Ordum Liberatum - IV. část

Úspěchy či neúspěchy? Neúspěchy či úspěchy?

Jídelna, 8:55, 7. února 2012.

V jedné ruce hrnek s kávou, v druhé chleba se sýrem a šunkou. Tak jsem vypadal, když jsem kolem deváté hodiny dalšího dne čekal u velkého jídelního stolu, až přijde máma a až si pohovoříme. Chtěl jsem se od ní dozvědět více, více o tom co tu zažila, jak se sem dostala… prostě zjistit víc.

Právě končili snídaně, ale každý mohl v prostorné jídelně zůstat jak dlouho chtěl, prostě podle toho jak měl čas.

„Dlouho jsme neměli čerstvé mléko… Obědovice a celá královéhradecká povstalecká bašta se předvedli…“uslyšel jsem mámin hlas hned za mnou.

„Ahoj…“pozdravil jsem jí s úsměvem a máma si sedla na lavičku naproti mně.

Rozhlédl jsem se kolem a všiml si, že už se místnost více méně vylidnil a zůstalo tam jen pár povstalců, kteří si něco četli a nebo odpočívali.

„Neviděli jsme se… ale slyšela jsem vše o tvém působení a jsem na tebe hrdá a jsem si jistá, že i tvůj otec by byl hrdý…“řekla máma pochvalně.

„Jak to začalo? Pověz mi to… jak tvůj příběh začal, jak to všechno s naší rodinou a s napojením na povstalce začalo?“zeptal jsem se chladným hlasem.

„Je to dlouhá historie… není to vůbec jednoduché jako to bylo u mnoha jiných povstalců… složitější to u mě bylo v tom, že celý můj rod je zapletený do boje proti Iluminátům i jejich předchůdcům. Poprvé mí předci pozvedli zbraň proti Ordum Atra roku 1278, kdy po boku armád Přemysla Otakara II. bojovali proti Habsburkům, jež byli vazalským rodem Ordum Atra. Přemysl Otakar II. byl rozhodnut vybudovat silný stát s nímž by porazil Ordum Atra a osvobodil lidstvo, ale byl poražen. Můj prapředek, český žoldnéř a odbojový bojovník proti Ordum Atra Pankrác z Sevařova, byl osobním strážcem Přemysla Otakara, ale byl zdolán. V boji vlastnoručně zabil 19 habsburských vojáků a 3 velitele, pak ovšem padl a hned po něm i Přemysl Otakar II., potom nastala éra temna a hroucení. Habsburkové a Svatá říše římská cíleně vydali české země do rukou Braniborů, protože věděli, že to tu Braniboři zničí. Byla to jejich pomsta za povstání českého státu… naši předci pomáhali organizovat husitské povstalecké hnutí, jeden z mých předků byl stratégem v bitvě pod Vyšehradem, kde rozdrtili husitští povstalci říšská vojska. Potom přišlo bělohorské období a naši předci bojovali na straně českoněmeckých stavů a pánů proti habsburským vojskům. Medičejští, ti italští bankéři, tehdy projevili úctyhodnou odvahu, když začali financovat nejprve husitské povstalecké hnutí a potom i českoněmecké pány. Medičejští byli jediným bankéřským rodem, který kdy podporoval Ordum Liberacion. V roce 1789 vedl tvůj praprapraprapraděd skupinu našich politických expertů a vojáků, kteří podporovali proti-iluminátsky orientovanou část jakobínů v boji proti pro-iluminátským girondistům. Jean-Paul Marat, ten revoluční radikál, byl členem Ordum Liberacion a znal se s našim předkem, plukovníkem Richardem Venclavským. V roce 1848 tvůj praprapraděd Ignác Vaculík společně se skupinou zabijáků, mezi nimi Richardem Vávrou, se vydali zavraždit Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Bohužel neuspěli. Ironií je, že dnes se na některých místech světa musíme spojovat s komunistickými rebely… tehdy navázali přátelství a naše rodiny začali v rámci Ordum Liberacion a Povstalecké armády spolupracovat a sbližovat se a toto sbližování vyvrcholilo roku 1982, kdy jsem společně se speciálním komandem zachránila tvého otce z nepřátelského zajetí… a ač z toho velení nebylo nadšeno, zamilovali jsme se do sebe a po pár letech ses narodil… ostatně žádné velení by z toho nebylo nadšeno… a dál už to více méně znáš…“osvětlila maminka naši minulost, ale já tomu všemu stále nemohl uvěřit, i po všech těch dnech co jsem už strávil v podzemních kopkách.

„Chystám se jít hned na tři mise po sobě…“pochlubil jsem se, ale znervózněl jí.

„Chápu, s tímhle se musí počítat, ale nebojíš se?“

„Bojím, ale naše povstání si to žádá… a ty vaše obchodní cesty a porady, byli…“

„Ano, bojové akce a mise…“

„A plat?“

„Platilo nás jakožto spící agenty Zpravodajské oddělení…“

Chvíle ticha a já přemýšlel nad tím na co se ještě zeptat.

 

Tunely, nedaleko Benešovska, 0:29, 9. února 2012.

Nacházeli jsme se již jen kousek od Benešova, kam jsme tak jako vždy jeli drezínou, i s celou 441. četou a několika tzv. politickými pracovníky, kteří měli vést jednání s tou osvobozeneckou buňkou.

„Dobře přátelé, vše musí být koordinované a synchronizované. Nemůžeme si moc dovolit luxus času, takže tým Alfa, který má osvobodit agentku vyrazí jen krátce poté co se tým Beta setká s těmi intelektuálními rebely nebo co jsou zač…“řekla velitelka čety, postarší a zkušená veteránka Záhlická.

„Kde že mají být ti naši budoucí členové?“zeptal jsem se.

„Na okraji Benešova, v jednom opuštěném domku, kde se scházejí a kde prý mají podzemní úkryt v němž kují pikle proti Iluminátům… trochu naivky, ale i tak potřebujeme každého…“odpověděl politprac, mladý Čechovietnamec André.

Zkontroloval jsem si samopal. Tentokrát jsem neměl mít úlohu ostřelovače, ale palebné podpory čety. Eufemismus proto, že jsem měl jím běhat za zadkem a dávat pozor, aby je někdo nepostřílel.

Drezína se skřípěním zastavila a u vstupů k žebříkům a výstupům z tunelu už stál náčelník benešovského povstaleckého štábu.

„Bratři a sestry, rád vás vidím…“řekl vysoký, po zuby ozbrojený muž a zasalutoval.

„Bratře, jaká je situace?“zeptala se Záhlická.

„Ta skupinka už čeká ve sklepení domu v Gorského ulici, 400 metrů odsud severovýchodním směrem, ale je tu problém a to se týká agentky Patrície. Rozvědka a předsunutí pozorovatelé nám ohlásili, že z Prahy vyjelo přímo směrem sem neznámé a neoznačené černé auto. Podle analýzy je opancéřované a s neprůstřelnými začerněnými okny. Prostě klasická zabijácká dodávka…“

„A myslíte, že to souvisí s Patricií?“zeptal jsem se.

„S čím jiným… netušíme, ale kdo to je…“

„Jejich poslední pozice?“

„Osm kilometrů severozápadně od Benešova, teď by to mohlo být kolem šesti kilometrů… jedou docela rychle…“odpověděl povstalec a my jsme se vydali na cestu, protože jsme evidentně měli ještě méně času než jsme si vůbec dokázali představit.

Za pár minut jsme vylezli z tunelů a ocitli se u jednoho opuštěného lesa.

„Ok, hned se rozdělíme, komando Alfa ať jde osvobodit Patrícii, rychle… komando Beta za těmi dobrovolníky…“rozkázala Záhlická a sama se vydala v čele komanda Alfa k policejnímu velitelství, kde měla být Patrície držená na samotce.

Alfa se vydala na sever a beta na severovýchod, jak bylo dohodnuto a to pořádným klusem. Zároveň jsme se, ale snažili být co nejvíce tišší, což se dařilo našim dívkám, nám mužům zas tolik ne, ale taky jsme nevzbudili půlku Benešova.

Lesem jsme proběhli během minutky a už jsme stanuli na okraji Benešova, jen pár desítek metrů od toho domu, který vypadal jako normální vesnický baráček.

„Tady se schází?“podivil se kulometčík Pacholík.

„Ano, tady…“odpověděla zástupkyně velitelky Bořilová, která vedla naše 30 členné komando.

Ve stínu a aby nás pokud možno nikdo neviděl, jsme se dostali, až k nízkému plotu obepnutému různými kytkami a keři, hned u oprýskaného starého domku. Přelezli jsme dřevěný plot a přiběhli k dveřím domku, který byl ze stran obklopen domky sousedů. Naštěstí nás nikdo ze sousedů neviděl.

Bořilová zaklepala na dveře a když se za dveřmi objevil stín postavy, pronesla smluvené heslo. Ozvalo se cvaknutí několika zámků a v nyní již osvětlené chodbě jsme spatřili pohublou tvář vyzáblého mladíka v nějaké zelené maskovací uniformě.

„Vy jste… Povstalecká osvobozenecká armáda?“zeptal se nejistě, i když to měl podle smluveného hesla vědět.

„Ano, kde je zbytek. Nemáme moc času…“řekl politprac André.

„Dole, ve sklepeních, shromažďují všechny dokumenty, zprávy a informace, které jsme o Iluminátech shromáždili a které by se vám mohli možná hodit…“

„Veďte nás…“nařídila Bořilová a my jsme šli za ním.

Pouze granátnice Baštová zůstala u dveří a dávala přes detektor pohybu pozor jestli se k domu nepřibližuje něco podezřelého.

 

Tým Alfa mezitím dosáhl centra města a prošel kolem několikera benzínových stanic, aby se vynořil jen ulici od policejního velitelství.

„Použijeme kanály… aktivujte maskovací zařízení, ať nás nevidí na detektorech…“nařídila Záhlická.

Elektronik v týmu zmáčkl příslušné knoflíky a celý tým se rázem stal pro nepřátelské detektory neviditelný. Další voják mezitím vyrazil víko od kanálu a celý tým postupně vlezl dovnitř, kde se ukryly pod rouškou tmy a smradem kanálu.

Opatrně a potichu běželi kanálem, podle mapy směrem k velitelství, aby se skrze kanálovou šachtu dostali přímo do sklepení policejního velitelství.

Šachty dosáhli jen po několika desítkách krocích běhu smradlavou stokou a zbytečně nečekali. Vylezli po žebřících a bez všimnutí nepřítele se dostali přímo do sklepení a do technických místností onoho velitelství.

„Všichni v pořádku?“zeptala se Záhlická, když kontrolovala svůj 30 členný tým, který se i s ní ocitl uprostřed podzemního podlaží.

„Jo, celkem jo…“řekl jeden z vojáků a další provedl analýzu celého velitelství.

„45 známek života nepřátel, kilometr a půl od velitelství se blíží ona dodávka…“oznámil analytik jednotky a hned zase zandal analyzátor, aby si zpět do ruky připravil kalašnikov s tlumičem.

„Připravte AE granáty!“nařídila Záhlická a celý tým se mezitím nahrnul na opuštěné schodiště, které vedlo do přízemí budovy.

Dva vojáci vytáhli granáty pro vyřazení kamer v celé budově a odjistili je jakmile stanuli u dveří v přízemí.

Kulometčík otevřel dveře a vojáci hodili ony specializované granáty přímo do chodby. Počkali, až se ozve tlumená rána, která se vzápětí skutečně ozvala.

„JDEME! JDEME!“křikla velitelka a celý tým se vyhrnul na chodbu.

„Rozdělíme se. Alfa-1 jde najít agentku, Alfa-2 zaútočí na policisty a bude na sebe vázat pozornost!“nařídil velitelka, když se objevili na prázdné dlouhé chodbě.

Dva vojáci mezitím rozstříleli kamery, aby svoje maskování pojistili a tým se rozdělil.

„Kde je samotka s tou agentkou?“zeptala se Záhlická.

„Asi 50 metrů odsud, ale musíme po schodišti do patra…“odpověděl radarový technik při pohledu na trojrozměrnou mapu.

 

Sídlo Osvobozených, 0:41.

Sešli jsme po schodišti do sklepení a naskytl se nám pohled na něco co se dá naprosto dokonale a přesně charakterizovat jako spiklenecký kroužek. Několik málo mužů a žen, většinou spíš mladých, několik počítačů, knihovnička, na zdech tabule s různými vyvěšenými fotografiemi a spisky a celá místnost patřičně atmosféricky potemnělá.

„Zdravím…“řekla Bořilová jako první, když rozdýchala tu atmosféru.

„Dobrý den, přátelé…“řekla jedna křehká dívka s tlustými brýlemi, která nám hned šla naproti.

„Jsem Marie Kraslická a jsem neoficiální šéfka této skupiny, této… investigativní skupiny…“

„Investigativní…“řekl jsem stroze a prohlížel si jednu nástěnku s charakteristikami nějakých osob.

„Ano, věnovali jsme mnoho let našich životů tomu, abychom odhalili celé to globální spiknutí, tu prokletou konspiraci a můžeme vám s radostí oznámit, že pro vás máme kompletní charakteristiku a údaje o více než 5 000 osobách, které jsou v Česku přímo spřízněny s Ilumináty, ať již jako pracovníci či donašeči a podobně a o dalších 25 000 z celé Střední Evropy…“oznámila hrdě.

„Štěpáne, proveď kontrolu přes PDA jestli ty osoby známe nebo jestli to jsou úplně nově odhalení nepřátelé…“nařídila Bořilová a Štěpán začal s kontrolou.

„Takže působíte jak dlouho? A jak jste vůbec začali působit?“ptal se politprac André.

„Působíme celkem 6 let a začalo to tak, že tady Michal a Radek byli původně hackeři a piráti…“řekla Marie a nechala dál mluvit dva mladíky sedící u počítačů.

„Chtěli jsme se tehdy, v roce 2006 nabourat na několik míst. Jednak do interních údajů jednotlivých politických stran, abychom s dozvěděli co se tam děje za čachry a jednak do České státní banky, abychom to trochu vytunelovali. Oboje se v podstatě povedlo, ale ani jedno jsme kvůli šoku nedotáhli do konce. Když jsme se nabourali do interních dokumentací jednotlivých stran, zarazili nás velice přátelsky a kolegiálně znějící emaily mezi členy a předáky jednotlivých jinak navzájem nenáviděných partají. Socani a konzervativci si tam notovali a společně se vysmívali obyvatelům a často zmiňovali tři jména. Moravec, Korbelík a Sverlík. A když jsme se narvali do té ČSB tak jsme objevili velké přesuny peněz, v řádech miliard korun a to na účty nebo z účtů těch tří. Začali jsme si o nich něco zjišťovat. Korbelík i Sverlík jsou notoricky známe osoby naší ekonomiky a politické života, ale Moravec byl velký otazník. Až po šesti měsících intenzivního pátrání jsme objevili, že dříve byl žoldnéřem v Kosovské lidové armádě a bojoval proti Srbům, byl v Cizinecké legii, u různých povstaleckých skupin a pašoval zbraně a munici přes Rusko a Francii a nakonec zakotvil znova v Čechách. Teprve po nabourání do jeho emailů jsme zjistili existenci oněch Iluminátů a přes různé internetové skupinky a fóra jsme se dali dohromady i s tímhle zbytkem, s těmihle dalšími šesti lidmi, kteří se takovými teoriemi už předtím zabývali…“

„A to tu jen tak žijete?“pokračoval politprac v otázkách.

„Přesně tak, přesně… přežíváme díky vykrádání účtů vlivných bankéřů… nikdy nás nikdo nechytl, protože jsme šifrováni a zabezpečeni přes sto padesát neexistujících počítačů, které vždy zmatou naše nepřátele a pronásledovatele. Takže tu žijeme, nikam nechodíme a jen pátráme po těch zločincích a vrahounech, kteří se rozhodli vládnout lidské rase…“řekla Marie s hrdostí v hlase.

„Předpokládám, že většina z vás půjde na vědecké nebo zpravodajské oddělení Povstalecké armády…“vpadl jsem do toho.

„Tým Beta, tým Beta, ozvěte se!“uslyšeli jsme vysílačku.

Zapnul jsem jí.

„Tady tým Beta. Co se děje Alfo?“zeptal jsem se.

„Tady radista Jandák… jsme pod těžkou palbou, nepřítel je lépe vyzbrojený než jsme si původně mysleli a dodávka dorazila i s nějakým elitním komandem… potřebujeme rychle pomoc…“

Spojení se přerušilo.

„Dělejte, vezměte všechny dokumenty a zprávy a odveďte dobrovolníky do tunelů…“řekla Bořilová k dvěma našim ozbrojencům.

„Rozkaz…“řekli a začali rychle shromažďovat všechny získané dokumenty a tajné informace, aby se mohli dostat co nejdříve do tunelů.

My ostatní jsme vyrazili na pomoc naší jednotce a brzy se dostali na silnici před barákem, odkud to bylo jen několik bloků k budově policie. Dali jsme se do běhu, ale ať jsme se přibližovali sebevíce, neslyšeli jsme žádnou palbu. To mohlo znamenat, že všichni uvnitř používají tlumiče a nebo, že naše jednotka už byla zničena, což by bylo dost špatné.

Proběhli jsme přes různé zahrádky a kolem několika málo panelových domů, až jsme se objevili v ulici před policejní stanicí.

„Zdá se, že dostali po držce…“řekl jsem s vztekem v hlase.

Před budovou totiž stála dodávka a kolem ní už postávali vtipkující příslušníci komanda, s těžkými zbraněmi a elektronikou vybavenými šedými uniformami a vestami. Z budovy byla ozbrojenou eskortou vyvedena velitelka Záhlická, v doprovodu tří samopalníků a nějakého muže.

Vytáhl jsem dalekohled, protože mě okamžitě napadlo, že právě ten muž je tím kdo přijel dodávkou. Typický Men in Black. Vysoký, černé brýle, kvádro, kravata a na ruce nějakou elektronickou rukavici.

„Musíme toho využít… toho, že se tu krčíme…“řekl jsem, protože jsme se krčili za malou zídkou a měli jsme perfektní palebný úhel na nepřátelské komando, několik policistů a MiB.

„Nic jiného nám nezbývá…“řekl jeden z kulometčíků.

„Smiřický, jak to s vámi vypadá?“zeptala se Bořilová do vysílačky, aby zjistila jak to vypadá s dobrovolníky.

„Vše v pořádku, jsme tam! Opakuji, jsme v tunelech a čekáme na vás…“

„Dejte nám hodinu…“

„Rozkaz…“

Spojení se vypnulo a velitelka vypadala trochu nervózně, ale tomu jsme se nemohli divit.

MiB srazil Záhlickou na kolena a bez varování, bez jediného slova a bez slitování jí střelil do hlavy pistolí. Potom kývl na své elitní vojáky a vrátil se zpět do útrob budovy, zřejmě vyslechnout agentku.

„Teď!“křikla Bořilová a celá naše skupina se vzpřímila a zapřela si zbraně o zídku.

Spustili jsme palbu, nehlučnou a tichou díky tlumičům. Stovky nábojů z našich samopalů dopadli na své cíle. Srazili na zem policisty i příslušníky komanda. Tiché chladné kulky proletěli těly nepřátel a všechny je usmrtili. Moment překvapení byl totální.

„Ostřelovačku…“křikl jsem k našemu nosiči zbraní.

Ten mi hodil Dragunova s tlumičem, který jsem si rychle vyměnil na místo samopalu. Opřel jsem se a zamířil na střechu budovy a směrem k oknům, protože jsem tam spatřil nepřátelské hlídky.

První výstřel. Prchající ostřelovač na střeše zabit a svezl se ze střechy.

Druhý výstřel. Kulometčík v jednom z oken dostal náboj přímo do hlavy a nemohl nás tak už ohrozit.

Třetí výstřel. Policista v okně přízemí sundán na zem.

Poslední viditelný odpor zlikvidován. Cesta volná. Dali jsme se do běhu.

„Adame, jdeme kolem a vpadneme dovnitř zezadu. Osvobodíme agentku. Vy ostatní nás kryjte palbou a pokuste se dobývat přízemí, važte na sebe co nejvíce nepřátel, ale hlavně se nenechte postřílet…“rozkázala velitelka.

„Když už tam není to elitní komando, ale jen banda somráckých fízlů, tak to nebude žádný problém…“řekl s úšklebkem jeden granátník.

Přeskočili jsme zídku a ještě za běhu se rozdělili. Zatímco já a velitelka jsme běželi ke straně budovy, zbytek týmu zajistil dodávku a sebral nejmodernější zbraně a munici od mrtvých příslušníků komanda.

Tým pronikl do přízemí a palbou srazil tři policisty, kteří tam hlídali. My jsme doběhli k únikovým dveřím a otevřeli je. Na schodišti nikdo.

„Kde je samotka?“zeptal jsem se.

„První patro, hned u únikového schodiště…“odpověděla Bořilová a začali jsme postupovat po schodišti do prvního patra.

Než jsme se, ale stihli dostat do patra, začali kolem nás létat kulky. já střelhbitě zalehl a přimáčkl se ke zdi. Bořilová to štěstí neměla. Desítky kulek proděravěly její tělo a ona spadla mrtvá na zem.

Já jsem vytáhl pistoli a doufal, že si nepřítel myslí, že byla jediná a nepřítel si to skutečně myslel. V boji nešlo přemýšlet o ztrátách a uvažovat nad padlými kamarády, šlo jen bojovat a tak, když nepřítel, nějaký zatracený policista, seběhl po schodišti, aby mrtvé velitelce sebral výzbroj, zamířil jsem a vystřelil pár nábojů. Policista spadl po schodišti mrtví na zem.

Podle klidu v patře vědíc, že už tam není nepřítel, vyběhl jsem po schodišti a vpadl na chodbu, která vedla přímo k samotce. Rozeběhl jsem se spoře zdobenou chodbou, vlastně celkem chudým a omšelým prostorem, abych se dostal do jiné z chodeb.

Tam jsem ovšem narazil. A to v podstatě doslova. Čísi pěst mě uhodila do tváře a já spadl na zem s krvácejícím nosem.

Rozkoukal jsem se a podíval se nad sebe. Stál tam. Ten MiB a ač měl na očích brýle, bylo jasné, že na mě hledí se vztekem a zuřivostí.

MiB mě sebral ze země a bez jediného problému se mnou třískl o zeď. Rozeběhl se a kopnul mě do tváře. Snažil jsem se krýt si hlavu, ale dost dobře to nešlo.

V chladné chodbě, která se měla stát mým hrobem, se ale objevila naděje. V dálce se vynořila jakási osoba, která nevypadala ani jako MiB, ani jako policista, ani jako příslušník nějakého komanda a blížila se k nám.

Snažil jsem se zaměřit svůj pohledu na tu osobu, abych zjistil kdo to je a navzdory všem dopadajícím ranám a kopancům se mi to podařilo. Byla to nějaká dívka a v ruce držela požární sekeru s níž se rozeběhla na MiB. Ten jí ovšem včas uslyšel a prudce se otočil. Vyrazil dívce sekeru z ruky jednou rukou a druhou jí bouchnul do tváře, až se zapotácela.

Toho jsem musel využít, neboť znova bych takovou šanci nedostal. Bleskově jsem vytáhl nůž a vší silou ho vrazil tomu chlapovi přímo mezi vazy v koleni. Zaječel bolestí a já říznul. Proříznul jsem mu nohu a on sebou švihnul na zem. Nemohl se udržet na nohou, za to já jsem vyskočil na nohy a výstřelem z pistole ukončil jeho prachbídnou existenci.

„Rychle! Musíme odsud!“křikl jsem na mladou ženu, která jen ve strachu přikývla a běžela za mnou.

Střelhbitě jsme se dostali na požární schodiště a rázem jsme byli venku, kde už se ozývala utlumená palba samopalů.

„Tady Vávra, mám agentku!“ohlásil jsem do vysílačky.

„Rozumím, stahujeme se… máme ztráty, 5 raněných… nepřítel má 12 mrtvých a stejný počet raněných…“oznámila radistka a my jsme spěchali směrem k povstalci zajištěné dodávce.

„Dělejte! Ustupujeme!“křičel k nám jeden z povstalců u dodávky a my jsme spatřili jak zbytek povstaleckého týmu prchá z budovy stanice.

Dva naši spolubojovníci, aby ještě zpomalili nepřítele, vystřelili dovnitř granáty, které smetli skupinu pronásledujících policistů.

„Kde je Bořilová?“zeptal se jeden z povstalců, když jsme ze všech sil co nám zbývali, běželi městem směrem k lesům.

„Zastřelili jí…“odpověděl jsem naštvaně.

„Kam běžíme?“zeptala se Slovenka česky, asi nechtěl zbytečně zatěžovat komunikaci tím, že českoslovenština už vymřela.

„K únikovým tunelům…“odpověděl jsem zadýchaně a dál, již bez nepřátelského pronásledování, jsme běželi k oněm lesům.

Na pláně u lesů jsme se dostali během krátké doby a již jsme v dálce viděli postávat skupinu dobrovolníků i s našimi spolubojovníky.

„To jsou oni…“řekl jsem Patricii a přiběhli jsme, až k oné skupince lidí.

„Máme pár raněných, ale jinak jsme… relativně v pořádku…“řekl jsem posmutněle.

„Jak se tak divím tak máme velké ztráty…“posteskl si jeden ze spolubojovníků a už jsme lezli do tunelů.

„Věřte mi, že moje záchrana za to stála…“řekla Patrície a slezli jsme do podzemí, kde už byla přichystaná a nastartovaná drezína.

Jeden z bojovníků zavřel poklop tunelů a vše zamaskoval, aby nás nikdo nenašel a už jsme mohli jet.

Nasedli jsme do drezíny, která se rozjela a namířila si to hlouběji do podzemí a směrem na Kladno.

„Tak proč jsme vás vůbec zachraňovali?“zeptala se radistka Patrície, kterou jsem si měl teprve nyní možnost důkladně prohlédnout.

Byla to tak nějak průměrně vysoká brunetka s krásnýma kaštanovýma očima. Dost se usmívala, což bylo v téhle době milým překvapením.

„Mám důležité informace díky, kterým se můžou čeští a slovenští povstalci zapsat do historie likvidací dost velké akce…“řekla a odmlčela se.

„A jaké akci?“zeptal jsem se ztrhaně a zamyslel se nad tím kolik lidí jsme ztratili.

Došel jsem k číslu 30. Docela hrůzná bilance celé akce, snad bude výsledek stát za to.

„Chystá se na Slovensku vojenský puč. Podařilo se mi získat dokumentace, zprávy a informace o tom, že slovenský generální štáb, pod vedením armádního generála Jaromíra Valkovského chce svrhnout liberální bratislavskou vládu a nastolit vojenskou diktaturu, která by následně pod záminkou falešných územních sporů napadla východní Moravu a odstartovala československou válku. V reakci na to by česká vláda musela utužit režim a získala by různé možnosti a výhody jak zlikvidovat opozici. Celá válka by byla fingovaná a v podstatě by byla tvořena nejprve ústupem české, pak slovenské, pak zase české, pak zase slovenské a tak dále, armády sem a tam. Výsledkem by byla devastace jihovýchodní Moravy i severozápadního Slovenska a mnoho nevinných obětí. Proto taky dodávky obrněné techniky, jak české, tak slovenské armádě, rovnou ze Západu…“

„Jak si vláda zajistí klid obyvatel pro válku?“zeptal jsem se a zděšeně poslouchal o čem nás Patrície informuje.

„Teroristickou akcí a falešnými tajnými zprávami. Slovenští fiktivní nacionalističtí teroristé provedou bombové útoky v Praze proti Národnímu muzeu a na Slovensku se jistým nedopatřením má rozšířit zpráva o spolupráci mezi českými politickými špičkami a maďarskými fašisty o rozdělení Slovenska, kdy Maďaři mají dostat celé jižní a východní Slovensko a Češi západní a severní včetně Bratislavy, po společném vojenském útoku. Tím si vlády zajistí dostatečnou podporu a popularitu pro válku i pro zavedení represivních opatření a utužení diktatury…“odpověděla.

„Dobrý bože…“zakončila to stylovou hláškou radistka.

 

Katakomby, můj pokoj, 2:55.

Ležel jsem na posteli ve svém pokoji a snažil jsem se usnout, i když to moc nešlo. Zvlášť, když mi na nočním stolku začali blikat ty podělané digibrýle. Zřejmě stručný souhrn toho našeho pyrrhovského vítězství.

 

REPORT STRUČNÉ VYHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ MISE 2299.

OD: Velitelské rady Středočeského povstaleckého okruhu

PRO: 441. četu a dobrovolníky z ostatních jednotek (Vávra, Kinsky…)

VÝSLEDEK MISE: Úspěch, ovšem velké ztráty

ZTRÁTY NAŠE: 30 mrtvých a 10 raněných

ZTRÁTY NEPŘÁTEL: 45-60 mrtvých včetně agenta-mučitele z Vnitřní bezpečnosti

ÚKOLY:

1. Infiltrovat do města - provedeno

2. Kontaktovat skupinu Osvobození - provedeno

3. Eskortovat členy Osvobození. - provedeno

4. Napadnout policejní velitelství - provedeno

5. Zachránit Patricii Hallmanovou - provedeno

SOUHRN: Mise dopadla úspěšně, jediné co kalí její výsledek jsou velké ztráty dané především chybami Zpravodajského oddělení, které nezískalo informace o příjezdu nepřátelského agenta vnitřní kontrarozvědky VB a ani o příjezdu komanda zabijáků z VB, kteří poté sehráli klíčovou úlohu při zničení značné části naší čety a zabití velitelky Záhlické. Další ztrátou je smrt velitelky Bořilové.

Pochvala za úspěšné velení v nebezpečné situaci je dána desátníku Rychetskému, který navzdory těžkým ztrátám udržel zbývající síly čety pohromadě. Pochvala za záchranu Patrície Hallmanové je udělena militantovi A. Vávrovi. Pochvala za likvidaci nepřátelských ostřelovačů a hlídek je udělena militantovi A. Vávrovi. Militant A. Vávra tak dosáhl 15 zkušenostních bodů nutných pro povýšení na zástupce desátníka. Pochvala za zničení nepřátelského elitního komanda je in memoriam udělena velitelce Bořilové.

Informace jež jsme obdrželi od agentky Hallmanové budou zpracovány a kopie odeslána bratřím ze slovenského Čierného frontu. Ti budou informováni o stávající situaci a o chystaném puči a společně zkoordinujeme zásah proti vojenskému převratu a vymyslíme jak výrazně poškodit bojeschopnost Armády České republiky, která byla nedávno dozbrojena západními státy.

Účastníci této akce budou informováni o dalších rozhodnutí Velitelské rady Středočeského povstaleckého okruhu i Hlavní rady Všerepublikového povstaleckého okruhu a o tom jak se bude reagovat na nová zjištění.

Členové kroužku Osvobození byli úspěšně zapojeni do činnosti povstaleckého hnutí a vzhledem ke své specializaci a zkušenostem se stali stěžejním bodem pro vývoj vědecké a historické sekce.

Podepsán: Generál Ramon Šaňo Peréz.

 

To byla pošahaná přezdívká pomyslel jsem si po dočtení toho reportu a konečně se mi podařilo usnout a to navzdory všem těm rozpakům a nejistotě, která v nás hlodala.

 

Olomouc, generální štáb armády, kancelář Moravce, 9:45.

Moravec, sedící ve své kanceláře a pročítající si hlášení, byl nyní vyrušen klepáním na dveře. Měl to být voják s reportem z výslechu slovenské agentky a skutečně, ve dveřích se objevil vybraný důstojník.

„Majore, jak to vypadá?“zeptal se Moravec a nespouštěl oči od hlášení o zatýkání opozičních aktivistů.

Major naprázdno polknul. Moravec se na něho podíval.

„Tak co? Co všechno jste už z té čubky dostali?“zeptal se znova, tentokrát již hlasitěji.

Major byl k smrti vyděšený, bál se říct pravdu.

„Ona… my… ona byla… oni…“

„Co?!“křikl Moravec nechápavě.

„Komando partyzánů jí osvobodilo… měli velké ztráty včetně dvou důstojníků, ale získali jí a evakuovali…“odpověděl mladý major a zuby se mu klepali hrůzou.

„KDO ZODPOVÍDAL ZA OCHRANU VĚZNĚ?!?!“zaječel Moravec hromovým hlasem přes celou místnosti.

„V… v… veli… velitel Pavelský…“

„Zatkněte ho i celou jeho rodinu a před jeho očima jí nechte postřílet! Rozumíte?! Jasně mu řekněte, že smrt jeho rodiny je vina jeho neschopnosti!“zakřičel Moravec nenávistným hlasem.

„Ale…“

„UDĚLEJTE CO ŘÍKÁM NEBO SE TO STANE VÁM!“vykřikl Moravec znova ryze hysterickým hlasem.

„Ano, veliteli…“

„A co agent Vnitřní bezpečnosti?“zeptal se po chvíli, když už se trochu uklidnil.

Major se znova zatřásl strachy.

„Taky mrtví?!“zeptal se Moravec.

„A celé elitní komando s ním… byly přepadeni ze zálohy partyzánským oddílem…“

Major odešel, protože se bál další reakce Moravce, ale ten už se pomalu uklidňoval, trvaje na svém rozkazu k zmasakrování Pavelského rodiny.

Moravec byl nemilosrdný vůči neschopnosti jiných, mohl si to dovolit, čemu on osobně velel, to vždy dopadlo úspěšně a takové schopnosti požadoval i po všech svých podřízených.

„Sekretář!“křikl a do dveří vešel jeho zástupce.

„Pane plukovníku…“

„Spojte mě s velením Vnitřní bezpečnosti a informujte je o ztrátě jejich výslechového pracovníka a taky o tom, že potřebuji posily pro potlačení povstaleckých aktivit…“

„Jaké posily?“

„2 000 příslušníků Gardy Osvícenců, nebo prostě nějaké ozbrojené elitní jednotky…“

„Rozkaz. Ještě něco?“

„Ano, pokud povstalci přejdou k nějakým velkým akcím, provedeme krajní opatření…“nařídil Moravec a sekretáři přeběhl mráz po zádech.

„Kolik?“

„Vezmeme 50 dětí a 30 žen…“

„Rozkaz…“řekl sekretář rezignovaně a bez jakéhokoliv dalšího slova odešel.

Moravec vstal a došel k oknu, aby pohledl do zamračeného dne. Před generálním štábem bylo jen několik motorizovaných jednotek a pár vysokých důstojníků.

„Povstalci nezničí to co dávám poslední deset let dohromady…“řekl potichu se vztekem a nenávistí vůči opozičním silám.

 

Můj pokoj, 7:55, 11. února 2012.

Ucítil jsem jak se mnou někdo cloumá. Otevřel jsem oči. Nade mnou stál Radovan.

„Co se děje?“zeptal jsem se a mžoural do pološera, které v pokoji bylo.

„Máš se dostavit na zasedání velitelské rady… ve velké hale. Ty, zbytek přeživších z čety, Patrície a všichni důstojníci českého povstaleckého velení…“řekl.

Ještě jsem chvíli mžoural a potom jsem se sebral a začal lézt z postele. Hlava mě bolela. Záda mě bolela. Nějakou tu minutu jsem se snažil navléct levou nohu do pravé nohavice, ale nakonec jsem se dokonce trefil do té levé a mohl jsem vylézt z postele a doobléknout se.

 

Velká hala, 8:10.

Na zasedání jsem dorazil jen pár minut před začátkem. Prošel jsem velkými dubovými železnými dveřmi a ocitl se v prostorné, téměř gigantické hale s mnoha sedačkami a stoly a jedním velkým konferenčním stolem na konci haly za nímž seděli naši velitelé a diskutovali. Bylo mi jasné, že se to bude týkat vojenského puče na Slovensku, protože vedle velitele celé české povstalecké sekce, podzemního maršála Tyla, kterého jsem nyní měl možnost vidět na živo první v životě, seděla právě Patrície a o něčem s ním jednala.

Prorval jsem se mezi řadami lidí a podařilo se mi se štěstím usednout, až do první řady židlí, na poslední volnou židli.

„Nuže, bratři a sestry, zahajujeme toto mimořádné jednání Povstalecké válečné a velitelské rady pro krizové situace…“pronesl podzemní maršál a něco zapsal do počítače.

Železné dveře se neprodyšně zavřeli, abychom nebyli rušeni a já byl poctěn, že jsem se mohl dostat na tak důležité jednání.

„Proč jsme se zde sešli. Před několika hodinami jsme odeslali zprávu o nastávající kritické situaci na ústřední velení Všeevropského povstaleckého okruhu. Hlavní rada hlavního velení okruhu pověřila Vyšegrádský povstalecký okruh, tedy nás, polské, slovenské a maďarské povstalce, vyřešením této situace, takže si situaci zrekapitulujme. Pro nastolení tužšího režimu, ještě silnější cenzury a potlačení opozice musí vláda vyhlásit výjimečný stav, toho může dosáhnout pouze za nějaké šokové události, jinak by jí hrozili reálné nepokoje ze strany českého obyvatelstva…“řekl Tyl a byl přerušen všeobecným smíchem.

„Ano, vím že to zní jako protimluv… nepokoje českého obyvatelstva… vím, ale berme to vážně. Skupina elitních žoldnéřů, v přestrojení za fiktivní teroristickou organizaci Slovácké obrodenie, provede rozsáhlé teroristické útoky na Václavském náměstí s cílem zabít co nejvíce lidí, zničit jízdní sochu sv. Václava a zničit Národní muzeum. To má být šoková událost, která lidi nažene do pro-válečného tábora. Vláda na to odpoví embargem a perzekucí slovenského obyvatelstva na jihovýchodní Moravě. Slovensko, jež bude po vojenském převratu prohlášeno za Slovenskou nacionální demokratickou republiku, napadne Moravu a vyšle tam několik brigád motorizované pěchoty, aby údajně zachránilo své bratia a sestry. Armáda České republiky se střetne s nepřítelem a s pomocí žoldnéřů na obou stranách a rozsáhlých dodávek zbraní a munice ze Západu i Východ obou stranám se to změní ve vleklou nekonečnou válku a v ČR nastane perzekuce civilního obyvatelstva a otevřená perzekuce opozice, která bude nařčena z kolaborantství se slovenskými vetřelci. Postupně do toho bude zavlečeno i Maďarsko jako spojenec Česka a Polsko jako spojenec Slovenska. Po několika měsících válka skončí, ale perzekuce ne a z důvodu zabránění takovým událostem NATO posílí své síly a dovolí příchod amerických jednotek. Posilování ozbrojených sil, policejních sborů a perzekuce… to všechno je jen příprava na nastolení jejich globální diktatury a tomu my musíme zabránit. Čierny front už mobilizuje ostatní povstalecké skupiny, komunistické milice, anarchistické ozbrojené družiny, vlastenecké oddíly… a zároveň trénuje zabijáky pro likvidaci členů generálního štábu, kteří mají vést puč a ustanovit pučistickou vládu již do pouhých čtyř týdnů…“

Nyní na něho navázala Patrície.

„Máme zprávy a kopie komunikací o součinnosti české a slovenské armády a o společných přípravách nejvyšších velitelů obou těchto uskupení pro tuto operaci. Název operace není znám, ale je známa další důležitá skutečnost a to, že už nyní generálové ve slovenské armádě prosadili zvýšení platů pro řadové vojáky o polovinu a pro důstojníky o dvě třetiny oproti dnešním platům, zároveň jejich rodinám zajistili velké výhody a lépe je cvičí, to vše, proto aby jím zůstali loajální v případné válce proti České republice… tárám tu o tom, že…“

„Táráte?“podivil se jeden mladší český voják z něhož už opadla čechoslovenština.

„Mluvíme… tárat je mluvím… mluvím tu o tom, že Slovenskem prostupuje militarizace a to už nějakou dobu. Slovenská vláda tajně formuje ozbrojené milice, které budou pomáhat armádě a při udržování pořádku a boji proti pro-českým kolaborantům a pro-maďarským nepřátelům vlasti…“

„Prosil bych nyní zádesa A. Vávru, aby pohovořil o události, která se stala ve vesnici Krátonohy, konkrétně o rozhovoru mezi udavači a agenty Iluminátů…“vyzval mě k mému zděšení Tyl.

Rozhodně jsem nečekal, že budu muset mluvit. Mohli mě aspoň varovat. Vstal jsem a předstoupil před všechny doprostřed místnosti.

„Když jsme byli na akci v Krátonohách s cílem eliminovat donašeče a nepřátelské agenty, měli jsme možnost uslyšet část jejich rozhovoru. V rozhovoru se zmiňovali o dvou důležitých informacích. Nejprve o formování zfanatizovaných provládních polovojenských sborů z řad dobrovolníků a posléze o rozsáhlých dodávkách zbraní a munice pro tyto dobrovolníky, ovšem jeden z udavačů i zmínili další dodávky zbraní a munice, konkrétně těžké obrněné techniky v podobě amerických a francouzských tanků, které ale nejsou určeny pro ony fanatické milice. Pravděpodobně tedy jde o dozbrojení Armády České republiky pro vedení boje se slovenskými jednotkami… víme jen o dodávkách obrněné techniky, nebo aspoň já jen vím o těch dodávkách obrněné techniky. Zda došli i nějaké další zbraně a munice nevím…“

„Děkujeme…“řekl Tyl chladně a zase jsem se usadil.

„Nuže v podstatě máme pouze dva směry možností co a jak dělat právě nyní a oba jsou v podstatě shodné s direktivami Nejvyšší velitelské rady a Ordum Liberacion o destabilizaci iluminátské moci. Jeden směr je likvidace slovenského generálního štábu a důstojnického sboru na čemž už pomalu, ale jistě pracují naši slovenští spolubojovníci v čele s Čierným frontem. Druhý je zničení bojeschopnosti české armády a to zničením zásobovacích cest, leteckých základen, vojenských nemocnic, armádních skladišť a vojenských velitelství, ostatně jedna z takových misí nastane velice brzy a to útok na důležité armády skladiště jihočeského vojenského okruhu čímž poškodíme týlové jednotky české armády…“pokračoval Tyl.

„Je nutné zlikvidovat i Emana Moravce…“vpadl jsem do toho.

„Proč?“zeptal se Tyl.

„Protože on je určitě hlavním koordinátorem celé akce, vzhledem k tomu, že má zodpovědnost za vojenské otázky v ČR v rámci Iluminátů…“vysvětlil jsem.

„To je pravda, problém je, že Moravec většinu času tráví na své opevněné a celým plukem žoldnéřů hlídané vile v západních Čechách, až u Aše, kam naše podzemní sítě tunelů nevedou…“řekl jeden obtloustlý plukovník a zapálil si cigaretu.

---