Potichu

Sedím na posteli a nehýbám se, pouze se mechanicky kývám dopředu a dozadu. Kolena mám přitisknutá na prsou tak, až to trochu bolí a pažemi objímám skrčené nohy. Po tváři se mi rozlévá šílený úsměv, který si ale jenom sotva uvědomuji; zpívám si nějakou tichou melodii, spíše melancholickou, melodii, kterou jsem pravděpodobně nikdy předtím neslyšela.

V pokoji bylo slyšet monotónní zvuk deště, pršelo již několik dní. Stromy se zachvívaly v nepříliš silném větru a jejich obrysy se slabě rýsovaly na pozadí tmavé oblohy. Hodiny v předsíni ukazovaly krátce po půlnoci, všichni ostatní již dávno spali. Na posteli se choulila dívka v lehké noční košilce a upírala svůj nepřítomný výraz kamsi před sebe do tmy. Sinalou tvář jí lemovaly černé mastné vlasy. Vypadalo to, jako by se právě probudila z nějaké noční můry, čelo měla vlhké studeným potem a oči se matně leskly i v tak hluboké tmě, jaká v pokoji vládla.

Hajdý, hajdý, hajdý, Magdaleno. Ta vůně, cítila jsem ji uvnitř sebe sama, doteky bledé kůže na krku, opálených rukou i vrásčitých dlaní. Jenom si nemohu vzpomenout, kde. Celé moje tělo je studené a zároveň tak hoří, a přece nevím o jediném místě, které by si pamatovalo jeho dotek. Jeho hlas slyším ještě teď, ta podivná ozvěna se nedá přehlušit, nejde to, lechtá mě v uších, uvnitř hlavy, ale nemohu ho dostat pryč. Zdá se tak sladkým, jemným. Byl takový vždycky, teď si to uvědomuji, jenomže připustit si to tenkrát, by znamenalo zkázu.

Jsem ještě dívka? Nebo už žena? To jeho černota se zdá tak svůdnou? Tohle už není bolest, už ne elegance. Ani pokora; nic z toho tu neleží přede mnou jako nejhlubší hnutí jeho života. Něco mě spaluje stejně jako jeho. Nemůže to být hřích, to ne. Všechny jsou seškatulkovány a svázány do snopců učení a morálky. Jsem to já sama, ta tma ve mně. A zdá se, že je to stejná tma, jako uvnitř něho samotného.

Už se nesnažím toto v sobě umlčet. Jakási podivná temná touha mne pohlcuje a já s ní nedokážu bojovat. Mohu ji pouze přijmout… Mohu?

Navždycky ho vlastnit, ne znát jeho příběh, ale ponořit se do bolesti, kterou je prodchnut neustále. Svést krásu, být svedena. Pak utíkat, daleko, vědět, že mne nikdy nedohoní, že to budu pouze já sama, kdo bude udýchaný stát uprostřed orosené noční louky a chvět se pod hvězdným nebem. A pak, pokradmu, přirozeně a nenuceně, nechám své tělo rozvlnit do alabastrového tance, do sametu noci. A čekat, čekat, až mne uzří jeho pohled a přece mne nebude moci obsáhnout.

Tak jako tenkrát, když jsem šla ráno loukou, jen bílých letních šatech, vstříc vycházejícímu slunci, tráva mne řezala do nohou a ty trnuly bolestí a chladem ranní rosy. A za zády jsem tušila jeho pohled, a potom nevyřčenou touhu v jeho slovech.

Co za chyby, co za chyby? Chce se mi křičet. Nebo zpívat, zle a sladce, jako když syčí had a věstí smrt.