Ordum Liberatum - VI. část

Příchod k haššašínům a menší zmatky na česko-slovenské frontě.

Kladensko, katakomby, řídící místnost, 0:09, 14. února 2012.

V řídící místnosti kladenských katakomb nyní, dvacet čtyři hodin po vypuknutí války, stála sorta povstaleckých velitelů včetně Antoše. Sledovali velký monitor na němž byl na trojrozměrné mapě znázorněn, až překvapivě bleskový postup slovenské armády přes Moravu.

„Zlín je obklíčen, Slováci jsou třicet kilometrů od Brna, 45. motorizovaná brigáda dorazila na Ostravsko a 9. brigáda posílila slovenskou posádku v Břeclavě, to je čím dál tím lepší…“shrnul Vousáč současnou situaci a zněl naštvaně.

„Naše jednotky provedli výsadek na Slovensku a brzy se setkají s obklíčenými parašutisty, kterým jsme už poslali prvních pár zajímavých informací. A taky naše diverzní skupiny se na Slovensku zmobilizovali a chystají se zahájit sérii útoků…“řekl Antoš.

„My jsme se do toho ještě nevložili?!“vykřikl jinak klidný Vousáč, až se všichni lekli.

„Bohužel, ne. Jediný útok, který jsme zatím provedli byl bombový útok na zásobovací most u Nitry, kterým jsme omezili zásobování části invazních jednotek, ale to je tak všechno…“řekl jeden ze sekretářů.

„Ale jim se něco podělalo…“namítl Antoš.

„Co tím myslíš?“zeptal se Vousáč.

„To měla být spíše fingovaná válka a slovenský blitzkrieg moc nevypadá na fingovanou válku…“odpověděl zamyšleně.

„Levá ruka neví co dělá ta pravá…“řekl Vousáč a pochopil, že se stal nějaký problém Iluminátům.

„Podle direktiv k operacím ukradeným z jejich souborů měl být postup slovenských jednotek pomalejší a vyrovnanější…“řekla hackerka sedící u jednoho z počítačů.

„To bylo mohlo souviset s těmi… ehm, náladami…“řekl Bursík.

„Jaké nálady?“zeptal se Antoš.

„Zprávy od slovenského Čierného frontu hovoří o neklidu na slovenském generálním štábu a o tom, že velká část slovenských důstojníků není nadšená z Iluminátů, ale nemáme si dělat iluze, nechtějí mít nic společného ani s námi…“

„Proč nejsou… nadšení jak říkáte?“

„Protože nechtějí být jen jejich loutkami. Osm z dvaceti slovenských generálů stojí proti Iluminátům, deset je neutrálních a jen dva jsou plně loajální iluminátské diktatuře…“

„Nespokojení generálové využili situace a rozhodli se narušit plány… zkuste je ještě jednou kontaktovat, jestli se nepřemůžou a neuzavřou s námi aspoň prozatímní spojenectví…“nařídil Vousáč.

„Ano, pane. Již dříve jsme to zkoušeli a…“snažil se sekretář něco namítnout, ale byl přerušen.

„Dříve Ilumináti nenahnali slovenskou generalitu do války s Čechy…“řekl Antoš.

„Nepostřílí je? Myslím Ilumináti jestli nepopraví ty generály…“namítl Bursík.

„Připravili by tak slovenskou generalitu o téměř polovinu početního stavu a zbytek by jim mohl na krásno vypovědět službu nebo se úplně vzepřít…“řekl zamítavým tónem Vousáč.

 

Podzemní vlak, moje kupé, 10:25.

Probudil jsem se. Probudil jsem se po mnoha dlouhých snech, z nichž většina byla o událostech posledních dní a o vší té hrůze, kterou jsem zažil a kterou jsem musel zažívat. A některé také o Patricii.

Otevřel jsem oči a mžoural kolem sebe. Z hodin na zdi jsem poznal, že jsme asi za půlkou cesty a v jedné ze zastávek. Zastavení vlaku mě asi probudilo. Usmál jsem se, ale taky jsem si už musel odskočit, což jsem neprodleně udělal, protože jen na zastávkách bylo možné si jít odskočit.

Lidé nastupovali a vystupovali. Lidé dost různorodí, jako ostatně celé povstalecké hnutí odporu. Evropané i Arabové, běloši i černoši, ozbrojenci i civilně vypadající osoby, muži i ženy, prostě směska.

Urychleně jsem se vrátil z potřeby do svého kupé, protože jsem nechtěl dalších deset nebo dvanáct hodin cesty stát, jen protože mi někdo zabere místo. Ovšem byl jsem pomalý. Kupé bylo zabráno. Dva ozbrojenci, nějaký somrák a opilá holka. Tam už jsem se raději nechtěl nacpat.

Vrátil jsem se zpět na chodbičku a vlak se akorát rozjel, což bylo štěstí, protože jsem věděl že už nikdo nenastoupí a mohl jsem doufat, že je ještě nějaké kupé aspoň trochu volné.

Po skřípající a vrzající podlaze a za rachotu vlaku jsem procházel kolem jednoho plného kupé za druhým a ve všech jsem viděl smíšené pohledy lítosti, vzteku a nejistoty. V takovém stavu se asi nějak nacházelo povstalecké hnutí.

„Je tu volno?“zeptal jsem se, když jsem došel k poslednímu kupé, které bylo naštěstí poloprázdné.

Seděl tam jen jeden muž, který byl okamžitě nápadný na rozdíl od ostatních lidí co jsem zatím potkal. Nebylo mu vidět do tváře, měl přes ní totiž bílou kápi. Na sobě měl podobně bílou tuniku, s několikero opasky na nichž byli zavěšeny zásobníky, granáty, nebo nože a na zádech dokonce kuš. Kalhoty měl černé, ale kryté tunikou a na nohou nějaké dobře chráněné a pevné vysoké boty. A tento zjev tam nyní seděl opřen o ruku jak nějaký řecký filozof a hleděl z okna.

„Vidíš tu snad někoho jiného?“zeptal se chladným hlasem a já jsem se usadil naproti němu.

Ani, když jsem byl přímo naproti němu neviděl jsem mu vůbec do tváře. Ani jsem nedokázal odhadnout jak vypadá.

„Bojíš se mě, cítím tvůj strach… za normálních okolností by to bylo velice trapné a bolestivé selhání, ale za normálních okolností by si už taky byl dávno mrtví…“řekl muž po chvíli a já jen naprázdno polknul, protože jsem neměl nejmenší ponětí o koho jde.

„Kdo jste?“zeptal jsem se nejistým hlasem.

Mlčel.

„Vy jste haššašín, že?“pokračoval jsem další otázkou.

„Máš vskutku velice bystrý postřeh…“řekl se smíchem v hlase.

Podle hlasu jsem poznal, že je to zřejmě již starší muž.

„… ano, jsem haššašín a jsem tu kvůli tobě a pouze kvůli tobě…“

„Proč?“podivil jsem se.

„Poslali mě, abych tě doprovodil, až do hradu našeho bojového řadu v Masyafě. Posílám mě přímo velmistr řádu Hassan ibn-Sal a jeho zástupce Nataša Volková. Velmistr ti poví proč se o tebe tak zajímáme a proč jsme ti dali možnost stát se haššašínem, přestože žádnému jinému Čechovi udělena nebyla… pamatuj si, že stát se haššašínem je extrémně těžké a víš proč?“

„Ne…“

„Protože se musíš naučit, že je každého nepřítele nutné ztrestat před smrtí. Zasvětíme tě taky do jednoho rituálu, který musíš při zabití každého nepřítele dodržovat a tím spíš nyní, kdy Povstalecká armáda a Ordum Liberatum chystá největší ofenzivu proti tyranidě Iluminátů…“

Muž si nyní sundal kápi z hlavy a má domněnka, že šlo již o staršího muže byla plně potvrzena. Tvář měl pokrytou vrásky, přes jedno oko jizvu jež mu dodávala na hrozivosti a tvář zarostlou šedými vousy, které mu dodávali úctu a sílu.

„A kdo jsi ty?“zeptal jsem se a poznal jsem podle tmavší pleti, že o Evropana nejde.

„Jsem Ahmed al-Salid ibn-Khan, syrsko-egyptský haššašín a veterán iránsko-irácké války i války v Perském zálivu a veterán sovětské války v Afghánistánu…“

„Tolika válek?“podivil jsem se.

„Ano… jsem už celkem stár, ač to nemusí tak vypadat… je mi dobrých 82 let a k našemu řádu haššašínů jsem vstoupil ve 22 letech. Je to tento rok tedy přesně 60 let co jsem haššašínem a 20 let co jsem vůdcem syrského křídla haššašínů. Chceš vědět více o tom co děláme a jak působíme?“

„Určitě, můžeme využít těch pár hodinek, které jsou před námi…“

„Nuže, uvedu příklad… sovětsko-afghánská válka. Hned v prosinci 1979 jsme byli uvědomeni, že jeden z iluminátských přisluhovačů, socialistický president Haffizulah Amin se rozhodl vzepřít Iluminátům a zabránit jim v přístupu k tajnému surovinovému bohatství pod afghánskými horami, mám na mysli ty suroviny včetně zemního plynu v hodnotě 42 biliónů amerických dolarů. Sovětský svaz na žádost Iluminátů zahájil přepad Afghánistánu a my jsme byli vysláni na pomoc Aminovi, měli jsme ho evakuovat pryč, ovšem přijeli jsme příliš pozdě. Snažili jsme se ho uchránit a podařilo se nám zabít velitele sovětských výsadkářů, jistého Bojarinova, ale nepřítel byl lépe vyzbrojen a hlavně v mnohem větší převaze. Nás bylo třicet, když nepočítám neschopnou presidentskou gardu a sovětských vojáků a elitních výsadkářů bylo 170 plus kolaborantský Muslimský batalion s 800 muži a to nepočítám nepřátelskou techniku v podobě tanků a protileteckých baterií. Byli jsme to my kdo způsobil sovětským vojákům většinu ztrát. Konkrétně 15 z 19 mrtvých a 40 raněných. Po pádu Amina jsme začali okamžitě pomáhat afghánským silám Povstalecké armády a bojovali jsme na dvou frontách. Proti mudžahídům, pod vedením iluminátských agentů Jallaludina Haqquaniho a Usámi bin Ládina a proti sovětským intervenčním vojskům pod vedením generála Gromova a čas od času i proti bandě afghánských komunistických vojáků loajálních Sovětskému svazu. Měli jsme tam jen tři větší akce, když pominu pomoc s formováním těch povstaleckých jednotek. Akce první proběhla v dubnu 1985, až šest let po začátku války. Já a můj přepadový tým jsme provedli seskok nad marvarským průsmykem, kde spolu v jedné z fingovaných bitev bojovali afghánští teroristé se sovětskými elitními jednotkami. V přestrojení jsme pronikli k sovětskému polnímu stanovišti a zatímco mí muži zlikvidovali 4 nižší důstojníky a 2 radisty, já sám jsem popravil profesionálního a talentovaného plukovníka Cebruka, velitele sovětských speciálních jednotek v celé té oblasti. Byl to vskutku úspěch, protože jsme se beze ztrát stáhli a ještě jsme vyhodili sovětům do vzduchu dva tanky a aby se neřeklo tak jsme bombovým útokem smetli i četu teroristů. Druhá akce byla jen o několik dní později v Badaberu, kde jsme dostali za cíl zabít plukovníka Henry Crowforda, velitele amerických vojenských specialistů v Afghánistánu a majora Chu Lina, velitele štábu čínských důstojníků, přesněji řečeno důstojníků Čínské lidové republiky, kteří taky formovali teroristické jednotky. Infiltrovali jsme do věznice, kde byla držena mimo jiné i četa vojáků afghánské demokratické armády a četa sovětských výsadkářů. Zlikvidovali jsme stráže a rozhodli se vězně trochu využít. Setkali jsme se s nimi a informovali je o tom co se děje, protože oni byli taky jen oběti iluminátských machinací. Výsledek se dostavil. Po prozrazení tajných informací a potom co jsme jim naprosto přesně popsali jak a proč byli zajati, nám uvěřili a rozhodli se dát po hubě těm šmejdům, kteří je tam drželi. Ozbrojili jsme je a oni zaútočili na nepřátelské síly. My jsme toho využili pronikli kolem bojujících nepřátel a zlikvidovali Crowforda i Lina a aby toho nebylo málo, jako bonus jsme odstranili i velitele 11. armádního sboru pákistánské armády, generála Amidsalina. Zase jsme unikli naprosto nepozorovaně a bez problému a bez nejmenší ztráty. Poslední a nejdůležitější akce, na které jsem se podílel proběhla v Jaji, v květnu a červnu 1987. Mí lidé se setkali se skupinou sovětských jednotek a informovali je o tom co se děje. Podle iluminátského rozpisu měla být bitva u Jaji totálním vítězstvím teroristů a mudžahídů, ale my jsme sovětské vojáky, řadové vojáky a nižší důstojníky varovali. Mé 25. komando haššašínů mělo navíc úkol zlikvidovat Haqquaniho a bin Ládina. Se sovětskými vojáky vzala moje jednotka arabské mudžahídy do obklíčení. Afghánští teroristé unikli a arabští válečníci zůstali v uzavřeném kruhu. Haqquani uprchl s teroristy, ale bin Ládin tam zůstal a zuřivě se bránil. Zatímco sovětští vojáci a moji bojovníci zaměstnali arabské válečníky, já proběhl kolem jejich formací a převlečen za jednoho z nich, jsem dýkou probodl Usámu bin Ládina a to přímo do srdce. Allahu akbar, bylo poslední co jsem mu řekl. Potom mi zemřel v náručí a s ním i arabská část odboje v Afghánistánu. Ustoupili jsme a ponechali legendu bin Ládina žít. Ilumináti jeho jméno později často skloňovali a zneužívali, pošpinili jméno tohoto jinak ctihodného válečníka pro své propagandistické a politické účely…“

„Mluvíte o něm s velkou úctou…“

„…ano, byl sice iluminátským přisluhovačem, ale já se s ním už předtím, v roce 1978 setkal… ten člověk skutečně věřil v arabské národy, ve svou posvátnou půdu a v islám, nechtěl zabíjet nevinné, ale věděl, že pro arabské národy není k moci jiná cesta než podporovat Ilumináty a jejich diktaturu… když v roce 2001 proběhli ony teroristické útoky a všude se začalo mluvit o bin Ládinovi, byl jsem znechucen a rozhořčen, ale co se dalo dělat. Takovéto vraždy, atentáty a záškodnické akce na strategické cíle jsou to co mi haššašíni děláme a rozhodujeme tím o celých válkách. 4 naše komanda působila v Afghánistánu a ničila střídavě sovětské a teroristické základny. Kvůli nám se museli sovětští ilumináti stáhnout, bohužel jsem tehdy nahráli do karet ostatním iluminátům, kteří toho mohli využít jako záminku pro rozpuštění Sovětského svazu, který už byl ekonomicky a politicky neudržitelný. To jsem ovšem tehdy nevěděli a s velkou razancí jsme jako užiteční idioti asistovali při pádech iluminátských komunistických režimů. Ještě k Afghánistánu, po odchodu sovětů, jsme podporovali Islámský stát Afghánistán, nestabilní a proti-iluminátsky orientovaný režim, který ovšem nebyl spřízněn s povstalci, proto jsme neměli od Povstalecké armády a Ordum Liberatum nutnou podporu po udržení tohoto režimu. Zvítězil pro-iluminátský Taliban vyzbrojen a vycvičen pákistánskými vojsky. Zpět k pádu komunistických iluminátských diktatur. Bohužel tehdy byla doba, kdy jedna naše frakce nevěděla co druhá bude dělat a tak zatímco rumunští haššašíni s mojí pomocí správně svrhli komunistického a pro-iluminátského diktátora Ćaućeska, mimochodem jeho okamžitá poprava byl můj nápad, aby se zabránilo britským a americkým iluminátům ho znova dosadit k moci, tak baltičtí haššašíni bojovali zuřivě se sovětskými jednotkami a pomáhali tak iluminátům. V listopadu 1989 jsem bohužel i já v rámci vaší země, v rámci vašeho Československa, sehrál svou chybnou úlohu. Když místní iluminátští přisluhovači odklonili pochod 17. listopadu na Národní třídu z Václaváku, byl jsem tam poslán s cílem zavraždit velitele StB, který puč organizoval, Zifčáka. Bohužel teprve po omráčení jsem se dozvěděl, že to byla součást puče, protože to mělo zmobilizovat davy studentů a dělnictva k povstání a stávkám proti bolševickému iluminátskému režimu, aby tak mohli bolševičtí ilumináti se stát v poklidu antibolševickými a změnit si kabáty, protože socialistická ekonomika byla už neudržitelná a hlavně byl socialismus pro jejich akce nadále nepotřebný. A tak neoficiální velitel StB Eman Moravec se stal jedním z bezpečnostních agentů a velitelů zpravodajské služby a definitivně i Iluminátem 1. stupně. Komunistický funkcionář Korbelík se stal průmyslníkem a bankéřem a soudruh agitátor Sverlík odborovým předákem. Samozřejmě tu byli desítky tisíc dalších, kteří rychle převlékli kabáty. Pro ty byl právě puč prováděn. V Rumunsku k převratu dojít nemělo, proto jsme tam urgentně pomáhali rumunským povstalcům a revolucionářům a proto jsme urgentně popravili rumunského iluminátského přisluhovače, Nicolae Ćaućeska, i s jeho ženou Elenou, která jako jiné šedé eminence byla iluminátkou 2. stupně. Mimochodem, jeden z důvodů proč Ilumináti nechtěli svržení rumunských komunistů byl fakt, že v Rumunsku byli iluminátské vojenské výzkumné laboratoře, kde se testovali chemické a biologické zbraně na politických vězních. Zbraně vyvíjené iluminátským personálem. Socialistická republika Rumunska měla dál existovat a být finančně a vojensky podporována západními státy, ale takhle zanikla a protože se s jejím zánikem nepočítalo, nechali Rumunsko Ilumináti v bídě a marasmu, ve kterém nyní je a snaží se to tam ještě více rozvrátit do základů. My a rumunští povstalci jsme tehdy zničili Ćaućeskovi loajální tankové brigády a motorizovaný sbor, který mířil na Bukurešť, komunikačně a radisticky podporován iluminátským evropským velením, avšak náš rozsáhlý přepad způsobil takové ztráty… no řekněme, že jsme ze 120 tanků zničili 96 a zbytek více nebo méně poškodili a donutili k ústupu. V boji padl 1 haššašín, 14 povstalců a 1 126 rumunských iluminátských vojáků a příslušníků rumunské soldatesky, která byla obzvlášť obávaná. V něčem takovém spočívají naše akce, naše operace a naše působení… máš nějaké otázky?“

„Ano, působí mezi vámi i ženy?“

„Celkem dost, až 40% haššašínů jsou ženy a ještě lépe, mladé dívky, které jsou pro atentáty velice… řekněme efektivní…“

„Máte i jiné hrady a sídla?“

„Málo. Snažíme se jich mít co nejméně. Máme hlavní kam jedeme v Saúdské Arábii, druhý je v Himalájích a třetí v severním Norsku. Žádné jiné neexistují…“

„Kolik je celkem členů řádu?“

„Právoplatných veteránských haššašínů, tedy takových jako jsem já, je celkem 26. Mladých nezkušených haššašínů je 112 a ti se po nějaké době stanou právoplatnými haššašíny s tím jak budou staří haššašínové umírat nebo budou jejich řady rozšířeny. A pak je zde 435 noviců, nováčků a trénujících bojovníků, kteří ještě neprošli svůj křest ohněm… raději se už neptej a zkus nějak zpracovat všechno co si ode mě slyšel, ať nám nezešílíš…“

„Máte pravdu…“řekl jsem rezignovaně a opřel se o sedačku, abych se pokusil usnout.

„Ještě jedna věc… víš, že ses ani nerozloučil se svojí matkou?“zeptal se Ahmed a já se leknul.

Uvědomil jsem se, že jsem se s mámou skutečně nerozloučil a cítil jsem se dost blbě a sklíčeně.

„Řekla nám to, když dorazila na hrad Masyafě…“

Po tomhle jsem se leknul ještě více.

„Cože?!“vyhrkl jsem.

„Ano. Tvá matka věděla, že se k nám dáš a tak už předem přijela do Masyafi, aby byla u toho, až si s tebou velmistr řádu promluví… rovnou se tam teleportovala, ale tebe jsme poslali vlakem, aby si přijel později…“

„O mě za mými zády beze mě… jak iluminátské…“řekl jsem s úšklebkem a rozhodl se už skutečně si pořádně odpočinout.

 

Olomouc, generální štáb, kancelář Moravce, 13:49.

Nestahovali se. Generální štáb a ani ostatní složky se nestahovali do vnitrozemí a to na rozkaz Emana Moravce, který byl rozhodnut vytrvat dokud se neprošetří jak je možné, že slovenské jednotky bleskovým útokem už obsadili i Zlín a polovinu Brna a že česká armáda je na pokraji zhroucení.

Dveře do kanceláře se rozrazili a objevili se v nich oba dva zbývající čeští Ilumináti, Korbelík a Sverlík. Oba vypadali naštvaně i nervózně.

„Co se to děje?“vykřikl Korbelík a výhružně mával prstem ve vzduchu.

„Já nevím a neví to ani evropské ústředí a ani nikdo jiný. Se slovenskými generály jsme ztratili kontakt a nevíme co se tam děje. Bojíme se, že se slovenští generálové dostali pod vliv povstaleckých sil, i když je to nepravděpodobné…“

„To by nám ještě scházelo!“vykřikl Sverlík na celé kolo.

„Proč jsi ještě neevakuoval hlavní velitelství a generální štáb do Prahy?“zeptal se Korbelík vyčítavě.

„Protože se to nějak vyřeší a slovenské jednotky se zase stáhnou…“řekl Moravec a jeho věta byla zakončena zaklepáním osobního sekretáře, který byl taky informován o Iluminátech a do všeho zasvěcený a nyní přinášel nové a nemilé zprávy.

„Co se děje?“zeptal se Moravec vysokého štíhlého mladíka.

„Pane, veliteli. Právě došla zpráva ze Slovenska, od elitního výsadkářského pluku, který jsme nasadili jako obětní beránky pro slovenské síly k obklíčení a držení Slováků na uzdě…“

„A co se děje?“

„Vlastně došli dvě zprávy. Jedna od velitele pluku a jedna od našeho agenta na Slovensku. Velitel pluku napsal jedinou větu a sice, že už dále nebudeme vašimi loutkami a agent poslal trochu obsáhlejší a méně stručnou zprávu o obrovském vyrojení povstaleckých skupinek na Slovensku a mobilizaci povstalců a o tom, že skupina povstaleckých důstojníků navázala kontakt s plukem a že pluk se stáhl z opevněného perimetru a ustoupil kamsi do lesů. Nemáme už o něm více zpráv a obáváme se, že přešel na stranu povstalců, což by vzhledem ke složení, výzbroji a výstroji pluku…“

„BYLA KATASTROFA!“zakřičel Moravec a bouchl pěstí do stolu.

„Ty idiote idiotská! Všechno se nám to tu kvůli tvé horlivosti sype pod rukama, blbečku… za tohle nás Rada stáhne z kůže!“křičel Korbelík.

„Čí nápad byl provést ten teroristický útok a jít dříve do akcí, můj ne! Tvůj! Ano, válku jsem vymyslel já, ale tys to odstartoval stupidním tlačením na pilu jak poturčený…“bránil se Moravec a snažil se uklidnit, aby Korbelíka nenapadl.

Sverlík byl tak nějak mimo a raději na nic nereagoval.

„… a směrem od místa někdejšího obklíčeného pluku se jako posily slovenským jednotkám přesunuje 7. pěší brigáda a 45. tankový pluk, které byli vázány elitními výsadkáři…“dodal sekretář další nepříjemné zprávy.

Moravec vstal z křesla a odešel se podívat z okna. Před generálním štábem bylo hotové pozdvižení a stovky vojáků plně zmobilizovaných a připravených bránit budovu štábu.

„Zahajte přesun generálního štábu do Prahy a… a zavolejte Radě, že slovenští přisluhovači ztratili kontrolu nad situací na Slovensku a že to tam nějak musíme zpacifikovat. Nejlépe zásahem vojenské aliance. Tohle se nám moc nepovedlo…“řekl Moravec naštvaným hlasem.

„Musíme situaci stabilizovat, i takto můžeme využít stávajících okolností k nastolení autoritářské diktatury a tím přede ženeme ostatní iluminátské skupiny v Evropě…“řekl Sverlík povzbudivým hlasem.

„Doufejme, že se to povede… doufejme, že máš pravdu…“řekl Moravec rezignovaným hlasem.

Právě zažil velké neúspěchy a ocitl se v těžké nejistotě, která ho drásala.

 

Saúdská Arábie, Najran, 15:55.

Vlak po několika dalších hodinách cesty a několika zastávkách se skřípěním zastavil v konečné zastávce, na jihu Saúdské Arábie. Já a Ahmed jsme byli jedni z posledních kdo ještě byli ve vlaku a bylo to celkem uklidňující.

„Co vůbec znamená haššašín?“zeptal jsem se, když jsme vystoupili na jeden z podzemních perónů.

Ahmed se zasmál.

„Co bys řekl?“

„Ehm, nějací zabijáci? Podle italského assasino…“řekl jsem.

„Assasino je odvozené od haššašín… a za slovem haššašín skutečně nehledej nic mýtického nebo povzneseného, znamená to nadrogovaný hašišem…“

Málem mi vypadli oči.

„Děláte si srandu?“zeptal jsem se nevěřícně.

„Ne, nedělám. Skutečně to znamená nadrogovaný hašišem. Několikrát už se uvažovalo o změně názvu, ale rozhodli jsme se udržovat tajemství co to znamená před cizími lidmi a navenek dělat, že to skutečně znamená něco extra…“

„Takže budu hašišoví nadrogovanec?“

„Podle názvu, ano… ale neboj, nefetujeme…“

Prošli jsme přes peróny a k jednomu tunelu, kde bylo něco podobného jako v českých tunelech, tedy menší drezína, která nás dopravila na povrch. Tato část cesty už byla ničím oproti předchozí mnohahodinové eskapádě.

„Kde jsme?“zeptal jsem se, když se drezína zastavila.

„Tohle je jedna z cest… přímo k hradu… až vylezeme budeme asi sto metrů od hradu a to už dojdeme pěšky…“odpověděl Ahmed a přistoupili jsme k jednomu žebříku.

„Proboha jak jsme hluboko?“vykřikl jsem, když jsem spatřil… vlastně nespatřil konec žebříku.

„Kilometr pod zemí… budeme muset kilometr šplhat nahoru, není to nic příjemného, ale aspoň se procvičíš…“

Začali jsme šplhat, abychom to už měli za sebou a mohli se dostat k hradu. Trvalo to jen takovou čtvrthodinu, i protože jsme některé příčky brali rovnou po dvou nebo po třech. Vlastně jsme skoro skákali.

Nad hlavou se nám díky fotobuňce automaticky otevřelo kulaté víko a my jsme se tak mohli dostat na prašný a písečný povrch a konečně se znova nadýchat relativně čerstvého vzduchu, na rozdíl od toho podzemního.

Rozhlížel jsem se na všechny strany. Všude byla široširá poušť jen s pár kopci a skalisky a jak jsem nyní spatřil, na jednom z velkých kopců, či spíše už šlo o horu, se trčil do vzduchu pobořený hrad.

„Můžeš být poctěn, to je hrad Misurat, naše sídlo… sídlo řádu jehož budeš brzy členem a podle toho co říká velmistr, tak… významným členem. Následuj mě…“řekl Ahmed a pomalým krokem jsme se vydali k hradu.

„Proč to tu iluminátské síly už dávno nevybombardují. Copak vás nevidí?“

„Přesně tak… odsud bys za normálních okolností už dávno viděl hlídky noviců chodící po hradbách, ale nevidíš je. Máme maskovací zařízení, které zevnitř kryje hrad. Vidíme ven, ale zvenčí není vidět dovnitř, takže si nepřítel myslí, že jde o pouhopouhé staré trosky… a v nejhorším případě máme automatickou protileteckou obranu a elektromagnetický štít, který sice nezastaví nepřátelskou pěchotu, ale zlikviduje dopadající bomby a vyřadí nepřátelskou elektroniku a pěchota bez elektroniky v dnešní době je jako stařec bez hole… v našem případě haššašín bez bodce…“odpověděl a zastavil se.

Natáhl proti mně pěst a já jsem nechápal co to má znamenat. Stisknul pěst a z rukavice bleskovou rychlostí vyletěla naostřená čepel, dlouhá asi dvacet nebo i více centimetrů a vypadající dost nepříjemně.

„Bez tohoto se haššašín nikdy, nikde a za žádných okolností neobejde. Toto je haššašínova poslední šance na přežití… až tě budu cvičit, tak ti o tom řeknu více…“řekl Ahmed a pokračovali jsme v cestě, i když já jsem byl celkem vyděšený, protože to byl překvapivý „útok“.

Po pár chvílích chůze jsme dosáhli úpatí vysokého skalistého kopce a já najednou spatřil lidi na hradbách.

„Jak…“začal jsem, ale Ahmed hned vysvětlil.

„Překročili jsme maskovací pole, teď vidíme všechny kdo tady je… pojď…“řekl a začali jsme šplhat po žebřících, které byli přistaveny u strmé horské stěny.

Museli jsme několikrát přestoupit na další žebříky, jak vysoko byl ten hrad, ale aspoň byl tak lépe chráněný. Na druhou stranu problém byl se samotným slovem hrad, protože tohle byli většinou jen vysoké a staré kamenné zdi a uvnitř několik pobořených věží a starých hal a domů, také z kamene a pískovce.

Vylezli jsme po posledním, celkem pátém žebříku a stanuli před několik metrů vysokou železnou branou, která se, ale hned začala otevírat. Stál jsem tam při pohledu na tu bránu a na celý ten rozpadlý hrad v úžasu a beze slova.

Brána se otevřela a hned proti nám vyšla čísi postava. Byl to tuctově vysoký muž, ale hned jsem poznal, že to není Arab jako Ahmed. Toto byl nějaký Asiat, ale měl na sobě stejný dalo by se říci bojový úbor, jako právě Ahmed. Došel před nás, spráskl podpatky a napřímil se.

„Jsem Chu Le-Van, haššašín 2. třídy a jsem zde, abych odvedl Adama Vávru do místnosti velmistra…“řekl Asiat nejdřív směrem ke mně a potom pohlédl na Ahmeda.

„Dobrá, já se jdu zatím připravit k zácviku Adama… omluv mě…“řekl Ahmed a odešel pryč, do útrob jedné z hal.

Já a Chu jsme šli do hradního komplexu a vysoká brána za námi se hned zavřela. Jak jsem se ocitl na místě, kde jsem se měl vycvičit a stát se elitním haššašínem, spatřil jsem několik tuctů různorodých lidí, ale většina na sobě měla podobné úbory, jen někteří je měli spořejší a jiní lépe vybavené. Podle toho se dal rozeznat novic od haššašína.

„Tudy…“řekl Chu a ukázal směrem k točitému schodišti, které vedlo do největší z hal, velké jako malý stadion.

„Co tam je?“zeptal jsem se, když jsme vycházeli po schodišti.

„Vše co potřebujeme. Sídlo velmistra, naše posvátná knihovna v níž jsou zaznamenány naše boje, úspěchy i neúspěchy, vítězství i prohry, dále operační místnost odkud řídíme naše komanda ve světě a skrze, kterou spolupracujeme s Povstaleckou armádou a taky zasvěcovací místnost, kde se novic stane haššašínem 2. stupně a nakonec, pokud je úspěšný, tak haššašínem 1. stupně. Haššašínů 1. stupně je na celém světě jen 9. Všichni ostatní haššašíni jsou haššašíni 2. stupně…“odpověděl zřejmě Číňan a my jsme postupovali po dřevěném schodišti, jehož každý schod pod námi vrzal.

„Kde je teď velmistr? Kde mě příjme?“pídil jsem se po co nejvíce informacích.

„Ve své komnatě určitě ne. Tam má přístup jen on a nikdo jiný. Přijme tě a informuje o všem v zasvěcovací místnosti…“

Jak to dořekl, ocitli jsme se ve velké kamenité chodbě, zdobené koberci, malými knihovnami a nebo nástěnnými obrazy arabských umělců.

Vše jsem si důkladně prohlížel, ale taky jsem se snažil neztratit ve změnit chodeb. Toto místo bylo evidentně větší než zvenčí vypadalo a bylo tam celkem málo lidí. Ostatně ono haššašínů moc nebylo.

Prošli jsme několika dalšími bohatě zdobenými chodbami a ocitli jsme se před kulatým kamenným vstupem do mnohem větší místnosti se sloupořadím a hořícími pochodněmi a kadidly.

Vstoupili jsme dovnitř. Byly tam jen dvě osoby. Muž v úboru, ale černé barvy a žena v maskovací písečné vojenské uniformě. Hovořili spolu, zády k nám. Avšak podle hlasu jsem okamžitě poznal, že ta žena je moje máma.

„Velmistře ibn-Sale, Adam Vávra dorazil…“řekl Chu a bez dalšího slova odešel.

Já se tam tak ocitl úplně sám, jen s mámou a oním velmistrem. Přistoupil jsem o pár kroků a spatřil jak se oba otáčí. Máma se usmívala a velmistr vypadal trochu zamračeně a v úžasu.

Stejně jako Ahmed, i velmistr byl starý arabský bojovníky a veterán s šedým plnovousem a vráskami zdrásanou tváří.

„Nuže to jsi ty…“řekl chladným a vážným hlasem.

Máma mě ani nepozdravila. Snad se bála vyrušit velmistra.

Velmistr, ke mně přistoupil a důkladně si mě prohlížel od hlavy, až k patě.

„Je to skutečně tvůj biologický syn?“zeptal se mami.

„Samozřejmě, snad vím koho jsem porodila…“odpověděla máma se smíchem.

„Nuže dobrá, vypadá nadějně… nyní k tomu, abych ti vše vysvětlil… respektive vše ti vysvětlí haššašín Ahmed jež byl ustanoven tvým opatrovníkem a cvičitelem. Já ti akorát vysvětlím proč se o tebe tolik zajímáme. Tvá máma je totiž prapotomek zakladatele haššašínů Hamala al-Saída a ty tedy taky. Staletí jsme hledali jeho potomky a když už jsme našli tak se nikdo nechtěl přidat a ženy pro tuto pozici, pro to stát se následovníkem zakladatele, měli zapovězenou tuto možnost. Nyní máš možnost vstoupit do našeho řádu a stát se slavným bojovníkem jehož se budou Ilumináté děsit už jen při vyslovení jména, ovšem musíš projít mnohými zkouškami, ztrátami, bolestmi, utrpením a dlouhým tvrdým výcvikem. Možná i jednoho dne nahradíš mě… pokud budeš mít štěstí…“vysvětlil velmistr a já byl zase, ostatně jako mnohokrát v předcházejících dnech v naprostém šoku.

„A vy velmistře? Jak jste se stal velmistrem a kdy?“zeptal jsem se aniž by mě napadlo jak ta otázka může znít opovážlivě.

Velmistr se usmál.

„Neúčastním se již bojů, neb už mi je 97 let… do řádu jsem vstoupil v roce 1932, ve svých 17 let a posledních 80 let působím v řádu a od svého 80. roku věku i řád vedu a budu jej vést, až do smrti, která může nastat kdykoliv. Velmistrem jsem se stal poté co jsem roku 1995 získal zpět korouhev našeho zakladatele, přičemž jsem se na stará kolena vloupal do bazilik sv. Petra a musel se proplížit kolem elitních žoldnéřských komand, které chrání papeže… ale získal jsem jí. Korouhev jež byla ukořistěna křižáky roku 1250. Nějakým tak velkým a odvážným činem se musíš projevit, aby ses mohl stát velmistrem řádu…“řekl velmistr a já se cítil velice poctěn už jen z jeho přítomnosti.

„Nuže, tímto tě prohlašuji za novice našeho řádu. Poklekni…“vyzval mě velmistr a já tak učinil.

Zahleděl jsem se na kamenitou zem a čekal co bude následovat. A následoval nemilý pocit, že mám na hlavě položené ostří. Opatrně jsem zvedl zrak a spatřil jsem velmistrovu ruku se stejnou zbraní jakou měl Ahmed.

„Jsi novicem, staneš se haššašínem, vyhraješ nad nepřítelem…“řekl velmistr a odložil zbraň pryč.

Vstal jsem a mírně se uklonil.

„Děkuji, velmistře…“poděkoval jsem a usmál se.

S mámou jsme potom odešli na chodbu a nechali velmistra studovat staré knihy.

„Tohle vůbec nechápu. Proč si mi nic neřekla?!“zeptal jsem se naštvaně, když jsme procházeli prázdnou chodbou.

Máma se usmála.

„Nepotřeboval si to vědět a já jsem si ještě ani nebyla jistá jestli tě mezi sebe haššašíni budou skutečně ochotní vzít. Nyní záleží na tom zda projdeš výcvikem a zkouškami, ale o tom ti víc poví Ahmed… a my o vlku…“řekla máma a podívala se před nás, kde stál Ahmed a usmíval se.

„Jestli správně chápu, tak jsi byl pasován na novice…“

„Ano, pane…“

„Pány si nech, jestli máš přijmout mé zkušenosti a můj výcvik musíme si být sobě rovní. Tudíž si tykejme, Adame…“

„Dobrá, Ahmede…“

„Až budeš připraven a až se zabydlíš tak přijď do mé komnaty… řekněme kolem 7. večer a já tě zasvětím do výcviku, abychom hned zítra mohli začít…“

Ahmed znova odešel a já se podíval na mámu.

„Díky za všechno…“řekl jsem a objal jí.

„Jsi můj milovaný synek… není za co děkovat… ale teď musím jít, vracím se do Česka, abych pomohla nějak zvládnout tu šílenou válku co tam probíhá. Vlastně ani nevím jaká je tam nyní situace, ale to není podstatné…“řekla maminka a já jí ještě šel vyprovodit.

„Jdeme k vstupu do tunelu, který je mimo hrad?“zeptal jsem se.

„Ne, tady mají jeden evakuační, který je bezpečnější. Tím půjdu…“řekla máma, když jsme sešli po schodech a přišli k jedněm malým dveřím.

Znova mě objala.

„Opatruj se a cti síly a vítězství naší rodiny nad iluminátskými vojsky… nezahanbi nás…“řekla nakonec a malými dveřmi vstoupila do tunelů, kde po úzkém schodišti scházela na místní podzemní nádraží, které bylo dobrý kilometr a půl pod zemí.

„Tak pojď, ukážu ti, kde budeš bydlet…“ozval se hlas onoho Číňana, který se nyní vynořil hned za mnou.

Tentokrát jsme vešli do jiné části hradu, která byla také velká a prostorná, ale rozdělená na mnoho malých místností, kde haššašíni a novicové žili, spali, jedli a přátelili se.

„Tak tady strávím…“začal jsem při pohledu na velice spoře zdobený a vlastně velice chudý pokoj s dvěma postelemi, ale Chu mě přerušil a v podstatě doplnil.

„… mnoho měsíců, ano…“

„Jsem tu sám, nebo už tu někdo se mnou bydlí?“

„Bydlí tu s tebou novic Dima Saliba, dcera libanonských povstalců, kteří padli v boji s izraelskými bandami… nějaké otázky?“

„Ne, žádné…“řekl jsem nejistě a Chu odešel pryč.

Posadil jsem se na tvrdou postel a podíval se na krabici, která tam ležela. Opatrně jsem jí otevřel, abych zjistil jaké překvapení mi tam přichystali.

V krabici bylo něco podobného samurajskému obleku, krátký meč a kuš.

„S tímhle budeš trénovat, aby si přestal být kus hovna…“uslyšel jsem a prudce se otočil.

Stála tam mladá snědá dívka a opírala se o rám dveří. Na sobě měla stejný oblek jako byl v krabici, jen tento byl tmavší a vypadal… nevím jak to popsat, ale prostě lépe vybavenější. Další čeho jsem si všiml byly kudrnaté vlasy svázané do culíku, které měla přehozené přes rameno a nádherné zelené oči.

„I když budeš likvidovat naše nepřátele, pokud vůbec projdeš výcvikem, tak civět na dámu není slušné…“odsekla, když si všimla mého pohledu a došla ke své posteli.

„Předpokládám, že si Dima…“řekl jsem.

„Ano a ty budeš ten slavný Adam Vávra, prapotomek zakladatele našeho řádu. Jen abys nebyl spíš tele…“odsekla a usmála se.

 

Místnost Ahmeda, 19:00.

Přesně o sedmé hodině jsem se dostavil k Ahmedovi, aby mi mohl říct co a jak se bude dít. Zaklepal jsem na dveře.

„Dále…“ozval se tlumený hlas a já vešel do prostornějšího, ale také spoře zařízeného pokoje, kde uprostřed, na tlustém koberci seděl v tureckém sedu Ahmed a upřeně na mě zíral.

„Usaď se a vyslyš oč zde jde…“řekl tajuplným tónem a já ho poslechl a také v tureckém sedu jsem se usadil hned před něho.

„A o co tedy jde?“

„My haššašíni jak víš, likvidujeme Ilumináty, avšak s Ilumináty je to mnohem složitější než si myslíš a bohužel, co je smutnější a tragičtější, i než si myslí většina povstaleckých sil a Ordum Liberatum. Ilumináty ze všech nejvíce pronásledujeme a nejpečlivěji sledujeme a je to takto. Již ti bylo řečeno, že Ilumináti mají dva stupně. První a druhý. Avšak oproti všeobecným mýtům, příslušníků prvního stupně je podstatně méně než druhého. Afrika, Australasie, střední Asie a Jižní Amerika mají každá po jednom Iluminátovi prvního stupně. Evropa je rozdělena na pět sekcí, sever, střed, jih, západ a východ a každá má po jednom Iluminátovi prvního stupně. USA má dva Ilumináty a Velká Británie speciálně čtyři Ilumináty. Všehovšudy je i s dvěma ruskými, jedním čínským, jedním východoasijským a jedním arabským Iluminátem celkem 20 a nad koncilem Iluminátů, který je tvořen výhradně těmito 20 Ilumináty je ještě Nejvyšší rada, která je apriori našim hlavním a nejpřednějším cílem, ale za celou dobu existence jsme nezabili ani jednoho jediného Ilumináta prvního stupně… Nejvyšší rada je tvořena 7 lidmi, Ilumináty, kteří nepatří ani do jednoho stupňů a vzešli z bohatých bankéřských, průmyslnických, církevních, židovských a vojenských rodin z různých koutů světa. Možná bys měl vědět, že už si jednoho Ilumináta 1. stupně potkal, a sice Emana Moravce. Zbylý dva čeští Ilumináti, Sverlík a Korbelík jsou Ilumináti 2. stupně, jen jejich podřízení a přisluhovači. Moravce se Povstalecká armáda snažila mnohokrát zabít, protože často riskuje. Bojuje po boku svých mužů v první linii akcí, ale toto riskování je kompenzováno jeho extrémní bojeschopností, výcvikem, výzbrojí a talentem, který předčí všechny povstalecké i haššašínské síly a bojovníky…“

„Kolik už bylo zabito haššašíny iluminátských přisluhovačů? A kolik Iluminátů 2. stupně?“

Ahmed se zamyslel a pohlédl na koberec.

„Iluminátských politiků bylo haššašíny zabito kolem 261 jen za 20. století a Iluminátů druhého stupně asi 17 za 20. století… ale jak říkám, Iluminátů 1. stupně a kor členů Nejvyšší rady… tak těch jsme ještě nezabili žádného…“

„A v čem bude spočívat můj výcvik?“

„Vše bude probíhat ve virtuální realitě. Budeš se cvičit ovládání chladných smrtících zbraní, infiltrací, zacházení s výbušninami, nabourávání se do počítačů, lokalizace nepřátelských cílů, infiltrace a ničení nepřátelských základen, týmová spolupráce i individuální výcvik… to vše a ještě víc tě čeká v následujících šesti měsících…“

---