Šťastný Nový rok

Ať je Silvestr a Nový rok stejně tak vzrušující jako celý nový rok 2021! hlásají veliké barevné cedule, které obchodní řetězce stačily s obdivuhodnou rychlostí vyměnit za vánoční reklamy. Odmítavě semknu rty a přidávám do kroku, abych se vyhnula skupince kluků v mém věku, kteří se užasle zastavili blýskavé výlohy plné světlic a rachejtlí.

Ne, mě tyhle hlouposti ani trochu nezajímají. Celou tuhle mánii přitom způsobila jedna jediná firma se svojí nabídkou silvestrovských petard, firma, která na tom šílenství posledních dní vydělala šílené peníze.

Mimoděk vzhlédnu k barevné vývěsní tabuli jednoho z největších obchodů této společnosti, kde se u výloh mačkají desítky lidí, nechápavě zakroutím hlavou a přidám do kroku.

Moje bavlněná šála, kterou jsem dneska nahřívala u topení skoro celé dopoledne, už zase úplně vychladla. Tepelné čidlo už bude asi rozbité, můžu ji vyhodit, pomyslím si sklesle, když si promnu ruce ve slabých rukavicích. Tam čidla fungují dobře, cítím, jak se mi po rukou rozlévá příjemné teplo, jako bych si dlaně nahřívala u ohně. Přesně tak to má fungovat, pomyslím si a naštvaně se zachumlám do své studené šály.

Takovou zimu jsem dlouho nezažila, pomyslím si s povzdechem, když se kolem mě proženou dva malí kluci. Ten větší z nich svírá v ruce pomačkanou bankovku, mladší za ním uhání na svých krátkých nožkách, aby náhodou o něco nepřišel. Oba mizí, kde jinde, než v obchodě s petardami.

„Slyšela jsem, že Vosí bodnutí je přece jen lepší než Čertův řehot,“ zaslechnu útržek hovoru dvou elegantních žen, které kolem mě projdou na vysokých podpatcích s hrdostí páva, a otráveně obrátím oči v sloup. Mám toho tak akorát dost. Se semknutými rty se otočím a razím si to rušnou, pomalu se stmívající hlavní třídou domů.

Slavnostní ohňostroj na začátek nového roku stál stát skoro milion, hlásají tučné titulky novin, jejichž rohy se prudce třepotají v mrazivém větru. Mlčky pokývnutím hlavy pozdravím vychrtlou prodavačku, která si ve starém, snad stoletém oprýskaném hrnku míchá zkřehlými prsty silnou kávu, a pomalým krokem zamířím k hlavním dveřím paneláku.

Bledé mléčné světlo mě nepříjemně bodá do očí, s povzdechem vyštrachám z batohu klíče a stoupám po zšeřelé chodbě k dveřím našeho bytu.

Klíče zarachotí v zámku a do temného bytu se vkrade paprsek světla z chodby. Zase prázdno, povzdechnu si v duchu, naučeným pohybem rozsvítím světlo v chodbě a zavřu dveře.

Ticho. Prázdno. Chladno. Nic. Stručná charakteristika našeho bytu. Máma je zase bůhvíkde a těžko odhadovat, když se vrátí. Doploužím se do kuchyně, hodím batoh do rohu místnosti a ztěžka dosednu na židli. Smetu cigaretový nedopalek z výtisku dnešních novin a s povzdechem je rozevřu. Chvíli bloumám pohledem po článcích s nezajímavými titulky a hloupými fotkami, když vtom se zastavím na obsáhlém pojednání o dnešním silvestrovském večeru. Poutavé fotky doprovázely nadšené komentáře lidí, kteří dnes na obrovskou akci na náměstí našeho hlavního města směřovali. Ohňostroj byl samozřejmě svěřen firmě, která se během posledního týdne tohoto roku nenadále rychle proslavila. Překvapivě, sykla jsem kysele a noviny zlostně odhodila.

Netrvalo ani hodinu a z bytu mě vyhnala příšerná a skličující samota. Dnes ne. Alespoň dnes, poslední den v roce, jsem nechtěla být zavřená tam, kde to ke své velké smůle nazývám domov. Bujaré veselí, které přibývalo s každou další hodinou, jako by můj pobyt tam dělalo ještě nesnesitelnějším.

Kráčela jsem setmělým městem, nevnímala jsem kam. Bylo mi jedno, kam půjdu, hlavní bylo odejít co nejdál. Když vtom mě to napadlo. Půjdu se podívat na ohňostroj.

S klidnou opatrností vylézám po úzkém kovovém žebříku, jako mockrát předtím, a nechávám pod sebou celou pochmurnou a ztichlou čtvrť. Stačí malá chvilka a náhle se ocitám na rovné střeše starého skladu, odkud mám hlavní náměstí jako na dlani.

S povzdechem se opřu o zašedlý komín, který trčí vysoko proti černé obloze, a zadívám se dolů. Náměstí je osvíceno velikými lampióny, malé krámky, namačkané na sebe, se všemožně snaží zlákat návštěvníky ke koupi upomínkových předmětů.

Uvidím líp než všichni ti dole a to jsem tu zadarmo, pomyslím si a přes tvář mi přelétne pousmání. Platit drahý vstupné, to je dnes to opravdu poslední, co by se mi chtělo.

V záři ostrých světel si až teď všimnu velikého nákladního auta, které stojí ve vedlejší ulici. No jo, rachejtle, pomyslím si kysele a mlčky pozoruju, jak vynáší ven dřevěné krabice s logem firmy. Asi to bude velkolepej ohňostroj, přiznám po chvilce v duchu a stočím pohled zpět k náměstí. Až to začne, tak ten několika tisícovej dav se dole zblázní radostí.

Měla jsem pravdu. Odbila půlnoc a k černému nebi bez jediné hvězdy vyletěla první světlice. Dav propukl v nadšený jásot, já se klidně opřela o komín a taky vzhlédla k nebi. Byla jsem si jistá, že se teď dívám na ten největší ohňostroj, který kdy naše město zažilo.

K nebi právě svištěla obrovská rachejtle, když vtom cítím, jak mi na rameno dopadlo něco horkýho. Nevěnuju tomu velkou pozornost a dívám se dál, když vtom mi něco hodně nepříjemnýho spadne do oka.

Prásk! Obrovská rudá koule se rozprskne nad hlavami diváků a zmizí v temnotách, já marně mrkám a mnu si oko, abych tomu příšernýmu pálení zabránila.

Hvízd! To pronikavé hvízdnutí zelené světlice se mi zarylo až do morku kostí, když vtom mě začne strašně pálit v krku.

Prásk! Další ohromná světlice ozáří noční oblohu a tiše vyhasne. Hvííízd! Zakuckám se, když si zakryju uši dlaněmi, pronikavý svist mě snad na moment zbaví sluchu. Marně lapám po dechu, cítím, jako kdyby se mi po celém těle rozlévalo nekontrolovatelné horko.

Co se to se mnou děje? bleskne mi vyděšeně hlavou, když padám na kolena. Každý další nádech mě nemilosrdně řeže v krku, každá částečka mého těla marně bojuje s horkem, které se zcela náhle rozprostřelo chladivým večerním vzduchem.

Hvíízd! Poslední rachejtle vylétne s ohlušujícím svistotem k nebi, ozve se motor dodávky a ta hned v příští vteřině zmizí ve tmě. To tiché drnčení motoru neslyším. V posledních vteřinách neslyším vůbec nic. Marně lapám po dechu, marně se snažím bojovat. Prohrála jsem. Moje tělo se bezvládně sesune k zemi a já ztratím vědomí.

Přestanu dýchat v tu chvíli, kdy se zdravotníci dostanou k prvním zraněným lidem na náměstí. Zmatek a chaos se mísí s pláčem a nářky, skupinka lékařů nemá absolutní šanci vyhrát boj o holé životy. Vyhaslé vařící oharky, zbytky velkolepého ohňostroje, nemilosrdně pálí kůži, dusí a oslepují.

Silvestr 2020 bude mít víc než pět tisíc obětí a bude se ještě po dlouhá léta připomínat jako odstrašující případ. To už já ale nezažiju.