Kuchyňský robot

         Vtíravá a protivně jásavá melodie mého budíku mě nelítostně vytrhává ze snění a já neochotně procitám. Ještě rozespalá hrábnu po mobilu, jedním stisknutím tlačítka ho umlčím a s povzdechem si zajedu do vlasů. Zase pondělí, vydere se mi na mysl okamžitě, a já otráveně vzdychnu. Jasně, dobře vím, že všichni nesnáší pondělí, ale věřte mi, že já nejvíc.

        Školu nám trvá do čtyř, máme samozřejmě jen moje oblíbené předměty jako fyzika nebo matika a mamku dnes ani neuvidím. Má práci, uvědomím si kysele, když vstávám z postele, s povzdechem se protahuju a pomalu mířím do koupelny.

         Jen co překročím práh, ostrá bodová světla se automaticky zapnou a rádio na okenním parapetu mě přivítá nejoblíbenější písničkou mé milované skupiny. Ani to mi ale náladu nezvedne, otráveně se na sebe zadívám do obrovského zrcadla a vypláznu na sebe jazyk.

         „To je neslušné,“ ozve se náhle mechanický hlas, s povzdechem protočím panenky a odmítavě našpulím pusu.

         „Dej mi pokoj,“ odseknu našemu zrcadlu.

         Bodová světla v koupelně zhasnou, jen co místnost opustím, a já mířím ke kuchyni. Matně vnímám, jak kamenná podlaha začíná pod doteky mých bosých nohou hřát, míjím úhledně srovnané lodičky patřící mé mamce a procházím kolem nástěnného kalendáře.

         Od první chvíle jsem mamce říkala, že se mi nelíbí, a že to, že ho dostali v práci jako dárek, neznamená, že nám ta příšernost musí viset doma. Silný kovový rám svírá hladnou černou obrazovku, kde nepříjemným svítivým písmem stojí 31.9.2020 07:50. Kromě aktuálního času a datumu se taky dá zjistit i předpověď počasí na celém světě a podobné zbytečné věci, které jsem nikdy nezkoušela a ani nebudu. Pýcha nejvýznamnější počítačové firmy naší doby, tenhle digitální kalendář, pomyslím si kysele a mimoděk si uvědomím, že dneska mířím do kuchyně s desetiminutovým zpožděním. To by ještě tak scházelo, abych přišla do školy pozdě!

         Vběhnu do kuchyně, ani trochu se nepozastavuju nad podivným drnčením, které se naší kuchyní rozléhá, a s prvním pousmáním dnešního dne přejdu ke stolu. Vysoký stůl na štíhlých kovových nožkách nese na své skleněné bílé desce vázu konvalinek, mých nejoblíbenějších květin. To se muselo mamce pěkně prodražit, probleskne mi hlavou, když se jemně dotknu drobných bílých kvítků. Poslední konvalinky vymizely z volné přírody asi před pěti lety a od té doby je nabízí síť největších zahradnictví za přehnaně vysoké částky.

         „Pozor, jsou jedovaté,“ ozve se opět mechanický hlas, který nepatří člověku. Slýchávám ho však mnohem mnohem radši než hlas našeho protivného zrcadla.

         „Vždyť já vím,“ opáčím s lepší náladou a lehce se usměju, „co mi dneska navrhneš k snídani?“

         Na ta slova se otočím k naší lesklé stříbrné lednici a tázavě zdvihnu obočí. Malá stříbrná krabička sotva ve velikosti budíku, která je z boku přilepená k lednici, zeleně zabliká, sotva postřehnutelným pohledem vysune dvě tenké ruce s napodobeninami lidských prstů, jako by nic otevře lednici a začne v ní hledat.

         „Pospěš si, Easingu, pospíchám,“ pobídnu ho netrpělivě, když se kuchyňský pult přede mnou plní tím nejlepším a nejzdravějším k snídani, „potřebuju přijít do školy včas, jinak mě můj matikář asi vážně zabije!“

         „Vše je připraveno, slečno,“ pronese vzápětí stroj svým monotónním hlasem a úzkýma, rádoby lidskýma rukama ukáže k jídlu přede mnou, „mohu vám nabídnout žitný chléb, chléb z bílé mouky, slunečnicový chléb a chléb s vlašskými ořechy. Máslo máme bylinkové nebo česnekové, z tvrdých sýrů jsem dnes vybral ementál a goudu. Pokud byste radši snídala sladce, máme tu nutelu, malinovou marmeládu, borůvkovou marmeládu, jahodové pyré nebo oříškový krém, který tak zbožňujete. Pokud dáte přednost raději cornflakeům, vybírejte mezi čokoládovými, s kousku jahod, s kousky ořechů, máčenými v bílé čokoládě, s příchutí medu nebo kakaových bobů. K tomu by se výtečně hodilo čerstvé mléko, popřípadě černý čaj, zelený čaj, ovocný čaj, levandulový čaj nebo meduňkový čaj.“

         Tak takhle vypadalo moje obyčejný ráno. Nevnímala jsem tenhle komfort jako nějakou výsadu, po týdnu mi život s Easingem, jak se ta malá, sakra chytrá krabička jmenovala, přišel jako samozřejmost.

         „Dám si jen trochu medových cornflakeů s mlíkem, fakt pospíchám,“ opáčím spěšně, než se Easing vypovídal, dávno odbilo osmá a já se tak dostala do parádního skluzu.

         Vyběhnu z kuchyně, jako blesk se převléknu, rychle naházím věci do tašky a vracím se do kuchyně, kde už Easing skoro dotčeně čeká.

         „Vaše snídaně byla hotová ještě dřív, než jste došla do svého pokoje,“ oznámí mi suše hned, jak vejdu, sjedu ho káravým pohledem a chopím se misky s cornflakey.

         „Pospíchám, to ty nemůžeš pochopit,“ procedím mezi zuby a spěšně polknu první lžičku medových křupek, „odpoledně půjdu nakoupit, takže zjisti, co nám chybí a na nic nezapomeň.“

         „Samozřejmě,“ přitaká mi Easing a jeho jediná kontrolka zabliká zeleně na důkaz, že si ten můj příkaz uložil do paměti, „dnes se vrátíte v půl páté, je to tak?“

         Souhlasně přikývnu, odložím do dřezu prázdnou misku a pohlédnu  na své digitální hodinky. Nejvyšší čas vyrazit, jestli nechci mít ve škole průser.

         „Já padám, měj se,“ rozloučím se zcela automaticky, jako by Easing nebyl stroj, popadnu svoji tašku a rozeběhnu se ke dveřím.

         Když kráčím dlouhou rušnou ulicí směrem ke své škole, v uších mám zasazené sotva jako palec malá sluchátka bez jakýchkoliv drátů, která ovládám svým mobilem v kapse, nevím proč si vzpomenu na den, jak jsme si Easinga koupily. Je pravda, prodejní heslo Stop cooking? Buy The Easing! nebylo z nejsilnějších, ale poptávka už od prvních dnů značně převyšovala nabídku. Zavládla učiněná mánie. Všude se mluvilo, psalo a debatovalo o jedinečném kuchyňském robotovi, jeho vynálezce byl téměř oslavován jako bůh. Pochvalné recenze střídaly ještě pochvalnější recenze, o Easingu se rázem mluvilo jako o zázraku století. Jak já ten tyátr kolem toho nesnášela!

         No a teď máme jeden doma, uvědomím si s pousmáním, když vcházím do školy a jediným pohybem vypínám hudbu na svém mobilu v kapse, má sluchátka utichnou přesně v tom momentu. Stejně zvláštní.

         Domů po těch nekonečně dlouhých hodinách ve škole přicházím k smrti unavená. Bez milosti umlčím malý uječený alarm u dveří, který už by svým pisklavým hláskem začal hlásit, že někdo přišel domů. Stejně by ho nikdo neslyšel. Dům je, jako vždycky, prázdnej.

         Otráveně hodím tašku do pokoje a vejdu do obývacího pokoje. Přesně to potřebuju, naši velkou plazmovou televizi a měkkou pohodlnou sedačku naproti ní. Ve světě seriálů, které dávaly v každou denní i noční dobu na jakémkoli programu, jsem alespoň na chvilku mohla zapomenout na ten svůj, ne moc povedenej svět.

         „Je potřeba něco koupit?“ nakouknu do kuchyně místo pozdravu, Easing zeleně zabliká a podivně v něm zachrastí. Ještě že já takhle nechrastím, když přemýšlím, pomyslím si mimoděk, a ostrým písknutím dám povel televizi, ať se zapne. 

         „Nemusíte, slečno, máme všechno,“ ujistí mě ta malá krabička, souhlasně přikývnu a víc se tím nezabývám. Pomalu se vrátím do obýváku, usednu k televizi a nahlas jí zahlásím název mého oblíbeného pořadu, na který se chci dívat. Musím skoro křičet, naše telka už není z nejmladších a často si zaměňuje kanály, těžko říct, jestli to náhodou nedělá schválně.

         Uběhnou asi tři hodiny. Celou dobu proležím před televizí a slintám nad svými oblíbenými herci ve svém milovaném seriálu, že si ani neuvědomím, že mamka zapomněla zavolat. Vždycky volá kolem sedmý a dneska asi v práci nestíhá.

         Pomalu se zvednu, nahlas televizi oznámím, že chci přepnout na jiný kanál, přejdu chodbu a vejdu do setmělé kuchyně.

         „Dám si ananasový sýr, Easingu,“ oznámím mu stroze a s povzdechem se zády opřu o kuchyňskou linku, zatímco jeho úzké lesklé ruce hledají v lednici. Se semknutým obočím pohlédnu na tu malou blikající krabičku a na ty ruce, které horlivě pátrají v naší lednici, a otráveně založím ruce v bok.

         „Nemáme ho a tys to nezjistil!“ obořím se na Easinga tvrdě, zatímco on mlčky červeně zabliká a složí své ruce zpátky, „pitomej křápe!“

         Rupnou mi nervy, prudce se rozpřáhnu a pěstí uhodím tu protivně blikající krabičku. Za celej den měl jedinou povinnost a ani to neudělal, tady se vážně nedá na nic spolehnout! Nasupeně odcházím do obýváku a mimoděk zkontroluju mobil, jestli náhodou nemám nepřijatý hovor. Nic, bleskne mi hlavou hořce a s povzdechem položím mobil zpátky na stůl.

         Slyším, jak Easing v kuchyni štrachá jako by něco hledal. Odmítavě semknu rty a založím ruce v bok. Jestli se mě pokusí uplatit oříškovým krémem, tak to má marný, já se na ten ananasovej sýr těšila dneska celý odpoledne. Už zase se ukázal jako nespolehlivej nanicovatej stroj.

         „Slečno, mám tu pro vás něco,“ ozve se z kuchyně, neochotně vykročím ke kuchyni a nahlédnu dovnitř. Nepříjemné blikavé světlo, které narušuje přítmí, bezděky přitáhne můj pohled k Easingovi. Takhle ostře červeně snad ještě nikdy neblikal, mihne se mi hlavou.

         „Tohle je pro vás jako omluva, vaše oblíbená šťáva z čerstvého manga,“ pronese Easing a jednou rukou lehce pokyne k vysoké úzké skleničce, stojící na vyleštěné kuchyňské lince.

         „No dobře,“ souhlasím neochotně, přejdu kuchyní, moje kroky protínají to prazvláštní ticho, až mě to děsí, a vezmu do rukou studenou skleničku, „tvoji omluvu přijímám.“

         Bez přemýšlení přiložím skleničku ke rtům a zhluboka se napiju. Už po prvních doušcích však neomylně poznám, že tohle není příchuť manga. V první chvíli si pomyslím, že asi Easing v rozčilení nad svým prohřeškem sáhl po špatném ovoci…ne, nebylo to ovoce. Nebylo to ovoce, projelo mi myslí jako blesk. Moje oči se jako v transu zastavily na váze s konvalinkami. Byla prázdná. Ty krásné nebezpečné květiny neměly ve váze žádnou vodu. Tělem mi projela šílená bolest a já se v mdlobách skácela k zemi. Poslední, co jsem viděla, bylo ostré světlo, blikající nade mnou. Zvonění telefonu o pár vteřin déle už jsem neslyšela.