Ordum Liberatum - V. část

Na rozcestí...

Jídelna, 18:49.

V prázdné jídelně jsem pitval bramborovou kaši a sledoval různé zprávy o dalším vývoji na malém datapadu, který ležel vedle mé ruky. Michael Antoš si přisedl naproti mně a pokývl hlavou.

„To se nám to vyostřuje…“řekl jsem.

„Musím ti gratulovat. Projevil si obrovskou odvahu, když si odtamtud dostal tu slovenskou agentku. Odvahu, kterou bych ani já v tvém věku neměl…“

„Co mi zbývalo než splnit bojový úkol? Kupředu mě hnal fakt, že pomohu osvobodit lidstvo… a to, že jsem nemohl zklamat naše povstalecké síly…“

„Možná, že časem získáš i vyznamenání…“

„Jaká všechna má Povstalecká armáda vyznamenání?“

„Jednak za úspěchy se specializovanými zbraněmi, ostatně ty už máš vyznamenání za ostřelovací pušku. Dále za velitelskou činnost v poli, za výzvědnou činnost v týlu nepřítele, za odvahu v boji, za počet zabitých nepřátel, za velitelskou činnost v týlu, za vedení operace atd., ty zatím aspiruješ za vyznamenání za odvahu v boji… a rozhodně si ho zasloužíš…“pochválil mě Antoš.

„Už se zjistilo kdo byl ten zrádce v našich řadách?“zeptal jsem se po chvilce mlčení.

„Ano, jeden z našich rádiových operátorů. Prohledali jsme ho a v jeho věcech našli odposlouchávací zařízení iluminátské Vnitřní bezpečnosti. Popravili jsme ho…“

„Vy jste vedl výslech toho zajatého donašeče?“

„Ano…“

„Mučil jste ho?“

„Ano…“

Pousmál jsem se.

„Oni si nic jiného nezaslouží. Ilumináti i ti, kteří jim slouží si zaslouží jen to nejhorší…“řekl Antoš naštvaně.

„Co vám provedli? Každému tady něco provedli… nebo skoro každému, co vám?“

Antoš se odmlčel.

„Dělám to kvůli svým dětem. Svému synovi a své dceři. Oni oba… oba byli v opozici už dávno přede mnou. Měli taky podobné zájmy v záhadách, scifi a konspiračních teoriích a to je nakonec stálo život. Mnoho večerů se vytráceli pryč a jednou jsem se rozhodl je sledovat, protože jsem začal pochybovat, že jde o nějaké večírky. Myslel jsem si, že fetují. Když jsem došel na místo kam šli, přepadli mě dva samopalníci, byli to povstalci a přivedli mě k mým dětem a k několika úplně cizím lidem, kteří s nimi byli. Nic jsem nechápal. Syn, Alex, si mě odvedl na stranu a v krátkosti mi vysvětlil co se děje. Byl jsem zděšen a šokován, ale vzhledem k samopalu, který jsem měl namířený na hlavu jsem raději nic nenamítal. Po nějakém tom dni přemýšlení jsem se přidal k povstalcům a více méně tak velká část naší rodiny byla povstalecká. Jen manželka to nevěděla. Společně s dětmi jsem se účastnil všemožných akcí a brzy jsem se hodně vyšvihl. Provedl jsem několik úspěšných bombových útoků na vojenské cíle, zastřelil generála policie a dokonce jsem postřelil Moravce do břicha. Bohužel přežil a rozhodl se mi tvrdě pomstít…“

Znova se odmlčel.

„… ale to nebyl jediný důvod proč se chtěli pomstít. Vzpomínáš si na projekt European Defense Coalition?“

„Ano, ta militarizace Evropy, zkrachovalo to kvůli finančním a technickým potížím…“

„Ano, ale v případě Česka byli těmi technickými potížemi to, že jsme celý vojenský a zbrojní komplex, včetně přidružené letecké základny Evropské federální armády a všechny ty čtyři zbrojní fabriky na to napojené vyhodili do vzduchu…“

„To…“

„Ano, můj tým pod mým velením způsobil ten obrovský požár, o kterém tehdy informovala televize jako o závadě na elektrorozvodech. 4 fabriky pokrývající celou českou zbrojní výrobu a velkou část zbrojní výroby Slovenska, letecká základna s 40 bojovými helikoptérami a 15 bombardovacími stíhačkami, dělostřelecká základna s 400 děly a 45 houfnicemi, tanková základna s 122 tanky a muniční skladiště s více než 10 000 tunami zbraní a munice, to vše tehdy lehlo popelem a ČR byla vyřazena z jakékoliv možnosti zapojení do EDC… a částečně i Slovensko… z toho pro změnu zuřil Korbelík, který měl v těch fabrikách svoji rozšířenou výrobu, protože se rozhodl expandovat do zbrojního průmyslu…“

„Co se stalo?“

„Jednoho večera… oni nás sledovali a zjistili kdo to provedl… takže jednoho večera komando žoldáků vpadl do našeho bytu a bez sebemenšího slitování a bez myšlení zastřelili moji ženu. Potom mě svázali a odvlekli do obývacího pokoje, kam posléze přivlekli i mé děti. Musel jsem se dívat jak banda ožralých žoldáků na Moravcův přímí rozkaz před mýma očima znásilňuje moji dceru a mučí mého syna. To byla jejich ukrutná odplata za zničení vojenské základny… tři hodiny jí před mýma očima znásilňovali a pak Moravec zastřelil Alenu… i Alexe. Oba. Byl jsem na pokraji zhroucení a byl jsem rád, když nařídil, abych byl taky zastřelen. Na to už se nechtěl dívat, jen chtěl vidět zoufalství a hrůzu v mých očích. Odešel pryč z bytu a mě tam nechal napospas žoldnéřům. Ovšem akorát ve chvíli, kdy odešel se ze schodiště v našem paneláku přiřítilo do našeho bytu jiné komando. Tentokrát povstalecké komando. S momentem překvapení a palbou do zad smetli celý tým žoldáků a osvobodili mě. Stejně jsem si v tu chvíli přál zemřít… přál jsem si na to vše zapomenout…“řekl Antoš a v očích se mu objevili slzy.

„To je mi líto…“

„Proto jsem přisahal, že s každým Iluminátem a s každým jejich přisluhovačem budu jednat bez milosti a soucitu a jak tvrdě to jen půjde… a tím se budu taky navždy řídit… kam se teď chystáš na misi?“

„Pojedeme na jih, zničit důležité armádní skladiště a velitelství a paralyzovat tak bojeschopnost jihočeského vojenského okruhu. A ty?“

„Záškodnická akce, něco podobné, ale my máme zničit skladiště policie. Kdy se hodláš vrátit do své čety? Zatím tu bereš jen takovéhle mise u jiných čet, ale i tvá mateřská četa má své úlohy…“

„Nabídli mi dělat i jiné mise, tak dělám jiné mise, snad jde o to co nejvíce poškodit iluminátský režim než se hádat o to s kým ho poškodit…“

„Taky pravda…“

„Co si myslíš o té Patricii?“zeptal jsem se po chvilce.

„Myslím, že je pro nás velice důležitá. Dodala nám spoustu informací a snad nám pomůže zabránit tomu puči a celé té válce…“

„Měli bychom vyslat nějaké agenty, aby zjistili jak je to s dalšími dodávkami zbraní a munice pro českou i slovenskou armádu…“

„Stejný názor má i podzemní maršál a vyšle tým našich nejlepších agentů, kteří infiltrují do Prahy a zjistí od místních zdrojů jaká je situace a zda dorazili nějaké dodávky na dozbrojení české armády…“

Vstal jsem a bez dalšího slova odešel zpět do své ubikace, trochu se prospat před nadcházející operací, kdy jsme se měli střetnout s regulérními jednotkami české armády.

Jak jsem tak procházel chodbami katakomb, jediné na co jsem byl schopen přemýšlet, bylo to co se stalo Antošovi a co se stalo mě, porovnávat to… byl jsem jen schopen přemýšlet nad našimi ztrátami na poslední akci a na tom, že nevíme jak získat další posily a dobrovolníky a že jich získáváme zatraceně málo. Abychom doplnili početní stavy na plné operační nasazení potřebovali bychom 600 dobrovolníků, za celou dobu co jsem u povstalců jsme jich získali jen 30.

Posadil jsem se na zem a složil si tvář do dlaní.

„Kde můžeme získat dobrovolníky?“zeptal jsem se kolem mě procházejícího podzemního maršála Tyla, který mířil do své ubikace.

„Nezoufejte si, bratře. Jakmile zničíme to armádní skladiště, tak tím vyšleme všem malým a roztroušeným odbojovým a opozičním frakcím jasný signál, že Povstalecká armáda něco dokáže!“pronesl Tyl s úsměvem a my jsme akorát mohli doufat, že ta akce dopadne dobře.

„Kolik dobrovolníků můžeme očekávat?“

„Pokud to bude dostatečně grandiózní a pokud vše půjde dobře? Mezi 800, až 1 000… což bude největší posila, taky to bude jedna z největších akcí tady v ČR…“

„A já budu mít tu čest, že se jí budu moci účastnit…“řekl jsem s úšklebkem.

 

České Budějovice, Suchévrbné, 22:05, 12. února 2012.

Stál jsem u kostela v Suchémvrbném, kouřil cigaretu a pod kabátem jsem měl schovaný samopal Škorpión, připravený zlikvidovat jakéhokoliv iluminátského vojáka.

Měl jsem tam čekat jako spojka na jihočeské povstalce. Naše diverzní skupina byla tři kilometry východně od Českých Budějovic, českobudějovičtí povstalci zatím shromažďovali výbušniny a naši hledali most přes něž má vést cesta pro posily, až vezmeme základnu útokem.

Cítil jsem se nejistě, protože nebyla moc tma. To ten blbej sníh, od kterého se odráželo všechno světlo. Další cigareta a snažil jsem se udržet nerozklepaný zimou a strachem.

Na chodníku se vynořila vysoká postava v kabátu a štrádovala si to přímo mým směrem. Když byla kousek ode mě tak nenápadně zpomalila.

„Jsou na cestě, budou ve vylidněné vesnici Katovice, 4 kilometry jihozápadně od základny…“řekl vysoký muž a prošel dál, jako by mě ani neviděl.

Vytáhl jsem odstíněnou vysílačku a poslal koordináty naší skupině. Dostal jsem zpět odpověď, že vyráží na místo setkání a ať tam taky jdu. Na mapě v datovém asistentu jsem si vyhledal dotyčné místo.

„Paráda…“vyprskl jsem vztekle, když jsem zjistil, že je vzdálené celých sedm kilometrů.

Musel jsem nasednout na motorku a jet tam, což bylo dost riskantní, ale jiná možnost nebyla. Naskočil jsem a než jsem vůbec stihl nastartovat, uslyšel jsem prudké zasvištění gum auta a jak se do ulice, kde jsem byl vyřítili tři hummry s ozbrojenci.

„Kur…“

Rozjel jsem se a vytáhl granát, který jsem měl za opaskem a jinak jsem doufal, že ho nebudu muset použít.

Přejel jsem přes most v jedné ze sousedních ulic a namířil si to k místu setkání, ale na zadek se mi přichytli iluminátští motorizovaní vojáci. Odjistil jsem granát a prudce zpomalil. Nepřátelé se pokusili zamířit a začít střílet, ale hodil jsem jim granát na korbu. To je rázem přimělo vykašlat se na nějakou střelbu.

Dupl jsem na plyn a hammr, který mi byl nejblíže explodoval. Celý se převrátil a vzal sebou na onen svět půl tuctu iluminátských vojáků. Ovšem stále za mnou vyseli dva další hammry.

„Zatraceně…“zakřičel jsem, když jsem uviděl železniční přejezd a blížící se vlak.

Skrčil jsem hlavu a podjel pod závorami. Druhý hammr závory prorazil, ale to bylo taky to poslední co udělal. Nákladní vlak ho srazil z kolejí. Třetí hammr prudce zabrzdil a jeho osádka už se jen mohla dívat jak druhý hammr letí vzduchem v plamenech a dopadá do nedaleké řeky.

Přestal jsem se dívat na vlak a raději jsem se zase díval na cestu.

„NEEEEE!“zaječel jsem a napral to rovnou do svodidel.

Doslova jsem vyletěl do vzduchu, ale k mému štěstí jsem dopadl do křoví, které zbrzdilo jinak brutální pád.

Vyhrabal jsem se z křoví a k nemilému překvapení jsem spatřil, že vlak už je pryč a poslední z hammrů se ke mně blíží nebezpečnou rychlostí. Vytáhl jsem samopal a zalezl za svodidla. Okamžitě jsem na hammr spustil palbu a mířil jsem střídavě na kola a na okno řidiče. Kromě mě a hammru plného ozbrojenců nebyl nikdo nikde, ostatně už jsme byli za městem.

Kulky provrtali okno řidiče a zasáhli ho do čela. Auto sjelo ze silnice a vyklopilo vojáky na korbě, kteří spadli do příkopu.

Přeskočil jsem svodidla a doufal, že najdu motorku. No, to nebylo zas tak těžký, byla jen kousek od místa nehody, ale byla na hadry rozsekaná.

Z jiné silnice se přiřítilo další auto, ale vypadalo civilně a zastavilo hned u mě.

„Dobrý držkopád, nasedej, jsme z jihočeského povstaleckého okruhu…“řekl řidič, kterého doprovázeli ještě dva samopalníci.

Na nic jsem nečekal a naskočil.

„No to byl… díky bohu za to křoví…“řekl jsem a zhluboka oddechoval.

Auto se rozjelo směrem k souřadnicím setkání.

„Jak jste mě vůbec našli?“zeptal jsem se s podivem.

„Spatřili jsme kolonu hammrů narvaných ozbrojenci jak někoho pronásledují, muselo nám být jasné, že jde o někoho z našich řad a trefili jsme se…“

Auto brázdilo venkovskou krajinou a před námi byla důležitá mise. Mise, které jsem se obával.

„Už byli rozděleny úkoly?“zeptal se po chvilce ostřelovač vedle mě.

„Zatím ne, rozdělí to, až velitel Stránský…“odpověděl řidič a po pár minutách vjel do opuštěné vylidněné vesničky, kde nebyl nikdo, kromě celé čety těžce vyzbrojených povstalců.

„Už jsme tady…“křikl řidič, když zastavil a všichni jsme vylezli z auta, směrem k četě vojáků.

Došli jsme na malé náměstí, kde byl náklaďák s výbušninami a četa.

„Skvěle, jsme tu všichni…“řekl Stránský.

„Co vy tady?“zeptal jsem se nedaleko stojícího Antoše.

„Rozhodl jsem se zapojit a přenechal jsem velení nad tou druhou akcí svému zástupci. Potřebuje nějaké zkušenosti z velení čety, aby mohl být povýšen a já jsem navíc expert na výbušniny, kdysi jsem byl demoličním technikem…“odpověděl Antoš a pousmál se.

„Dost tlachání…“zahulákal podsaditý Stránský.

Postavili jsme se do pozoru.

„Rozdělíme se nyní na dva týmy. Tým Alfa a tým Beta. Alfa bude mít za úkol infiltrovat do základny, položit výbušniny a vyhodit skladiště a vojenské velitelství do vzduchu a Beta bude mít hned dva úkoly. Původní úkol, zničit most přes řeku Svárku, přes něž mohou přijet nepříteli posily a zadruhé, dostat se, až na kótu 223 a tam podminovat ten vysoký most. Můžete ho vidět odsud, směrem na východ…“řekl velitel Stránský a všichni jsme se tam podívali.

Skutečně tam byl vysoký most, který vyčníval z krajiny a dlouhý aspoň dvě stě metrů.

„Máme ho jen tak vyhodit do vzduchu?“zeptal jsem se.

„Ne. Během půl hodiny po mostě pojede konvoj 6 nákladních vozů se zbraněmi a municí a 3 tankové čety o celkové síle 15 tanků T-72… počkáte, až budou na mostě a teprve potom to tam vyhodíte do vzduchu… tím fatálně oslabíme tankové síly v jihočeském vojenském okruhu. Navíc ten most spojuje jihočeský a východočeský vojenský okruh pokud jde o zásobování… dostaneme všechny jejich jednotky na kryplkáry…“řekl velitel s úsměvem.

„Četaři Antoši, vy povedete tým Alfa. Desátnice Fajerová, vy velíte Betě…“rozdělil Stránský velitelské povinnosti a zbytek už nechal na důstojnících.

„Ke komu chceš?“zeptal se mě Antoš, zatímco Fajerová si vybírala do svého týmu jednotlivé vojáky podle různých specializací.

„Radši půjdu zrušit ty mosty…“řekl jsem.

„Dobrý nápad, ještě nejsi tak zkušený, abys šel s námi rozsekat celou základnu. Nic ve zlém…“reagoval Antoš s úšklebkem.

Já došel k týmu Beta, který už byl více méně dán dohromady a chystal se k úderu na mosty. Bylo 22:25 a byla ukrutná kosa. Teplota spadla do patnácti stupňového mrazu a já měl na sobě tři trika, dvě mikiny, zimní vojenskou bundu, ušanku a přes tvář tlustý šátek. Na nohou, ale tenké kalhoty a promrzlá bagančata. Jaký kontrast.

„Jdeme!“křikla stará veteránka Fajerová na všechny příslušníky Bety a Antoš se svým týmem taky vyrazili směrem k základně.

„Rozdělíme se, Millere, vem si tucet bojovníků a jděte zrušit ten vysoký most, my zrušíme ten most pro posily!“nařídila Fajerová a já se přidal k mladému a talentovanému poddůstojníku Millerovi, který měl shodou okolností stejnou hodnost jako Já.

„Jdu s vámi…“řekl jsem a od jednoho z povstalců vyfasoval dragunova.

„Ostřelovač se bude hodit…“řekl Miller a vydali jsme se k nedalekému betonovému mostu, přes řeku Svazku.

Byl vzdálen jen pár desítek kroků a nebyl to žádný supervelký nebo důležitý most, ale byl upraven armádními inženýry, aby vydržel přejezd tankové jednotky. To jsme poznali hned.

Beta-1 začala pokládat trhaviny na první most a my jsme hornatou krajinou pokračovali směrem k vysokému mostu, vzdálenému asi půl kilometru. Všichni jsme v duchu drželi palce týmu Alfa na němž leželo břímě celé této operace.

„Máte tlumič?“zeptal jsem se našeho nosiče munice.

Ten z jednoho baťohu vyhrabal tlumič na ostřelovací pušku a já si ho našteloval. Přeci jen, tichý ostřelovač je efektnější ostřelovač.

„Tady Alfa, jsme u základny…“ozvalo se z vysílačky, akorát když jsme po strmých kopcích dosáhli jednoho konce mostu.

Napřímili jsme se a prohlédli si celý most.

„Všichni k zemi…“houkl Miller a všichni jsme zalehli.

Včas si stihl všimnout nepřátelské hlídky na mostě, ovšem jak jsme si hned také všimli, byla to hlídka vcelku v podnapilém stavu.

Zamířil jsem a s prsty zkřehlými zimou jsem vystřelil. Kulka srazila blíže stojícího vojáka, ale než se druhý, taky opilý voják, stihl vůbec zorientovat, byl i on na zemi mrtví.

„Dělejte. Položte výbušniny. Nepřátelská kolona tu bude za 15 minut!“řekl Miller a demoliční experti začali rozmisťovat semtex po celém mostě.

Dva další povstalci shodili mrtvá těla z mostu do hluboké řeky, kde jim taky byl konec.

„Jaká je situace?“zeptal jsem se vysílačkou ostatních jednotek.

„Tady Beta-1. Most podminován. Čekáme na rozkaz od velitele Antoše a jeho týmu…“

„Tady Alfa, infiltrovali jsme do základny. Skladiště paliva je už podminované. Sedm stráží bylo zlikvidováno. Skladiště munice pro tanky a dělostřelectvo právě podminováváme…“ozvali se skrz Antošův hlas potěšující zprávy z vysílačky.

Ovšem hned po těchto zprávách se začala ozývat ostrá palba směrem od základny. Bylo jasné, že to začne, ale doufali jsme, že čím déle tím lépe.

„Sakra…“zaklel jsem a bylo mi jasné, že brzy půjde do tuhého.

„TADY HLAVNÍ VELITELSTVÍ. ZASTAVTE AKCI! OKAMŽITĚ ÚSTUP DO KATAKOMB!“ozval se z vysílačky hlas jednoho z členů velitelské rady.

„Na čí rozkaz?“zeptal jsem se.

„Podzemního maršála Tyla. Nečekaný vývoj! Pohněte sebou!“

„Nemůžeme. Akce už je rozjetá, nepřátelská základna je podminovaná…“

„Vyhoďte do vzduchu co jste stihli podminovat a stáhněte se…“

„Tady Antoš, co to tam sakra vymýšlíte za hovadiny?!“

„V Praze došlo k teroristickým útokům! Přímo na té mimořádně svolané slavnosti!“

„Rozumím, ustupujeme…“

Takovýhle vývoj nikdo z nás nečekal.

„Odpalte most!“rozkázal Miller, ale snesla se na nás smršť kulek.

Přikrčili jsme se a zjišťovali odkud to jde. Po srázu na protější straně mostu sbíhali iluminátští vojáci a stříleli na nás ze všeho co měli.

„Dělejte! Kryji vás!“křikl jsem a vystřelil první náboj, který usmrtil těžce vyzbrojeného kulometčíka.

Další náboj sundal vojáka s baretem, zřejmě důstojníka a ten se doslova skutálel ze srázu a spadl pomlácený do řeky.

Ozvala se série strašných explozí. Výbuchy a plameny ozářili nebe jako slunce a my jsme mohli skrze pustou krajinu z výšky sledovat hořící vojenskou základnu nepřítele. Skladiště paliva i zbraní a munice bylo v plamenech. Ovšem velitelství a tanková základna byli nedotknuty, ale Antošovi a jeho vojákům se podařilo stáhnout.

Další exploze. Tentokrát jen kousek od nás. Most pro posily vyletěl do vzduchu.

„Počkejte, neodpalujte nálože!“zakřičel radista a hleděl na příruční radar, zatímco jsme se kryly zběsilou palbou.

„Co se děje?“zeptal jsem se.

„Jede sem deset nepřátelských tanků. Počkáme, až budou na mostě…“

„Dejte mi detonátor, postarám se o to!“řekl jsem.

„Ok, Hanská tady s vámi zůstane jako palebná podpora…“přikázal Miller a jinak drobná dívka, nyní vedle mě zalehla s ručním kulometem a kosila všechno co se hýbalo.

„Kde je evakuační tunel?“zeptal jsem se, když už většina jednotky byla pryč.

„V lesích, 100 metrů severně odsud. Jakmile se tam dostanete zničíme ho… nesmí ho nepřítel objevit!“řekl Miller a utekl pryč i se zbývajícími dvěma vojáky.

Já pohlédl na příruční radar, který jsem měl v levé ruce, zatímco v pravé jsem držel detonátor k semtexovým náložím.

„200 metrů a rychle se přibližují. Kryj nás…“křikl jsem na Hanskou a ta se snažila seč jí síly stačili.

Klekl jsem si na jedno koleno a ověřil menší problém, který se vyskytl. Minometné družstvo. Tři vojáci s minometem se rozmístili na konci mostu a hned bez meškání vystřelili. Naštěstí minuly a zásah dostala akorát stará silniční značka, ovšem jen pár metrů od nás, takže nás zasáhli i střepiny. Hanskou do ramene a mě do pravé tváře. Ovšem bolest se rozhostila po celé tváři.

100 metrů. 100 metrů dělilo nepřátelské tanky od mostu a ještě těchto 100 metrů jsme museli vydržet.

Nesměl jsem dovolit, aby minometčíci znova vystřelili. Vystřelil jsem jako první. Kulka zasáhla nabíječe. Další kulka velitele týmu a třetí mířiče. Všechny tři jsem sundal během pěti vteřin. Neuvěřitelný výkon.

„Tady Antoš, jsme v tunelech… už sem slézá i tým Beta…“ozvali se další uklidňující zprávy.

„TANKY!“zakřičel Hanská, když se zpoza jednoho kopce na opačné straně mostu vyřítili dvě čety tanků.

Zalehli jsme, aby nás neviděli a vyčkávali, až se objeví na mostě. Nasadil jsem si digibrýle a zapnul rentgenové vidění, abych viděl, kdy bude na mostě všech deset tanků. Potom už jsem jen mohl čekat. Čekat v dešti kulek a naprosté hrůzy jestli se dožijeme příští vteřiny.

„Teď!“křikla Hanská, která měla smysl pro přesnost a trefila se skutečně ve chvíli, kdy na mostě byly obě čety.

Zmáčkl jsem detonátor a zabořili jsme si hlavy hluboko do sněhu, aby nás výbuch okamžitě nezabil. Ohluchl jsem. Tedy jen na chvíli, ale stejně to bylo hnusné. Spíš by bylo divné, kdybych z těch pekelných ran neohluchnul a snad bych i oslepnul, kdybych se tam podíval, protože obrovské exploze roztrhali celý most, který se začal bortit a s ním i tanky. Některé zničila už samotná exploze a jiné se rozmlátili o dno řeky při pádu z dvou set metrové výšky.

Přál jsem si ještě chvíli sledovat tu ohnivou show, ale taková show by byla vykoupena mojí smrtí.

S Hanskou jsme se sebrali a zmizeli pryč, směrem k tunelům.

 

Katakomby, Kladno, můj pokoj, 23:50.

Byl jsem ve svém pokoji a vůbec nic nechápal. Nikdo nic nechápal. Velitelská rada nařídila prozatím informační embargo, ale stejně se už roznášeli informace o smrti 652 Pražanů při rozsáhlých bombových útocích slovenských separatistů. Úžasná zpráva. A aby toho nebylo málo, půlka týmu Alfa zařvala pod palbou nepřátelských kulometů.

Ozvalo se zaklepání na dveře a do pokoje, kde jsem byl já i Radovan vešel udýchaný Antoš.

„Co se děje?“zeptal jsem se nejistě.

„Maršál pořádá mimořádný brífink. Chce tam shrnout poslední misi a to co se mezitím stalo a co se děje…“řekl Antoš a já ho následoval do jedné z velkých hal.

Chtěl jsem se taky co nejdříve dozvědět co se sakra stalo, že jsme nemohli úspěšně dokončit naši misi a co se bude dít. Proto jsme došli do haly narvané lidmi – důstojníky, účastníky poslední mise, zpravodajskými agenty a venkovskými starosty, kteří nás podporovali.

„Myslel jsem, že iluminátské vedení chystá ten teroristický útok na později…“řekl jsem potichu k Antošovi.

„To si mysleli všichni, ale jak se zdá, nejmocnější z Iluminátů zasáhli a rozhodli se nenechat nic náhodě… nic nám…“odpověděl Antoš, ale akorát byl přerušen Tylem.

„Nejprve stručně k misi, která byla předčasně ukončena. Mise, které se účastnil 701. četa, 41. praporu dopadla relativním úspěchem. Přes značné ztráty na lidech, se podařilo zničit zásobovací most i s dvěma četami tanků a taky značnou část nepřátelské vojenské základny včetně cílových skladišť. Hlavní velitelství se nepodařilo zničit a stejně tak opravárenské garáže a tankový štáb. Za odvahu je udělena medaile zadesu A. Vávrovi a militantce Hanské…“rekapituloval Tyl velice krátce naši misi a mě se rozzářili oči.

„Pak ti předám medaili…“špitl Antoš a dál jsme přes několik řad lidí poslouchali.

„Nyní, proč byla mise přerušena. V 22:20 jsme obdrželi zprávu od pražského oddělení, že na Václavském náměstí došlo k rozsáhlým bombovým útokům. Nálože plastických trhavin zničili jezdeckou sochu sv. Václava a Národní muzeum a nálože s chemickými bojovými plyny usmrtili více než 600 lidí přímo na Václavském náměstí a dalších 1 000 lidí bylo raněno. K útoku se přihlásila Slovenská osloboditelná armada, která deklaruje, že chce na jihovýchodní Moravě ustanovit Slovenskou demokratickou republiku. Všichni víme, že jde jen o kamufláž Iluminátů. Na Slovensku došlo ke státnímu převratu, ovšem nebyl zorganizován armádou, ale slovenskými fašisty…“

„Počkat, proč takhle změnili celý svůj plán?“ozval se výkřik z davu.

„Protože zjistili, že agentka Hallmanová byla zachráněna a že nás i slovenské povstalce varovala o tom co se chystá… a teď mě nechte pokračovat, ať víte co se děje. V 22:32 jsme se nabourali do vojenské komunikace, abychom zjistili jaká je situace a získali jsme zprávy, že český a slovenský generální štáb zahájili mobilizaci armád. Západní pakty za pár hodin vydají prohlášení, že se do věci nehodlají plést a začne regulérní válka mezi Českem a Slovenskem. Slovenští žoldnéři už obsadili Břeclav a chystají se zahájit teror proti civilistům. Slovenský Čierný front zjišťuje situaci na Slovensku a co se dá dělat…“

„Jak na tom jsou s početními stavy?“zeptal jsem se.

„Česká armáda má 61 tisíc vojáků, 1 265 tanků a obrněných vozů včetně 40 nově dodaných západních tanků, 363 děl a minometů, 191 stíhaček nebo vrtulníků a několik tuctů protileteckých baterií. Slováci mají 70 tisíc vojáků, 1 139 tanků a obrněných vozidel včetně 70 západních tanků, 567 děl a minometů jen 73 stíhaček nebo helikoptér. Na druhou stranu mají přes 150 protileteckých raketometů a přes 200 těžkých protileteckých kulometů. Pak tu jsou samozřejmě tisícovky zfanatizovaných dobrovolníků, ale to není ten problém, ať se klidně mezi sebou postřílí, budeme mít naopak o problémy méně. Problém je teror, který nyní bude veden proti venkovu. Ve jménu zajištění dodávek potravin pro armádu a potlačení jakýchkoliv nepokojů, armádní jednotky tvořené soldateskou začnou vraždit a plenit. Proto jsme narychlo začali shromažďovat zásoby jak nějací syslové…“odpověděl maršál a zapálil si cigaretu.

„Co tím myslíte?“zeptal se Antoš.

„Poslední hodinu, nám věrní zemědělci svážejí všechny své přebytky do našich podzemních sýpek a zásobáren… mléko, chleba, maso… už stihli přivézt skoro 100 tun potravin, ale abychom mohli existovat budeme potřebovat ještě tak… prostě čím víc tím líp…“posteskl si jeden z důstojníků.

„Dáme vám všechno co máme. Armáda nedostane nic…“řekl rázně jeden ze zemědělců.

„Děkujeme. Jste hrdinové odboje a odboj vám to nezapomene… bohužel vzhledem k tomu jaký nyní nastoupí teror nepřátel vám už nebudeme moci pomáhat v obraně…“řekl Tyl.

„To nevadí. Jakmile převezmete všechny zásoby co máme, podpálíme naše statky a ještě vám předáme zvířata… slyšel jsem, že tu máte stáje…“

„Něco takového ano… můžeme tam ubytovat pár desítek krav a podobně…“

„… všechno od nás dostanete…“

„Nyní ale k tomu co můžeme dělat. Předpokládáme, že první střet bude u Břeclavi…“ukončil to Tyl.

„Asi ano…“řekl zpravodajský důstojník a venkovští předáci mezitím odešli pryč, aby zařídili poslední dodávky potravin našemu odboji.

Z ničeho nic jsem si vzpomněl na Janu a ten teroristický útok.

„Máme už jmenné seznamy obětí útoku?“zeptal jsem se potichu Antoše.

„Ne, ještě ne, až zítra ráno…“

„Musíme identifikovat radarová a radiokomunikační zařízení armády a zničit je a taky najít a zlikvidovat české generály a další členy generálního štábu…“vysvětloval Tyl nové instrukce.

„Pane, pane… 22. tanková brigáda slovenské armády právě vstupuje do Břeclavi…“ohlásil jeden radistický spojovatel.

„Perfektně, válka začala naplno…“vykřikl Antoš.

„K 7. hodině ranní se vlády obou zemí chystají vyhlásit výjimečný stav a rozpustit parlament. Z bezpečnostních důvodů tak učiní i Německo, Polsko, Rakousko a Maďarsko…“

„Jasně, naplno využijí možností, aby mohli rozšířit diktatury do všech nejbližších zemí… skvěle, skvěle, skvěle…“řekl naštvaný Tyl.

 

Břeclav, 00:25, 13. února 2012.

Dobrovolný hasič Franta Banský, tuctový obyvatel Břeclavi, nyní stál na střeše jednoho z domů a sledoval celé to pozdvižení, které nyní postihlo Břeclav.

Ulicemi projížděli auta s kulomety a obtěžkané po zuby ozbrojenými muži, slovenskými separatisty a teroristy. U nedalekého mostu se shromažďovali slovenské tanky z 22. brigády, připravovali se bránit dobyté město. Policie i dobrovolnická domobrana byli rozprášeny už samotnými teroristy a ti zahájili popravy civilistů.

„Slovákům hráblo!“řekl jiný z dobrovolných hasičů, Ladislav, který právě vylezl na střechu.

„O čem to mluvíš?“zeptal se Franta a zpozoroval jak jeden ze slovenských tanků srazil sochu presidenta Masaryka.

„Obsadili věznici a výměnou za svobodu vyzbrojili a do svých jednotek začlenili 150 vězňů, včetně deseti vrahů a tamtoho sexuálního násilníka. Teď budou v trestné jednotce bojovat po boku slovenské armády proti našim jednotkám…“odpověděl.

„Proto tu máš tohle?“podivil se Franta nad tím, že Ladislav drží v ruce americkou M16 automatickou pušku.

„Samozřejmě. Chci se bránit před těmi šílenci…“

„Stíhačky!“vykřikl Franta a ukázal směrem do dálky.

Ladislav tam zaostřil pohled do dálky za městem, kde se nyní prohnala letka Gripenů. Spustili raketovou palbu proti pozemním cílům a zasáhli několik tanků čímž zpomalili postup jiné z tankových brigád. Ta mířila na Moravský Žižkov, kde už bojovala slovenská pěchota s místní policií. Postup slovenských jednotek byl vskutku bleskový.

„Máš nějaké rádio? Ať víme postup nepřátelských jednotek…“zeptal se Franta.

„Jo, v MP3ce…“řekl a naladil si přehrávač na rádio.

Většina stanic byla odpojená nebo rušená slovenskými zpravodajskými službami, až na Prahu. Jak jinak, cajzlgrad vždycky běžel.

„Včerejšího dne v pozdních nočních hodinách došlo k teroristickým útokům v Praze a tyto útoky byli pouze předzvěstí zločinných aktů, které proti nám začali páchat naši slovenští bratří. Separatističtí ozbrojenci obsadili Břeclavi a z dvou směrů postupují na Mikulov a Mutěnice. Podle vyjádření armádních představitelů překročila slovenská armáda před pár minutami hranice České republiky a to na požádání samozvané břeclavské Slovenské zatímní demokratické vlády, která požádala o vojenskou ochranu slovenské jednotky. Je pravděpodobné, že záškodnický útok provedený proti mostu spojujícímu jihočeský a jihomoravský vojenský okruh a proti důležitému armádnímu skladišti u Českých Budějovic byl proveden také separatistickými oddíly. 4. paradesantní brigáda české armády provedla výsadek Oščadnici, aby tak vázala na sebe nepřátelské síly…“

Spojení se přerušilo.

„Čo vy tu?“ozval se slovenský výkřik.

Oba hasiči se otočili a spatřili u žebříku ozbrojeného slovenského důstojníka. Oni sice měli samopal, ale on v ruce držel kulomet. Ladislav odhodil samopal a oba zvedli ruce nad hlavu.

„Dolo! Všeci možští obyvatelov Břeclavi su prehlašeni za nepriatele štátu a naroda…“křikl oficír a oba hasiči slezli po žebřících na ulici za náměstím TGM.

V ulici už stáli řady nastoupených mužů a hleděli na sebe se strachem a nejistotou. Nejistotou zda budou za pár minut ještě žít. Ale už je to nemuselo dlouho trápit. Ozvala se palba kulometu z jednoho pickupu a celá řada třiceti mužů padla na zem mrtvá.

„Rozmiestěte gulomety a opevněnie…“nařídil jeden ze slovenských plukovníků ke svým poddůstojníkům.

 

Katakomby, můj pokoj, 12:00.

Diskutovalo se a shromažďovalo. Nic jiného se nedělalo než diskutovalo o tom co bude dál a než to, že se shromažďovali poslední možné zásoby potravin a vody předtím než soldateska zničí vesnice a začne terorizovat venkovany.

Válka byla v plném proudu. Bratislavu bombardovali české stíhačky a slovenské tanky dobyli Moravský Žižkov a nezadržitelně postupují na Zlín. Česká armáda se stále reorganizuje a snaží se zkonsolidovat své síly, ale moc jí to nejde. Za to vládám více než dobře šlo ustanovit výjimečný stav a zahájit útoky proti našim přívržencům a agentům ve městech.

Ozvalo se zaklepání na dveře následované vstupem Antoše. Pokývl jsem na něho.

„Už máš seznam?“zeptal jsem se.

„Ano. Ano…“

„A je tam?“zeptal jsem se a chtěl jsem brečet.

„Není, ale část obětí ještě nebyla identifikována… určitě je v pořádku…“ujišťoval mě Antoš.

Přerušilo nás další klepání na dveře.

„Co se děje?“křikl Antoš, když se ve dveřích objevila hlava jedné důstojnice.

„Pane, právě jsme dostali zprávu ze zpravodajského oddělení. Paradesantní brigáda, která provedla výsadek v Tatrách neví, že je to celé jen podvod. Podobně jako některé další armádní jednotky není do toho zasvěcena. Existuje šance, že pokud se dozví pravdu, že byli obelháni a vydáni na smrt…“

„…že k nám přeběhnou!“dokončil to Antoš.

„Tak na co čekáme?“zeptal jsem se.

„To se mi líbí… takový bojovný přístup!“

„Maršál Tyl chce provést společnou československou akci našich povstaleckých jednotek a slovenského Frontu…“řekla důstojnice.

„Jdu to s maršálem a ostatními veliteli zatím probrat. Potom tobě a dalším povstalcům, kteří budou vybráni pošleme zprávu na digibrýle… ale jestli se to povede tak to bude pořádný husarský kousek…“řekl Antoš.

„Brigáda elitních výsadkářů… čirý sen!“pronesla důstojnice zasněně a oba odešli.

Avšak mé rozhodnutí bylo jiné a hned jak odešli tak mi z tváře zmizel blahosklonný úsměv nad příchodem elitních výsadkářů a začal jsem si balit věci. Jako stupidní pěšák, který akorát předvádí hrdinství v boji jsem jim byl všem prd platný.

„Kam jdeš?“podivil se Radovan, který vpadl do pokoje.

Nevěděl jsem co říct. Raději jsem řekl pravdu.

„K Haššašínům… jako militant a podřadný povstalec jsem k ničemu… akorát sem tam něco zničím, ale k jádru věci, k těm sviním, se nedostanu…“řekl jsem.

Radovan si povzdychl.

„Hodně štěstí. Bude to dlouhá cesta, to snad víš…“

„Ano, už před hodinou jsem si to našel na tunelové mapě. 15 zastávek na více než 4 600 kilometrech cesty odsud, až do Saúdské Arábie…“

„Asi tě nepřesvědčím, abys nechodil…“

„Ne, navíc to tam po nějakou dobu bude bezpečnější než tady… a je to taky jediná šance jak se dostat k Moravcovi, protože budu jediný český haššašín… je moje povinnost takto pomoci naší revoluci zde v Česku a na Slovensku, kdy to nejvíce potřebuje a to likvidacemi generálů a pokud budu mít velkou kliku tak i samotného šmejda Moravce…“

„Přemýšlej o tom…“

„O čem?“zeptal jsem se a sbalil si poslední oblečení.

„O tom proč právě ty máš to právo stát se českým haššašínem…“odpověděl Radovan vyčítavě a já to vůbec nechápal.

„To mi řeknou haššašíni…“odsekl jsem.

Odešel jsem z místnosti a rychlým krokem jsem se vydal do Tylovi kanceláře, abych mu oznámil svůj odchod, ale místo toho jsem na něho narazil rovnou na chodbě jak mířil na jeden ze štábů.

„Kam jdete?“zeptal se mě s podivem.

„Na vlak. Odjíždím do Saúdské Arábie pokud pořád platí nabídka vstoupit do výcviku haššašínů…“odpověděl jsem chladně.

„Adame, předvedl jste se tu velice dobře, ale…“

„Jen mi prosím napište a haššašínům pošlete doporučení a hodnocení mých akcí…“

„Proč tak najednou?“

„Protože tu není žádný specialista na likvidace a já se tak mohu stát jediným kdo ukončí toto šílenství…“řekl jsem v záchvatu mesiášského komplexu.

„Dobře cvič, ať nám tu seš pak k užitku…“řekl Tyl a potřásli jsme si rukama.

„Hodně štěstí…“řekl Antoš, který se za námi vynořil, protože všechno slyšel.

„Děkuji, vám oběma. A hlavně vám štěstí, budete ho potřebovat jestli máte zlikvidovat ty šmejdy a celý ten jejich připravený konflikt a hodně štěstí s tou paradesantní brigádou…“řekl jsem já na rozloučenou a vydal se k teleportu, abych se dostal na podzemní nádraží.

Se zbytkem lidí co jsem tam znal jsem se ani nerozloučil, protože by to bylo mrhání časem, tedy tím co jsme neměli.

Teleportem jsem se brzy zjevil v prostorném nádraží kde bylo několik desítek lidí směřujících na tu či onu drezínu. Došel jsem k jednomu z techniků, abych si zamluvil místo v těchto velkých přepravních drezínách.

„Zades Vávra…“představil jsem se technikovi v staré špinavé opravářské kombinéze.

„Dobře, kam to bude?“

„Povstalecké katakomby v Saúdské Arábii…“

Technik zvedl pohled od počítače ke mně a nadzdvihl obočí.

„Vyřízeno?“zeptal jsem se s naštvaným přízvukem.

Technik něco vyťukal.

„Ano, vlaková drezína, kterou potřebujete přijede za dvacet minut. Buďte připravený, nastupující mají jen dvě minuty na nástup…“

„Spěcháme, nezastavujeme…“řekl jsem s úšklebkem při vzpomínce na jednu starou československou komedii.

Technik si to taky vybavil a pousmál se. Otočil jsem se a odešel si sednout na nedalekou lavičku na jednom ze čtyř peronů. Na jiných lavičkách seděli hloučky lidí a jen tak klábosili. já si vytáhl digibrýle, natáhl rukavici a rozhodl jsem se vyhledat si více o haššašínech o nichž jsem věděl jen pár hrubých informací.

Naběhla mi složka s historií haššašínů a začal jsem číst.

„Vznikli roku 1090 z popudu islámského imáma Hamala al-Saída jenž se rozhodl zastavit elitními silami vpády křižáckých nepřátel a potažmo Ordum Atra, do Svaté země. Shromáždil nejvěrnější učence, nejschopnější žoldnéře a nejtalentovanější arabské válečníky a zabijáky a ustanovil řád haššašínů. Haššašíné se postupně stali hrůzným postrachem všech nepřátel a všech nepřátelských sil Ordum Atra. Vrcholné období bylo za vlády sultána Salah ad-Dína kdy družina dvou stovek haššašínů vpadla do Evropy a zavraždila 45 vrcholných členů Ordum Atra čímž řád destabilizovala na mnoho desetiletí a povedlo se jim tak zastavit na nějakou dobu vpády křižáků do Arábie. Při této akci nezemřel ani jeden haššašín. Poté se soustředili už jen na obranné úkoly a tak to trvalo, až do 20.století. Ve 20. století vytvořili spojenecký pakt s Ordum Liberacion a s Povstaleckou armádou a začali cvičit nejtalentovanější příslušníky těchto sil. V roce 1948 bojovali po boku úderných oddílů židovských sil Palmach proti Arabům. Po vyhrané válce se snažili zabránit proniknutí vlivu iluminátů mezi židovské emigranty, ale neuspěli. Odešli do ústraní a účastnili se některých konfliktů na různých stranách či vedli atentáty proti důležitým iluminátským činovníkům. Účastnil se iránsko-irácké války na straně povstalců z obou stran. V roce 1989 podporoval Saddáma Hussajna, který se vzepřel iluminátům a pomáhali rychle dobýt Kuvajt. V roce 2003 bránili irácký režim před americkou invazí a úspěšně drželi Faludžu a Basru. Řád cvičí nejlepší a nejodhodlanější muže a ženy, schopné a talentované zabijáky i agenty-infiltrátory. Málo kdo je do jejich řad připuštěn a samotný řád má přísnou hierarchii na jejímž vrcholu stojí Vůdce, nejlepší z haššašínů. Jeho sídlo je v Saúdské Arábii. Haššašínské tábory jsou v podzemních katakombách pod prakticky všemi islámskými státy, kde operují. Nejsilnější jsou v Libyi, Saúdské Arábii, Jemenu a Sýrii…“

Víc tam nebylo. Už jen pár nezajímavých detailů, ale bylo to dost čtiva k přemýšlení než přijede vlaková drezína. Přemýšlel jsem jaké to asi tam bude a jaké to bude jestli uspěji a stanu se prvním českým haššašínem.

Vlaková drezína pro skoro sto lidí za malou chvíli dorazila a my, já a těch pár lidí na nástupišti, jsme se napakovali do dovnitř. Do kójí o velikosti 2x1 metr jen s několika sedačkami. Nádherná představa, sedět v takové konzervě dalších 72 hodin, ale co se dalo dělat, něco jsem si musel vytrpět, aby stát se haššašínem nebylo zadarmo.

Prolezl jsem úzkými chodbičkami a usadil se v jedné z kójí, kde jsem hned zasedl místo u okénka, abych se mohl dívat na podzemní tunelovou krajinu.

Tato krajina skutečně brzy začala ubíhat a já se i v těch stísněných prostorech uložil ke spánku. A vskutku jsem velice rychle zabral a usnul.

---