Stopy Krvavých Slz; kapitola 3 - Vytržení ze sna

Další díl tohoto "pokusu o serióznější dílo", kde princátko dostane na frak a otevře se nám nový pohled na momentální situaci.

 

Tupá rána čeřící smysly. Bolest štiplavě se zakusující do tváře. Vzdálené a potemnělé hlasy. Všudypřítomná zuřivost. „Raeshi! Probuď se!“ panovačný hlas ostrý jako břitva. „Co si u všech prastarých myslíš, když neposloucháš svého otce?!“ král pěnil vzteky a netrpělivě třásl tělem svého syna, kterého stráže objevili za podivných okolností v jedné z vedlejších chodeb. Princ byl přirozeně úplně bez sebe s hojícími se škrábanci na zádech. Co si o tom měl myslet? Shamak mlčky postával u dveří a tiše přihlížel scéně před sebou. Nemohl říci jediné slovo. Jinak by bylo zle se všemi.

 

Princ sebou mírně cukl, jak začínal nabýval podvědomí. Rány se znovu otevřely, když se pohnul, jako kdyby chtěly prokázat, v jak špatném stavu se Raesch právě nachází. Chlapec vyplivl několik kapek krve a pootevřel oči. „Otče...“ zašeptal, když konečně skrz svůj rozmazaný zrak rozpoznal osobu, tyčící se nad sebou. „Jak...“

 

„To mi pověz ty ‚Jak?‘!“ zaryčel vážený upír nepříčetně. Zachytil okraje obvazů kolem princova hrudníku a necitelně jej vytáhl do sedu. „Proč jsi se potloukal mimo prostory určené naší rodině? Co tě to jen napadlo, pitomče?!“ cenil zuby. „Neměl jsi snad být ve svém pokoji a zabývat se strategií?!“

 

Raesch si mírně povzdychl, jak jej zabolely rány pro otcovi manipulace s jeho tělem. „Promiň, ale také jsem se chtěl bavit,“ jeho hlas byl stále tichý a slabý, jak pro něj bylo obtížné udělat cokoliv, dokonce i pohnout prstem. Vždy byl po seancích tak nepoužitelný. „Tvůj harém tě omrzel, že se zajímáš o mne?“

 

„Nevykrucuj se z přímé odpovědi..!“ král se rozezleně nadechl a pokračoval: „..a už vůbec se neopovažuj být drzý!“ jeho hlas se nebezpečně zvýšil, pruhy plátna se bolestivě zaryly do chlapcova těla, které upír následně nechal spadnout do přikrývek a prudce vstal. „Kde jsi se tedy bavil, hm?“ sáhl po karafě s vlažnou krví.

 

Princ sykl. „V knihovně.“

 

Král ustal v pohybu a velice pomalu stočil pohled na svého syna. „V knihovně.“ zopakoval jízlivě a povytáhl obočí. „To mi chceš namluvit, že jsi se pořezal o pergamen?“ uchechtl se. Avšak hluboko v něm byla zaseta nepříjemná myšlenka, jež se blížila pravdě, kterou si nepřál aby se stala skutečností. „Co jsi tam dělal.“ netrpělivě žádal detailnější zpověď, snažíc se na své kamenné tváři nedat znát byť zlomek emocí.

 

Jeho syn se zatvářil tak nevinně, jak to ve svém momentálním stavu slabosti dokázal. Dát najevo slabost před otcem bylo... vždy a za jakýchkoliv okolností nepřípustné! „Hrál jsem si,“ hlesl. „Dětem jsou přece hry dovoleny.“

 

Karafa se vzápětí rozlétla na tisíc střepů. „Hrál! Slyšíš to, Shamaku? Princátko si hrálo.“ panovník se posadil na židli a netrpělivě sevřel její opěrku mezi prsty. „Nejsi už dítě, Raeschi. A pokoušet osud se nevyplácí. Uvědomuješ si, co všechno se ti mohlo stát? Kdo jiný tě mohl najít a kde ses mohl probudit?“ upír se zamračil.

 

Chlapec naklonil hlavu na stranu a výraz jeho tváře naznačoval, že si svého vychovatele do tohoto okamžiku nepovšimnul. „Ah... Shamaku,“ zašeptal, až z toho osloveného zamrazilo. „Předpokládám, že ty, kteří mne našli, jsi zabil? Stejně jako každého, kdo mne v tomto stavu viděl? Koneckonců... takové jsou rozkazy a ty jsi jen stroj na zabíjení.“

 

Shamak se uhodil pěstí do brnění a uctivě se uklonil. Nepříslušelo mu plést se do nastalé situace.

Král se znovu postavil na nohy. „Zdá se, že tě přechází úcta ke starším, synu. Nebo je to tím, že náš starý dobrý Shamak začíná senilnět?“ přimhouřil oči upír. „Ostatně nesplnil svou přední povinnost a neochránil tě. Co bys mu navrhl za trest?“ zamručel chladně král.

 

„Není třeba jej trestat, otče,“ řekl princ po chvíli ticha. „Pouze plnil rozkaz: zůstat zde a neplést se do mých záležitostí. Avšak pokud jej i tak chceš ztrestat, musím tě varovat, že to jistě neprospěje morálce našeho vojska, neboť v něm vidí svůj idol. Nebylo by to moudré.“

 

„Moudré? Nikdo není nedotknutelný. A pokud někdo chybuje, zaslouží spravedlivý trest.“ pravil panovník s notnou dávkou nezájmu, jako kdyby citoval nudný úryvek z knihy. Zdálo se, že jej vztek nadobro přešel. „Ale jestli Shamaka nechceš trestat, neměl bys ho do podobných situací přivádět. Možná bys mnohem raději jiného společníka a více lekcí boje, když se nedovedeš ani bránit.“ král se podbízivě usmál.

 

„Hm... možná, kdyby byl víc sexy a přitažlivější,“ princ pokrčil rameny a pokusil se postavit. Kolena se mu okamžitě podlomila, avšak on zaťal zuby a pouhou silou vůle donutil své tělo se narovnat, přičemž se dlaní přidržoval stolu, aby opětovně nezakopl. „Tenhle rozhovor mne nudí. Shamaku? Neviděl jsi někde Romula?“ Raesch se zamračil s rozhlédl se kolem. „Jsem si jist, že by mne sem neposlali bez něj. Co myslíš ty? Jak se ti to líbí?“ chlapec před sebe natáhl ruku a pak ji sevřel v pěst. Jemné, modré plamínky postupně zachvátili celou dlaň. „Jsem zase o trochu silnější.“

 

„Vychoval jsi z něj příliš svérázného a drzého mladého muže, Shamaku. Více času tráví po knihovnách, než na cvičišti. To se pro mého nástupce nehodí.“ zavrčel král, který se rozhodl ignorovat nemístnou poznámku Raeschovu. „Od nynějška tě chci mít více při sobě, chystá se další sjezd klanů na strategické porady, které bývají ohromně zdlouhavé. Aby se nám princ mezitím nenudil a nepropadal tak nemístným hrám, navleč ho do zbroje a vraž mu do ruky meč štít. Dej ho na starost třeba tomu..eh, Nergalovi. Můj syn s ním prý výborně rozumí.“ s těmito slovy král opustil princův pokoj.

 

Jakmile se za králem zavřely dveře, princ zlostně poslal onu ohnivou kouly jeho směrem, až dveře zaduněly a nebezpečně se prohly. „To jsi nemohl dávat lepší pozor?“ obořil se na svého strážce a vychovatele. „Otec se o tomto nikdy nesměl dozvědět a TY jsi tomu měl zabránit! Teď mi místo tebe podstrčí toho zkurvysyna, co my pije krev už jen tím, že existuje!“

 

Shamakovo sebeovládání bylo úchvatné a pevné jako kořeny skal vrostlé až ke středu země. Nechal vybít princův prvotní vztek a poklidně postával na svém místě. Necítil se provinile, avšak byl svazován pravidly. Nemohl Raeschovi vyčinit jako svému vlastnímu. „Král by měl vždy zachovat chladný rozum a rozvahu, mladý pane.“ připomněl mu jemně, ačkoliv princův otec se tímto heslem neřídil. „Nedovolte, aby vás v budoucnu ovládly emoce. Litoval byste.“ přimhouřil oči a udělal krok vpřed. „Pokud nemáte další přání, žádám o svolení odejít, princi.“ on jej varoval, ale chlapec to nebral v potaz. Svým způsobem cítil velitel jisté zadostiučinění. Raesch si zaslouží malý trest a lekci, aby se naučil vycházet s upíry, které bytostně nesnáší. Nergal jistě nebude posledním příkladem.

 

„Ty s ním souhlasíš!“ zašeptal princ a rozezleně se na Shamaka zadíval. „Je to jen blázen, který tráví noci tím, že šoustá každou kurvu, která se mu namane a ve dne tomu není jinak!“ zakřičel a přešel až k svému učiteli, dlaň nebezpečně napřáhlou k facce, kterou mu také uštědřil, jakkoliv to pro něj bylo namáhavé a on se nakonec sesul vyčerpaně k zemi, lapajíc po dechu, kterého s emu zoufale nedostávalo. „Na čí jsi straně? Na mé, nebo na jeho?“ hlesl zlomeně a z jeho očí spadly první modré kapičky slz.

 

Velitel ani nemrkl. Snést chlapcův křik bylo snadné, ale tu ubohou facku? Projev tuze dětinský a přesto zraňující? „Raeschi..“ vydechl válkami poznačený upír jako kdyby oslovoval svého vnuka. „Já jsem pouhý voják poslušen rozkazům a rozmarům tvé královské rodiny. Na její jsem straně a až do svého skonu budu. Však jsem tě učil věrnosti a cti, cožpak tak rychle zapomínáš?“ tyčil se nad drobným princem jako hrozivý příslib budoucnosti. „Vím, že se ti Nergal příčí, ale oč více si tu skutečnost budeš připouštět, tím více potěšíš vlastního otce. To bys ty rád?“ zahleděl se na něj tázavě a koutkem úst se pousmál. „Vstaň z té podlahy a postav se věcem čelem jako dospěl muž..!“

 

„Já... nemůžu,“ vzlykal, ponořený do vlastních černých myšlenek o zrádném světe, který nepřipouštěl slabé jedince a on se jím přesto zdál být. „Jsi jediný, komu tu věřím, nemůžeš mne zradit.... on mi tě dal, teď patříš mě a jediné příkazy, které máš poslouchat, jsou ty MÉ! A ničí jiné! Já nás povedu do nového tisíciletí, já – jen já! Ne ten stařec, jednou polovinou zabořený do ženského klína a tou druhou do sudu s vínem! Toho si ceníš? Ten odpad, co se nazývá králem je ti cennější, než já? Já, který toho obětoval již tolik,“ šeptal, ztracený ve všem a nepochopený nikým – zdánlivě zranitelný, přesto v něm sídlila nezdolnost a síla, která byla schopna pohnout horou. Jen se stále nedokázala vydrat napovrch a ovládnout jej.

 

Shamak se sehnul, uchopil chlapce za ramena a postavil jej na nohy. „Nepoznávám tě, Raeschi. To musí být následky těch tvých pokusů.“ zabručel nespokojeně, když jej odváděl k lůžku. „Zrazuji tě snad? Stále jsem ve tvých službách. Pouze teď budeš nucen trávit čas i s důstojníkem. Bude s tebou trénovat, abys byl silnější a sám jej dokázal jednou porazit. Myslím, že tato zkušenosti ti dá více, než si sám dovedeš představit a především připustit.“ upír jej jemně zatlačil zpět do polštářů. „Musíš si odpočinout. Po doušku čistého spánku budeš vidět věci z jiného úhlu.“

 

Avšak Raeschovi oči byly spíš vyčerpané, než šílené, což bylo to jediné, co ještě mohlo bojovníka uklidňovat. Nechal se bez obvyklých protestů položit do pokrývek. „Jak si mohu nezoufat?“ zašeptal a přivřel své nádherné, rudé oči, když vtiskl tvář do polštářů prostorné postele. „Prosím – najdi Romula...“

 

„Spolehněte se.“ velitel přikývl. A odpustil si slabá gesta žen, jako že by třeba prince pohladil chlácholivě po vlasech. Takové chování mu bylo cizí.

 

+++

 

„Náš bratr je stále slabý, ať si o sobě myslí cokoliv...“ nepříliš vysoká dívka s po pás rudými vlnitými vlasy v černém oděvu, který zřetelně odhaloval její přednosti, poklekla ke krví zborcené zemi a ochutnala krev upíra, kterého odtud Ochránci před pár minutami vyvedly, přičemž se předtím ujistila, že není v přímém ohrožení života. Odhrnula vlasy dozadu, aby se nesmočily v té břečce a neušpinily se krví nepřítele. „Nikdy nebude schopen dosáhnout veškerých znalostí v tomto věku.“

 

„Nepodceňuj jej. I tak je obdivuhodné, že rituál dokončil.“ odhodlala se světlovlasého obhájit druhá žena se stejnou barvou vlasů s tím rozdílem, že tato je měla dokonale rovné s délkou do poloviny krku, který halil vysoký límec temně zeleného kabátku. „I když se obávám, že poslední obřad nepřežije.“ zašeptala Aila. I tak tu ovšem byla celkem reálná možnost, že výsledek rituálu tím nebude zmařen. Bohyně by se mohla ukojit Raeschem. „Přijít o bratra by bylo sice nemilé nejen kvůli zachování nové linie…ale…oběti jsou nezbytné, že?“

 

Anjesh zakroutila hlavou a přešla k fontánce, aby si omyla zakrvácené ruce; zároveň, jak se voda dostala na její zápěstí, místnost provoněl její parfém. „Je roztomilý ve své touze po moci a síle, aby opět pozvedl národ, který ani není jeho a který nenávidí víc, než cokoliv na světě,“ poznamenala potichu a pak se vrátila ke své společnici. Natáhla se pro karafu s vínem, jejíž okraj si velice elegantně položila na spodní ret a upila. Přimhouřila oči; víno zajisté patřilo k oné odrůdě zvané patok. Ale co mohla čekat jiného?

 

„Je sám sebou zmatený. A pouhá tušení a pocity, jej nepřivedou k cestě prozření. Tím lépe pro nás, neboť upírstvo by do záhuby dobrovolně nevedl.“ Aila se podvědomě zaškaredila nad představou trpké tekutiny v sestřiných ústech. Nikdy nepochopila smysl lidských radovánek. Možná byla v tomto ohledu až příliš upjatá.
„Ovšem stále je nás velmi málo, sestřičko. I v případě, že se naše očekávání skrze Raesche splní, potřebujeme, aby obě strany navázaly styky…“ vyšší žena přešla k oltáři a s vražednou něžností pohladila sinavou tvář děvčátka. Dlaní překryla tvářičku staženou v křeči. Žíly na Ailině dlani rudě potemněly a ona do sebe vsákla poslední vzpomínku, kterou dívka měla. „Nutně potřebujeme získat pěšáky, kteří budou sloužit naší věci.“

 

„Dokud bude trvat tahle válka... budeme odkázáni jen na náhodné křížence, vzniklé z tělesného spojení párů, které k sobě nemají hlubší city a proto budou jejich děti slabé a bezbranné, neboť jim bude chybět rodičovská láska, která – obzvláště u víl – určuje jejich pozdější sílu,“ žena položila víno zpět na stůl a rozhlédla se po temném okolí, v němž byla nucena spolu se svou sestrou setrvávat a doufat.... v co vlastně? V záchranu světa, do kterého nepatřily? „Navíc, v tuto dobu se rodí tak málo dětí.“

 

„Tak proč nevzdát úctu i starým bohům plodnosti?“ Ailinu úzké obočí se stáhlo. „ A usměrnit především Děti noci. Obcují s vlastní potravou a pak zapomínají na povinnosti vůči svému rodu. To je až směšné!“ rozhodila rukama. Poté zatřepala hlavou a tvářila se, že žádnému rozčílení vůbec nepodlehla. „Potomkům zrozeným bez lásky můžeme zajistit péči Svatyně. Jistě rodiče nenahradíš, ale dají se obstojně zastoupit. Co myslíš, Anjesh?“

 

Žena v černém šatu se pronikavě zasmála. „A s naším princátkem chceš začít?“ zeptala se a v jejím pohledu plápolaly rudé ohníčky. „Nezapomeň, že on už je křížený – navíc několik pokolení zpět. Jeho děti nebudou takové, jaké potřebujeme a jiného upíra, oddaného naší věci, který by oplodnil pár víl, nemáme.“

 

„Proto říkám, že nutně někoho takové potřebujeme. Výměnný obchod přece funguje od prapočátku. A i ten nejsilnější má svou skrovnou slabost, které bychom mohli využít. Navíc…to co požadujeme může být pro leckterého upíra lákavé a příjemné. Nechutná snad zakázané ovoce nejlépe?“ tenké a lákavě červené rty se mírně pousmály.

 

„Pravda,“ povzdechla si Anjesh a prohrábla si rukou kudrlinky vlasů. „Jsme v Římě, v jednom z nejzkaženějších měst lidské historie, hned po Babylonu; není důvod, proč bychom tu nemohli někoho ochotného najít. A víli? Chceš využít nějaké sirotky?“

 

Aila souhlasně přikývla. „Sirotci jsou ideální. Bez naděje a víry v lepší osud, který jim my nabídneme.“ jemně se dotkla ramene své sestry a něžně ji pohladila po paži. „Jednou nás budou vzývat a uctívat jako my nyní naši Stvořitelku, Anjesh..!“ oči jí jiskřily nespoutaným nadšením.

 

Žena se jemně pousmála a pohladila svou mladší sestru po vlasech. „Nebuď tak ctižádostivá, má milovaná,“ zašeptala a pak vtiskla dívce jemný polibek na čelo. „Uvidíme, co budoucnost přinese.“

 

A já se bojím, že se nám to nebude líbit.

---