Ordum Liberatum - VII. část

Zrada nad zrady...

Brno, Moravské náměstí, polní stanoviště, 17:00, 26. února 2012.

Na polním stanovišti české armády stál Moravec. Na sobě měl bojovou kombinézu a nejmodernější výzbroj a výstroj a hleděl k místu, které by nejradši neviděl. K Mánesově ulici, kudy postupovala kolona slovenských tanků. Po několika týdnech zuřivých bojů se podařilo zastavit nápor slovenských generálů, ale bylo to za velice krvavou cenu a mnoho problémů, které to Moravci a Iluminátům přivedlo.

„Už zase udeřili?“zeptal se Moravec svého náčelníka Petrského, který se objevil vždy, když se objevila nějaká aktivita povstaleckých jednotek.

„Ano, zničili konvoj zásob zbraní a munice mířící z Olomouce sem do Brna, ale jsem tu kvůli něčemu jinému ještě…“odpověděl důstojník Bezpečnostní služby.

„Mluvte, kvůli čemu?“

„Zachytili jsme tajnou depeši…“řekl Petrský a přerušil se, respektive je přerušil výstřel protitankové řízené střely, která smetla jeden ze slovenských tanků T-72.

„Co je v depeši?“

„Nepodařilo se jí pořádně rozluštit a část se ztratila, ale z toho mála víme, že je od slovenských generálů, pro povstalecké jednotky na Slovensku i v ČR, ale víc nevíme…“

 

Kladensko, katakomby, velitelská místnost, 18:10.

Antoš a Vousáč netrpělivě přecházeli sem a tam ve velitelské místnosti a netušili co se bude dít. Obdrželi odpoledne depeši a svolali kvůli ní rozsáhlou poradu. Šlo o depeši, která měla mít rozhodující vliv na současný vývoj.

Vousáč, Antoš a Patrície byli pouze malá část osazenstva. Byli tam velitelé jednotlivých povstaleckých částí z celé republiky a vyčkávali co se bude dít, věděli jen pár informací, ne dost, aby si udělali názor.

„Máme spojení…“ohlásil radista.

„Je linka zabezpečená?“zeptal se Vousáč.

„Ano, pane. Oni nemohou lokalizovat nás a my nemůžeme lokalizovat je, ale víme, že je to hovor z generálního štábu…“

„Zapněte to…“přikázal Vousáč a na obrazovce se objevila tvář Ľudvika Buryše, celkem mladého náčelníka generálního štábu slovenské armády.

„Generál Buryš?“zeptal se Vousáč pro formu.

„Ano, s kým hovorim?“

„Tajné… nemůžeme nikomu důvěřovat…“vpadl do toho Antoš.

„Dobrie děláte. Asi sa pitáte prečo s vámi chceme rozpravat. Nuž idě o súčasnu situaciu ve slovenskej republice, aj česko-slovensku vojnu. Centralna vláda kolabuje a společné jednání velenie armády slovenskej republiky odsúhlasilo provést prievrat, ktorému bude veliet generál Romanský z Trenčina a generál Sčiš zo Žiliny. Je jisté, že nastávajúcá vojnová diktatura nebude existovat prieliš dlúho, ale rozhodli sme sa provést niěčo čo bude znamenat pre Iluminátov pekelnie problémy…“spustil generálporučík a odmlčel se.

„A o čo ide?“zeptala se Patrície slovensky.

„O priedání veškerých zbraní a municie do rukou českych aj slovenskych povstalcov a povstaleckych kruhov…“

Všichni zmrzli. Tohle teda nečekali.

„Armády západních štátů napadnou naší armádnú diktaturu a rychlo nás smetou, preto jsme sa rozhodli po sobě niečo nechat a tím niečím bude najvětší dodávka zbraní a municie pre povstaleckých silou. Pokial ide o samotnu dodávku, ide o 16 tisícov tun, zbytek budeme potriebovat pre udrženie frontové linie dokial nepresuneme všecku municiu a zbraně… ide o tisícovky kalašnikovů, granátov, granátometov, gulometov, děl aj raketometov… všetko sa bude hodit pre vaše útočné operácie…“

„No, musím říct, že jsme něco takového nečekali a proč jste se tak najednou rozhodli. Mysleli jsme, že nechcete mít s povstaleckými silami nic společného…“

„Pretože nás Iluminátov sprostie sviňarsky využili a preto jsme se rozhodli takto sa im pomstít a pomoci odbojovým grupám. Kedě a kedi můžeme predat zbraně a municiu?“

„Počkejte, poradíme se…“řekl Vousáč.

Vysílání se přerušilo.

„Co budeme dělat? Není to nějaká past?“zeptal se Antoš.

„Pochybuji, vzepřeli se Iluminátům, porušili jejich rozkazy… a vědí, že příliš dlouho nepřežijí, proto se asi takto rozhodli…“řekl Vousáč zamyšleně a hleděl na vypnutý monitor.

„Nemůžeme si moc vybírat. Každý kus zbraní a munice se hodí…“namítla Patrície.

„Takže kdy a kde?“zeptal se Vousáč.

„Břeclavsko, je tam jeden z našich tunelů, hned po přeložení zbraní a munice ho vyhodíme do vzduchu…“navrhl Antoš.

„Informuji Čierny front a oni se rozhodnou kdy a kde to převezmou naši povstalci…“řekla Patricie.

Vousáč pokývl na radistu a ten obnovil spojení.

„České povstalecké síly převezmou zbraně a munici 28. února, v 19:00 na Břeclavsku. Předáte nám tam 8 tisíc tun a zbylých 8 tisíc tun předáte slovenským povstalcům, kteří vás sami kontaktují a rozhodnou kde a jak…“

„Pokial ide o čas, hodilo by sa to zkoordinovat pre jednu chvílu…“řekl generál a Vousáč se podíval na Patricii.

„To nebude problém, kvůli tak velké dodávce zbraní a munice se rádi přetrhneme…“řekla s úsměvem.

 

Haššašínský hrad, 17:41, 27. února 2012.

Procházel jsem kolem domů a mrakodrapů, prodíral jsem se davy lidí, kteří mířili z práce do práce, z domova do domova a já jsem měl prostě jediný cíl v kvádru a kravatě a ten šel společně s ozbrojenými bodyguardy.

„Musíš si být, že je to on… kontroluj vše kolem sebe…“uslyšel jsem v uchu Ahmedův hlas, zatímco jsem sledoval vše v onom virtuálním světě.

Nikdo kolem mě skutečně neexistoval, byli to jen hologramy. Všichni lidé a všechny domy, všechny auta i všechna zvěř byli jen a pouze hologramy a to i bodyguardi a můj domnělí cíl.

Zapnul jsem si targvizi.

„Pamatuj, že dobíjí se pomalu, takže jí využívej obezřetně…“pokračoval v radách, protože jsem použil targvizi poprvé.

Lidé byli tmaví, bodyguardi světle zářili a cíl… cíl byl tmaví.

„Není to on…“řekl jsem a prodíral se po ulici, pár kroků za falešným cílem.

Zastavil jsem se a skočil na jednu židli u restaurace, protože skupinka se zastavila. Falešný cíl začal něco říkat k bodyguardům. Po chvilce mluvení ke skupině dorazila limuzína a skupinka vpadla do jednoho domu. Z domu vylezl jiný muž v kvádru a kravatě a vyměnil se s domnělým cílem. Ten mu předal nějaký kufr.

„Skutečný cíl…“řekl jsem potichu, když k chodníku kolem stovek aut dorazila dlouhá pancéřovaná limuzína.

Nasedli a odjeli pryč. Falešný cíl zůstal na místě a dal se rychle pryč.

„Nezaobírej se falešným cílem, určitě nezná cílové místo… využij svých schopností…“.

Rozeběhl jsem se a pronásledoval podél chodníku limuzínu. Proti mě se objevila lampa. Skočil jsem na rám lampy a potom i na samotné osvětlení. Nikdo si mě nevšiml.

„To je normální, že si mě nikdo nevšimne nebo je to chyba ve VR?“zeptal jsem se a skočil na další lampu pár metrů vzdálenou.
„Ano… to je skutečné chování průměrného městského obyvatele. Testovali jsme to a prověřovali i naostro a skutečně už většina lidí a zejména městských lidí natolik zdegenerovala, že si něčeho takového ani nevšimnou…“odpověděl Ahmed zatímco jsem se zabodnul bodci do betonu jednoho domu a vyšplhal jsem na střechu, abych viděl kam limuzína pojede.

Zamířila si to jednou z širokých silnic, rovnou na výpadovku z virtuálního New Yorku. Já se rozeběhl a přeskočil z jedné střechy na druhou, abych si nadběhl limuzínu, což se brzy úspěšně stalo a já byl o pár desítek kroků před ní. Vytáhl jsem vystřelovací naviják a dopustil se fatální chyby. Vystřelil jsem ho na limuzínu a perfektně se trefil. Naskočil jsem na lano a přitáhl se k limuzíně. Jak říkám, dopustil sem se smrtelné chyby. Nepropočítal jsem si to a odrazil se od limuzíny přímo pod kola nákladního vozu.

 BZZZZZ

„Sakra…“vykřikl jsem, když jsem dostal elektrický šok do celého těla, tento den již šestnáctý a vylezl z VR systému.

„Víš…“

„Ano, ano, ano vím… vím, kde jsem se dopustil chyby…“

„Jsi zbrklí a tvá zbrklost by tě ve skutečné realitě stála život. Letecké atentáty ti ještě nejdou, zkusíme něco lehčího… zabití iluminátského přisluhovače na večírku s asistencí jednoho haššašínského agenta, resp. agentky…“

Vrátil jsem se do křesla s VR a haššašínští technici mě připojili zpět. Než naběhla celá simulace tak se mi pro informaci zobrazila složka s mým cílem. Joop van der Geert, hlavní náčelník NATO, iluminátský přisluhovač a spojka mezi Ilumináty a hlavním velením NATO. Místo, slavnostní večeře ředitelského výboru NATO. 22:45. Hotel Charleston, Londýn.

Okolí se znova, pokud se to tak dá říct, zhmotnilo a já stanul v prostranství u hotelu…

 

ČR, Břeclavsko, tunely, 17:41, 28. února 2012.

„Hned nad námi je slovenská armáda…“řekl Antoš, který nyní velel akci s předáním zbraní a munice od slovenských jednotek českým povstalcům.

Tým několika desítek povstalců se připravoval na hladkou akci, která představuje největší posílení povstaleckého zbrojního arzenálu za posledních několik desetiletí. Není nutno říkat, že ve všech panovala skvělá nálada a uvolnění.

„Jednoduše to naložíme do tunelů a tuhle sekci tunelů potom vyhodíme do vzduchu. Ani slovenští vojáci nemusí vědět…“spustil po chvilce znova Antoš, ale byl přerušen přibíhajícím radistou, který přijel na drezíně z nedalekého radiokomunikačního štábu.

„Co se děje?“zeptal se udýchaného radisty, který všechny vyděsil už, protože byl bílý hrůzou.

„Příšerné… zprávy… hned… z několika z… zdrojů…“řekl udýchaný radista a snažil se nějak zmátořit.

„Ruší se akce nebo co?“zeptal se Antoš.

„O tom teď musíte… rozhodnout… vy jako velitel… akce… dostali jsme dvě zprávy. První je ze zpravodajského oddělení. Náhodou se omylem napojili na komunikační kanál slovenského generálního štábu a zachytili zprávu o tom, že vše je podvod. Slovenští generálové se snaží odčinit svoji zradu, protože jim rupnulo v koulích a podělali se strachy. U smluveného místa čekají tři tankové čety, připraveny nás odzbrojit a zlikvidovat… to byla druhá zpráva, kterou nám poslali naši předsunutí pozorovatelé a taky přítomnost výsadkové brigády…“

„Existuje možnost je obejít?“zeptal se jeden kulometčík.

„Ano, vedlejším tunelem Beta-C-4, přes tento tunel se sice oklikou, ale stejně dostanete k mlýnu u řeky. Odtamtud můžete kousek lesem na severozápad a ocitnete se na ostrém svahu z něhož budete mít perfektní výhled na nepřítele…“

„Chcete to tam jít jen zničit?“zeptala se jedna ostřelovačka Antoše.

„Je tam aspoň něco, co třeba mělo být jen pro formu, jako kulisa… myslím nějaká munice a zbraně?“zeptal se Antoš radisty.

„Podle pozorovatelů je tam 5 nákladních vozů se zbraněmi a municí, všechny plné… při vašem počtu by odbavení mělo trvat jen pár desítek minut. Jdete do toho?“

Antoš se zamyslel a potom se podíval na své povstalce v jejichž tvářích se mísila nerozhodnost a nejistota.

„Nemáme k dispozici protitankové řízené střely a ani těžké kulomety… a v samotné Břeclavi je 20 tisíc slovenských vojáků… to si nevezmu na krk. Stahujeme se zpět do základny. Musíme zjistit co se děje na Slovensku…“rozkázal Antoš a povstalci, částečně s úlevou, se začali vracet zpět na transportní drezínu, kterou se měli dostat během hodinky nebo dvou na Kladensko.

Nebyli nadšení z toho co se stalo, ale zdecimovat sebe nebo padnout do zajetí slovenských vojáků také nechtěli.

 

Kladensko, katakomby, velící místnost, 19:20.

Do velitelské místnosti vpadl rychlostí blesku a bez ohlášení Antoš, aby se dozvěděl co se stalo. Všichni tam byli shromáždění a podle toho, že Patricie brečela usoudil, že se to totálně podělalo.

„Co se děje?“zeptal se Vousáče a pohlédl na velkou obrazovku na níž byla mapa slovenských povstaleckých tunelů.

Většina tunelů byla znázorněna modře, ale některé už červeně a to včetně různých místnosti.

„Dobrý bože, neříkejte mi…“začal Antoš, ale nedomluvil.

„Ano. Slovenští iluminátští a vládní vojáci pronikli do slovenských tunelů a blíží se ke katakombám. Jeden tunel po druhém i za cenu obrovských ztrát dobývají…“navázal na to Vousáč a jeho tvář byla nyní svraštělá starostmi.

„Co můžeme dělat?“zeptal se Antoš.

„Nic. Vůbec nic…“

„Jaké už jsou ztráty?“zeptal se jeden z povstaleckých velitelů.

„166 slovenských povstalců bylo zabito, raněno nebo padlo do zajetí. 1 269 slovenských iluminátských a vládních vojáků bylo zabit nebo raněno… někteří možná padli do zajetí, to nevíme… 17 z 96 tunelů je pod kontrolou vojáků a s tím také 4 z 281 místností katakomb… počkat, něco se děje…“odpověděl radistický technik a přerušil svůj tok informací.

„Aktualizovat mapu…“zadal příkaz a osazenstvo velitelské místnosti zjistilo, že celá mapa katakomb a tunelů zčernala.

„Co se děje?“zeptal se Vousáč.

„Slovenští povstalci aktivovali sebe-destrukční systém. Slovenské povstalecké hnutí bylo zničeno…“oznámil stroze radista novinu, kterou si v tu chvíli nikdo nepřál slyšet.

„Z dne, který se měl stát nejlepším dnem pro naše hnutí, se stal den nejhorší… kurvy jedny zasraný…“zakřičel Vousáč a kopnul do židle vedle sebe.

„Na 3. březen svolejte poradu velitelského sboru a ať i hlavní belgické velení pošle svého zástupce. Tohle je něco naprosto… neočekávaného, co se ještě nestalo… musíme… musíme se dohodnout co a jak dál…“řekl Vousáč, když se uklidnil a odešel pryč z místnosti.

 

Olomouc, generální štáb, kancelář Moravce, 11:06, 1. března 2012.

„Pane plukovníku, dorazil generál Buryš…“ohlásil sekretář a Moravec vztekle práskl pěstí do stolu.

„Ať ten idiot vejde!“zakřičel rozzuřeně a náčelník slovenského generálního štábu, armádní generál Buryš vešel.

Byl zde na tajné schůzce, protože slovenské jednotky teprve ustupovali z českého území na rozkaz slovenské generality.

„CO JSTE SI VY CHUJOVÉ SLOVENŠTÍ OD TOHO SLIBOVALI?!“zaječel Moravec a vzepjal se celým svým tělem směrem k přicházejícímu slovenskému generálovi.

„Teraz to bola chyba jednotlivcov, nie oficírského korpusu…“řekl naprosto klidným a vyvážným tónem slovenský návštěvník a bez vyzvání se usadil na židli před Moravcovým stolem.

„Jak si vy kreténi myslíte, že teď vypadám?! Jak si myslíte, že vypadá celý středoevropský okruh našeho společenství?“

„Rozkaz pre postup slovenskeje armády vyslal generálplukovnik Ryšek. On zformoval proti-Iluminatskou kliku v generalitě, já jsem len využil šancie a rozhodl sa zlikvidovat povstánie jednou ranou…“bránil se Buryš.

„Centrální vláda využila zničujícího postupu vaší armády a zavedla značnou část potřebných bezpečnostních opatření pro likvidaci odbojového hnutí, ale nebude to tak lehké…“řekl Moravec a promnul si tvář, zatímco generál vyčkával na další reakci.

„A u vás?“zeptal se Moravec po chvilce již klidným hlasem a usadil se.

„Teraz situácia je stejná. Keď generálové prievzali moc ve štátě, ustanovili jsme vojnovou diktaturu a nová centrálná vláda prievezme praxi a zákony vojnové diktatury. Teraz to znamená, že čelá akce dopadla nieskor dobre…“řekl Buryš s úsměvem, ale Moravec byl stále naštvaný a zahanbený, že nedokázal zabránit slovenským generálům v podvodu.

„Jak to u vás vypadá? Co Čierny front a povstalecké hnutí?“zeptal se Moravec vzápětí a zapálil si doutník.

Buryš se zasmál.

„Čierny front aj povstalecké hnutie nieskor neexistují. Veškerá nepriatelská aktivita bola kompletně eliminována… podzemné hnutie odboja je zničeno… na slovenskej republice. Prostě husarský kousek…“odpověděl generál a usmíval se.

„Užijte si svých pět minut slávy… a zorganizujte si tu svojí armádu, lebo mi dělá ve státě bordel…“odsekl Moravec a generál se s vítězoslavným úsměvem dal na odchod.

Moravec zapnul komunikační zařízení, které ho spojilo s Sutherlandem, dalším z Iluminátů.

„Co se tam děje? Už je to pod kontrolou?“bylo první co se postarší Sutherland zeptal.

„Ano, slovenské síly se koordinovaně a nenápadně stahují zpět na Slovensko. Příště se musíme nějak pojistit proti našim vzpírajícím se podřízeným a další lůze…“odpověděl Moravec.

„S tím si nelamte hlavu. To už se brzy vyřeší…“

Moravec se zamyslel.

„Ale tohle jde aplikovat u lidí, naši přisluhovači to nebudou chtít a budou se tomu vzpírat a bojovat proti tomu…“namítl Moravec při pomyšlení na nadcházející plán.

„To je naprosto jedno. Někteří si to vezmou dobrovolně, jiní násilně, jiné podplatíme a někteří ani nebudou vědět, že jsme do nich něco vložili…“namítl Sutherland.

„Ok, ok… jdu kontaktovat vládu, abychom posílili totalitní opatření kvůli bezpečnosti proti slovenským teroristům a vojenským jednotkám…“

„Zvládl jste to tam celkem dobře. Hodně štěstí…“řekl starší muž a vypnul komunikaci.

 

Kladensko, katakomby, hala, 12:00, 3. března 2012.

V poledne 3. března začala porada českých a západních povstaleckých velitelů i s přítomností několika srbských povstalců. Vlastně, začala se nedá říct. Nikdo nechtěl mluvit a všichni seděli v pochmurné a nepříjemné náladě, ale také všichni věděli, že někdo musí začít hovořit.

Vousáč vstal a pohlédl na desítky mužů a žen sedících na různě rozmístěných židlích a poté pohlédl na své spolusedící u dlouhého konferenčního stolu, mezi nimiž byl i Pierre LaVal, zástupce Hlavního velení a Mikolaś Vojnić, velitel srbských dobrovolníků, kteří se původně měli účastnit akce na Slovensku a pomoci slovenským povstalcům s přepravou zbraní a munice.

„Dámy a pánové, sestry a bratři. Před několika dny jsme zažili porážku, která nemá v posledních několika desetiletích naší bojové historie obdoby. Porážku, kdy byla celá jedna sekce povstaleckého hnutí rozdrcena a musela provést autodestrukci, aby její katakomby nepadli do rukou iluminátských vojáků…“

Vousáč se odmlčel. Nevěděl co říct dál a jen poklepal na stůl.

„… slovenští generálové se dopustili dvojité zrady. Nejprve zradili své iluminátské nadřízené a pak i nás, kterým nabídli pomoc. Musíme…“

„Jaké jsou ztráty a celkový stav věci? Tyhle proslovy si nechte na nějaké představení…“přerušil ho hrubě LaVal, který byl stejně jako celý Nejvyšší velitelský sbor znepokojen, či spíše zděšen rozdrcením slovenských povstalců.

„Slovenské povstalecké hnutí mělo 7 265 příslušníků, včetně jednoho člena Nejvyššího velitelského sboru, který se tou dobou, ale nacházel v Paříži a zde přítomné spojky Patrície Halmannové. Je nutné tedy považovat těchto 7 263 povstalců za mrtvé, nezvěstné nebo zajaté. Materiální ztráty není možné identifikovat, ale celkově lze prohlásit, že povstalecké hnutí na Slovensku je při nejmenším na několik let kompletně zdecimované a bude trvat dlouho než bude obnovena bojeschopnost…“odpověděl Vousáč a posadil se.

„Jak je možné, že jsme tu zradu nepoznali a že jsme tam málem poslali na smrt i české povstalce?“zeptal se Vojnić a zapálil si cigaretu.

„Byli jsme opojení z toho, že bychom po dlouhé době získali podporu nějakého vlivného… nebo relativně vlivného kruhu, jakým je slovenský generální štáb…“vysvětlil Antoš fatální selhání a přecházel sem a tam po místnosti.

„Zrovna teď, když se blíží pomalu, ale jistě datum masových teroristických akcí iluminátského spolku a té jejich Bilderbergské skupiny… zrovna teď jsme tak oslabení…“posteskla si jedna důstojnice a prohrabala si dlouhé černé vlasy.

„Podle toho jak se stahují na slovenské území jednotky slovenské armády se zdá, že vše je znova v původním plánu. Dochází už jen k fingovaným bojům, ale více méně to zase vše Iluminátům vyšlo…“posteskl si Antoš.

„V ČR i na Slovensku byla díky tomu nastolena diktatura. V ČR diktatura iluminátských loutek a na Slovensku vojenská diktatura loajální Iluminátům. To jsme to pěkně začali…“řekl Vousáč a promnul si tvář.

„Ujasněme si jaké budou naše další kroky…“nařídil LaVal.

„Konsolidace českých povstaleckých sil, obnovení bojové morálky a bojeschopnosti, která byla dost poškozena porážkou slovenských bratří… a jinak nemám představu co dál…“odpověděl Vousáč.

„Já ano, musíme detailně sledovat nástup diktatury, rozebrat jak byla nastolena a tak podobně, abychom věděli jakým způsobem budou ty diktatury nastoleny i v západní Evropě a nakonec i ve zbytku Evropy a v Severní Americe. Na základě toho jakým způsobem budou jednat a postupovat budeme teoreticky moci odhadnout postup v ostatních státech. A další co musíme udělat v ČR a nejlépe i v celé Evropě a zbytku světa je to, že je při tomto důležitém a citlivém procesu nějak tvrdě zasáhneme, ale nemám ponětí jak…“řekl Antoš a nadále zadumaně hleděl na chladnou zeď.

„Kdy má dojít k teroristickým útokům?“zeptala se Patrície.

„K prvnímu dojde v Londýně, 16. dubna v 17:00, na Trafalgar Square. Má zemřít cca. 2 tisíce lidí…“odpověděl Vousáč strohým hlasem hrůznou informaci.

„Co takhle povolat Adama?!“navrhla a všichni na ní pohlédli.

„Kdo je Adam?“zeptal se LaVal.

„Jediný český haššašín této doby. Je právě na intenzivním výcviku v Saúdské Arábii…“odpověděl Antoš a usmál se.

„Provést nějaký atentát na důležité činitele s pomocí tohoto haššašína?! Dobrý nápad!“řekl LaVal a usmál se.

„Taky souhlasím…“odpověděl kňučivým a nejistým hlasem Vousáč.

„Opravdu?!“podivila se Patrície nad tímto tónem hlasu.

„Ano… vlastně… nevím. Bojím se, že nebude mít dostatečný výcvik a dost zkušeností…“namítl Vousáč.

„Jestli může zlikvidovat některé důležité činitele nastupující diktatury a jestli může získat i nějaké tajné materiály o nástupu diktatury, tak ho potřebujeme!“pronesl LaVal rázně.

 

Virtuální realita, 14:10, 7. března 2012.

Klečel jsem a přemýšlel. Hlavou se mi honili tisícovky myšlenek na to co mě nyní čeká, na další vyšší a těžší úroveň mého bojového výcviku a sice na simulátor ostré bitvy, kde budu muset participovat jako síla v pozadí, avšak tento můj tok myšlenek byl přerušen povědomím hlasem. Hlasem Dimy, která nyní stejně jako já stála v bílém a chladně prázdném místě.

„Těšíš se na další tvrdý boj?“zeptala se s úsměvem a já byl rád, že je tam aspoň někdo kdo se ještě trochu usmívá.

„Ano, ty se toho taky účastníš?“podivil jsem se.

„Přesně tak. Jsem součást tohoto simulátoru. Původně to měl být Ahmed, ale musel jet do Iráku zlikvidovat iluminátského generála tankových vojsk, snad uspěje. Nuže, plán je následovný…“odpověděla Dima a klekla si naproti mě.

„Já povedu 7. prapor mechanizovaných sil povstalců, celkem 800 vojáků a 14 obrněných transportérů, kteří se připojí k 1 500 vojákům a 20 transportérům jež drží v obklíčení velitelství iluminátů. Budeme na sebe vázat nepřítele, zatímco ty infiltruješ do hradu a zlikviduješ iluminátské důstojníky dříve než zavolají pro posily. Synchronizace a koordinace je nejdůležitější pro úspěch…“

„Kdy začne simulace?“zeptal jsem se, ale odpovědí mi bylo rozpad celého okolí a změna na tvrdé bojiště.

Ocitli jsme se v hornatém terénu v němž se rozkládal komplex starého opevnění, nyní bráněný stovkami fiktivních iluminátských vojáků a obklíčený podobnými počty fiktivních povstaleckých vojáků, kteří měli navíc obrněnou techniku, avšak nepřítel měl kulomety, granátomety a dělostřelectvo, kterým držel obrněnce na uzdě.

Já a Dima jsme stanuli na prašné cestě, po které se k železobetonovým bunkrům přibližovali další posily povstalců.

„Zaměstnej nepřítele, já se pokusím najít vhodnou cestu do komplexu bunkrů…“přikázal jsem Dimě, až jsem jí trochu překvapil jak rozkazovačně to znělo.

„Rozumím…“řekla a zatímco ona běžela k obléhajícím vojákům, já seběhl po kamenitém svahu k jedné rozpadající se chatrči, odkud jsem měl skvělý výhled na pevnost, ale nepřítel měl na chatrč jen velice bídný výhled.

Hold, to že vás někdo nevidí neznamená, že vy nemůžete vidět jeho. Skrčil jsem se za starými bednami a sledoval pevnost, kde jsem se snažil najít nejlepší vhodný bod pro proniknutí dovnitř, do oněch bunkrů. A vskutku, brzy jsem našel. Kanalizace, kterou nikdo nehlídal… tedy, až na skupinu nebezpečně vypadajících ostřelovačů na jedné věži, kteří kosili postupující povstalecké vojáky.

„DIMO. VIDÍŠ TU VĚŽ NA ZÁPADNÍ STRANĚ BUNKRŮ?“zeptal jsem se vysílačkou.

„ANO. CO S NÍ JE? VIDÍM TAM KOMANDO OSTŘELOVAČŮ…“

„PŘESNĚ TAK. VIDÍM DOBRÝ VSTUP DO NEPŘÁTELSKÝCH BUNKRŮ, ALE POTŘEBUJI ABY SI ODVEDLA POZORNOST OSTŘELOVAČŮ, NEBO ABY SI JE ZLIKVIDOVALA…“

„CHÁPU, DEJ MI MINUTKU…“

„DÁVÁM…“

Skryl jsem se zase za bedny a zkontroloval si samopal MP5 s tlumičem a zaměřovačem. Plně připraven k palbě. A stejně tak bylo k boji připraveno i ostří na mé rukavici. Než jsem si ho, ale stihl pořádně prohlédnout spustila se palba z děl obrněných transportérů a zasáhla nějaké místo jen kousek ode mě.

Vykouknul jsem zpoza beden a spatřil hořící věž, kde po komandu ostřelovačů už nezbylo vůbec nic. Usmál jsem se. Dima zase nezklamala.

Přeskočil jsem bedny a skrčený jak jen to šlo, jsem probíhal přes válečné pole, až k malému poklopu na svahu u bunkrů. Proti mně se vyřítili dva iluminátští vojáci, kteří ovšem o mě nevěděli a tak jejich vyřícení trvalo jen pár vteřinek a skončilo tím, že padli na zem pod tíhou mých kulek ze samopalu, které je srazili.

Přeskočil jsem mrtvá těla a se skluzem zastavil hned u kanalizačního víka. Vytáhl jsem laserovou brusku, jedno ze standardních vybavení haššašínských bojovníků a řezal. Za pár vteřin se poklop rozpadnul a já tak měl volnou cestu.

Podíval jsem se na hodinky. Zbývalo mi pouhých deset minut na likvidaci iluminátských generálů, potom se jim podaří navázat spojení s ústředním velitelstvím a požádat o posily a celá simulace se zhroutí a skončí neúspěchem.

Vlezl jsem do kanalizační šachty a seskočil, až do vší té špíny, která tam byla. Bohužel jsem si tak i zamazal svůj haššašínský úbor, stále ještě bílý, což značilo, že jsem novicem. Ti, kteří už byli plnoprávnými haššašíny nosily černočervený úbor.

Rozeběhl jsem se k žebříku, který jsem spatřil několik desítek metrů ode mě, tím směrem kde byly bunkry. Skočil jsem na žebřík a přes dvě příčky šplhal, až k druhému víku.

Hned jak jsem byl pod víkem musel jsem provést kontrolu okolí, abych hned nepřišel o hlavu jakmile jí vytáhnu nahoru. Zápěstní počítač oznámil, že v místnosti, kde je víko není žádná známka života. Musel jsem tomu věřit a laserovou bruskou zlikvidoval druhé víko, načež jsem prolezl do liduprázdné místnosti údržby, ovšem již z chodby jsem slyšel křiky iluminátských vojáků a důstojníků, kteří běželi posílit své druhy na opevnění, vzdorující postupujícím povstaleckým jednotkám.

Zároveň to bylo přesně to místo jež jsem potřeboval, abych paralyzoval nepřítele. Na zdi byli totiž nezajištěné pojistky od elektřiny. Otevřel jsem víko pojistek a několika výstřely ze samopalu je sprovodil ze světa. Základna potemněla a tím nastala nejlepší chvíle pro všechny haššašíny.

Vyskočil jsem na jeden žebřík a zachytil se o chladící trubku jako na nějaké hrazdě. Nyní jsem jen musel čekat, až nepřátelští vojáci vpadnou dovnitř, aby zjistili co se stalo. Kroky. Rychle se přibližující kroky na chodbě, to jsem nyní uslyšel a připravil se k dalšímu boji. Usmál jsem se, když dva vojáci v čele s nějakým důstojníkem vpadli do místnosti.

„Co se stalo?“zeptal se jeden.

Na očích měli noční vidění, takže jsem mohl zaútočit jen z vrchu a to jsem také učinil. Potichu, jako vánek, jsem dopadl přímo za ně. Vůbec si mě nevšimli a tak důstojník v naprostém klidu odešel zjistit co se stalo s pojistkami. Ale já jsem vstal a vytáhl dýky, které jsem měl za opaskem. Než vůbec stihl důstojník zjistit co se stalo s pojistkami uslyšel dvě tupé rány. Pád mrtvých těl na zem. Prudce se otočil, ale než stačil zamířit, když spatřil co se stalo, můj nůž už byl pěkných pár centimetrů v jeho krku. Padl ke svým podřízeným jako špalek.

Vyrazil jsem na chodbu a nyní již bez dýk, jen se samopalem jsem zkosil skupinku nejistě pobíhajících vojáků.

Skryt tmou a procházejíce kolem mrtvých iluminátských vojáků, mířil jsem podle mapy přímo k velitelské místnosti, která byla v patře pod úrovní země.

Výtah byl vyloučen. Nefungoval, jednotlivá patra byla odříznuta, evakuační žebřík byl méně chráněn a navíc by to nebylo tak stylové.

Otevřel jsem malá kovová dvířka vedoucí do šachty s evakuačním žebříkem a zkontroloval detektorem pohybu kolik je dole vojáků. V druhém podzemním patře bylo šestnáct mužů. V prvním podzemním patře kam jsem mířil byl asi tucet vojáků, kteří střežili vchod u žebříku a vstup do řídící místnosti iluminátských velitelů.

„Granátky, granátky…“řekl jsem s úsměvem a podíval se na světelné granáty, které jsem si vytáhl z brašny a které měli rychle zlikvidovat jakýkoliv odpor nepřítele.

Granát byl v tu ránu odjištěn a už letěl do otevřených dvířek, která byla ještě špatně hlídaná. Snad, protože nikdo netušil co se děje a nikdo nikomu nedal vědět, že základna byla narušena.

Granát dopadl před sortu iluminátských vojáků a vybouchnul. Záblesk oslepil celý oddíl vojáků a já proskočil dveřmi do chodby. Ozvalo se několik dávek z mého samopalu a celá četa vojáků ležela mrtvá na zemi. Už je nic nemuselo zajímat.

Procházeje kolem bezvládných těl, mé tělo si to zamířilo přímo do další chodby, kde už nikdo nebyl a odkud už vedla cesta rovnou do velitelské místnosti. Podíval jsem se na hodinky. Měl jsem už jen minutu. Přidal jsem do kroku.

„Generále, pozor!“vykřikl jeden samopalník, když jsem vyrazil dveře do velitelské místnosti, ovšem jeho výkřik bylo to poslední co kdy udělal, protože potom už jen ležel s dýkou v krku.

Rozeběhl jsem se k velkému stolu s mapou, za kterým stáli důstojníci a s baterkami sledovali mapu.

„Zavolejte posily!“křikl důstojník k technikovi u vysílačky, ale já je oba okamžitě sundal samopalem a ve stejnou chvíli dopadl na stůl s mapou.

Dalšího důstojníka u stolu jsem probodl svým ostřím, když se na mě pokusil namířit pistoli a posledního jsem přeskočil, takže jsem mu přistál hned za zády. Krátký a rychlý chvat. Nechutné křupnutí a zlomený vaz.

„Nezabíjej mě!“vykřikl generál, ale bylo pozdě.

Mé ostří projelo jeho srdcem. Z úst vytekl pramínek krve. Tělo se sesulo na zem. Byl mrtev.

„SIMULACE ÚSPĚŠNĚ DOKONČENA“uslyšel jsem umělý počítačový hlas a celá místnost kolem mě se rozpadla zase na čtverečky a změnila v bílé prostranství jako předtím než simulace vypukla.

„Moc pěkná práce!“řekla Dima s úsměvem a zatleskala.

Zhluboka jsem vydechl, protože jsem byl jako na nožích, i když to spíš byli již zlikvidovaní imaginární iluminátští vojáci.

Probudili jsme se. já i Dima, uprostřed místnosti se simulátory virtuální reality a spoustou počítačů. Vylezl jsem ze svého simulátoru a protáhl se.

„Stihnul jste to akorát včas, postup byl velice dobrý i, když v některých chvílích mírně rizikový. Nicméně celkově odpovídalo haššašínskému stylu a velice dobře jste tak pokročil ve výcviku…“ohlásil počítačový technik sedící ve špinavé modré kombinéze u jednoho velkého počítačového pultu, který přes monitor celou dobu sledoval vše co jsme já a Dima provedli v simulátoru.

„Skvěle, to jsem rád…“pochválil jsem se a nahodil vítězoslavný úsměv.

„A nějaká pochvala pro mě?“zeptala se Dima s přátelsky povýšeným hlasem.

„Regulérní výkon…“odprskl technik s úšklebkem a Dima otočila oči v sloup.

Dveře do simulační místnosti se otevřeli a uvnitř stál Ahmed.

„Viděl jsem tvůj výkon a akci ze svého pokoje…“řekl klidným hlasem přímo ke mně.

Mírně jsem se uklonil.

„… tvůj výcvik je sice teprve na začátku a jsi úspěšný, ale musíš se ještě naučit jednu důležitou věc. Prosím následuj mě do mé komnaty…“řekl Ahmed záludným hlasem a já jsem se raději za ním vydal, nechávaje Dimu a technika kontrolovat údaje ze simulátoru.

Procházeli jsme poloprázdným hradem. Mnoho bojovníků bylo totiž na manévrech haššašínů v Jemenu.

„O čem chceš mluvit?“zeptal jsem se a sledoval chladnou kamenitou podlahu pod našima nohama.

„Víš zabít iluminátského přisluhovače, nebo Ilumináta není jen tak… je to složitý proces a usmrcení je jen jednou ze součástí. Naučil si se více méně všechny součásti, až na tu poslední a nejdůležitější díky níž je usmrcení plnohodnotné a o této součásti ti nyní já v klidu povím…“odpověděl Ahmed a po pár dalších krocích jsme vešli do jeho komnaty, kde jsme se v tureckém sedu usadili na koberec, tváří tvář proti sobě.

Ahmed se zhluboka nadechl.

„Zabití není skutečným trestem pro tyto zločince. Pro tuto bandu vražedných konspirátorů odhodlaných vládnout celé lidské rase a zotročovat jí jak jen to jde. Kdepak. Tady je pro ně něco mnohem bolestivějšího a horšího, něco co je skutečně ztrestá…“začal Ahmed a já jsem vůbec netušil kam tím míří.

„A o co jde?“zeptal jsem se, když se Ahmed odmlčel.

„… o odpuštění. Odpuštění je to nejhorší co jim můžeš udělat. Pokud jim před smrtí odpustíš, raní je to jako nic jiného a zlomí veškerý odpor jejich duše. Raní to jejich pýchu, její slávu a jejich pohrdání vším kolem sebe. Až tak zvrácené a pokřivené bytosti to jsou…“

„Takže mám dělat co?“

„Než zemřou, stačí pronést pár slov. Slov jež jsou vhodná pro dotyčného a která k němu pasují. Je to rituál jehož počátek není znám… víme, že s ním začali příslušníci Ordum Liberatum a Řádu věrných a že jsme tento rituál s pomocí povstaleckých vědců vystopovali, až do 7. století našeho letopočtu, ale víc o tom nevíme…“

„Stačí tedy pronést nějaké to slovo a…“

„… a zabíjený iluminátský přisluhovač bude litovat všeho co udělal a uvědomí si svoji porážku a porážku své pýchy… uvědomí si svůj pád…“

„Dobrá tedy… dobrá…“

Ozvalo se zaklepání na dveře. Do pokoje vešel jeden z radistů.

„Ano, co se děje?“zeptal se Ahmed podrážděně, protože nechtěl být nyní rušen.

„Přišla zpráva z České republiky. Adam má urychleně dokončit výcvik. Potřebují vyslat haššašína na likvidaci nějakých důležitých činitelů…“oznámil.

„Odpovězte jim, že Adamův výcvik je stále ještě v počátcích a že není možné ho nyní nasadit. Pošlete jim Grega z evropského haššašínského okruhu. Je schopný a zkušený… a informujte je, že Adamův výcvik bude dokončen nejdříve za čtyři měsíce…“

„Rozkaz, pane…“

„Neprotestuješ?“podivil se Ahmed, když radista odešel.

„Ne, protože vím jak důležité toto je a že bude lepší, když budou mít později schopného haššašína, než hned neschopného…“

Ahmed se usmál.

„Tvůj výcvik jde čím dál tím lépe…“pochválil mě.

„Jaká byla tvoje první akce? Jak si ty začínal?“zeptal jsem se.

Ahmed se podíval na zeď, kde vysela fotografie jakéhosi muže.

„Má první mise. Můj začátek. Nejprve k mé rodině a mému původu. Můj otec byl syrský obchodník, napojený na arabské povstalce a má matka… ta chuděra, dobrá a prostá žena vůbec o ničem nevěděla. Když mi bylo 6 let, v roce 1936, došlo v Palestině k ozbrojenému lidovému povstání vedenému arabskými osvobozeneckými bojovníky, mezi nimiž byl i můj otec. Můj otec tehdy získal podporu od severoafrických a západoarabských haššašínů a tak zatímco já a mamka jsme žili na chudém předměstí Damašku, otec odcestoval do Palestiny, kde vedl protižidovské jednotky. Formaci povstalců bojující proti židům loajálním britským iluminátům. Můj otec padl. S oddílem 500 povstalců byl obklíčen v jednom starém křižáckém hradě, když cestoval napadnout důležité velitelství židovských milicí. V obklíčení byl se svými bojovníky téměř 2 týdny. Poté poslední z nich padli, včetně mého otce. 500 mrtvých arabských povstalců na straně jedné, 6 200 mrtvých židovských milicionářů na straně druhé a tragické důsledky pro moji rodinu. Jako jedno z mála dětí jsem tehdy chodil do školy. Vzpomínám si na to jako, kdyby to bylo dneska, když jsem šel po ulici ze školy a z ničeho nic mě kdosi popadl a unesl. Nejdřív jsem netušil co se děje a po pár minutách jsem zjistil, že to byli haššašíni, i když jsem je tou dobou ještě neznal. Haššašíni a povstalci. Představili se mi a se slovy, že mou matku odvlekli a zavraždili britští vojáci na rozkaz Iluminátů mě odvezli do jednoho z haššašínských hradů. Nevím jestli jsem z toho byl tehdy zničený, nebo ne… vzpamatoval jsem se, snad i protože mi bylo teprve 6 let… vzpamatoval a byl odhodlán se pomstít. Pomstít své rodiče. V roce 1939 bylo palestinské povstání rozdrceno britskými vojsky a já se už cvičil od svých 7 let k tomu stát se haššašínem. Nakonec jsem se jim roku 1952 skutečně stal. Již předtím jsem prošel menšími akcemi a bojůvkami a výcvik byl bez dnešních virtuálních simulátorů mnohem těžší, ale… ale zvládl jsem to a fotografie, kterou vidíš na zdi, je má první oběť. Britský letecký komodor Maxwell Hill. Velitel britského letectva, muž který bombardoval povstalce a přímo vydal rozkaz bombardovat hrad v němž byl obklíčen můj otec. Má slova k němu, když jsem ho probodnul skrz na skrz byla Piloti létají do nebe, ale jejich velitelé zůstanou vždy na zemi. Neuvěřitelné zoufalství a strach se mu po těchto slovech objevili v očích… bylo mu tehdy 60 let…“poodhalil Ahmed svoji minulost a já hleděl na fotografii muže s tmavým knírkem a krátce střiženými černými vlasy.

 

Kladensko, katakomby, kancelář Šafáře, 13:26, 30. května 2012.

Zatímco můj výcvik byl v nejtvrdší fázi, vrcholil a já procházel mnoha simulacemi za den, mí českomoravští spolubojovníci a druzi ve zbrani měli mnoho jiných a horších starostí.

„Nepovedlo se najít žádného. Schovali se jako šváby… a k teroristickým útokům stále nedošlo…“řekl Šafář při pohledu na Antoše a na haššašína Grega, když posmutněle přemýšlel o všech neúspěšných pokusech zlikvidovat české a slovenské generály.

„Je mi líto. Nicméně déle zde už nemohu pobývat… budete si muset počkat na svého haššašína, až se vrátí z výcviku, s ním budete moci být efektivnější než se mnou…“řekl mladý haššašín Greg, nyní tam sedící v černé haššašínské tunice.

„Stejně vám děkujeme za pomoc, zejména s těmi Slováky…“poděkoval Vousáč a narážel tak na Gregovu záchranu několika stovek zajatých slovenských povstalců, kteří poté posílili český odboj.

„Vaše zpravodajská haššašínská služba je mnohem lepší než naše. Máte více mnohem schopnějších agentů než my no a…“spustil nejistým hlasem Antoš.

„A co?“zeptal se Greg.

„Byli jsme informováni, že generál Buryš, iluminát Moravec a generál Abdul al-Said se mají někde někdy setkat za nějakým účelem, ale nevíme ani proč. To by mohl být vhodný cíl a první akce pro haššašína Vávru… mohli byste nám o tom zjistit více?“požádal Antoš.

Greg se zamyslel.

„Odkud je ten… arabský generál?“

„Je to velitel pozemních sil egyptské armády…“odpověděl Vousáč.

„Naše egyptská síť je velice silná a rozsáhlá. Nebude problém to zjistit. Do dvou týdnů vám dáme vědět…“ujistil Greg Antoše a Vousáče.

„To je Patrície…“řekl Antoš, když se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř skutečně vešla Patrície.

„Nebudu vás už rušit, musím již jet… přeji hodně štěstí…“řekl Greg a s ostatními si potřásl rukou.

„Ještě jednou děkujeme…“řekl Antoš a Greg odešel pryč, myjíce Patricii, která vešla do kanceláře a hned za Gregem zavřela.

„Dostavila jsem se jak jste chtěli, i když netuším proč…“řekla Patricie s úsměvem.

„Máme pro vás důležitou, hodně důležitou akci…“řekl Vousáč.

„Týká se to toho výsadkového pluku, který jsme za války neúspěšně kontaktovali… byli jsme informováni, že když před dvěma týdny skončila válka, celý ten pluk seběhl a ani čeští a ani slovenští velitelé netuší kde se nachází. Ale my to víme a chceme vás vyslat, abyste pluk znova kontaktovala…“řekl Vousáč bez váhání.

„Ehm, počkat… a co… co… jak ten pluk přežívá? Víte co se s nimi stalo?“zeptala se Patrície nejistě.

„Z pluku se stali bandité, rabují a přepadají na severním Slovensku a jižním Polsku vše na co narazí. Nahrávají tak do karet slovenským přisluhovačům Iluminátů a stejně tak polským, ale podle toho co víme, nenávidí Ilumináty za to, že je zneužívali a lhali jim…“odpověděl Antoš.

„Proč se nám je nepodařilo získat za války?“

„Protože si ještě nebyli jistí, že mluvíme pravdu. Když jsme jim naprosto přesně popsali další kroky českého i slovenského velení o nichž jsme věděli tak nám uvěřili, ale to už bylo pozdě a museli ustoupit. Ztratili jsme s nimi kontakt. Nyní, ale naši zpravodajští agenti našli jejich polohu. Chceme vás tam s 4 povstalci vyslat, abyste je kontaktovali a získali na naši stranu… rozumíte?“

„Ano, ano…“přitakal Patrície na Vousáčova důrazná slova.

„Provedete to za 3 týdny…“dodal Antoš.

Patrície byla v tu chvíli tak nějak rezignovaná a raději neodporovala. Jen tiše doufala, že to přežije. Nebyla na takové akce moc stavěná.

 

Haššašínská místnost, hlavní sál, 8:00, 2. června 2012.

Polonahý a bezbranný jsem stál ve velkém hlavním sále osvětleném několika svícny a okny dopadajícím sluncem a byl pod dohledem všech přítomných haššašínů, Dimy a Ahmeda. Opatrným pomalým krokem jsem se vydal k velmistru Hassanovi, který stál naproti mně, až na samotném konci místnosti a čekal jen a pouze na mě.

Toto celé byla má přelomová chvíle. Přelomová chvíle v mém životě. Přelomová chvíle ve všem co se doposud stalo a v tom co se stane. Nyní se stanu skutečným haššašínem. Po měsících usilovného výcviku, kdy jsem se cvičil šest dní v týdnu, dvanáct i čtrnáct hodin denně a snažil se vše pochopit jak jen to šlo, jsem se nyní dostal ke svému cíly, stát se plnoprávným haššašínem.

Stanul jsem před stařičkým Hassanem a ten se mi podíval pronikavým pohledem do očí.

„Adame z rodu Vávrů. Tento den je pro tebe dnem velkého vítězství, ale je teprve prvním z velkých vítězství tvého života. Jsi prvním haššašínem české krve a tak musíš českému národu a českým povstalcům prokázat veliké služby, zvláště pokud proti tobě stojí Iluminát českého původu. Adame z rodu Vávrů. Úspěšně si složil svůj výcvik, prokázal si své kvality a schopnosti. Nyní ti předávám tvůj úbor i tvá ostří…“pronesl Hassan a z malého stolku mi podal černočervený úbor s kápí.

Opatrně jsem vzal úbor a rozvázal ho. Černočervená tunika se přede mnou rozprostřela a já si jí přes sebe přehodil. Pevně jsem jí uvázal koženým opaskem za nějž jsem si uložil dýky a granáty. Na ruce jsem si natáhl dlouhé černé rukavice s kovovými pláty na kloubech a poté jsem si na rukavice nasadil nástavec se skrytou čepelí, ono slavné ostří.

„Nechť ti tato čepel zachrání život a nechť prolije co nejvíce krve iluminátských přisluhovačů a iluminátských tyranů…“řekl Ahmed a s přátelským úsměvem na mě pokývl.

„Nic není pravda. Vše je dovoleno…“pronesl Hassan na závěr a všichni jsme tuto památnou větu zopakovali.

„Adame, netěš se ze svého úspěchu moc dlouho, hned musíš začít bojovat…“řekl Ahmed a zkazil mi tak chvilku radosti.

„O čem to mluvíš?“zeptal jsem se a shromáždění se začalo rozcházet.

„Jak jistě víš, slovenské hnutí odporu bylo rozdrceno iluminátskými přisluhovači a zradou slovenských generálů. Slovenští vojenští vůdci a přisluhovači Iluminátů, zejména generál Buryš, se ukryli a nikdo neví kam. Povstalci se chtějí pomstít a zlikvidovat důležité činovníky slovenských ozbrojených sil. My však víme o jistém muži. Důstojníkovi Vojenské spravodajské služby, tedy rozvědky generálního štábu, který ví kde se nachází Buryš…“

„Co je to za důstojníka?“vpadl jsem do toho.

„Plukovník Laco Hejsek, pověřenec generálního štábu a zpravodajských služeb, brzy přijede do Ankary na služební jednání. Je jedním z 2 lidí, kteří znají pozici Buryše, protože je jedním z 2 lidí, kteří mají nejvyšší bezpečnostní prověření a pověření slovenského vojenského velení. Druhý člověk je ministr obrany Slovenska, ale ten byl zatčen a zastřelen během toho chaosu na Slovensku… Hejsek je 50 let starý důstojník, v slovenské armádě a zpravodajské službě působí od roku 1985. V roce 1988 vedl vládní popravčí jednotky u Banské Bystrice, které zavraždili 800 civilistů, jen protože v dané oblasti se nacházela buňka slovenských povstalců. O rok později organizoval listopadový převrat na Slovensku a v roce 1992 nechal zavraždit Alexandra Dubčeka, reformního a proti-iluminátského socialistu. V roce 2002 pomáhal zfalšovat volby na Slovensku. V roce 2006 zavraždil známého českého mafiána Františka Šrámka, protože se pokoušel zdiskreditovat někdejšího člena KSČ, agenta StB a vysoce vlivného slovenského podnikatele a průmyslníka Andreje Grobiše. V roce 2009 nechal unést a zavraždit rodiny 14 povstaleckých velitelů. Jejich smrt natočil na video a poslal jej povstalcům. Zároveň je pravděpodobné, že byl architektem zrady slovenských generálů. Pokud jde o Buryše, je jeho velice blízkým přítelem, kolegou a spolupracovníkem. Buryš ho pověřil mnoha tajnými a nejhoršími operacemi pokud jde o slovenský generální štáb. Hejsek navštíví Ankaru za 4 dny, aby se zde setkal s veliteli turecké armády a dojednal s nimi dodávku chemických zbraní ze Slovenska do Turecka na brutální potlačení kurdské menšiny na jihovýchodě Turecka a likvidaci kurdských rebelů…“

„Bude vhodné, aby se na setkání ani nedostal…“

„Přesně tak…“

Zamyslel jsem se.

„Ještě jedna věc tu je. Na Slovensku mají povstalci trojského koně. Je to 45. výsadkový pluk české armády, který sběhl a nyní přežívají jak bandité, ale jsou ochotni začít spolupracovat s českými povstalci. Tihle elitní výsadkáři mohou být vhodnou pomocí při hledání a likvidaci Buryše…“řekla Dima.

„Dobrá, dobrá… jdu na tu Ankaru…“řekl jsem a Ahmed odešel.

„Gratuluji ti ještě jednou…“řekla Dima a objala mě.

„Jak se ti líbilo mé polonahé tělo?“zeptal jsem se s úšklebkem.

Dima jen vyplázla jazyk.

„Nic nebude, víš že jsem teplá…“odsekla s úsměvem a společně jsme odešli ze síně.

„Jaké to bylo… jaké to bylo, když si se stala ty haššašínkou…“

„Cítila jsem neuvěřitelnou radost a zadostiučinění… cítila jsem, že konečně je přede mnou šance pomstít své rodiče. Svého otce, někdejšího bojovníka Libanonské lidové gardy a mou matku, palestinskou revolucionářku odhodlaně vzdorující izraelským iluminátským silám. Pomstít jejich hroznou smrt…“

„Je mi líto, že zemřeli tak jak zemřeli… muselo být hrozné se to dozvědět…“

„To ano… ale ani nevíš jak krásné bylo, když jsem podřezala izraelského generála, který jejich smrt nařídil a nejen jejich, ale i smrt stovek arabských i židovských povstalců a spolubojovníků…“odpověděla Dima a procházeli jsme se po chodbě v níž byl neuvěřitelně dusný vzduch.

„Pojďme ven…“vyzval jsem Dimu a odešli jsme na venkovní prostranství, kde vše teprve v novém ránu ožívalo.

„Kde je vlastně tvoje máma? Proč tu s námi není, u takového okamžiku…“podivila se Dima.

„Celé Česko a Slovensko jsou v hrozném stavu a tak tam potřebují každého člověka… chápu to…“řekl jsem a usadili jsme se na okraj jedné střechy.

„Snad mi teď už můžeš věřit. Tví rodiče nejsou jediní koho chceš pomstít. Na to si, až moc odhodlaná, když už si je pomstila…“řekl jsem a hleděl do jejích krásných zelenozlatých očí.

„Ano. Je tu ještě někdo koho mi iluminátská tyranie vzala. Jmenovala se Aisha. Byla to drobná Palestinka, pocházela přímo z Pásma Gazy a původně byla mou spolužačkou na Technologické univerzitě v Bejrútu. Věděla jsem co mí rodiče dělají, ale nechtěla jsem se do toho zapojit. Navíc můj otec byl aspirantem na to stát se haššašínem. Zpět k Aishe. Zamilovala jsem se do ní po několika měsících přátelství a pomáhání si. Ona žila se svými prarodiči, protože její rodiče byli zabiti během americko-izraelského výsadku v Gaze. Pomáhali jsme si a snažili se vše přežít. Poté, ale moji rodiče zemřeli a já musela prchnout. Avšak izraelské komando se nezastavilo před ničím. K mému obrovskému překvapení mě zachránil jistý žid Avraham Bertstein, jak jsem se později dozvěděla, izraelský povstalecký agent, který znal mé rodiče… abych zpanikařila a udělala chybu, izraelští iluminátští vojáci unesli moji milovanou Aishu a poslali mi vzkaz, že jestli se do dvaceti čtyř hodin nevzdám, oni jí popraví… celých dvacet čtyři hodin jsem probrečela… protože jsem jí milovala jako ještě nikoho jiného v životě a protože jsem s ní sdílela své srdce. Potom můj cíl, ten jehož dodnes pronásleduji, seržant Mossadu Aran Davidovič Yatanah, zavraždil Aishu. Natočil to na video a poslal to přes internet… tak moc mě chtěl dostat, chtěl odvést… čistou práci. Uběhl teprve půl rok a on díky své brutalitě a bezpáteřnosti se vyšvihnul hodně vysoko. Už je majorem Mossadu a aspiruje na hodnost plukovníka. Vede všemožná vyšetřování, mučení a vraždění… zabil mou Aishu a já jednoho dne zabiji jeho… to jsem si odpřísáhla…“osvětlila mi Dima svoji minulost.

Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem položil dost stupidní dotaz.

„Takže si jen na holky?“zakončil jsem to trochu nepatřičnou otázkou.

„Ano… ty jsi tak chytrý…“řekla uštěpačně s úšklebkem a já přemýšlel o její minulosti.

 

Severní Slovensko, polní stanoviště 45. pluku, 18:52, 3. června 2012.

Velitel pluku, postarší plukovník Václav Sichr pokuřoval starou cigaretu a hleděl na zapadající slunce, jehož paprsky perfektně vyrýsovali celou nádhernou přírodní scenérii, nyní hyzděnou jen ozbrojenci a několika auty s kulomety.

„Kde sakra jsou?“zeptal se Sichr přicházejícího podsaditého radisty, který podobně jako ostatní vojáci už skutečně vypadal spíš jak bandita v otrhané a špinavé uniformě.

„Už jsou konečně na cestě, ale dorazí, až 5. června… musí prý procházet všemožnými tunely a navíc je po celém Česku i Slovensku mobilizovaná armáda, která rozpráší kohokoliv kdo má něco společného s povstalci…“odpověděl radista.

„Nu což… nedá se nic dělat. Zatím pokračujte v budování opevnění, protože se bojím, aby je nepřítel nesledoval… to je tak podělané. Nepřítel, ještě před pár měsíci to byli naši kolegové a bratři ve zbrani… a teď to jsou naši nepřátelé…“

„Můžeme se ještě vrátit, ne?“namítl radista.

„Nemůžeme. Považují nás za bandity a navíc… navíc nemám nejmenší chuť sloužit nějakým spikleneckým zločineckým kruhům. To skutečně ne… jen doufám, že ti povstalci jsou co k čemu, i když nás o nich nikdy předtím nikdo z našich generálů neinformoval…“

„Asi nám nevěřili…“

„Vidíte, další důvod…“zakončil to Sichr a Majer odešel.

V Sichrově mysli se nyní rodila naděje, že by mohl konečně snad bojovat i se svými muži na té správné straně. Musel jen doufat, že povstalci jsou ta správná strana a že se mu podaří se s nimi spojit.

 

Turecko, Ankara, 14:01, 4. června 2012.

Stál jsem ve své haššašínské tunice na střeše Safíru Turecka, jak se nazýval jeden z nejvyšších mrakodrapů v Turecku, čnící uprostřed hlavního města Ankary. Pode mnou žilo více než 4 milióny lidí, kteří nyní usilovně pracovali a ani netušili, že pracují pro iluminátský režim. A jen několik stovek metrů ode mě, v hotelu Charleston, se mělo za ani ne půl hodiny uskutečnit setkání Hejska s tureckými generály.

Napřímil jsem se a roztáhl ruce. Zhluboka jsem se nadechl. Nyní už to nebyla simulace. Nyní už to byl ostrý život. Rozeběhl jsem se a seskočil ze střechy mrakodrapu. Tunika se jako nějaká křídla rozevřela pod mýma rukama a já plachtil směrem k Charlestonu jenž měl asi sto pater a byl pro svoje začerněná okna nezaměnitelný. Plachtil jsem a musel si načasovat, kdy vystřelit záchytný hák, abych neskončil někde na silnici, rozmlácený na hadry.

Výstřel. Z rukavice mi vyletěl záchytný hák a přesně se zaseknul na jeden betonový výčnělek. Přitáhl jsem se a mezitím složil rychle svoji tuniku.

Oddechl jsem si. Pevně jsem se chytil výčnělku a vylezl na něho. Šlo o nějaké místo pro údržbu, protože tam byla rozvodna elektřiny, ale ta mě nyní nezajímala.

Uslyšel jsem přes tenké dveře kroky a jakýsi rozhovor. Zaposlouchal jsem se, ale neměl jsem moc času, protože Hejsek má dorazit do mrakodrapu během pěti minut.

„… dodají to všechno, Američané se zaručili!“řekl jeden hlas a já dál poslouchal.

„To doufám, generálplukovníku… co Rusové a jejich biologické zbraně?“

„Také dodají…“

„Zrekapitulujme si to. Budeme tu mít 100 tun nervových plynů od slovenské armády, 14 tun biologických zbraní různého druhu a 6 000 náloží napalmu do bomb. Je to tak?“

„Ano, pane presidente…“

„Musíme tu kurdskou špínu vyhladit dřív než začne jejich nová ofenziva. Severní Irák je prakticky v držení Kurdů, to samé západní Irán. My jsme poslední stát, který vzdoruje náporu toho barbarského a primitivního národa. Všechny je vyhladím a definitivně nesmazatelně se tak zapíši do historie naší velké republiky…“pronesl president Ostilan plamenným hlasem.

„Pane presidente…“ozval se třetí hlas.

„Co je?“vyštěkl president.

„Pan Hejsek dorazil a rozvědka hlásí, že kurdští povstalci formují úderné brigády a chystají se znova překročit hranici Turecka z Iráku…“odpověděl třetí muž.

Hejsek dorazil. Už jsem nesměl ztrácet čas. Znova jsem vystřelil hák a tentokrát se zachytil přímo o trubku na vrcholku mrakodrapu. Vyskočil jsem a přitáhl se tak jako předtím. Povedlo se mi chytit se trubky a ač bych to správně neměl dělat, podíval jsem se pod sebe. Na jednu stranu krásné rozlehlé bohaté město, které se rozprostíralo kam jen člověk dohlédl, na druhou stranu se člověku z té výšky dělalo dost nevolno.

Zapnul jsem si targvizi a pohlédl před vstupní dveře mrakodrapu. Stála tam zaparkovaná limuzína a podle targvize z ní vystupoval Hejsek, doprovázen dvěma bodyguardy.

„CÍL POTVRZEN“objevil se mi nápis na targvizi a já jí zase vypnul.

Nyní se mi díky identifikaci cíl zobrazoval i na malém dlaňovém radaru.

Podíval jsem se nad sebe zda bude možné se nějak dostat na střechu a nebyl v tom problém. Problém byl, ale v tom, že na detektoru pohybu jsem měl čtyři lidi a jeden z nich se pomalu přibližoval ke mně, přímo po okraji střechy. Opatrně jsem se vyklonil od trubky a spatřil jsem dotyčného. Statný turecký voják v zelené maskovací uniformě a v ruce držel německý samopal MP5.

Prošel kolem mě. Toho jsem musel využít. Vyhoupnul jsem se na střechu, kde bylo několik kup beden, přistávací plocha a vchody na požární schodiště… a přes všechno toto haraburdí skvělé možnosti likvidace hlídky.

S výskokem jsem nehlučně dopadl na střechu a bez meškání vytáhl dýku s níž v ruce jsem se rozeběhl na tureckého vojáka. Uslyšel mě, ale bylo to pro něho příliš pozdě. Dýka jím projela jako nůž máslem a on upadl na zem mrtví. Sebral jsem jeho samopal s tlumičem a uskočil za bedny k nimž se blížili dva hlídkující vojáci.

Vyklonil jsem se zpoza beden a spustil na ně palbu. Nestihli na mě ani zamířit a možná si mě ani všimnout a už byli mrtví. Poslední voják, který neměl vůbec tušení co se děje na druhé straně střechy už byl hračka.

Vydal jsem se do útrob budovy. Avšak má cesta nesměřovala k požárnímu schodišti. Směřovala k víku vedoucímu do výtahové šachty. Hejsek a jeho ostraha totiž nastoupili do výtahu a vyjížděli do 75. patra, kde se měla konat schůze s tureckými generály a zřejmě i presidentem.

Vyrazil jsem víko šachty, natáhl si tlusté rukavice, abych po pár metrech nepřišel o dlaně a skočil do temno temné šachty, kde jsem se na poslední chvíli chytil lana výtahu. Sjížděl jsem po nich a modlil se, aby to rukavice vydrželi. Vydrželi a dokonce jsem dostatečně zpomalil, takže jsem potichu dosedl na střechu výtahu.

Rychle jsem provedl kontrolu radaru. Hejsek byl skutečně jen pár desítek centimetrů pode mnou a jeho ochranka taky. Nebylo na co čekat, od 75. patra nás dělilo jen pár desítek metrů.

Napřímil jsem se a prokopnu tenkou stříšku výtahu. Dírou po stříšce jsem proskočil do výtahové kabiny a ozbrojencům ochranky v černých kvádrech a kravatách, kteří se ke mně otáčeli jsem prořízl hrdla svými již připravenými dýkami. Oba padli na zem a Hejsek se pokusil s očima plnými hrůzy vytáhnout pistoli, ale já mu jí vyrazil z ruky a odstrčil ho ke zdi. Rychlým stisknutím knoflíku jsem zastavil výtah a hleděl z očí do očí onomu nebožákovi.

„Haššašín!“řekl postarší a nelítostný velitel jediné slovo, který nyní vypadal, že se skácí hrůzou.

Snažil se ustupovat, ale nebylo kam. Zato já jsem přistupoval blíže a blíže k němu, až jsem ho popadl pod krkem a přirazil ke zdi výtahu.

„Kde je generál Buryš?!“zeptal jsem se a vrhl na něho vražedný a výhružný pohled.

„Já… já… já nevím!“zaúpěl.

Vytasil jsem ostří a přiložil mu ho ke krku. Blafoval jsem. Blafoval jsem, že ho nezabiji.

„Řekni mi to nebo zemřeš…“řekl jsem.

Pomočil se. Muž, který nechával vraždit ženy a děti se nyní pomočil strachy a roztřásl jako osika.

„Košice… u Košic. Je… je tam stará základna… sovětské armády. Opevněný prostor. Bunkry a barikády… je tam… tam tajné velitelství Buryšova štábu… 6 kilometrů severovýchodně od Košic!“odpověděl se zoufalstvím v hlasem.

Sklonil jsem ostří. Ale nikoliv, abych ho nechal žít, ale abych mu to ostří vrazil do žaludku. Jediné trhnutí ruky a ostří projelo Hejskem skrz na skrz.

„Neřekl jsem, že když mi to řekneš tak tě nezabiji. Vzal si příliš mnoho životů, harmonie musí být, tvá smrt musí vyvážit smrt tolika nevinných žen a dětí, které se ničím neprovinili… bůh ti odpust…“pronesl jsem a Hejsek sjel celý od krve mrtev na zem.

---