlásil.

„V tom případě si musíme dávat pozor, protože dorazí směrem od Káranic… tedy nám do boku… buďte u země… raketčíci ať se připraví k zničení obrněných transportérů a kulometčíci, aby to tam pokropily, ostřelovači zaměří důstojníky, pro nováčky-ostřelovače, důstojníci nosí barety…“rozdal Antoš instrukce a my jsme vyčkávali na příjezd nepřítele.

Antoš dostal zprávu. K našemu nemilému tušení to byl sekundární úkol.

„Dobrá, jakmile to tady doděláme a zlikvidujeme nepřátelský útok, vyšleme komando do Krátonoh a zlikvidujeme tam buňku přisluhovačů iluminátského režimu, kteří předávají informace o situaci ve vesnici iluminátským agentům…“oznámil po chvilce, ale jeho poslední slova ustoupila blížícímu se ruchu.

Všichni jsme se podívali směrem odkud ruch šel a čekali jsme, že to bude nepřítel a jak si pozorovatel všiml, tak jsem i čekali úspěšně.

„Transportéry vepředu, náklaďáky s pěchotou za nimi, na transportérech taky výsadek pěchoty…“ohlásil pozorovatel a raketčíci si připravili řízené rakety, které vyletěli několik desítek metrů do vzduchu a potom s chirurgickou přesností a obrovskou ničivou silou měli zasáhnout nepřátelský obrněnec.

Kolona nepřátel zastavila u vjezdu do vesnice a vojáci začali seskakovat. Z dálky jsme slyšeli uštěpačné rozkazy velících důstojníků, aby byli civilisti odvedeni k příkopům a postříleni a zemědělské družstvo hned zničené.

„Zbytek raketčíků, zamiřte náklaďáky s pěchotou…“přikázal Antoš dalším dvěma raketčíkům a ti zamířili na dva náklaďáky napěchované pěchotou.

Ostřelovací puškou s nočním viděním jsem zamířil na nepřítele. Měl jsem z těch nepřátel dvojaký pocit. Důstojníci byli elitně vyzbrojení a vystrojení s nejmodernějšími technologiemi, zaměřovači a elektronikou, ale řadoví vojáci skutečně vypadali… dost řadově. Jen šedé polní uniformy s helmami a v rukách kalašnikovi.

„To je soldateska, nejhůře vyzbrojená a nejhůře vycvičená pěchota, je určena jen k terorizování vesnic a vraždění civilistů…“řekl jeden ze samopalníků, když viděl můj rozpačitý výraz.

„Raketčíci… pal!“vykřikl Antoš.

Ozvali se čtyři ostré zasvištění a já okamžitě vyhledal prvního důstojníka, který se mi dostal do hledáčku. Byl překvapen tím zvukem a i jeho vojáci, protože to byl zvuk, který se rozlehl na kilometr daleko.

Nepřítel, nevidíc odkud to šlo a ani o co šlo, se začala dezorganizovaně rozbíhat a zjišťovat co se děje. Ovšem nemusel to zjišťovat dlouho… rakety přiletěli ke svým cílům.

Čtyři obrovské výbuchy, které ozářili celou oblast a které byli signálem mě a mým spolubojovníkům, abychom zahájili palbu.

Zmáčkl jsem spoušť. Puška kopla a vyletěla z ní kulka. Ta nyní zasáhla u jednoho stromu stojícího důstojníka a srazila ho mrtvého na zem. Já na chvilku jen hleděl na dílo zkázy. Hořící náklaďáky z nichž vypadávali mrtvoly vojáků, zničené obrněné transportéry a desítky zoufalých vojáků utíkajících všemi směry pryč, ale koseni palbou našich kulometčíků.

Znova jsem zamířil a to na jednoho z posledních důstojníků, který tam zůstal a který se opevnil v jedné zahrádce se skupinou svých samopalníků.

Výstřel. Důstojník mrtev. Usmál jsem se a měl radost ze svých dvou prvních zářezů.

„Veliteli, nepřátelská tanková kolona!“zakřičel k našemu zděšení jeden z pozorovatelů a hleděl severovýchodním směrem, k širým pláním nedaleko lesa.

„Past!“řekl Antoš, když svým dalekohledem spatřil kolonu sedmi tanků T-72 jak se rychle přibližují k naší pozici.

Tanky spustili palbu. Nepříjemné narušení mé první mise, ale co se dalo dělat, na tohle jsem si musel zvyknout pokud jsem se měl stát právoplatným a zkušeným povstalcem.

Výstřely. Tanky z dálky vystřelily a jejich náboje mířili k železniční trati za níž jsme se schovávali.

„Skrčit!“zakřičel Antoš a my jsme tak učinili.

Trať byla rozsekána na kusy a výbuchy na nás hodili i nějakou tu zeminu. Horší, ale bylo, že jsme nemohli nepřítele zamířit naváděnými raketami, protože na nás spustili kulometnou palbu. Stovky nábojů z těžkých kulometů nám létali pár centimetrů nad hlavou a já se cítil jako v pekle.

Tanky se rychle přibližovali a stále na nás stříleli. Obával jsem se a asi jsem nebyl jediný, že jsme dost v háji. A byli bychom, kdyby nezasáhla cizí síla.

Ozvalo se několik výstřelů, ale nebyli z tanků a navíc jejich zvuk pocházel směrem od vesnice. Prudce jsme se otočili, abychom spatřili tlupu vesničanů s bezzákluzovým dělem, vlastně několika děly a jak to střílí rovnou na kolonu tanků, aby odvedli jejich pozornost, nebo je poškodili.

Zatím se jen trefovali vedle, ale další náboj proletěl kolem starého stromu a zasáhl jeden z tanků do pásů. Ty se rozletěli všemi směry a tank byl nepohyblivý.

Kulometná palba proti nám ustala a my jsme museli okamžitě využít příležitosti ke zničení tanků. Raketčíci skočili na nohy, namířili a zatímco tanky zaměřovali vesničany s děly, oni vystřelili… ovšem příliš pozdě. Než rakety zasáhli své cíle, tanky stihli vystřelit. Výbuchy tankových nábojů smetli všechny vesničany a dva jejich domy… o dělech nemluvě. Ale naše rakety je pomstili. Čtyři ze sedmi tanků zasaženy a smeteny z povrchu země. Úsměvy na tváři. Zbývali tři, ale ty než na nás mohli zase zahájit palbu, museli objet to co zbylo z jejich kolegů.

„Nabíjejte! Nabíjejte!“řval Antoš na raketčíky a ti nemarnili čas.

Tři výstřely a poslední raketčík se raději připravil, kdyby nějaká raketa minula. Ale neminula, všechny zasáhli zbylé cíle a zrušili zbytek tankové čety, který byl nyní celý v plamenech.

Z vesnice už přicházeli lidé. Jedna skupina lidí nám naproti a další ke zničeným tankům. Začali jsme se uklidňovat.

„Velitel čety Antoš…“představil se náš velitel a zasalutoval směrem k muži, který šel v čele skupinky.

„Starosta Drobil… prosím následujte mě…“řekl a my jsme za ním šli.

Já si mezitím všiml, že ta druhá skupina lidí začala hasit tanky a s nějakými brusičkami je rozřezávat na kusy.

„Počkejte tady…“nařídil nám Antoš a s Drobilem a jedním radistou vešli do jednoho zachovalého domu.

Usedli jsme na chodník před domkem a nebo odzbrojovali mrtvé iluminátské vojáky.

„Bereme jejich zbraně?“zeptal jsem se.

„Určitě, čím více zásob tím lépe…“odpověděl jeden voják a s dalším házeli samopaly, zásobníky a granáty do jednoho vesničany přistavěného vozíku.

„Děkujeme za pomoc, nebýt vás, ty tanky by nás zlikvidovali…“řekla radistka směrem k vesničanům, kteří pomáhali shromažďovat ukořistěnou výzbroj.

„V pořádku… zemřelo několik našich přátel, ale vás už zemřelo mnohem více… je to tvrdý boj…“řekl rezignovaně jeden z farmářů.

Když byl vozík plný zbraní a munice, tři naši vojáci ho odvezli k tři kilometry vzdálenému vstupu do podzemních tunelů.

„Co to dělají?“zeptal jsem se a ukázal směrem k mužům s řezačkami, kteří likvidovali tanky.

„Rozebírají je. Pláty a kov se vždy hodí na něco použít, můžeme tím zlepšit statiku domů a tak podobně… a navíc tak nebudou ty tanky moc přitahovat pozornost okolí…“odpověděl další vesničan.

„Často zažíváte útoky?“zeptal se jeden z našich nováčků.

„Ani ne, iluminátští vojáci si nemohou moc dovolit na nás útočit, aby se neprozradili a…“

„Vávra, Petrovský, Kratochvílová, Vaňku, vstávat… jeďte do Krátonoh a zlikvidujte tam tu buňku donašečů, nacházejí se ve starém stavení u mlýna a údajně nejsou moc vyzbrojení, ale dávejte si pozor…“křikl na nás z okna Antoš a nedovolil tak vesničanovi, který odpovídal domluvit.

My jsme okamžitě uposlechli rozkazu, popadli zbraně, munici a výstroj a s pokývnutím hlavy na rozloučenou, se vydali rychle na cestu pryč z vesnice, ke vzdálené silnici jež vedla na jednu stranu do Prahy a na druhou stranu do Hradce Králové.

„Máte 60 minut na splnění úkolu, pak se vracíme bez vás…“dodal Antoš do vysílačky, aby nás trochu popohnal, když už jsme byli u vesnického rybníku.

Procházeli jsme potemnělou vesnicí a kolem různých stavení. Nikdo, až na těch pár odvážlivců pomáhajících našemu odboji, nechtěl vylézat ven… vlastně chtěli vylézt jen pokud by se nám nepodařilo zlikvidovat iluminátské jednotky a pak chtěli zdrhnout, zbabělci.

„Co vůbec od této vesnice dostáváme?“zeptal jsem se, když jsme se za jedním hostincem ocitli u silnice a stále rychlým krokem si to nasměrovali k nedaleké vesnici Krátonohy.

„Celkem dost potravin, sto až dvě stě litrů mléka měsíčně a přes léto kolem metráku kukuřice a taky nějaké ty bochníky chleba… rádi nám pomáhají, seznámili jsme se s nimi totiž tak, že do jejich vesnice vrazila iluminátská soldateska a začala tam i bez rozkazů svých velitelů rabovat a vraždit. Pěší těžce vyzbrojená jednotka našich sil, která se nacházela poblíž soldatesku zlikvidovala… a rázem nás vesnice začala podporovat…“odpověděla Kratochvílová.

„Co se vlastně děje s těmi těly? S mrtvolami těch zabitých iluminátských vojáků?“ptal jsem se dál.

„To už se přece řeklo v drezíně, hodí se psům a jiné zvěři…“odpověděla.

Přitlumeně jsem se zasmál.

„Já to myslím vážně… co jiného s těmi mrtvolami než je házet psům?“

Potom už jsme jen v tichosti a v mém případě v šoku, šli po úzkém chodníku obklopeném vysokou trávou, směrem ke Krátonohám.

I tato vesnice byla ponořená do ticha a tmy, kromě nedaleké benzínové pumpy u, které se svítilo. Vaněk se zastavil a lusknul prsty. Něco zpozoroval. Skrčili jsme se a on si vytáhl dalekohled.

„Zatraceně…“řekl.

„Co se děje?“zeptal se malý zakrslý Petrovský

„Soldateska. Tři vojáci a jeden důstojník. Z benzínky odvlékají nějakou dívku…“

„Sundám je…“řekl jsem, vstal a s ostřelovací puškou zapřenou do ramene o kovové zábradlí u chodníku, jsem zamířil k benzínce.

„Špatně zamíříš a půlka vesnice je v plamenech…“povzbudila mě Kratochvílová.

„Díky…“

Namířil jsem k soldatesce a té dívce. Jeden z vojáků jí přivlekl k důstojníkovi a jeho nohsledům a potom z ní začali strhávat oblečení.

„JANA!“vyhrkl jsem, když jsem dívku rozpoznal.

Byla to dívka, na kterou jsem ve všem tom mumraji úplně zapomněl, má vlastní přítelkyně.

„Kdo?“zeptal se Petrovský.

„Nikdo…“

„Ty jí znáš?“zeptala se Kratochvílová, ale začal jsem okolí ignorovat.

Místo toho jsem namířil na dobře ozbrojeného důstojníka, který si už začal sundávat kalhoty, aby dívku, kterou miluji co nejvíce ponížil. Pousmál jsem se a zamířil mu rovnou na rozkrok.

„To tě odnaučí…“řekl jsem potichu a zmáčkl spoušť.

Ozval se tichý výstřel a kulka vyletěla přímo proti tomu šmejdovi. Kulka zasáhla cíl a důstojník s neskutečným výkřikem a úpěním padl na zem a držel se na zraněném choulostivém místě.

Soldateska začala panikařit. Další výstřel zasáhl jednoho z nich přímo do čela. Mrtvola padla na zem. Zbylý dva vojáci se dali na útěk a odhazovali kolem sebe všechnu výstroj a výzbroj, která jim překážela, ale nebylo jim to nic platné, ne ve chvíli, kdy jeden z nich dostal kulku do týlu a druhý do zad s prostřeleným srdcem padl na zem.

Rozeběhli jsme se k Janě, která seděla na zemi a brečela strachy.

„Docela jsme narušili celý sekundární úkol…“řekl Petrovský.

„Sklapni!“okřikl jsem ho a doběhli jsme k Janě, která se na nás podíval.

Na všechny se podívala se strachem, ale když viděla moji tvář, tak ta její nabyla podoby čirého šoku a děsu.

„Adame! Ty si mrtví!“vykřikla zoufale a odsunula se od nás.

„Taky jsem rád, že si v pořádku, ale nejsem, uklidni se… všechno to byl podvod a lži, ale teď ti to nemůžu vysvětlovat…“

„Co uděláme?“zeptal se Vaněk Kratochvílové, která byla neoficiální velitelkou týmu.

„Co se tu stalo?“zeptala se Kratochvílová.

„Ti… ti… ozbrojenci… ti sem vtrhli a začali křičet proč spolupracuji s povstalci, potom všechno vevnitř rozmlátili, sebrali peníze a mě vyvlekli ven…“odpověděla Janička.

„Antoš nás zabije, když se dozví že jsme takhle ohrozili misi…“řekl Petrovský.

„Adame, co mám dělat?“zeptala se Jana, protože jsem v tu chvíli byl jediný komu mohla věřit.

„Schovej se do příkopu a my tě pak vyzvedneme, až se budeme za třicet čtyřicet minut vracet…“přikázal jsem a Janička uposlechla.

„Jdeme…“řekla Kratochvílová a dali jsme se do běhu po široké silnici vedoucí do vesnice a kolem rozmláceného obchodu v benzínce.

Nemohl jsem přestat myslet na Janičku a na to jak se asi hrozně teď cítí a taky jsem jen mohl doufat, že tam zůstane a že neuteče bůhvíkam.

Proběhli jsme kolem hřbitova a poté i fotbalového hřiště a kolem tuctů zaparkovaných aut, až jsme se dostali na náměstí s několika obchody, náměstí odkud vedla prašná cesta k jednomu zchátralému velkému domu v němž se svítilo.

„To je ono!“řekl Petrovský a nabil si samopal MP5 s tlumičem.

Proběhli jsme celým spícím náměstím a dostali se, až ke zdí, kde jsme se potichu skrčili a zaposlouchali se co se děje uvnitř.

„Myslíš, že ten plán vyšel?“uslyšeli jsme jeden hlas.

„Velitel tankové čety se nám ještě ozve… ale určitě je museli rozmetat… my jsme nic nezkazili!“řekl druhý hlas, o poznání nervóznější.

„Snad se nebojíte, že nás ztrestají… my jsme získali toho zrádce, který nám poskytl všechny potřebné informace… to jestli tu past zvládnou je jen na nich…“řekl třetí hlas.

Kratochvílová poklepala ostatním na ramena, aby obešli dům a rozmístili se každý k některému z vymlácených oken.

„A co ty dodávky?“zeptal se znova první hlas.

„Cože?“odpověděl na otázku otázkou třetí hlas.

„Dodávky zbraní a munice pro ustanovení těch dobrovolnických eskader smrti…“

„No to je slušná hovadina… nestačí soldateska, ještě vyzbrojí bandu opilých chuligánů a fanatických stoupenců těchto pořádků a vyšlou je likvidovat každého na koho narazí… bordel!“vykřikl druhý hlas aniž by dovolil třetímu odpovědět.

„Dodávky přijdou za tři dny, přímo na vojenské letiště u Hradce Králové… mělo by tam být 800 samopalů a 2 000 pistolí s celkem 1 miliónem nábojů…“

„Je pravda, že čeští Ilumináti z nich chtějí udělat…“začal druhý hlas, ale třetí to dořekl.

„…oficiální vládní ochranné sbory, ano je to pravda. Budou je používat k terorizování veškeré protisystémové opozice, přívrženci Ordum Liberatum a Povstalecké armády počínaje, nacionalisty, neonacisty, marxisty, anarchisty a liberálními demokraty konče… akorát to, až provedou ty teroristické útoky na Václaváku… a proč dorazili ty další rozsáhlé dodávky výzbroje netuším…“

„Myslíš ty americké tanky M1A a francouzské AMX?“

„Ano… a ještě ty desítky děl a stovky dělostřeleckých nábojů…“

„Vávro, Vaňku… nestřílet. Petrovský, ty a já sundáme každý jednoho, zkus nezastřelit toho třetího podle toho odkud jde hlas… chápeš?“ozvalo se z vysílačky potichu.

„Jo, jasně… jdeme na to!“

Zatímco Já a Vaněk jsme stále seděli skrčení, Petrovský a Kratochvílová vrazili do okna a vystřelili dávku ze samopalů. Sundali dva… ze čtyř. Čtvrtý, statný muž v nějakém vidláckém oblečení, který tam byl a celou dobu mlčel, nyní stihl vytáhnout pistoli a začal střílet. Třetí se schoval za nějaké krabice a také vytáhl pistoli.

Ozvali se výstřely. Petrovský, který stál vedle mě byl zasažen přímo do tváře a skácel se na zem. Palba se nyní soustředila na Kratochvílovou, která zalehla. Využil jsem toho, vyskočil a nazdařbůh mířeným výstřelem jsem zasáhl čtvrtého muže do krku. S úpěním a dávením upadl na zem. Třetí začal střílet na okno, kde jsem byl a já musel uskočit.

Kratochvílová na druhé straně domu vytáhla omračující světelný granát a hodila ho do domku. Výbuch oslepil třetího muže a Kratochvílová skočila dovnitř a s úmyslem muže zajmout, popadla železnou tyč, která ležela na zemi a vší silou muže udeřila do tváře. Ten omráčen spadl na zem v bezvědomí. Vaněk šel hned za Kratochvílovou a zajatce svázal. Kratochvílová nyní oknem proskočila ke mně, ale už jen mohla spatřit můj naštvaný a zdeptaný výraz ve tváři. Petrovský byl mrtev.

„To je ironie, četa vojáků a ani tanková četa nám nezpůsobili žádnou ztrátu, ale banda čtyř pošahaných donašečů nám zabije zkušeného vojáka…“řekl jsem naštvaně.

„Ten co zabil Petrovského právě zemřel…“vstoupil do toho Vaněk a taky hleděl na mrtvého spolubojovníka.

„Jdeme, na tohle musíme být stavění…“řekla Kratochvílová a vzchopila se.

„Marku, Adame, vezměte toho zajatého šmejda a jdeme, Já zničím tělo…“nařídila Kratochvílová.

„A co se zbytkem? Co se stodolou a mrtvolami?“zeptal jsem se.

„Vesničané se o to už postarají sami…“odpověděl a položila pod Petrovského tělo výbušninu s časovačem.

„Netušil jsem, že celé vesnice jsou na naší straně…“řekl jsem, když jsme se i s omráčeným donašečem belhali zpět, přes náměstí, směrem k benzínové pumpě.

„Můžeš být poctěn žes to tu navštívil, tato oblast je považována za baštu našich povstaleckých sil…“odpověděl Marek a držel donašeče za nohy.

„Veliteli Antoši, sekundární cíl splněn. Tři mrtví nepřátelští donašeči, jeden zajatý. Petrovský byl těžce raněn a svým raněním podlehl…“ohlásila Kratochvílová, ale vzápětí jí přerušil výbuch nálože, kterou umístila pod Petrovského tělo jež se nyní rozletělo na tisíce kousků a už nijak nemohlo prospět nepřátelským silám.

„Bando imbecilů! Tady zdoláme pancéřovou četu a vy nezvládnete několik donašečů?!“zařval Antoš.

„Dorazíme včas, veliteli…“dodala Kratochvílová a vypnula vysílačku.

Akorát jsme dorazili zpět k benzínce a spatřili, že Jana tam skutečně zůstala.

Zapnul jsem vysílačku.

„Veliteli Antoši, žádám o povolení vzít sebou civilistku… měla být znásilněna soldateskou, ale zachránili jsme jí…“

Chvíle ticha.

„Ten tě s tímhle pošle k čertu…“řekl mi Marek a mě to bylo hned jasné.

„Máte povolení…“ozvalo se k našemu překvapení.

„Děkuji, veliteli…“

„Vezměte toho šmejda, já si musím promluvit s Janou a doprovodím jí…“

„To by sis měl pospíšit…“křikl Marek, který na ručním radaru zaznamenal velký pohyb.

„Co se děje?“zeptala se Kratochvílová.

„Po silnici se sem blíží několik transportérů a tanků…“odpověděl a všichni jsme se rozeběhli k přikopu, kde se krčila Jana.

Vedle Jany jsme hodili svázaného donašeče a zalehli.

„Co…“začala Jana, ale Já jí dal ruku na ústa.

„Pšššt!“zasyčel jsem a v dálce už slyšel přibližující se obrněnce.

Kratochvílová opatrně vykoukla, aby mohla dalekohledem zjistit o co všechno jde.

„Co tam jede?“zeptal jsem se.

„Tři tanky T-72, čtyři obrněné transportéry BVP a několik náklaďáků se soldateskou… ale proč je takový přesun nechápu…“odpověděla a zase zalehla.

Obrněná kolona se k nám přiblížila a my jsme vyděšený rámusem a tím, že jsme byli jen krůček od jisté smrti, mlčeli jak hroby. Náklaďáky napěchované pěchotou, tanky s výsadkem a obrněné transportéry projeli rychle kolem nás a my je ještě sledovali, než dojeli k Obědovicím.

„Díky bohu…“řekl jsem, když jsem spatřil, že projeli Obědovicemi a jeli směrem na Prahu, báli jsme se totiž, že ví o naší jednotce v Obědovicích.

„Jděte napřed…“řekl jsem Kratochvílové a Markovi.

„Jasně…“řekl Marek a Kratochvílová nyní popadla udavače za ramena místo mě a já přišel k roztřesené Janě.

„Klid miláčku. Teď mě moc dobře poslouchej a mlč prosím… miluji tě a nechci, aby se ti něco stalo, ale nemohu ti teď vše vysvětlit. Jen ti mohu říct, že se brzy Praha a další města zřejmě stanou terči teroristických… rozsáhlých teroristických útoků. Buď se vrať ke své rodině a buď s nimi, ale je nebezpečí že tě možná zabijí teroristé… a nebo teď pojď se mnou, ale bude to znamenat život v podzemí, ale aspoň v jistotě a ochraně…“řekl jsem, vědíc že civilní pracovníky potřebujeme jako sůl a taky vědíc, že jen v podzemí bude má milovaná v bezpečí.

„Ne, nevím co se děje, ne to nejde, to nejde… nemůžu opustit rodinu a jít… já… vracím se do Prahy…“řekla a už nadále nebyla schopna slova.

Tušil jsem to, ale nechtěl jsem si to připustit.

„Jak ses tu vůbec vzala?“

„Byla jsem tu na brigádě…“

„Vávro, je tam benzínka, že?“přerušil nás Antošův hlas z vysílačky, kterou Kratochvílová předtím znova zapnula.

„Ano…“

„Vezměte peníze… potřebujeme i peníze na nákupy zbraní, munice a podobně od překupníků…“

„Kde jsou peníze?“zeptal jsem se aniž bych taky nechal Janu dopovědět.

Ukázala k mrtvole důstojníka a konečně se dala dohromady. Společně jsme k němu došli a Já už přemýšlel jak se s Janou rozloučit, nutit jsem jí nemohl.

„Je tu asi šedesát tisíc…“ohlásil jsem, když jsem obral mrtvolu o ukradené peníze.

„Čtyři AK74… ale všechno se hodí… pokračujte a pospěšte si…“přikázal Antoš.

„Janičko… moc tě miluji, tak na sebe dávej pozor a prosím tě, odstěhujte se do nějakého menšího města… taková nebudou zřejmě ani terčem teroristů a ani terčem takovýchto nájezdů jako jsme tu zažili…“řekl jsem a pohladil Janu po tváři.

„Co se s tebou stalo, Adame… myslela jsem, že si mrtví…“

„Skoro jsem byl… ale nemohu ti to všechno povědět, nemám čas a nechci tě ani ohrozit…“dodal jsem a zakončil to polibkem na její ústa.

Jana mě ještě objala a Já jen mohl doufat, že se jednoho dne nedozvím, že jí zabila soldateska nebo teroristický útok. Pustila mě a odstoupila ode mě.

„Miluji tě…“řekl jsem nakonec a otočil se.

Rozeběhl jsem se za svými spolubojovníky, kteří už skoro byli u Obědovic a razili si to směrem k naší četě, která už se chystala vrátit do tunelů a odtamtud na naše velitelství pod Kladnem. Snažil jsem se nemyslet na to, že Jana bude dál žít v nebezpečí a že všechno kolem pro ní nyní bude nebezpečné, ale nešlo to.

Doběhl jsem Kratochvílovou a Vaňka.

„Nejde s námi?“zeptala se Kratochvílová.

„Ne…“

„Zabil si jí?“zeptal se Vaněk a Já na něho vyvalil zrak.

„Nic tajného jsem jí neřekl!“odsekl jsem a měl chuť Vaňkovi vrazit pěstí.

„Klid, klid… jdeme…“pobídla Kratochvílová a za chvíli už jsme stanuli u železničního přejezdu, kde se shromáždila naše rota.

„To si děláte srandu?“zeptal jsem se, když jsem uviděl, že nevidím kostry tanků.

„Ne, jsme hold šikovní…“řekl starosta Drobil s úsměvem a zatleskal svým vesničanům.

„Kde je ta civilistka?“zeptal se Antoš.

„Nejde s námi, ale neprozradil jsem jí žádné informace, které by mohli ohrozit nás nebo jí…“řekl jsem stručně.

Antoš se na mě zamračil a potom přišel k svázanému udavači.

„To je on?“

„Ano, pane…“řekl Vaněk.

„Svažte ho do kozelce, přelepte mu ústa a jedeme zpátky na velitelství…“nařídil Antoš a my jsme tak učinili.

„Co s ním bude?“zeptal jsem se.

„Jako vždy, výslech tvrdými prostředky… jen málo našich lidí má koule nebo vagínu na to provádět takové tvrdé výslechy, ale Já jsem jeden z těch mála…“odpověděl Antoš a vrhl na mě opovržlivý výraz.

Rychlým krokem, i se svázaným zajatcem a s dalšími zásobami od vesničanů a ještě nějakou tou ukořistěnou výstrojí jsme se vydali směrem k tunelům jejichž vstup byl vzdálen pár kilometrů a Já nedokázal nemyslet na Janičku. Jen jsem přivřel oči a sledoval zmrzlou půdu, po které jsem procházel. Povzdychl jsem si.

 

Tunely, 21:25.

Mlčky jsme seděli v drezíně a sem tam pohlédli na v kozelci svázaného donašeče, který ležel na zemi.

„Mučíme zajatce?“zeptal jsem se.

„Důležité ano, nedůležité střílíme… s nepřáteli jako je soldateska a spol. nemáme slitování…“odpověděl Antoš.

„Dobře, bál jsem se, že nepřítele šetříte…“řekl jsem a Antoš překvapeně uznale pokývl hlavou.

„Kdepak se v tobě něco takového vzalo, nováčku? Taková radikálnost…“zeptal se s povýšeným hlasem.

„Můj otec je mrtví, mí přátelé jsou mrtví a dívka, kterou miluji je v ohrožení života teroristickými útoky a navíc se jí pokusili znásilnit. Mám je snad mít rád?“odpověděl jsem vztekle a nastalo trapné dlouhé ticho.

„Je mezi námi zrádce…“řekl jsem, když jsem si vzpomněl na to co ti tři udavači říkali.

„Kratochvílová už říkala… dostaneme to z toho donašeče a taky provedeme soupis všech kdo o té misi věděli, nebo mohli vědět…“řekl jeden poddůstojník a díval se na ubíhající zeď za drezínou.

„Problém je, že se zrádci nemáme mnoho zkušeností, protože jen málokdo zradil věc osvobozeneckého boje…“vstoupil do toho Antoš.

„Nemůže ten zrádce prozradit tunely a katakomby a vstupy do nich?“zeptal jsem se znepokojeně.

„Je tu pojistka, o které nepřítel sice ví, ale nemohou jí překonat. U vstupů do tunelu je speciální čidlo napojené na trhavinové nálože podél čtvrt kilometru tunelů. Čidlo rozpozná povstalce od soldatesky nebo jiných iluminátských sil a v případě narušení dojde k výbuchu trhavin. Jednou na nás šli dokonce se stupidní sebevražednou taktikou, že zničili všechny tunely jedněch našich katakomb u Brna. Než je vůbec stihli zničit, měli jsme už dva nové vykopané… a oni jen přišli o dva tucty vojáků… po tomto fiasku se zaměřili hlavně na likvidace našich agentů, boj s jednotkami v terénu a teror proti našim přívržencům, jen tak nás mohou oslabit…“odpověděl Antoš.

„Byla někdy nějaká katakomba zničena?“zeptal se jeden z nováčků.

„Málokdy… ovšem vždy jsme je dokázali izolovat o zbytku sítě nebo šlo o osamocené katakomby.

 

Katakomby, můj pokoj, 23:20.

Teprve před půl nocí jsem konečně dorazil z akce, již v civilu, do svého pokoje, abych se mohl rozvalit na posteli a přemýšlet co se stalo. Než jsem se, ale vůbec přiblížil k posteli, vyrušilo mě z mého záměru podivné blikání, pocházelo od mého stolu s počítačem.

Přistoupil jsem ke stolu, abych objevil zdroj onoho žlutého světla a jak jsem nyní spatřil, šlo nějaké brýle a rukavici. Na obou bylo patrné, že šlo o nejmodernější tip-top technologie.

„Co to je?“zeptal jsem se Radovana, který v černém kabátu seděl u stolu a pročítal si nějaké vědecké materiály.

Černý kabát, vysoké černé holinky a kalhoty a bílý symbol Ordum Liberatum, to byla výstroj našich vědců a inženýrů.

„Digibrýle… vyrábí to britští povstalci a rozesílají jednotlivým povstaleckým uskupením, včetně našeho. Dostali jsme jich nyní 500 a ty i ostatní nováčci jste je dostali jako dar první, zbytek byl distribuován nejprve mezi důstojníky a potom i vědce…“

„Co to umí?“podivoval jsem se nad tím.

„Nandáš si to a zobrazí se ti různá menu, databáze, zprávy, hlášení, dokumenty a můžeš i psát. Celé to ovládáš pomocí rukavice, která se propojí s brýlemi a pohybem ruky můžeš měnit menu, jednotlivé ikony a soubory a nebo psát na klávesnici, když to bliká znamená to, že máš novou zprávu… je tam i porno…“

„FAKT?!“vyhrkl jsem.

„Ne, ale chtěl jsem vidět jak zareaguješ…“odsekl brejloun s úšklebkem.

„Vtipné… jak vůbec postupujete s pátráním po minulosti Ordum Atra?“zeptal jsem se a přišel k Radovanovi, který vypadal zaujatě nad knihou.

„No nesoustředíme se jen na Ordum Atra, my totiž ani neznáme vznik našeho vlastního řádu. Zjistili jsme teď totiž, že odboj proti Ordum Atra začal mnohem dříve než jsme si mysleli… a že i Ordum Atra je starší… furt se kolem objevuje slovo darixaenal a my netušíme co to slovo znamená…“odpověděl Radovan s posteskem.

Přestal jsem se Radovanovi věnovat a rozhodl jsem se vyzkoušet si brýle a rukavici, abych zjistil co všechno to dokáže.

Opatrně jsem sebral rukavici ze stolu a natáhl si jí na pravou ruku. Rukavice se okamžitě rozzářila a aktivovala, tedy aspoň myslím, že se aktivovala. Po ní jsem opatrně zvedl brýle a nasadil si je na tvář. Všechno kolem mě se prozářilo a přede mnou se objevili různé obrázky, elektronické dokumenty, zprávy a podobně a se vším tím co tam bylo jsem mohl libovolně zacházet jen samotným dotykem ruky. Byl jsem uchvácen a nadšen.

Kliknul jsem na nejnovější zprávu, označenou jako REPORT MISE 2261.

 

REPORT – STRUČNÉ VYHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ MISE 2261.

OD: Velitelské rady kladenských katakomb

PRO: Účastníky mise a dozorčího komisaře

REPORT: Mise na obranu zemědělských oblastí a následně i sekundární úkol s cílem likvidace, popř. zajetí nepřátelských donašečů dopadli velice úspěšně.

Veliteli Antošovi gratulujeme k tomu, že si v nebezpečné chvíli zachoval chladnou hlavu a vyrovnal se s nečekaným a zákeřným útokem tankové jednotky. Nicméně drobná výtka na jeho adresu za nepřipravení záložní evakuační trasy, díky čemuž byla jednotka přišpendlena palbou tanků a nebýt heroického zásahu vesnické milice, zřejmě by byla zlikvidována.

In memoriam je udělen Řád hrdinství III. stupně Štěpánu Petrovskému, zkušenému samopalníkovi, který padl při likvidaci donašečů.

Gratulujeme za skvělé velení v akci velitelce Sáře Kratochvílové.

Řád střelců I. třídy získávají všichni protitankový raketčíci neboť již prokázali své schopnosti v několika předchozích misí a nyní to pouze podtrhli.

Gratulujeme a Řád ostřelovače III. třídy udělujeme nováčkovi Adamu Vávrovi, který podle dostupných informací zlikvidoval 3 vojáky soldatesky a 2-3 nepřátelské důstojníky, čímž se stal nejúspěšnějším ze sniperů-nováčků.

Úkoly mise byli splněny – vesnice byla ubráněna a buňka donašečů eliminována. Plus to se podařilo způsobit nepříteli těžké ztráty na obrněné technice i pěchotě a způsobit smrt několika schopných nepřátelských velitelů. Vesničané jako poděkování uspořádali sbírku a darovali nám 400 000 Kč za něž dozbrojíme naše nově zformované jednotky.

Nyní bude probíhat výslech zajatého donašeče a lokalizován zrádce.

Konec rekapitulace.

 

Rozvalil jsem se v židli. Byl jsem hrdý na to, že hned moje první mise dopadla, až takovým úspěchem. Byl jsem rád, že jsem získal první zkušenosti a to rovnou z úspěšné mise. Usmál jsem se.

ROZPIS MISÍ NA VÝBĚR stálo na jiné složce. Poklepal jsem na ní a vyskočili na mě tři soubory, měl jsem možnost výběru, naprosto fantastické. Začal jsem si to pročítat, abych zjistil čeho se můžu zúčastnit.

Pod složkami se ještě objevila poznámka. Stálo tam, že si musím vybrat hned dvě mise. Trochu to omezilo můj výběr a to kolik toho budu mít před sebou, ale to nevadilo, pokud se tím rychleji vyšvihnu mezi veterány a elitní velitele, bude to jenom dobře.

 

OPERACE NEDOSTATEK

OD: Velitelské rady jihočeského povstaleckého okruhu

PROVEDE: četa 701., prapor 41.

VELITEL: Četař Roman Stransky

CÍLE: Lokalizace a eliminace armádního skladiště Armády České republiky.

POPIS: 701. četa na základě informací rozvědky pronikne do nepřátelské oblasti, aby lokalizovala a potvrdila přítomnost nepřátelského skladiště zbraní a munice z nichž jsou zásobovány jednotky jihočeského vojenského okruhu iluminátských jednotek. Cílem je zničit skladiště, popř. ukořistit část materiálů jak uznáte za vhodné.

Podle zpráv se ve skladišti nachází, až 10% zbraní a munice iluminátských jednotek. K základně vede cesta z nedaleké vojenské základny, doporučujeme vyhodit do vzduchu most na cestě vedoucí přes divokou řeku a tím eliminovat nebezpečí nepřátelských posil. V základně můžete získat i rozpis zásobování a zásobovacích center jednotek jihočeského a západočeského vojenského okruhu. To je žádost od Zpravodajského oddělení.

DATUM PROVEDENÍ: 12. února 2012

ČAS PROVEDENÍ: 22:00 – 23:55

ODHADOVANÝ POČET NEPŘÁTEL: 100 vojáků, 4  transportéry, 2 tanky T-72

PODPORA NEPŘÁTEL: Posily cca.200 vojáků, 6 transportérů, 3 tanky T-72

PODPORA NAŠE: Skrytý diverzní minometný tým pro oslabení případných pozic a agenti-ostřelovači pro krytí palbou.

ÚKOLY:

1. Nalézt armádní skladiště

2. Zničit most a další spoje ke skladišti

3. Zničit radiokomunikační štáb skladiště

4. Zabít velitele skladiště, plk. Aloise Mejstříka

5. Zničit armádní skladiště výbušninami

6. Získat munici pro jihočeský povstalecký okruh (volitelný)

7. Získat rozpisy zásobovacích tras (volitelný)

 

OPERACE ČISTKA

OD: Velitelské rady pražského povstaleckého okruhu

PROVEDE: 426. četa, 41. praporu

VELITEL: Četařka Leona Hanská

CÍLE: Lokalizace generála policie Radima Sarského a plukovníků Štěpána Majera, Eduarda Kinského a Františka Ludkovského a jejich zavraždění

POPIS: 426. četa v civilu se schovanými zbraněmi pronikne k velitelství policie v Praze v době, kdy se tam bude konat schůzka velitelského sboru v čele s generálem policie Sárským. Na schůzce budou přítomni plukovníci Majer, Kinský a Ludkovský jako další cíle a jako sekundární cíle 8 dalších nižších důstojníků policie.

Budova bude ostře střežená, z politických důvodů je zakázáno užít výbušnin, pouze zabijácký způsob - proniknout do budovy a zbraněmi s tlumičem postřílet vše co se hýbe.
Generál a plukovníci budou na jednání plánovat reorganizaci policie, její posílení a posílení perzekuce proti opozici a našim přívržencům a zničení naší sítě v Praze a Středočeském kraji.
Středočeský a pražský povstalecký okruh jako volitelný úkol žádají ukořistění elektronických dat na nichž je seznám se jmény nepřátelských agentů a případných zrádců v řadách našich neorganizovaných přívrženců.

DATUM PROVEDENÍ: 22. února 2012.

ČAS PROVEDENÍ: 21:30 – 23:25

ODHADOVANÝ POČET NEPŘÁTEL: 45 - 50 příslušníků elitních policejních jednotek a zásahových jednotek, několik bodyguardů, žádná technika

PODPORA NEPŘÁTEL: ???

PODPORA NAŠE: Žádná

ÚKOLY:

1. Infiltrace velitelství policie

2. Nalezení místa setkání důstojníků

3. Eliminace vybraných důstojníků

4. Získání dat o nepřátelských agentech (volitelné)

5. Zabití zbývajících důstojníků (volitelné)

 

OPERACE AGITACE – OSLOBODENIE

OD: Politický komisariát povstaleckého velení

PROVEDE: 441. četa, 41. praporu

VELITEL: Četařka Martina Záhlická

CÍLE: Získání nových členů a záchrana zadrženého agenta slovenského Čierneho frontu (slovenská povstalecká organizace) – Patricii Hallmanovou.

POPIS: 441. četa posílená o agitační a politické pracovníky velitelského a štábního oddělení odjede do Benešova, kde se setká s početně nepatrnou (5 člená) skupinkou říkající si Osvobození. Jde o skupinu expertů na konspirační teorie, libertinských aktivistů, liberálů a taky odkrývačů minulosti. Údajně mají bohaté zkušenosti s hledáním minulosti Ordum Atra a iluminátské diktatury.

Souběžně s tím, část čety se přesune na policejní velitelství v Benešově, kde je v izolaci na samotce držen agent slovenské povstalecké skupiny, Čierneho frontu. Agent byl zadržen, když měl přenést z Prahy dokumentaci o iluminátských silách na Slovensku, jejíž kopie byli na štábním velení v Praze. Agenta je nutno zachránit co nejdříve – 10. února má do Benešova dorazit neidentifikovaný pracovník Iluminátů. Není o něm nic známo, ani do jaké sekce spadá nebo kde působí, pouze to, že byl poslán cíleně za agentem.

DATUM PROVEDENÍ: 9. února 2012

ČAS PROVEDENÍ: 3:00 – 5:00

ODHADOVANÝ POČET NEPŘÁTEL: Nejisté, cca. 35 – 40 policistů plus URNA

PODPORA NEPŘÁTEL: ???

PODPORA NAŠE: Žádná

ÚKOLY:

1. Infiltrovat do města

2. Kontaktovat skupinu Osvobození

3. Prověřit členy Osvobození, v případě úspěšného prověření eskortovat do tunelů.

4. Napadnout policejní velitelství

5. Zachránit Patrícii Hallmanovou

 

Vypnul jsem digibrýle a přemýšlel, které z misí si vyberu.

„Mám tři mise na výběr. Mohu si vybrat všechny tři?“zeptal jsem se Radovana.

„Určitě… až takový entusiasmus jsem nečekal…“řekl Radovan, nespouštěje oči od knihy.

„Věděl si, že Povstalecká armáda působila i v Zimní válce mezi SSSR a Finskem?“

„Opravdu?“podivil jsem se, i když na druhou stranu na tom nebylo zas tak nic divného.

„Ano, finský maršál Mannerheim byl původně iluminátský agent, ale vlastenectví u něho převážilo a povstal proti Iluminátům. Proto sovětští Ilumináti proti němu zahájili z pověření světových Iluminátů útok. Povstalecká armáda rozmístila diverzní a záškodnické týmy po celém Finsku, prováděla atentáty na sovětské důstojníky, ničila zásobovací cesty a konvoje, podporovala v přímém boji finské vojáky a ukradla z leningradského vojenského okruhu celou dokumentaci invaze a předala jí finskému generálnímu štábu… proto dostali sovětští vojáci tak přes držku…“řekl Radovan s úsměvem.

„Jdu za Košickým a informuji ho, že chci jít na všechny tři mise…“byla moje poslední slova než jsem opustil místnost.

Prázdnými chodbami jsem se vydal k nedalekým teleportačním zařízením, abych se mohl přesunout rovnou do sektoru, kde byli kanceláře důstojníků a jak jsem znal Košického, tak i on, který podobně odhodlaně pracoval, až skoro do úmoru. Jednou mu musel velitel Pavlovský dokonce nařídit, aby se šel vyspat.

Teleport mě přesunul do jiné části katakomb, stejně vypadající jako ostatní, jen trochu lépe zařízené.

Zastavil jsem se a zasalutoval. U teleportu totiž stál Antoš. Jen na mě mírně pokývl hlavou.

„Dobrá práce v Obědovicích a Krátonohách…“pochválil mě což bylo u něho něco velice výjimečného a vskutku jsem to nečekal.

„Ehm, děkuji…“

„Chystáš se na nějakou misi?“

„Ano, dostal jsem tři nabídky misí…“

„Kterou sis vybral?“

„Všechny tři…“

Antoš vyděšeně vyvalil oči a pro změnu nyní on nechtěl věřit svým uším.

„No… to seš… nevím… přiznám se, že něco takového jsem nikdy od nikoho neslyšel… ani Já jsem se nehrnul do tolika misí potom co…“spustil, ale přerušil se.

„Hodně štěstí…“zakončil to a vstoupil do teleportu.

Nechápal jsem to, ale raději jsem pokračoval v cestě za Košickým a již po pár krocích jsem stanul před jeho dveřmi.

Burácivě jsem zaklepal a z kanceláře ozvalo jen krátké slovo „dále“. Otevřel jsem dveře a vešel do malé, ale dobře zařízené kanceláře.

Košický seděl za stolem, u počítače a vyplňoval přes digibrýle nějaké hlášení. Zpráskl jsem podpatky a zasalutoval.

„Adame, co potřebuješ?“zeptal se Košický a sundal si brýle.

Přistoupil jsem ke stolu a napřímil se.

„Veliteli…“

„Tykej mi… jsme všichni bratři a sestry v našem osvobozeneckém boji…“

„Děkuji… Eduarde, jen jsem chtěl ohlásit, že jsem se rozhodl, že z tří misí, které jsem dostal jako možnost k žúčastnění… si vybírám všechny…“řekl jsem a Eduard nadzdvihl obočí.

„No, nerad bych o tebe přišel… doufám, že ti akorát nestouplo sebevědomí do hlavy po té veleúspěšné akci… to mi připomíná, mám tu pro tebe Řád ostřelovače III. třídy…“řekl Eduard a ze stolu vytáhl malou černou krabičku.

Otevřel jí a vytáhl z ní odznak, medaili. Byla z bronzu a znázorňovala pušku ze zaměřovačem.

„Jak vůbec víte kolik jsem zabil nepřátel?“zeptal jsem se, když mi Ed připínal medaili na uniformu.

„To je jednoduché, každý z vás má u sebe speciální elektronické zařízení, které o něm sbírá informace během mise, včetně toho kolik uběhne, kolik vystřílí munice a nebo kolik zlikviduje nepřátel… ty ses celkem vyznamenal na to, že to byla tvoje první akce…“

„Díky… a chci se zeptat co je slovenský Čierny front?“

„Čierny front je slovenská ultranacionalistická a povstalecká organizace, jestli jsem to pochopil tak jedna z tvých misí je osvobodit jejich zajatého důstojníka a agenta, který má být vyslýchán a mučen tím… záhadným pracovníkem Iluminátů…“

„Přesně tak…“

„Hmm… určitě to zvládnete…“

„Je to žena…“

„Co?“

„Ten slovenský důstojník, je žena…“

„Aha… no… to na věci nic nemění… na akci vyrazíte za dva nebo tři dny tak si jdi radši odpočinout a všechno vstřebat. Zítra s tebou chce mluvit máma, i kvůli tvé úspěšné akci a tak…“

„Rozumím… díky…“řekl jsem a bez dalšího slova odešel.

Eduard se ještě za mnou díval a přemýšlel o mé odhodlanosti a radikálnosti.

---