Andělé

                Jmenuji se Natálie a jedu věc byste o mně měli vědět. Rozhodně nejsem jako vy. Jsem totiž anděl.

                Ano anděl. Taková ta mytická bytost s křídly na zádech. Však jste ji určitě někde už viděli. Samozřejmě jen na obrázku.  Andělé jsou, ale nikdo netuší, kdo v jejich okolí anděl je. Může to být vaše učitelka ve škole, váš pošťák nebo i vaše sestřenice. Vy se to, ale nikdy nedozvíte. Ale když budete chtít, můžu vám povědět příběh právě o jedné holce, která se andělem stala.           

                Pokud čekáte příběh o krásce v bílých šatech, dobrodince se svatozáří a křídli tak rovnou přestaňte číst. Jak jsem řekla na začátku, nejsem jako vy. A tohle není příběh o andělech, tak jak si myslíte, že ho znáte.

                Spousta lidí si myslí, že abyste se stali andělem, musíte zemřít. Omyl číslo jedna. Já jsem rozhodně nezemřela a rozhodně nesedím někde na mráčku a nekoukám dolů na Zem. Žiji ve městě mám rodinu, chodím na vysokou, jím, spím, chodím do kina a vedu podobný život jako vy. Jen s jedním rozdílem. Mám své svěřence.

                Častým omylem lidí je domněnka, že abyste se mohli stát andělem, musíte vést příkladný život a být králem všeho dobra. Blbost. Protože, jak mi bylo řečeno, andělem se rodíte. Nečekejte žádnou senzaci, andělé se rodí stejně jako lidi. Jedna spermie splyne s vajíčkem, ať už plánovaně nebo neplánovaně a za devět měsíců se narodí růžové a křičící mimino. A buď máte předpoklady stát se andělem, nebo ne. A o těch se ví hned, jak poprvé spatříte světlo světa.

                Já jsem první světlo uviděla ve dvě hodiny ráno 4. června 1986. A už tehdy někdo věděl, že budu andělem.  Já se to dozvěděla, až o 18 let později.

                V té době už jsem měla své nejhorší pubertální dny za sebou a po prázdninách mě čekal poslední rok střední školy.  Ten jsem naštěstí dodělala i s nově nabytými povinnostmi. Svoje osmnácté narozeniny jsem nepovažovala za převratný mezník ve svém životě. I když většina mých vrstevníku ano. Čekala jsem, že můj život půjde poklidně dál, bohužel nešel.

                Ještě teď si vybavuji ten okamžik, když jsem se dozvěděla čím se mám stát. Samozřejmě jak jinak jsem se to dozvěděla přesně o půlnoci. S posledním úderem hodin se u mě v pokoji zjevila paní v překrásných bílých šatech a řekla mi: „Staneš se andělem!“. Zprvu jsem na ni koukala nejistě, ale potom jsem pochopila, jaká radostná událost se v mém životě udála. Budu andělem.

                Tak takhle to rozhodně neprobíhalo. Pravdou je jen to, že jsem se to opravdu dozvěděla o půlnoci. V pokoji se mi nezjevila krásná paní, ale vcelku ošklivej chlapích,který mi předal dopis se slovy: „Tohle si přečti a dostav se na určené místo v určenou domu.“ A s klasickým filmovým puf byl pryč. Dopis jsem hodila na stůl a šla spát. Otevřela jsem ho až ráno. Celkem zdlouhavě se tam psalo, že se stanu andělem (ale až za tři roky, po tom co projdu vyškolením) a že se mám za tři dny dostavit ke kostelíku za městem. Samozřejmě jsem to považovala za vtip a nikam nešla.  Ale za tři dny se stejně dramatickým puf jako poprvé objevil jiný chlapík a přes moje protesty mě přenesl ke kostelíku.  Tam už stála žena v podobě anděla, tak jak ji znáte vy. Svatozář, křídla, bílé šaty prostě klasický prototyp anděla.

                Uvítala mě dosti nepříjemným hlasem: „Jdete pozdě, mladá dámo, teď si ale sedněte a buďte laskavě zticha.“  Až v tu chvíli jsme si všimla, že u kostelíka stojí se mnou dalších 11 stejně starých lidí. Nebudu vám teď říkat, jak to všechno probíhalo, je to nepodstatné, hlavní je, že nás všechny přesvědčili, že se máme stát anděly. Neptejte se mě jak, sama to pořádně nevím. Hlavní byl fakt, že od té doby jsem musela začít chodit do školy a učit se spoustě blbostí, které jsem nikdy nepoužila a pochybuju, že je někdy budu potřebovat.

                Na svůj první den ve škole si pamatuji taky velmi dobře. Opět jsem málem přišla pozdě. Ve dveřích jsem akorát málem srazila našeho učitele. Byl to velmi starý muž také s křídli ale bez svatozáře. Právě o ní také padla první otázka. „Proč nemáte svatozář?“ zeptal se kluk v první lavici. „Svatozář si musíte zasloužit.“ „A proč nemáme křídla?“ „Ty vám narostou až v den jednadvacátých narozenin. Ale teď už dost otázek. Jdeme se podívat, jak velký potenciál ve vás je.“ A po tomhle dni následovaly tři roky úmorného učení.

                Teď si možná myslíte, jaké štěstí mě potkalo a že bych si neměla tolik ztěžovat, ale během těch tří let, co jsem pilně studovala, abych taky jednou mohla mít křídla, se mi totálně zhroutil můj neandělský život. Musela jsem doma denně lhát kam jdu a s kým jdu. Prozradit smrtelníkovi existenci andělů je přísně zakázané. To jsme se naučili už v první lekci. Tam jsme se také dozvěděli, že od teď stárneme pomaleji a že je jisté že uvidíme umírat všechny své příbuzné, kamarády a známé. A taky že nemůžeme mít nikdy děti. Během dalších lekcí jsme se pracně připravovali, alespoň teoreticky, na naše jednadvacáté narozeniny a s nimi spojený růst křídel, a na to, že jednou budu muset ochraňovat svoje svěřence a vůbec na fakt, že se stanu řádným a opravdovým andělem.

                Když mi bylo dvacet let, odstěhovala jsem se od rodičů do malého bytečku na okraji města. S ubývajícími dny do narozenin jsem dostávala stále větší strach. Co když nebudu jako anděl dobrá?

                I přes veškerý strach narozeniny přišly a mě konečně narostla křídla. I když jsem si myslela, že jsem na to díky tomu všemu učení připravená, nebyla jsem. Rozhodně na tu bolest ne.  Tři dny jsem strávila zavřená v bytě, nebyla schopná pohybu a jen skučela bolestí. Ale po třech dnech jsem měla křídla. Velká sněhově bílá křídla s opravdovým peřím. Celkem rychle jsem se naučila, že pomocí vůle dokážu křídla před zraky lidí schovat. S létáním to bylo horší. Ale po nějaké době jsem byla schopná létat pro oko smrtelníka neviditelná.  Ani si nedovedete představit, jak těžké je chodit na vysokou a k tomu se po nocích učit létat a ještě si najít čas na práci abych nemusela bydlet u rodičů.

                Po dalším roce pilného a především nočního učení, jsem byla připravená na svého prvního svěřence. Svěřenec je člověk, smrtelník, na kterého dáváte pozor. Vy mě znáte  spíš pod pojmem anděl strážný.  My si, ale říkáme jen andělé.

                Každý člověk má anděla, ať už se mu to líbí nebo ne. Ale né každému se od anděla dostane pomoci. Určitě jste slyšeli o někom, kdo záhadně přežil pád letadla nebo jinou katastrofu. Teď už to pro vás tak záhadné nebude. Samozřejmě že v tom máme prsty my. Teď si možná říkáte, proč tedy necháváme zemřít někoho a jiné zachráníme. Zase vám to nebudu vysvětlovat, stejně byste to moc nepochopili. Řekněme jen, že je velmi obtížné rozeznat komu a do jaké míry můžeme pomoci.

                 A teď, po třech letech, co se svědomitě starám o své svěřence, budu dnes odměněna. Právě dnes dostanu svatozář. Jsem ve svých dvacetipětiletech vůbec nejmladším andělem, který ji kdy dostal.      

                Teď už i vy víte, že jsem jiná než vy. Jsem totiž anděl.  Ano anděl. Taková ta mytická bytost s křídly na zádech. Možná jsem zrovna já, Váš anděl. Nebo taky možná je vaším andělem člověk, co sedí ve vedlejší místnosti. Nebo člověk co s vámi jezdí autobusem do práce. Anebo taky vy sami se v osmnácti letech stanete andělem. Kdo ví? Třeba vás taky jednou uvítám slovy: „Ať už chcete nebo ne, narodili jste se s darem. S darem andělským.“